JAROSLAV JEŽEK

☼   25.9.1906  Praha      ♂   1.1.1942   zrovna po Silvestru zavřel svá slabá očka na jazzovou Věčnost

Brahms prý řekl, že být hrán a ohráván ještě padesátku let po smrti znamená nesmrtelnost. Volil jistě skromnou lhůtu, kterou vysoce překonali mnozí velcí skladatelé minulosti, ovšem na druhé straně víme, že během zmíněné doby ztichla beznadějně většina ohrávaných tvůrců. Příčina není jen v menší hodnotě jejich odkazů; lze ji hledat i v nadprodukci děl, jež další doba není s to přebírat, nemluvě o změně cítění a vkusu, hodnotící tvorbu předešlých generací v jiném duchovním a společenském klimatu.

A tu stojíme u případu Jaroslava Ježka.

Ačkoli už uplynula řada let od 9. ledna 1939, kdy odlétal s Werichem z ruzyňského letiště a kdy se za ním prakticky zavřela opona, můžeme s klidným svědomím říci – že Ježek závodní trať doběhl s úspěchem trvanlivosti a bude snad na ní ještě pokračovat zájmem u mladších ročníků jazzové nálady nejen hotelu Savoy. Jaký mistr, takový přístup i do hudebních kompozic, hudba pana Ježka si uměla uchovat za všech okolností klid, rozvahu i glanc.

K tomu je třeba dodat, že zmíněnou „zkušební lhůtu“ ztížila Ježkovi řada okolností. Uplynulých padesát let, v nichž se má umělecký odkaz udržet na výsluní, přineslo totiž takovou spoustu převratných událostí, že by si lidé z třicátých let a lidé dnešní periody 2013 nutně připadali jako z jiného světa, kdyby se mohli potkat. Přišla do toho druhá světová válka, která obrátila celý svět naruby, obrovské společenské převraty změnily mentalitu současného lidstva a touha po penězích též, ať si to uvědomujeme či ne, a přehodnotily mnoho dříve uznávaných myšlenek, děl a soustav; věda a technika vykázaly fantastický pokrok, zato však lidská duše zaznamenala přemrštěný propad do hnoje a poškozuje se dál zavedenými novodobými zásadami společenského biorytmu, takže vše dřívější se nám zdá primitivní a podezřele cizí. Projít tímto kataklysmatem a obstát v něm na jedna a po něm bez úhony, by byl skoro zázrak.

Uvažme ještě, že dvacátá a třicátá léta probíhala stále v neklidu, který byl sice plodný, ale v umění stále hledal a nenacházel jednotný styl. Na obou velkých zjevech té doby – Picassovi a Stravinském – je tato experimentální snaha jasně patrna. Kolem nich se nořily a zase rychle mizely přechodné směry, které si dodávaly zdání důležitosti učenými názvy s koncovkou „ismus“. Tyto „ismy“ mátly každého, kdo se chtěl v umění vzdělávat a vyznat a nebo i sám tvořit. Skoro každý začínající skladatel se musel hlásit k nějaké módě, aby se nejevil zaostale. Bylo v tom leccos vzrušujícího, ale často se do toho hlásila touha ohromit a snobárna části obecenstva, které přijímalo všechno nekriticky.

Ježek nikdy netápal, měl bezpečný umělecký a tvůrčí instinkt. A nezapomeňte, že géniové ode dávna tvořili na základě nápovědy instinktu. Teorie ho valně fakt nezajímaly. V jeho případě bylo vlastně výhodné, že přišel do své současnosti nezatížen minulostí a nespoután běžným školským vzděláním. Nebyl ovlivňován žádným PŘEDSUDKEM dřívější ani soudobé KONVENCE. Jako dítě chudičkého krejčího ze Žižkova – narodil se 25. září 1906 – byl postižen těžkou zrakovou vadou. Ztratil v druhém roce svého života pravé oko a do levého dostal šedý zákal. Proto musel do slepeckého internátu, kde pobyl skoro sedm let. Dobu, kdy člověk nabírá základní vědomosti pro další vývoj, mladý Ježek nijak nevytěžil. Považoval svůj pobyt za smutné vězení, jehož oprávněnost neuznával, vzdoroval proto všem učitelům, dohlížitelům a najust se neučil. Toužil zoufale po životě venku. Zabýval se tajně hudbou jako svým Buddhou rozesmátým a rezonujícím, ale ani v hudbě nehodlal v ústavu vyniknout a upozornit na sebe trochu příznivě. Už tehdy se v něm hromadila energie, která mu pomáhala překonávat pakárnu prostředí. Tento protitlak člověka fyzicky postiženého oproti normálnímu okolí se v něm udržel a sílil i později, kdy se musel stýkat s různými lidmi a přizpůsobovat se, aby se jim zdánlivě podobal, třebaže na ně zblízka ani nedohlédl. Přejít bez průvodce ulici pro něho znamenalo pokaždé dobrodružství, které mohlo špatně skončit. A přece i v tom si nějak pomohl. Příroda mu do určité míry pomohla, že ho obdařila mimořádným orientačním smyslem. Vyznal se v pražských – a později i v newyorských – ulicích tak jistě, že mohl dělat průvodce lidem dobře vidoucím. Vypracoval se obdivuhodně. Díky matčině péči – otce ztratil brzy po jeho návratu z vojny – byl vždy pečlivě oblečen, choval se nenuceně, byl veselý a sdílný kumpán, lehce se s lidmi spřátelil a doháněl zameškané základní vzdělání mílovými kroky. Hodně si pamatoval a později styky s Vítězslavem Nezvalem ho vytříbily zejména ve znalostech soudobého umění.

