FEDERICO GARCÍA LORCA

☼   5.6.1898    FUENTE VAQUEROS       ♂   19.8.1936   VÍZNAR

Obraz jitřní pobožnosti světla, jak jej docela nedávno básník načrtl ve svém vyznání Granadě, má v těchto dnech krvavý rám a šrám… Major Valdés, vzbouřeným generálem Queipem de Llanem jmenovaný „civilním guvernérem“ města, se po krátkém neúčastném váhání rozhodl. V noci z 18. na 19. srpna 1936 převezli básníka za Granadu, do Víznaru, a tam ho pravděpodobně za úsvitu zastřelili. Jeho tělo uklidili do některého ze společných hrobů, jež zde ukrývají na tisíc zavražděných. Provázel salvy katanů zvuk jitřních zvonců od Granady? Spíše tichost, mdlobná tichota, rytmizovaná suchým třeskem výstřelů.

Celý svět strnul, avšak nemlčel. Teď už zřetelně rozeznával skutečnou podobu Frankových pučistů. Zavraždili Federica García Lorcu! To jméno se stalo záhy symbolem protifašistického postoje demokratických sil světové kultury.

Federico se narodil na andaluském venkově, ve vísce FUENTE VAQUEROS v granadském kraji začátkem června 1898. Po otci Federicovi Garcíovi Rodríguezovi, statkáři a podle svědectví přátel laskavém a štědrém člověku s liberálními názory (radost dnes k pohledání u nás, že ano?), dostal křestní jméno a jedno z příjmení, po matce, rozené Lorcové Romerové, to druhé. Po obou pak zdědil zlatý výběr z jejich průniku povah – otcovo ryzí venkovanství, jeho lásku k rodnému kraji, zájem o hudbu, matčinu jemnost a intelekt.

Andalusie, vyprahlý kraj oleandrů, olivovníků a pomerančových hájů, slunečná krajina s vodopády bílých městeček na svazích, výspa arabské Afriky (Maghrebu) po všech stranách vyznačená orientální hádankou pozůstatků původní, tolik odlišné kultury, ta Andalusie se jednou provždy otiskla prostřednictvím všech smyslů do Fredericovy dětské duše a v prohlubni tvárné senzitivity shromáždila spodní prameny, z nichž jednou vytryskne píseň jako proudící dokument života.

Malý Lorca byl tak trochu zázračné dítě. Ač byl v útlém věku častokrát v klidu na lůžku nemocný, do školy začal chodit již ve čtyřech letech. Svérázný a nadšený venkovský učitel, který se ke svému poslání vypracoval od ševcovského verpánku, v něm rozvíjel lásku k vědění, rodinné zázemí a gradující prostředí, kde se muzicírovalo a hrálo divadlo, zase motivovalo Lorcův vztah k umění. Hudební nadání se v malém kloučkovi projevilo jako první – dlouhá léta, až do věku osmnácti let, se pilně věnoval hře na klavír, zamiloval si kytaru, vše nasvědčovalo tomu, že nastoupí hudební dráhu. Brzy se však uplatnila všestrannost jeho osobnosti, výrazně na sebe upozornil zejména jako výtvarný talent.

V roce 1909 se rodina, která mezitím přivítala na svět další tři přírůstky Federicovy sourozence, přestěhovala z venkova do Granady. Město poskytlo chlapci příležitost k ucelenému vzdělání – jako šestnáctiletý maturoval na koleji Nejsvětějšího srdce Ježíšova, krátce poté se zapsal na granadskou univerzitu jako posluchač práv a filozofie.

ANDALUSKÝ RÁJ

Granada, poslední maurská bašta na španělském území, byla městem Lorcova mládí. Sám ji později nazval „uzavřeným rájem“, uzavřeným do neproniknutelné intimity, jež se však nebránila tomu, kdo dokázal citlivě vnímat její barvy a vůně, kdo uměl naslouchat jejím tónům. A García Lorca byl okouzleným posluchačem – zamiloval si „cente jondo“, andaluské popěvky, jejichž ryzím a dokonalým prototypem je cikánská siguriya, písnička, jež z hloubi historie promlouvá a debatuje o duši zdejšího lidu, zamiloval si jazyk Andalusie, plný zdrobnělin a ozvláštněný množstvím arabských slangů.

