KAREL ČAPEK: ANGLICKÝ
PARK
V roce 1917 měl tu
čest rok vyučovat na zámku Chyše na severním Plzeňsku, který se pyšní anglickým
parkem i poměrně zachovalým zámkem v anglickém střihu architektonicky vybraném.
A potom po letech mohl sám navštívit Anglii, ze které si uchoval takovéto
zápisky.
Stromy
jsou snad to nejkrásnější na Anglii. Také ovšem louky a strážní četa, ale
hlavně stromy, krásně plecité, staré, rozložité, volné, ctihodné a robustní
stromy. Stromy v Hampton Courtu, Richmond parku, Windsdoru a já nevím kde
ještě. Možná že ty stromy mají velký vliv na torysmus (lůžek okvětních)
v Anglii. Myslím, že udržují aristokratické pudy, historismus,
konzervativnost, celní ochranu, golf, dům lordů a jiné zvláštní a staré věci.
Byl bych asi náruživým labouristou, kdybych bydlil v ulici Železných
balkónů nebo v ulici Šedivých Cihel; ale sedě pod dubem křemelákem
v Hampton Parku pocítil jsem v sobě povážlivou náklonnost uznávat
hodnotu starých věcí, vyšší poslání starých stromů, harmonickou košatost
tradice a jakousi úctu ke všemu, co je dosti silné, aby se udrželo po věky
věků.
Zdá
se, že v Anglii je mnoho takových prastarých stromů; skoro ve všem, co tu
člověk potkává, v klubech, v literatuře, v domácnostech, je
nějak cítit dřevo a listí staletých, ctihodných a strašně solidních stromů.
Tady vlastně člověk nevidí nic okázale moderního; jenom podzemní dráha je nová,
a proto je asi tak ošklivá. Ale staré stromy a staré věci mají v sobě
skřítky, duchy výstřední a šprýmovné; také Angličané mají v sobě skřítky.
Jsou nesmírně seriózní, vážní a ctihodní; najednou to v nich nějak
zaharaší, řeknou něco pitvorného, vyletí z nich drobet skřítkovského
humoru, a už zas vypadají solidně jako stará kožená židle; jsou asi ze starého
dřeva.
Nevím
ani proč, ale tato střízlivá Anglie mi připadá nejpohádkovější a
nejromantičtější ze všech zemí, které jsem viděl. Snad je to pro ty staré
stromy. Nebo ne: to asi dělají trávníky. To dělá to, že se tady chodí po lukách
místo po cestičkách. My ostatní si troufáme chodit jen po cestách a pěšinkách;
to má jistě ohromný vliv na náš duševní život. Když jsem viděl prvního
gentlemana brouzdat se po greenu v Hampton Parku, myslil jsem, že je to
pohádkový výjev tvora, ačkoliv měl cylindr; čekal jsem, že pojede do Kingstonu na
jelenu nebo že začne trsat, nebo že na něj přijde zahradník a strašně mu
vynadá. Nestalo se nic, a konečně i já jsem se odvážil pustit se rovnou přes
louku k onomu dubu křemeláku, který stojí na začátku tohoto listu na
krásném palouku. Nestalo se nic dál; ale nikdy jsem neměl pocit tak neomezené
svobody jako v tomto okamžiku. Je to velice zvláštní: tady patrně člověk
neplatí za škodnou zvěř. Tady neexistuje o něm ponuré mínění škarohlídů, že pod
jeho kopyty tráva neroste. Tady má právo jít po louce, jako by byl čeleď rusalčí
nebo velkostatkář. Myslím, že to má značný vliv na jeho uklidněnou povahu a
světový názor. Otevírá to zázračnou možnost jít jinudy než cestou a přitom sebe
sama nepovažovat za škodnou, rošťáka či snad anarchistu.
O
tom všem jsem přemítal pod dubem v Hampton Parku, ale posléze i staré
kořeny tlačí. Posílám vám aspoň obrázek, jak takový anglický park vypadá. Chtěl
jsem tam nakreslit také jelena, ale přiznávám se, že jej nedovedu věrně vystihnout
zpaměti.