Obdivoval jsem nicméně – jak se rozepisuje Václav Holzknecht – byli jsme spolužáci na pražské konzervatoři u profesora Albína Šímy – že hodně čte, ačkoliv se musel sklánět ke knize nebo k notám až skoro nosem u papíru. Psal se stejnými obtížemi, ale rukopis byl vždy k přečtení. Námahu buď netrpěl nebo si jí ani neuvědomoval: chápal to jako nutnost a nikomu si nikdy nestěžoval. Když už vydělával, dovedl si vytvořit krásné životní prostředí. František Zelenka, jeho kámoš z Osvobozeného divadla, mu vykouzlil modrý pokoj v rodinném bytě v Kaprově ulici na Josefovo městě, kde stěny, strop a záclony měly různé odstíny této barvy, ale s oblibou i nosil modré košile, používal modrý dopisní papír, modré kravaty. Do pokoje si nechal přivézt křídlo Steinway, psací stůl, pohovku, skříň na gramodesky a dosti velkou knihovnu, vyplněnou vesměs cennými díly. Ovládala ho stále železná vůle obstát v životě jako vítěz navzdory přírodním zraněním, když ho navíc příroda vybavila lehkou nedoslýchavostí a vadnými ledvinami. Kdo to však nevěděl, považoval ho za vitálního klučinu a šťastného člověka. Jakoby jako každé zázračné dítě hnedka tušil, že tu dlouho s námi nepobude, proto tedy žil velmi intenzívně, za svých pětatřicet let poznal, co se dalo poznat, a zanechal dílo, které překvapuje novostí, výpovědní hodnotou doby i počtem skladeb.

Hudba z něho tryskala bez námahy a není z ní patrný vliv jeho učitelů – K. B. Jiráka na střední kompoziční a Josefa Suka na mistrovské škole, ani vliv jiných autorů. Byl vždy svůj. Původně se ani nehodlal věnovat studiu skladby, k níž choval uctivě ostýchavý vztah, nýbrž klavíru. Ale profesorská komise ho v roce 1922 nepřijala pro zjevnou zrakovou vadu, neboť byla vázána předpisem, že pro studium nástroje musí být adept plně zdráv. Doporučila ho však komisi kompoziční. Udivil totiž výběrem skladeb, které při zkoušce zosnoval: Ravelova Sonatina i Hindemithův Boston z klavírní Suity 1922 byly v Praze tehdy celkem neznámé a dávaly tušit, že uchazeč, který tyhle kousky suverénně zahraje, má asi taky kompoziční nadání v sobě. Ačkoliv do té doby nic nesložil, byl na kompozici přijat. Dosáhl prvního velkého vítězství po deprimujícím období internátním. Dokázal se připravit na závažnou zkoušku v rekordně krátkém čase a stal se posluchačem proslulé konzervatoře za výjimečných okolností.

Ke skladbě se během studia rozbíhal improvizováním. Bavil se tím a bavil i své okolí, které měl rád a rád pulsoval s kamarády na vlně orchestrální tančící show. Na melodii lidové písničky Šla Nany do zelí si vyžádal jméno skladatele, v jehož stylu ji překopal. Pak chtěl čtyři tóny a označení formy, v jaké by si posluchači přáli nově vytvořenou skladbu uslyšet. Bylo to dosti zapeklité, ale pokaždé obstál jako machr. Udivoval znalostí literatury a okamžitou reakcí na daný podnět. Také rozesmával svým humorem: v jedné Nanynčině variaci předvedl slečnu domácích, jak v neděli dopoledne zkouší zahrát – ovšem bez úspěchu – snadnou melodii, ale pak ji to namíchne, všeho nechá a práskne mrzutě víkem u popelnice. Byl v tom už příští Ježek v zárodku.

