Je mnoho míst, kde je mi opravdu dobře - mezi přáteli, doma, v klubovně a hlavně v přírodě. Nejlépe se cítím na svém stromě. Stojí u nás na zahradě, urostlý, starý ořech s vrásčitou kůrou a rozeklanými větvemi, které nabízejí příjemný chládek tomu, kdo jej chce přijmout. Kolikrát jsme pod nimi seděli v prudkém poledním žáru!
Když pro mne nastane večer chvíle odpočinku, vyšplhám se na strom a čekám na to nejkrásnější představení, které vůbec může existovat. Píše jej od nepaměti sama příroda. Hraje se každý večer a nikdy není stejné jako večer minulý - krásný a neopakovatelný západ Slunce.
Ohnivý kotouč se pomalu sklání k zemi, jako by ji chtěl políbit. Na obloze se objevují první červánky. Malíř Čas se rozmachuje svým velkým štětcem a čaruje na obloze barvy, které umí namíchat jen on. Barevný ohňostroj doprovází odchod dosavadního vládce nebes, aby uvolnil místo jinému pánu - Měsíci. Nebeský malíř přidává barvy stále tmavší, přikrývá stále víc věcí. Už nejsou vidět stromy v dálce, ani budovy blízké vesnice. Všechno se ztiší. Nic nechce rušit slavnostní průvod, který se odehrává na nebesích.
Ještě naposled se zableskne rudý sluneční kotouč, barevné mráčky se ještě jednou neposedně proběhnou nebem a nad hlavou mi majestátně vypluje veliký Měsíc. Nastává vláda noci. Začínají se ozývat tajemné zvuky, strom naposled vydechne teplo dne, na kůži mne zaškrábe jeho drsná kůra a já slibuji, že zítra, zítra přijdu zas...
|