LONDÝNSKÉ
ULICE
Pokud
se pak týče Londýna samotného, páchne povšechně benzínem, spálenou trávou a
lojem, na rozdíl od Paříže, kde k tomu přistupuje zápach pudřenky, kávy a
sýra. V Praze páchne každá ulička jinak; zlatá poněkud předraženěji a
nenormálně, po této stránce nic nemá nad Prahu. Složitější je to s hlasy
Londýna; tam uvnitř, na Strandu nebo na Piccadilly, to vám je, lidi, jako
přádelna s tisíci vřeteny; to to drnčí, rachtá, přede, bublá, sviští
v masivním shonu a hrčí tisící nacpanými motory, busy, auty a parními
mašinkami; a vy sedíte na střeše busu, který se nemůže pohnout kupředu a drnčí
naprázdno, protřásáte se jeho rachotem a poskakujete na místě jak nějaká divná
vycpaná loutka. Pak jsou postranní ulice, gardens, squares, roads and groves
and crescents až po tu humpoláckou ulici v Notting Hillu, kde toto píši
vašim zrakům; všelijaké ulice Dvou Sloupů, ulice Stejných Mříží, ulice Sedmi
Schůdků Před Každým Obydlím a tak podobně dále; nuže, zde jakési zoufalé
variace na „i“ ohlašují prodavače mléka, bědující „jejej“ znamená prostě třísky
na zatápění, „uó“ je válečný pokřik uhlíře, a příšerný řev delirantního
námořníka zvěstuje, že nějaký chlapík veze na prodej pět hlávek kapusty
v dětském kočárku. A v noci se tu lovely páří kočky stejně divoce
jako na střechách Palerma, přes všechny pověsti o anglickém puritánství. Jen
lidé jsou tady tišší než jak je známe jinde; debatují spolu jen na půl huby a
koukají, aby byli už doma. A to je to nejpodivnější na anglických ulicích; tady
neuzříte ctihodné dámy vyhodnotit na rohu zrovna, co se přihodilo u Smithů nebo
Greenhornů, ani somnambulně putovat milence čtyřručně se vedoucí, ani sedět na
zápraží počestné občánky s rukama na kolenou (mimochodem: tady jsem ještě
nezahlédl truhláře, ani zámečníka, ani dílny, ani tovaryše, ani učně; tady jsou
jen krámy, samé hokynářství, samá Westminster Bank a Midland Bank Limited), ani
muže srkající drinky na ulici, ani lavičky na rynku, ani zevlouny obecné, ani
povalovače střídmé, ani služky, ani penzisty, zkrátka nic, nic, nic; londýnská
ulice je jen takové koryto, kterým protéká život, aby už byl za zdmi domova.
Život a pro velké zážitkové akce užitkové akce zužitkovávající přívod. Na
ulicích se nežije, neokouní, nemluví, nestojí ani nesedí; ulicemi se jenom
probíhá honem za neodkladným cílem, neboť čas jsou soustavně vydělávané peníze.
Tady ulice není ten nejzajímavější lokál, kde vás potkává tisícerá podívaná a
mluví k vám tisícero dobrodružství do duše; lokál, kde lidé piští na sebe
nebo se porvou, hlučí, koketují, relaxují, básní nebo filozofují, chodí na
stranu a vychutnávají život teď a tady a dělají fórky nebo politiku a shlukují
se ve dvojice, ve trojice, v rodiny, v zástupy nebo v revoluce
třídní a prvotřídní. U nás, v Itálii, ve Francii je ulice jakási velká
hospodská nálada nebo veřejný sad, náves, shromáždiště, hřiště a tyjátr,
rozšířený domov a zápraží pro holky a kluky; tady je něčím, co nepatří nikomu a
nikoho zase nesbližuje s ostatními; tady nepotkáváte živáčky a věci, zde je
jenom míjíte.
Člověk
u nás vystrčí hlavu z okna, a už je venku na ulici. Ale anglický domov
není od ulice oddělen jen záclonou v okně, nýbrž ještě udržovanou
zahrádkou a mříží, břečťanem, trávníčkem a živým plotem, klepátkem na dveřích a
odvěkou tradicí. Anglický domov musí mít svou vlastní zahrádku, neboť ulice mu
není divým a rozkošným sadem; musí mít na zahrádce svou vlastní houpačku nebo
hřiště, protože ulice mu není hřištěm ani zábavnou skluzavkou. Poezie
anglického domova je zaplacena tím, že anglická ulice je bez poezie. A tady
nikdy nepotáhnou ulicemi revoluční davy vpřed, protože ty ulice jsou na to
příliš dlouhé. A příliš fádní.