V tu dobu vznikalo Osvobozené divadlo. Začal s ním roku 1925 Jiří Frejka ve vyšehradském divadélku Na slupi, a to v poměrech víc než skromných. Ale jeho parta měla ambice ceny zlata. Název si zvolila podle režiséra Tairova a v příštím roce jí toto náročné pojmenování schválila avantgardní skupina Devětsil. Členové Osvobozeného chtěli divadlo zbavené tradičních nánosů. Milovali obyčejný život ve všech jeho podobách, nebyli to kreténi jako známe dnes. V roce 1927 se odstěhovali do Umělecké besedy na Malé Straně a rozštěpili se na dvě skupiny. Jednu vedl Frejka s E. F. Burianem pod firmou Dada, druhou s původním názvem Jindřich Honzl. Ježek se mezi ně přichomejtnul bůhsuď jak, ale 26. února 1927 tu již exceloval se svými improvizacemi. Dostal se na veřejnost náhodou. V pásmu všelijakých kejklů a skečů vypadlo číslo, které se nedalo honem nahradit, a aby nevítanou pauzu něčím ozvláštnili, zkusil Burian – přes námitky Honzlovy – dovést Ježka na jeviště a dělat mu při jeho improvizacích tlumočníka. Vyšlo to, Ježek sklidil velký potlesk, který ho už víceméně s divadlem propojil.

Ani Dada ani Honzlovo Osvobozené divadlo by se nebyly udržely při životě dlouho. Byla tu zajímavá snaha, ale scházela dostatečně živná půda s aktuálním námětem. Hrály se poetické hříčky domácích i cizích autorů – zajímavější při četbě než na prknech divadla. A tu rázem došlo k nečekané události. V sálku Umělecké besedy uspořádal Spolek bývalých žáků čsl. oddělení na francouzských lyceích se sídlem v Praze privátní představení k poctě dokončených studií Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Šlo o jakousi kapesní revui – Vest pocket revue, jak se pásmo výjevů, písniček a tanců jmenovalo – jejíž svěžest okouzlila pozvané obecenstvo více než Mentos natolik, že se představení muselo opakovat, dvakrát pod hlavičkou Dada a pak v Osvobozeném divadle, kde již soubor Vestpocketky setrval. Postupem času ovládl provoz docela a zamáčknul původní poetické divadlo Honzlovo do konečného stádia, neb mu zasadil ťafku mezi oči, tečku mezi oči. Ostatně Honzl se stal režisérem této nové zábavní skupiny a chápal její přínos světu.

Klapka, kamera, akce… dobrý scénář. Divadlo potřebovalo stálého hudebního spolupracovníka, neboť nehodlalo používat pro své písně ukradnuté melodie, jak to činilo až dosud, a volba padla na Ježka, který v roce 1927 absolvoval kompozici u Jiráka klavírním vystoupením, v němž smísil prvky symfonické a jazzové s udivující pečlivou virtuozitou. Zkomponoval na zkoušku tři předehry do komedie Premiéra Skafandr (divadlo Adrie na Václaváku 12. října 1929) a ruka byla v rukávě. Stal se dalším nepostradatelným tvůrcem Osvobozeného divadla, které brzy nato přesídlilo do svého definitivního působiště U Nováků ve Vodičkově ulici. Zde Ježek absolvoval slavnou éru, trvající zhruba deset let. Získal u obecenstva ohromné renomé, aniž by slevil z uměleckého nasazení.

Byl to vlastně čin historického významu. Po válce se dostal do Evropy černošský jazz a stal se oříškem i pro skladatele tzv. vážné hudby. Naděloval zásadně živelný rytmus a robustní zdraví a obojího měla nekypící evropská hudba vážně zapotřebí, tím spíš, že se pouštěla do náročných a většinou málo platných konstrukcí. Otázku jazzu řešil – epizodně – Stravinskij, lehce se jí ve Francii věnovali Debussy a Ravel, ve větší míře a okouzlujícím způsobem Milhaud a Poulenc. Němci vzali věc vážně – zejména Křenek a sicher Weil – ale s problematickou výslednou podobou. Jazz se do struktury evropské hudby prostě nehodil a nemohl se tu aklimatizovat chytlavější chytlavostí. Ježek zkusil v klavírním koncertu rovněž spojit oba nesourodé prvky a kupodivu se mu podařil takový pokus úspěšně završit díky jeho statečnému mládí a díky i tomu, že koncert má v podstatě taneční charakter. Ale učinil tak jen jednou. Jakmile nastoupil v Osvobozeném divadle jako skladatel, převzal z jazzu jen formu legrace, songu a tance, takže nepošpinil styl, ale dovolil si ve své tvorbě zviditelnit i formy, jež se jazzu vymykají, ale které potřeboval obsadit do hry (polky, valčíky, polonézy, nebo předehry, balety, melodramaty, operní parodie apod.) Znal a měl rád Gershwina, Armstronga, Ellingtona, ale nenechal se jimi spoutat. Zhruba 20 partitur hudby pro Osvobozené divadlo svědčí o šíři jeho talentu a o bohatém hudebně dramatickém rozhledu. Jazzu bylo použito s bujnou fantazií funkčně a shodně s černošskou předlohou v lidovém prostředí, třebaže na odlišné úrovni. Ale nedělala se z toho VĚDA ani VYSOKÁ ESTETIKA, nýbrž jazz tu žil spontánně, příjemně, sice v jiných civilizačních podmínkách, ale zase zcela PŘIROZENĚ. Šlo o něco zásadního, co se ve třicátých letech nenašlo jinde v Evropě. Tato skutečnost se včas nezdůraznila a nebylo na ni dostatečně upozorněno. Ježek, třeba doma slavný, se nedostal v pravou chvíli do povědomí mezinárodní veřejnosti (dodatečné překypující uznání přišlo od Benny Goodmana v Americe až o mnoho času později).