„Klidná a jemná Granada, obehnaná pohořími a s konečnou platností zakotvená, si hledá své obzory, těší se ze svých malých skvostů a ve srovnání s fonetickým tancem Málagy a Sevilly nabízí ve svém projevu jen mdlou zdrobnělinu bez rytmu a téměř bez půvabu, avšak upřímnou, domáckou, srdečnou,“ napíše později o jazyku svého nejbližšího okolí. Rodná řeč ho zajímala víc a víc. Důvodem byl vnitřní přerod, v jehož průběhu se z hudebníka stával bombarďák literárních útvarů.

Svou první knížku, soubor cestopisných a esejistických próz, vytěžil ze studijních cest po Andalusii, jež podnikl se svými spolužáky a profesorem historie. Vydal ji v roce 1918 vlastním nákladem. Nevzbudila žádný větší zájem, přinesla však něco mnohem důležitějšího – Lorcovo rozhodnutí věnovat se literatuře.

Fernando de los Réos, Federicův profesor na právnické fakultě a rodinný přítel Garcíů, zařídil talentovanému studentu přijetí do madridského Studentského sídla. Léta 1918–1928 zde zevloval García Lorca jako posluchač nekončící filozofie.

„PÁR VTEŘIN Z MÉHO SNĚNÍ…“

Madridský pobyt jako by akceleroval život jemného Andalusana. Ve Studentském sídlu se Lorca spřátelil s mnohými pozdějšími významnými kumštýři, například s Luisem Buñuelem a Salvadorem Dalím. V roce 1921 vydal svou první básnickou sbírku – Knihu básní (Libro de Poemas) a začal se snažit na sbírce Básně k andaluskému zpěvu (Poema del Cante Jondo), inspirované spoluprací s hudebním skladatelem Manuelem de Fallou na granadském festivalu cante jonda. Ve třiadvacátém roce absolvoval právnickou fakultu a dosáhl titulu licenciát práv, o rok později dokončil svou první divadelní hru Mariana Pined, současně začala vznikat i jeho slavná sbírka Cikánské romance (Primer romancero gitano), vydaná v roce 1928.

Třísté výročí úmrtí velkého španělského barokního básníka Luise de Góngory bylo příležitostí k tomu, aby básníci Lorcovy generace znovu objevili pro sebe i pro veřejnost jeho dílo a přihlásili se k jeho odkazu. Vznikla tak „generace roku 1927“, k níž vedle Garcíi Lorcy patřili Dámaso Alonso, až donedávna prezident Španělské královské akademie, u nás hojně překládaný Rafael Alberti, Vicente Alexaindre, nositel Nobelovy ceny za rok 1977, světově proslulý Jorge Guillén a další.

Lorcova aktivita související s holdem básníkovi „Samot“ však v tomto roce ani zdaleka nevyčerpala jeho tvůrčí potenciál. V Málaze vydává další sbírku Písně (Canciones), v létě se v Barceloně účastní premiéry Mariany Pined, kterou na jeviště uvedla Lorcova drahá přítelkyně Margarita Xirguová se svou divadelní společností, zároveň v největším katalánském městě vystavuje svoje kresby.

Svůj pobyt v Katalánsku prodloužil Lorca na několik měsíců a ročních období; zdrželi jej tam příjemní hostitelé – rodina Salvadora Dalího, příčinou odkladů odjezdu byla možná i Dalího sestřička, s níž si potom básník víc než často dopisoval. Barcelonská literární setkání Lorcu inspirovala k myšlence vydávat v Granadě moderní literární revui, něco na způsob Tranzové Premiéry. První číslo fanzinu „gallo“ vyšlo na jaře roku 1928 a rozpoutalo obrovskou senzaci, nebo honbu po senzaci, na granadské univerzitě ke všemu docházelo k potyčkám, k měření sil mezi obhájci a odpůrci této tiskoviny, a jak správně asi už tušíte z přítomnosti španělského temperamentu, incident se neobešel bez prudších srážek dvou kohoutů na jednom kurníku až do krve… Novinka měla však jen jepičí život – druhé číslo se setkalo s ostentativním nezájmem čtenářek…

V roce 1928 skončil Lorcův pobyt v madridském Studentském sídle. Příznivec Fernando de los Ríos mu zprostředkoval for free studijní stáž ve Spojených státech, a tak v květnu 1929 směřoval García Lorca přes Paříž do New Yorku, na Kolumbijskou univerzitu.