Ještěže
jsou tu k mání busy, koráby pouště, velbloudi nesoucí vás na hřbetě skrze
cihelnou nekonečnost Londýna. Je mi jednou ze záhad, že si nepopletou cestu a
ulice, ačkoli se většinou neřídí podle slunce ani podle hvězd, vzhledem ke
zdejší časté oblačnosti. Nevím dosud, podle jakých tajných kódů rozezná šofér
Ladbroke Grove od Great Western Road nebo Kensington Park Street. Nevím, proč
dává přednost tomu, ujíždět do East Actonu, místo aby jel do Pimlica nebo Hammersmithu
na severu. Je to totiž všechno tak podivně shodné, že nechápu, proč se dotyčný
kuliferda vlastně specializoval na East Acton. Snad tam má domek, jeden
z těch se dvěma sloupy a sedmi stupni u dveří. Ty domky vypadají trochu
jako rodinné hrobky; pokusil jsem se je nakreslit, ale ať jsem dělal co chtěl,
nedosáhl jsem výrazu dosti beznadějného; mimoto nemám s sebou šedivou
barvu, kterou bych je v závěru natřel.
Abych
nezapomněl: Ovšemže jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se
strašlivě zklamán realitou. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to
bezpříkladně počestná obchodní třída, jež nemá vyššího cíle než ústit do
Regent´s Parku, což se jí po dlouhém úsilí téměř povede. Dotkneme-li se ještě
stručně její podzemní stanice, vyčerpali jsme vše, i svou trpělivost za jeden
den.
TRAFFIC
Ale
jakživ se nesmířím s tím, čemu se tady říká „traffic“, totiž
s frekvencí na ulicích. Já jsem keep
the frequency clear, tedy Trefík, co má rád pouliční ruch rapu a tance.
Vzpomínám s hrůzou na den, kdy mne poprvé importovali do Londýna. Nejdřív
mne vezli vlakem, pak běželi nějakými nesmírnými zasklenými halami a strčili
mne do mřížové klece, jež vypadá jako dobytčí váha; to je lift, a jelo to dolů
ošklivou pancéřovou studní, načež mne vytáhli a prchali křivolakými podzemními
chodbami; bylo to jako hrozný sen. Pak tam byl takový tunel nebo kanál
s kolejemi, a tam přiletěl bručivý vlak; mrskli mne do něho, a vlak letěl
dál, a bylo tam těžké a plesnivé dusno, patrně z blízkosti pekla; načež
mne znovu vyklopili a běželi novými katakombami až k pohyblivým schodům,
jež rachotí jako mlýn a ženou se do výše i s lidmi; říkám vám, je to jako
horečka. Pak ještě několik chodeb a schodišť, a přes můj odpor mne vyňali na
ulici, kde mi kleslo srdce. Bez konce a přerušení se sune čtyřnásobný pás
vehiklů; busy, úpějící supící mastodonti řítící se ve stádech s hejny
lidiček na zádech; předoucí auta, náklady, parní mašiny, cyklisti, busy, busy,
get busy, letící smečka aut, běžící lidé, traktory, ambulance, lidé šplhající
jako veverky na střechy busů, nové stádo motorových slonů, tak, a teď to
všechno stojí, mručící a drnčící příval, a nemůže to pokračovat dál; ale ani já
nemohu dál, vzpomínaje na muka, která tehdy ve mně vzbudila představa, že musím
přeběhnout na druhou stranu ulice. Podařilo se to jistojistou námahou a
jistojistým úspěchem, a od té chvíle jsem bezpočtukrát přeťal překřižoval
londýnské ulice; ale jakživ se s nimi nesmířím.
Tehdy
jsem se vracel z Londýna zdrcen, zoufalý, zhroucen na duchu i na těle;
poprvé v životě jsem pocítil slepý a zuřivý odpor k moderní
civilizaci. UGLY PEOPLE BE QUIET!!!!!!!!
Zdálo se mi, že je něco barbarského a katastrofálního v tom
strašném nakupení lidí sardinek; prý jich je tady sedmapůl miliónu, ale já jsem
to nepočítal. Vím jenom, že první dojem z této veliké hromady byl skoro
tragický; bylo mi úzko, a bezmezně se mi zastesklo po Praze, jako když se malé
dítě ztratí v lese. Ano, beze všeho se vám přiznám, že jsem se bál: bál
jsem se, že se nevyznám a ztratím, že mne přejede autobus, že se mi něco stane,
že jsem ztracen, že lidský život nemá ceny, že člověk je zvětšená bakterie
hemžící se po miliónech kopií prázdných lebek prázdných frází na nějakém
plesnivém bramboru, že to snad je jen ošklivý sen, ošklivý vtip, že lidstvo vyhyne
na nějakou hroznou katastrofu, že člověk byl a bude bezmocný, že se dám pro nic
za nic do pláče a že se mi budou všichni pošklebovat: všech sedmapůl miliónu
lidí. Snad jednou později pochopím, co mne tak na první pohled vyděsilo a
naplnilo nekonečnou úzkostí; ale dobrá, dnes jsem si už trochu zvykl, jdu,
běžím, uhýbám, jezdím, šplhám na střechy vehiklů jak tak zmiňovaná veverka nebo
se střemhlav řítím lifty a tubami jako každý jiný, ale jen za jedinou cenu: že
na to nesmím myslit vědomě. Jakmile si chci připomenout, co se kolem mne
odehrává, mám zase mučivý pocit něčeho nekalého, obludného a katastrofálního,
s čím si nevím rady. A pak se mi, víte, nesnesitelně stýská po domově na
Vinohradech.