Jaroslav Ježek je v této sféře požehnaný melodik s bohatým rytmem a rafinovaným citem pro instrumentaci (jeho instrumentace byly v novější době hrubě poškozovány cizími úpravami, když se po válce začaly znovu hrát). Přitom je třeba uvážit, že komponoval vlastně pro činoherce a musel respektovat jejich pěvecké a hudební možnosti (melodie nemohly mít přeexponovaný rozsah tónový a musely se rychle pamatovat) a že harmonie, byť zpestřená pikantními disonancemi, nemohla vybočit z tradiční vžité polohy. Ale i tak byla jeho hudba múzou políbená a pokaždé osobitá, invenční, čerstvounká porce. Ježek v této sféře doslova fascinoval, poskytoval okouzlení a dobrou náladu a ve skvělých pochodech navodil optimistický elán. ELÁN. V době před okupací a za nacistického útlaku působil při tajném poslechu jako balzám na nervy. To byla etická zásluha jeho umění, opravdový kamarád v tíživých dobách.

Splnil v praxi, oč artistně usilovali někteří členové pařížské Šestky: objevit znovu pro soudobé pařičky a pařiče melodii a vtip a neopakovat staré klišovité fórky… Sestrojil hudbu „na míru člověka“, jak po Šestce vyžadoval básník Jean Cocteau. Ježek byl jediný, kdo tento požadavek splnil nejlépe, třeba na to přišel sám a celkem nikdo o něm v cizině neměl potuchy. Domácí kritika to nechápala a zazlívala mu tuto činnost jako umělecky nedůstojnou. Ježek byl v podstatě lidový parťák do nepohody s jasnou vizí svého poslání na Zemi a nedal na podobná nedorozumění s „rádoby chytřejšími“. Nešlo mu ani o popularitu – ta se sama dostavila – ani o výdělky. Pověstná je jeho legranda s Werichem v Moskvě někdy v období 30. let, kdy dumali, za co by tam utratili přebytek kapesného, který činil asi 50 rublů. V tom Ježka napadlo, že zašlou z recese telegram Voskovcovi do Prahy a že za něj klíďo utratí 50 rublů. Takže telegrafní dráty se nerozpakovaly a probudily Voskovce asi ve tři ráno rozespalého a nic extra dobře vnímajícího s jejich depeší: „U-U-U-U-U-U-ŽŽŽŽŽŽJJJJJJJJ-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-I-I-I-DO-DO-DO-DO-DOST-DOST-DOST-DOSTAL-V-V-V-V-V-V-V-V-V-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-VO-VO-VO-VO-VO-VO-TĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ-KO-KO-KO-KOK-KOK-KOK-KOKTA-V-V-VE-VE-VE-VEJ-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-TE-TE-TEL-L-L-L-LEG-LEG-G-G-G-G-G-G-GR-GR-GR-GR-GR-GRAM-M-M-M-M-M-M-M-H-H-H-H-H-H-H-AHAHHAHAHA?!?????????????????????!!!??????“ V žádném případě se nedá hovořit o spekulaci. Jeho skutečnou odměnou byla oblíbenost hudby u jeho posluchačů. Hudba tak opět po dlouhé době našla svou původní funkci – mluvit k dychtivým masám a nebýt uzavřena jen na malém prostoru koncertní haly.

Avšak ani on neudělal zpátečku z koncertního sálu docela. Cítil potřebu vyjadřovat se také hudbou jiného druhu, která by mu poskytla větší prostor výrazový a citový. Byl bezpečně poučen, co se děje ve světě a sledoval z rozhlasu a na deskách nebo z partitur, které neustále sháněl, co komponují velicí současní autoři. Vážil si jich, ale nikoho nenapodoboval. I zde byl svůj a uchoval si vlastní projev. Měl znalecké překvapující postřehy při poslechu každé nové skladby a dovedl hned říci úsudek, ať kladný či záporný. Sám komponoval tuto hudbu v ostře disonantní harmonii, ve velmi exponovaném výrazu spolu se složitou – nebo lépe řečeno – s pestrou rytmikou, ale je to hudba vždy logická, třeba zpravidla velmi smělá. Málokdy sem doléhají ozvěny jazzu, spíš jen v atmosféře nálady, jinak jsou jeho koncertní skladby stylově čisté a nekompromisní. Komponoval s naprostou lhostejností k cizímu mínění. Věděl, že tu nemůže zabodovat s popularitou ani oblibou, ale nevzdával se takového úkolu a také jím končil svou činnost. Vyjadřoval jeho prostřednictvím své nitro i dobu, která ho obklopovala a ničila psychicky. Panton natočil k Ježkovým nedožitým osmdesátinám (1986) téměř celý komplex jeho koncertních skladeb. Je jich značný počet – kolem třicítky opusů, mezi nimiž se vyskytují i velká díla symfonického charakteru – a dnešní kritikové, kteří se s touto tvorbou nemohli dříve konfrontovat, se shodli, že patří k nejsmělejšímu, co bylo v období mezi dvěma válkami vytvořeno, a to nejen u nás, nýbrž ve světové hudbě vůbec. Jeho houslový koncert nemá obdoby v harmonické příkrosti dechové sekce, naproti tomu jeho Symfonická báseň – která reagovala na občanské válečné drama ve Španělsku – nehýří kakofoniemi, ale má silné dramatické napětí. I jeho klavírní Rapsodie má politický obsah: v předvečer okupace varuje úzkostně a pateticky. V závěrečné klavírní sonátě (1941) se rozloučil. Je to lidský dokument a vrchol jeho přepečlivé koncertní tvorby.