Jestliže na sklonku dvacátých let Lorca získal renomé jedné z vůdčích básnických osobností své generace, potom začátek let třicátých mu zajistil proslulost jako dramatikovi. Na konci roku 1930 měla premiéru jeho nezvrácená fraška Černokrásná ševcová (La zapatera prodigiosa), v roce 1933 byla poprvé uvedena tragédie Krvavá svatba brouku (Bodas de sangre). V tomto období věnoval García Lorca mnoho času i napružených sil svému putovnímu divadlu La Barraca. Výsledkem jeho činnosti jako dramatika bylo pozvání do Buenos Aires, kde od podzimu 1933 do jara následujícího roku poučoval, přednášel, bavil obecenstvo, recitoval schopné verše a také režíroval.

Po návratu z Argentiny se dál věnoval dramatické tvorbě náročného obsahu pro nenáročné smysly (hry Pláňka a Stará panna Rossita čili Květomluva) a práci v putovním divadle, nezanedbával ale ani múzu básnickou. Již delší dobu připravoval soubor gazelů a kásíd Díván sadu Tamarit (vyšel až v roce 1940), na smrt kamaráda, torera Sáncheze Mejíase napsal tragickou poému o zápase člověka s býkem, s osudem, se smrtí…

„AŤ VŠICHNI VĚDÍ, ŽE NEJSEM MRTEV.“

Toto přání vyslovil García Lorca v jedné ze svých básní – v gazelu o temné zubaté mrchovaté vrchovaté smrti. Mnohokrát byl vykládán jako pěvec tragických poloh, jako básník žalu, smrti v noci a padesáti odstínu šedivosti. Když uvažoval o andaluském zpěvu, napsal: „Cante jodo zpívá jako bezoký slavík, zpívá poslepu, a proto jak jeho slova, tak jeho prastaré melodie mají za své nejlepší hlediště noc, modrou noc našeho venkova.“ Ve své tvorbě vystihoval některé obecné rysy španělského národního charakteru, zálibu v krajnostech, tajnostech, a tedy i v krajním smutku, zvláštní, pohrdavý a vlastně i provokativní vztah k umírání. Ten vedl jeho pero daleko spíše než nějaká předtucha.

V osudném roce 1936 plánoval básník další výpravu na americký kontinent. Možná se domníval, že se tak vyhne hrozícímu střetu. V Madridu se zdržel až do 16. července, zažil tam tedy bezprostřední konfrontaci vlády Lidové fronty s fašounskými a monarchistickými pořádky. V den fašistického puče, 18. července jako dnes, byl Federico García Lorca na návštěvě u otce na usedlosti zvané Huberta de San Vicente poblíž Granady – na ten den připadaly i oslavy otcových jmenin. A 20. července povstala proti řádně zvolené vládě horentní pravice i v Granadě. Úder byl překvapivý a zabijácký, město se vzdalo téměř bez odporu, jen v dělnické čtvrti Albaicín se síly věrné Republice udržely až do 22. července.

Okamžitě zavládl krutý teror. Vojákům sekundující aktivisté Falangy, členové pravicové strany CEDA a studenti z organizace Joven España (Mladé Španělsko – jestli nadějí a vzdoru – toť otázka) pročesávali město a slídili po všech „socialistech“, „narudlé kořisti“ a „nespolehlivých“. Rodina Garcíů byla na politickém dění zainteresována skutečně bezprostředně. Básníkův švagr Manuel Fernández Montesinos byl několik dnů před fašistickým převratem zvolen starostou Granady, všeobecně bylo známo, že od prvních hodin pravicového povstání bojoval ve vzdorujícím Albaicínu.

Příslušníci Černé gardy, která bez rozsudku popravovala na starém krchově za Granadou, začali opakovaně navštěvovat usedlost Federicova otce – pod záminkou, že pátrají po granadském starostovi, jindy zas hledali bratrova zahradníka, podezřelého, že zapálil kostel ve Federicově rodišti. Jeden z ozbrojenců udeřil pažbou revolveru básníka do tváře: „Tebe my dobře známe, ptáčku, aka Federico Garcío Lorco!“

Přišly i výhružné anonymy, v nichž Lorcovi naháněli hrůzu smrtí. Rodinná rada Garcíů zvažovala všechny možnosti obrany. Přejít na území ovládané republikány? I když leželo jen nedaleko (fronta po celé tři roky občanské války probíhala kousek za Granadou), García Lorca se tam nedostane, pučisté pečlivě střežili všechny východy ven z města. Zamítli i možnost skrýt se v domě skladatele Manuela de Fally, jehož gardisté sice zatím nechávali na pokoji, o němž se však vědělo, že má mezi republikány dost přátel. Nakonec se rozhodli požádat o pomoc Luise Rosalese, bratra falangistických předáků. Pokládá se za Federicova kamaráda, sám také sepisuje básně. U Rosalesů by ohrožený García Lorca mohl najít na přechodnou dobu bezpečný úkryt. Snad se potvrdí, že pod svícnem bývá ta největší tma…

