Ještě před malou chvílí se mi chtělo křičet z plných plic,
i přes to, že od narození nemám hlas. Tep srdce se zpomaloval a já začínala
cítit jakýsi zvláštní klid a pocit úlevy. Už jsem se nebála, protože jsem
zjistila, že není čeho. Doktor naposledy nabíjel defibrilátor, přiložil ho na
mou hruď a dostala jsem další ránu. Už jsem ji necítila. Jediné, co bylo všude
kolem cítit byl smutek a žal mých příbuzných a přátel, kteří stáli na chodbě
před operačním sálem. Je mi jich líto, ráda bych jim vysvětlila, že se nemusí
trápit, že je mi dobře a cítím, že mi bude ještě lépe. Doktor jim právě oznámil
mou smrt a maminka se zhroutila. Měla
bych tu s ní zůstat a dohlídnout na ni, ale nemohu. Táhlo mě to k té cestě,
lákalo do neznáma, které čekalo přede
mnou.
Ano, opravdu to vypadá téměř jako tunel. Ale je tam tma a
světlo v nedohlednu. Nevadí, jdu tam, něco jako by mne přitahovalo.
Řekla bych, že jsem vykročila, ale já už nebyla tělo a
neměla jsem nohy, které by mohly někam kráčet, byla jsem něco. Velké něco.
Připadala jsem si důležitá, chápala jsem najednou, že nic není jen tak. Čím dál
hlasitěji se mi v hlavě ozýval vlastní křik, bylo to jako nenávistný křik,
ze kterého jsem snad měla radost. Nevím, proč to bylo v mé hlavě, není to
má vzpomínka. Vše se mi tu nějak mísí dohromady, jako bych si vzpomínala na
dřívější inkarnace. Co to plácám, na to jsem nikdy nevěřila, tak proč mi něco
takového leze na mysl zrovna teď?
„Šla“ jsem dále a dále … Začínávala jsem se rozvzpomínat a
pohřbila jsem svou umanutost, že na takové věci nevěřím. Kdybych ještě měla
hlavu, řekla bych, že mi roste díky novým informacím, kterých se mi tu dostává.
Mám pocit, že při každém dalším „kroku“ si více a více vzpomínám. A na co? Snad
na vše, co jsem jako duše již stihla prožít a vstřebat.
Pamatuji si svou první inkarnaci. Byla jsem učitelkou ve
Frankfurtě v roce 1886. Byla jsem příšerný člověk, křičela jsem na děti,
trestala je rákoskou, když nic neprovedly a to vše mi posilovalo ego a dělalo
mi to dobře. Fuj, co já to byla za monstrum. Proto slyším ten křik v hlavě,
je to můj křik, můj dávný hlas. Už chápu proč jsem v tomto životě neměla
žádný, byl to můj trest a zároveň spasení.
Pokračovala jsem v cestě tunelem. Už nebyla taková tma,
vypadalo to jako by se rozednívalo a já se probouzela do rána pokrytého mlhou.
Černota ustupovala.
Přede mnou se začínal objevovat jakýsi svět. Přišlo mi to tu
povědomé či dokonce známé. Já vím, byla jsem tu, už si vzpomínám. Ale vybavuji
si, že dříve, když jsem tu byla tak to tu vypadalo trochu temněji, zlověstněji.
Dnes je to plné krásných pestrých barev, přírody té nejdokonalejší jakou si je
vůbec možno představit a příjemné pozitivní energie.
Vnímala jsem kolem sebe další a další známé duše, které se s tou
mou často v inkarnacích střetávají a prolínají tak můj pozemský život.
Byla z nich znatelná radost, že mě tu mají zpět. Pro tento svět jsem se
dnes narodila a na druhé straně zemřela. Zajímavý koloběh bytí, až půjdu do
dalšího života na zemi, tak se tam zrodím a lidé budou šťastni z nového přírůstku
a zde opět zemřu. Jde o úhel pohledu, smrt nemusí nutně znamenat smrt, jinde je
to zrození.
Po mé zkušenosti s mým prvním životem jsem selhala a
právě proto jsem se ocitla v temné verzi tohoto světa a zůstávala ve tmě
po dlouhá léta, než jsem se směla znovu vtělit. Byla jsem trestána ztrátou
hlasu, která mě donutila pomáhat jiným a tak můj následující život jsem
zasvětila charitativní práci, kterou jsem dělala s láskou a oddaností. Teď
jsem tu a nevím, jak dlouho tu zůstanu, ale jsem šťastná a naplněná.
…
Už mě to táhne, cítím, že má budoucí tělesná schránka byla
zplozena. Za devět měsíců se odevzdám další nové zkušenosti. Už se těším,
pochopila jsem, že život je obrovský dar a zázrak.
Sledovala jsem svou budoucí maminku celý ten čas. Je to
velice laskavá žena, se kterou budu žít ve Finsku na farmě, daleko od měst,
uprostřed krásné přírody.
…
„Jane, je to chlapeček, máme krásného synka.“ Radostně
oznamoval nadšený tatínek mé mamince, která natahovala ruce, aby si mne mohla
pochovat.
„Slyšíš, jak krásně pláče? Nádherný hlas. Určitě z něho
bude nadaný zpěvák.“ Odpověděla mu a spokojeně usnula únavou se mnou v náručí.
|