Rozdvojenost Ježkova repertoáru se dá vysvětlit dobovým stavem tehdejší hudby, která – po vynálezu rozhlasu – šla za nepoučeným posluchačem naproti a zároveň řešila úlohy, jež jí ukládal stále postupující technický vývoj. Ježek měl podivuhodnou vlastnost, že v sobě obsáhl obojí a obojí zvládal také levou zadní. To je také jeden z důkazů jeho – nebojím se toho slova – geniality. Měl široký rozhled jako umělec a přistupoval ke svým záminkám s vědomím nesmírně závažné doby, v níž se celý svět nalézá. Ale i bez ohledu na jeho tvůrčí mnohostrannost, je vše, co zanechal znamenité, osobité a ryzí, tedy nekazící se zubem času. Je to král ve své kategorii, žádný prostoduchý šášula.

Nakonec několik nutných dat z jeho života. V roce 1938 pokrokové Osvobozené divadlo nuceně ukončilo provoz z politických důvodů a Ježek se svými kámoši putoval kvapem do emigrace. Žil v New Yorku a protože podle tamních zákonů nemohl jako emigrant po dobu deseti let publikovat své výtvory, živil se vyučováním hry na klavír a řízením pěveckého sboru. Naši krajané se o něho pečlivě starali, byli si vědomi jeho nadání i těžkého osudu. Ježek emigraci snášel obtížně a trpěl stálým steskem. Před akutním onemocněním ledvin, na něž zahynul 1. ledna v newyorské nemocnici, dokončil klavírní sonátu, kterou zadal anonymně do soutěže na první mezinárodní hudební festival v New Yorku. Soutěž vyhrál. Konkurence však docílila, že byl zcela protiprávně z festivalu vyloučen. Nepřipomíná Vám to třeba nahnutý nekalý osud Chobotnice knihovny od Jana Kaplického? Těžké potíže české politické garnitury? Po osvobození nechala vláda našeho státu vypravit slavnostní pohřeb z Domu umělců a přenést jeho popel na olšanské hřbitovy. Vítězslav Nezval napsal na jeho návrat vřelou báseň, kterou zařadil do sbírky Veliký orloj.

♥

KATEŘINKA

Tahle Katka je již pořádná kost, ta není nikdy pouhá kostka z Lega

Italek mě prosilo préga vždycky kvantum, ale jí chci poděkovat mega

…a levandule vůkol kvete a levandule vůkol voní…

tak mi někdo sdělte, co se jí hlavou honí, když jí nabídnu talisman sloní

když jí povím akutní průpovídky, přednášku mládí s metafyzikou o ní

když jí pozvu na slovíčko nebude tklivá a pohotově mi promítne biásek v pásmu

jak růže, královna vegetace, orosí frajersky oddané stíny symbiózy v orgasmu

škola hrou a Katka mou a jsem kus jak ten mystikus Komenský či Oscar Wilde

víte co mi můžete? Přivolat jen Katku k ránu, k polednímu meníčku či jako stálici pro night

vím, je abnormálně racionálně pojatá jak delfín, oplývá rozmary jak skořápkář

proto zkouším trpělivost, s pozdravem, že nebudu Kozel, jen dvorní zahrádkář

tahle Kateřina oslnivě vybojuje s přehledem zlato, i stříbro, i třeba cenný bronz 

tahle Kateřina trefí se do vkusu soutěživé elity jako krásná Kateřina Emmons

tedy buďte můj valčík i můj drahoušek, jetej kantor i třeba jetej intoušek

pokušení v drezůře šelem s napjatým čelem, záživná pára u zkoušek

slůně, co se sluní na výsluní, pinky panter a jeho vytoužený hvězdný cíl

pro mě přitažlivá i nakažlivá: její fantazie vychutnat si plnými doušky u výletnických chvil

MILAN RÚFUS:

PRI POTOKU

Tak,

ako pečieš koláčiky z piesku,

hovoríš slová.