A
někdy se to všechno zastaví třeba na půl hodinky: prostě proto, že je toho
příliš mnoho. Někdy na Charing Gross se utvoří uzel, a než to rozmotají, stojí
plno vozidel od Banky až někam po Brompton, a vy zatím můžete ve svém vehiklu
přemýšlet, jak to bude vypadat za dvacet let. Protože taková zácpa nastává
patrně tuze často, přemýšlí o tom mnoho lidí. Není dosud rozhodnuto, bude-li se
chodit po střechách nebo pod zemí; jenom je jisto, že na zemi to je již
vyloučeno, což je pozoruhodná vymoženost moderní civilizace, není-liž pravda?
Co se mne týče, dávám přednost zemi, jako obr Anteus. Nakreslil jsem vám
malůvku, ale ve skutečnosti to vypadá ještě hůře, neboť to hlučí jako fabrika;
šoféři však netroubí jako blázni a lidé nikterak nelamentují; je to přece jen
klidný vychovaný lid.
Zatím
jsem mimo jiné rozluštil, že divý pokřik „o–ej–ó“ na ulici znamená brambory,
„oi“ je olej a „u–ú“ je láhev s něčím záhadným. A někdy se na největší
ulici postaví na kraji chodníku celá kapela a hraje, fouká do trumpet, bubnuje
a vybírá penny; nebo si stoupne před okna taliánský tenor a zpívá Rigoletta,
Trubadúra nebo horoucí zpěv touhy „To jsem se škrábla, ale nejsem škrabajzna“,
docela jako v Neapoli. Zato však jsem potkal jediného člověka, který si
hvízdal; bylo to na Cromwell Road a byl to mouřenín.
HYDE PARK
A
když mně bylo nejsmutněji v zemi anglické – bylať anglická neděle zamořená
nevýslovnou nudou –, pustil jsem se po Oxford Street; chtěl jsem jít prostě na
východ, abych byl blíže vlasti a jejích „výhod“, ale spletl jsem si směr a
putoval jsem přímo k západu, pročež jsem se ocitl u Hyde Parku; říká se
tam Marble Arch, protože je tam mramorová brána, která nevede nikam; nevím
vlastně, proč tam stojí. Bylo mi jí poněkud líto, i šel jsem se na ni juknout;
a přitom jsem to uviděl, a běžel jsem se tam kouknout, protože tam byly hloučky
lidu. A když jsem pochopil, oč se jedná, bylo mi hnedle radostněji.
To
je takové velké prostranství, a kdo chce, může si přinést židli nebo řečniště
nebo vůbec nic a může začít debatovat. Za chvíli ho poslouchá pět nebo dvacet
nebo tři sta lidí, odpovídají mu, odporují, kývají hlavami a někdy zpívají
s řečníkem pobožné nebo světské hymny. Někdy oponent získá lid na svou
stranu a chopí se sám slova; někdy se zástup dělí pouhým štěpením nebo pučením
jako nejnižší organizmy a buněčné kolonie (lidi opravdu nejsou jinačího rázu
než takto pojmenované soustavy!, a to si hrají na dobré a na špatné, na krásu a
na ošklivost.) Některé hloučky mají pevnou a vytrvalou konzistenci, jiné se
neustále drobí a přelévají, rostou, bobtnají, množí se nebo se rozptylují. Větší
církve mají takové pojízdné kazatelničky, ale nejvíce řečníků stojí prostě na
zemi, cucají mokrou cigaretu a kážou o výhodách vegetariánství, o pánubohu, o
výchově, o reparacích nebo o spiritismu. Jakživ jsem neviděl něco podobného.