Luis Rosales přesvědčil své bratry–falangisty, v noci básník odešel do honosné budovy zámožných Granaďanů. Ve svém dobrovolném domácím vězení spřádal plány pro budoucnost, začal pracovat na sbírce Zahrada sonetů, podle svědectví Luise Rosalese chtěl (spolu s ním) napsat hymnu na počest všech Granaďanů padlých v prvních týdnech občanské války…

Gardisté však na Garcíu Lorcu nezapomněli. Nejaktivnější z nich, jakýsi Ramón Ruiz Alonso, bývalý typograf, granadský radní a poslanec Kortesů za pravicovou stranu CEDA, nyní však velitel jedné z úderek Černé gardy, šel za svou kořistí jako vytrvalý ohař. Mnohokrát navštívil usedlost Lorcových rodičů, vyslýchal členy rodiny, až si z jedné drobné poznámky vydedukoval svůj závěr. Už ví, kde hledat toho muže, o němž prohlásil: „Svým perem napáchal víc škody než jiní pistolí.“

Pak už stačilo vyčkat, až všichni chlapi z čísla 1 v ulici Ángulo budou mimo dům. Stalo se to 16. srpna 1936, bylo pět odpoledne. „Ach, strašlivých pět hodin odpoledne!“ napsal García Lorca ve svém Pláči pro Ignacia Sáncheze Mejíase. Hodina, ve které potkávala toreadory smrt…

Ruiz Alonso mohl být naprosto spokojený. Federica Garcíu Lorcu eskortovali rovnou na komisařství, o jeho osudu měl rozhodnout civilní guvernér Granady major Valdés. Padlo nesmyslné obvinění, že básník vysílačkou předával zprávu „rudým vyvrhelům z ulice“. Po krátkém váhání a po údajném telefonátu se Sevillou, tedy s pučistickým generálem Queipem de Llanem či dokonce se samotným Frankem, bylo definitivně rozhodnuto. V noci na 19. srpna převzal zatčeného básníka kapitán Manuel Rojas, proslulý kat a blázen stávkujících rolníků…

*

Až do posledních chvil diktátora Franka se falangističtí publicisté pokoušeli dokázat a přesvědčit, že García Lorca byl nepolitický člověk v tísni, s chutí se chopili těch sebeabsurdnějších domněnek, jež měly osvětlit básníkovu tragickou smrt. Takové snahy selhávaly, protože opomíjely to základní: básník svého lidu, básník této země byl jednoznačně angažovaný na protější straně barikády.

Jedinec podlehl ve svém zápase s býkem zuřivého fašismu. I zde však platí hemingwayovské „duchovno“: Člověka lze zničit, ale nelze ho však porazit. A tak tu napřímen stojí – ano, člověk svobodného ducha a proti blbé bezduchosti, člověk jemných citů proti NEMILOSRDNÉMU světu, člověk všestranného použití i nadání proti zfanatizované průměrnosti a nepolepšitelné morálky…

DĚDICOVÉ HISTORIE

Maria a Fritz Altmannovi žili se svými čtyřmi dětmi ve skromném azylu v Los Angeles.

Po válce se zdálo, že střední Evropu stíhá jeden malér za druhým. Maria se znala s Janem Masarykem, synem někdejšího československého prezidenta. Jan se stal v poválečném Československu ministrem zahraničí, ale krátce po komunistickém převratu v roce 1948 byl nalezen mrtev v pyžamu pod oknem svého bytu v Černínském paláci, kde sídlilo ministerstvo. Převládal názor, že ho někdo vyhodil z okna.

Maria začala v Americe nový život. Byla sice vychována pro život v přepychu, ale zjistila, že ji velmi těší pracovat. Fritz se nikdy úplně nevzdal vidiny o zpívání v opeře a nepřestal mít slabost pro ženy. Profesně se nakonec musel spokojit s postem zástupce firmy svého bratra na Západním pobřeží a zpěv si nechával jenom pro společenské příležitosti. Společně s Marií vedli spokojený a klidný život až do roku 1994, kdy Fritz ulehl k věčnému spánku po záchvatu mrtvice.