Vyklopené

z nádobky tvojich úst,

plné sú krásnych nedokonalostí.

Keď neudrží krehká formička

a na slovíčku odtlačí zúbok.

Alebo jazyk.

Nestačí sa uhnúť

a popletie si cestu v chodbičkách.

Ako potok je tvoja reč.

Ten potok,

ktorý sa potkne o každučký kameň

a práve na ňom vyludzuje tón.

A práve preto zurčí.

Taký čistý,

že sa v ňom umyť bojím.

Že len stojím

a počúvam

a počúvam

ten zvon.

BÁSEŇ A MODLITBA

Čo sa ty v básni dozvedáš:

Keď plače oblak, to je dážď.

Keď nebo plače, to je rosa.

Keď plače lúka, je v tom kosa.

Keď plače strom, je priskyrica.

Keď ty plačeš – dve tvoje líca

sa rozprávajú o duši.

Modlitbička to osuší.

A ako Božie slniečko

zatlačí slzu pod viečko.

Báseň a modlitba sú sestry.

Pozvi ich k sebe, stôl im prestri.

A MÚDROSŤ HLBÍN

Keď si si prosila rozprávku do posťielky,

nebola to už hra.

To už bol život, moja maličká.

Vysielal k tebe svojho poslíčka,

čo každý večer nad hlavou ti krúžil

a zatváral i otváral ti zrak.

S tou rozprávkou to teda bolo tak.

Dávali ti v nej

rovno do kolísky

všetko.

Ba všetko, dieťa.

Zákony.

A múdrosť hlbín.

Výrok pokonný,

závratne presný.

Veci človekove.

Všetko, ba všetko.

V najprostejšom slove.

Nuž tak to teda bolo s rozprávkou.

Neviditelní anjelici slov

chodili denne háčkovať ti krídla

zo snov a krásy.

Boli v krpčekoch

a v onuckách.

Ó, nehanbi sa za ne,

ich nechtíky, vždy zemou umazané.

Veď nezáleží na tom, nezáleží,

v akej šiel obuvi ten, ktorý teraz leží

blízučko pravdy.

SNEŽIENKA

Buď pozdravená, drzosť neviniatka.

Z podzemných hlbin na lúčku

preliezť už prvým pórom zeme.

Medzi dvere len odchýlené

vložiť nie nohu –

šiju slabučkú.

A smiat sa: „skús,

už nezavrieš tie dvere!“

Vždy ženská sila krehkosti,

kde sa to v tebe berie?

Odvaha byť…

MLČKY

„Až sa Ťa spýta... “

„Kto spýta?“

„Až sa spýta

on, nemý v Tebe,

Teba: – Čo si žil? –

odpovieš mu?

Tá žitá mierka žita

čo Ti vydá?

Len holý súčet chvíľ?

I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.

Čo odpovieš?

A nebudeš sa báť?“

„Sporný som vo všetkom.

No v jedinom nie:

Bolo,

bolo mi dané mnoho milovať.“

AKO SA PIJE ZO STUDNIČKY

K studničke musíš kľaknúť.

Inak by si

nevedela z nej živú vodu piť.

A namáčaš si do jej modrej misy

ústa i čelo.

Musíš odstúpiť

dva kroky od nej,

aby tvoja hlava

doľahla presne do jej jamôčky.

Potom ju piješ.

Ona sa ti dáva.

Ak už nie navždy,

aspoň na rôčky.

Tak piješ:

kľaknúc pred ten dúšok sladký.

A smäd i vďačnosť

sú tu z jednej matky.

Cool 15 tips for wonderful LOVING society all the time:

CHAD JAY – Chad Beat No. 2 (1987)

DEF LA DESH – Feel The Rhythm (Hip Hop Mix) (1991)

DIGITAL UNDERGROUND – Kiss You Back (On The Jazz Tip Remix) (1991)

DIGITAL UNDERGROUND – Hip Hop Doll (1989)

DE LA SOUL – Talkin´ Bout Hey Love (1991)

KISS AMC – Let Off (Sanny X 1989 D.M.C. Remix)

ICE MC – Easy (Dub Reprise) (1990)

ICE MC – Easy (Acapella) (1990)

ROZALLA – Everybody´s Free (Free Memba Mix) (1991)

ROZALLA – Are You Ready To Fly? (Garage Mix) (1991)

Summer Vibes created by DIMITRI – DMC 1990

MILLI VANILLI – Girl You Know It´s True (Sanny X 1988 D.M.C. Remix)

WESTBAM feat. DOROTHEA BREIK – Painted World (1988)

MIXERS GETTIN´ WICKED (megamixed by The Commission) (1990)

TASMIN ARCHER – Sleeping Satellite (Fitz Mix) (1992)

BENNY B. feat. DJ DADDY K. „DIS MOI BEBÉ“ (Svěř se mi, miláčku)

Svěř se mi miláčku
proč jsi tak krutá
když víš, že někdy může
být láska naprosto osudná
řekni mi proč jevíš tak vydatnej odpor
nehraj si s mým srdcem
nebyl jsem schopen ustát zlou náladu
říkáš, že jsem dobrej
říkáš, že jsem milej
že se Ti líbí, jak se chovám
a moje způsoby také
ale místo abys zůstala nablízku u mě
a milovala mě, říkáš, že máš toho dost
a že chceš jít,
yeah jmenuj mě miláčku jménem jakým chceš
uvolni se z pouta ode mě, jestli chceš
jsou lepší věci, ale pokud mě neopustíš
já to dovedu ustát, ano
já jsem člověk, co Tě miluje
a ne ten, kdo Tě odrazuje
přestaň se chovat tak povýšenecky
vím, že mě potřebuješ
a později Ti budu chybět
ale jestli by ses rozhodla
že se jednou vrátíš ke mně
dovol mi, abych Ti řekl, že Tě
nenechám znovu odejít
protože Tě miluji
protože Tě miluji

Svěř se mi miláčku
proč jsi tak krutá
když víš, že někdy může
být láska velmi, velmi osudná
řekni mi proč jevíš tak šílenej odpor
nehraj si s mým srdcem
víš, že jsem smutnej
a že mi srdce naříká
pokaždé, když jsi bez nálady
pokaždé, když pláčeš
mám v srdci zapsané Tvé jméno
až do konce života
a prosím, nepočítej,
že na Tebe zapomenu
protože jestli si myslíš
že je pro mě snadné
abych na Tebe zapomněl
po všech našich příhodách
o které jsme se mohli dělit
prosím oznam mi
že mě už nemiluješ
dělej si co chceš s naší láskou
ano, ale já budu pokračovat
a nechovám se povýšeně
já vím, že mě potřebuješ…
protože Tě miluji
protože Tě miluji

Ty jsi nádherná víc než kdy předtím
víc a víc, protože Tě znám
prosím, neříkej, že jen přeháním
vím, že jsem udělal vážně správnou volbu
a jsem za to rád

protože Tě miluji

BENNY B. feat. DJ DADDY K. s pískací písní „ELLE“ (ONA)

Když vstává

a já ještě spím

dává mi na tělo hřejivou pusinku

ale nemůže navzdory velikému úsilí

neptejte se, jestli jí pořád miluji

má oči plné lásky

má srdce plné něhy

a chvěje se mi tělo

když mě šolíchají její ruce

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní cokoli!

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám

prosím, neříkej, že přeháním

vím, že jsem udělal vážně správnou volbu

a jsem za ní rád

Každý okamžik

jejího romanticky upřeného pohledu

probouzí ve mně

něco kouzelného

jsem očarován, že se nedaří mě utajit

a škádlí mě, dělá, že opouští

svůj půvab, to je jako záblesk

který mě bodá akorát do srdce

a dodává mi pocit štěstí ještě větší

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní cokoli!

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám

prosím, neříkej, že přeháním

vím, že jsem udělal vážně správnou volbu

a jsem za ní rád

Chci žít svůj život vedle ní

prožívat její štěstí, její smutek, její hádky

vzít ji do rukou, nikdy nedopustit, aby se cítila opuštěnou odhozenou ženou

a mazlit se s ní, dokud naše rty nebudou omrzelé

protože je můj miláček a miluji ji tak silně

a koukám na ní každou noc, když jdu spát

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní cokoli!

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám

prosím, neříkej, že přeháním

vím, že jsem udělal správnou volbu

a jsem za ní rád

ELLE – PEŘÍČKO – KATEŘINKA S DOBROU ÚČASTÍ

Není spravedlnost dráčková, neomráčí vás výhodnost značková

předvídá budoucnost do daleka napřed jako Karla Mráčková

obláčková obětavá miláčková nekousavá

sluší jí to v přírodě tutti frutti čeleď poutavá

žádný špageti western žádný macaroni gestern

pod vlivem divočiny electro praská ve švech celej Praterstern

snivá hudba budoucnosti totální příklad odolnosti

proti zubu času hraje vzácnou Symfonii s klikou od radosti

její mandala by nandala fortel obezřetným duhovkám do sytosti

její abeceda mládí koketuje ve prospěch výmluvnosti

Divadlo velkých forem po ní nepohasne okorale, nevrle

je přitažlivá hořlavá s horlivostí chilli milý polibek i pukrle

každý kabaret a každá show na plné koule neutuchající kvality

vyhledávám její nakažlivé sklony, otisky, stopy autentické rarity

herečka Sarah Bernhardt byla dlouho Muchovou múzou

tahle žije jako já v nesecesní době jenom tak s blůzou

je založená přírodně a na jednoduché bázi

vypravěčka odvážných výprav mi připomněla extázi

asi jako šampiónka v davu na scéně příjemně peprná

představte si prskavky pookřála v páru směsice jiskrná

je perlou beze všech pochyb: nemůže být bestiálně mrazivá?

ne, její úroveň je vysoká její ochota se prioritou nazývá

neustále mě provokuje nalákat jí na servis delegáta bodyguarda

její tělo je letní senzace co sklízí ovace u nejednoho barda

omaggio tributo společenské a do detailu významné

má všechny předpoklady stát se ikonou v mladém věku díky píli soustavné

je dokumentem, ve kterém si každej snílek zalibuje

protože nemá potřebu se nikdy snížit, půvabné časy odstartuje

její krev je vzácná kapalina, její duše vzácná kombinace

nemrhá talentem ani pověstí pro špinavé machinace

nedávno jsem se do ní lehce, no možná že i těžce, zamiloval

je peříčkem literatury a střevíčkem pro sval, který by vášeň posiloval

poznáte její míry jsou akorát vymodelovány

objednali si jí zájemci v Orient Expressu, ale pulsuje prý nejraději s mnoha elegány

elegány s přehršlí rostlin na lukrativních místech jako je vídeňskej Prater

když vejde ve známost její kus poezie, je meteor, a pozůstatek kráter

AKHENATON: PROMÉTHÉE (PROMÉTHEUS)

Na počátku byla země, moře a nebe

zelenající se lesy a medové řeky

zlaté plody rostly na stromech

vinná réva se nenápadně pnula po mramorových sloupech

kde hnízdili ptáci všech druhů

ve věčném baletu to bylo představení

režírované od perfektního mistra

a k tomuto obrazu byl vychováván člověk, říká se

že jestliže byl Ráj plátnem stvořeného světa

člověk měl být zasazeným rubínem

možná ve své první hodině

když neměl strach z věcí, které umírají, štěstí bylo

sumou prostých věcí života

ve stavu nazývaném harmonie

člověku se dařilo, svět krásněl

v této epoše míru se král jmenoval Prométheus

Prométheus byl celistvý, protože mu nechybělo nic

chráněný Bohem a respektován svými lidmi, ale

jednou ho navštívila Eblis v jeho snech

a ptala se: je Bůh silnější než Ty?

nabídla mu skříňku, která uzavírala všechna neštěstí

a našeptávala mu nenávist a závist

Příští den byl prvním smutným dnem na Zemi

Prométheus zavraždil vlastního bratra

sebral jeho majetek a unesl mu ženu

zotročil 12 kmenů

sestavil silnou armádu

vládl krutým a nespravedlivým způsobem

domnívající se, že je nesmrtelný, zavraždil

všechny své syny, kteří by mohli proti němu povstat

nechal postavit věž až do nebe, vyzbrojen lukem se vydal bojovat s Bohem

Mnoho dnešních lidí jsou následovníci Prométhea

zdědili jeho vizi

říkají tomu „detail“ a bez skrupulí navlékají

svým lidem pravou dobytčí kůži

další příklad, na který se historie dívá

je využívání slepých jednookými

život na Zemi je pohárem vody Javel

proč střílet šípy na nebe Babel?

všechna svá dramata, své akty pro poklad Rackhama

dští oheň na zemi Abraháma

toho ohně tolik, kolik přinese pouštní vítr

to je cerberus (3hlavý pes), který obsluhuje Prométhea v pekle

drahé je štěstí, neboť zbožná je cesta

tak k čemu je dobré být králem, když jste bohatý a smutný?

duše mizí daleko od Země

čas kvapí, paláce se bortí, proměňují se v prach

Prométheus včera, zítra, první bytost

vůdce smečky v království psů

království platí za pošetilost jeho činů

očekávaje v bolesti zmrtvýchvstání

***********************************************************

BEASTIE BOYS: TWENTY QUESTIONS (20 OTÁZEK)

Je šálek z půlky prázdný nebo z půlky plný?

vychází ráno slunce nebo se jen Země kdesi točí?

je všechno fakt pochopeno přesně tak, jak se koukáme na svět?

kolik nesčetných forem života je skryto v maliné kouli, co se tady s námi točí?

Jsme uvnitř rozdílné bytosti?

nebo bychom mohli být součásti stejného celku?

voda živí rostliny a od paprsků slunce vyrůstají

tak může někdo být ostrovem jen sám pro sebe?

Dělá mě život šťastným nebo mi ubližuje?

mám, co potřebuji, nebo jen chci získat to, co mají lidi kolem?

poznám pravdu nebo vidím jen nejasnost?

tak je šálek z půlky prázdný nebo z půlky plný?

***************************************************************************

Když oči mluví místo úst, slov zde není třeba.

Když malý umí náhle růst, hladový sytý je a netřeba mu chleba.

Když z génia se hloupý stane a z génia hlupák jest,

když vítr v bezvětří vane a ve dne je vidět záře hvězd.

Když z černé barvy bílá je a z rána náhle noc.

To vše je cesta z ráje, takovou má jen láska moc...

♥