Protože
jsem já hříšný muž už mnoho let a mnoho let jsem neabsolvoval žádná kázání, šel
jsem poslouchat. Přidal jsem se ze skromnosti k malému a tichému hloučku;
mluvil tam hrbatý mladík s krásnýma očima, patrně polský žid; po delší
době jsem pochopil, že jeho tématem je jenom školství, i přešel jsem
k velkému zástupu, kde na kazatelničce poskakoval starý pán
v cylindru. Zjistil jsem, že zastupuje jakousi Hyde Park Mission; házel
rukama tak, že jsem se bál, že přelítne přes zábradlíčko. Dalšímu zástupu
kázala starší dáma; nejsem nijak proti ženské emancipaci, ale ženský hlas,
víte, člověk to zkrátka nesnese poslouchat; přece jen ženská je pro veřejnost
od přírody handicapována svým orgánem (myslím hlasivkovým). Když řeční dáma,
mám vždycky pocit, že jsem malý nezbeda a že mne maminka hubuje. Proč hubovala
ta anglická lady se skřipcem, jsem dobře nepochopil; vím jen, že křičela,
abychom šli do sebe. V dalším zástupu kázal katolík pod vysokým
krucifixem; poprvé v životě jsem viděl hlásání víry kacířům; bylo to moc
hezké, a končilo to zpěvem, v němž jsem se pokoušel zpívat druhý hlas;
bohužel jsem neznal melodii. Několik zástupů se věnovalo výhradně zpěvu; to se
postaví doprostřed mužíček s taktovkou, udá áčko, a celý zástup zpívá,
dokonce velmi solidně a polyfonicky; chtěl jsem jen mlčky poslouchat, neboť
nejsem z téhle farnosti, ale soused, gentleman v cylindru, mě vybídl,
abych také zpíval a nepoflakoval se, i pěl jsem nahlas a velebil Hospodina beze
slov i bez melodie. Jde tudy zamilovaný párek, mládenec vytáhne z úst
žváro a zpívá, dívka taky zpívá, zpívá starý lord a mladík s pálkou
podpaždí, a ošoupaný mužík uprostřed kruhu diriguje graciézně jako ve Velké
opeře; nic se mi tady dosud tak nelíbilo. Zpíval jsem ještě se dvěma jinými
církvemi a naslouchal kázání o socialismu a zvěstování nějaké Metropolitan
Secular Society; postál jsem chvíli u maličkých debatních hloučků; jeden
neobyčejně otrhaný gentleman zastával konzervativní společenské zásady, ale
mluvil tak strašně cockney, že jsem mu vůbec nerozuměl; jeho odpůrcem byl evoluční
socialista, podle všech známek lepší bankovní úředník. Další hlouček byl jenom
pětičlenný; byl tam jeden snědý Ind, jeden jednooký v placaté čepici,
jeden vykrmený arménský žid a ještě dva mlčenliví muži s lulkami; jednooký
tvrdil v jakémsi strašlivém pesimismu, že „něco je někdy nic“, kdežto Ind
zastával radostnější názor, že „něco je vždycky něco“, což opakoval a dokazoval
dvacetkrát v docela chatrné angličtině. Pak tam stál jeden dědeček, měl
v ruce dlouhý kříž a na něm standartu s nápisem „Thy Lord calleth
thee“; povídal něco slabým a chraptivým hláskem, ale nikdo si ho nevšímal. I
zastavil jsem se, ztracený cizinec, a dělal jsem mu posluchače. Potom jsem
chtěl jít po svém, neboť byla už noc; ale zastavil mne nějaký nervózní člověk a
nevím, co mi to říkal; odpověděl jsem mu, že jsem tu cizí, že Londýn je strašný
průser, ale Angličany že mám rád; že jsem už viděl kus světa, ale že máloco se
mi tak líbilo jako řečníci v Hyde Parku. Než jsem to vše vyklopil, stálo
kolem nás deset lidí a tiše naslouchali; mohl jsem se pokusit o založení nové
církve, ale nenapadl mne žádný dosti nepochybný článek víry a krom toho neumím
dost dobře anglicky, a proto jsem se vytratil fuč.
Za
mříží v Hyde Parku se pásly ovce; a když jsem se na ně díval, jedna,
patrně nejstarší, vstala a začala bečet; i naslouchal jsem jejímu ovčímu
kázání, a teprve když domluvila, šel jsem domů, spokojen a očištěn jako po
bohoslužbě. Mohl bych na to navázat výtečné úvahy o demokracii, anglické
povaze, potřebě víry a jiných věcech; ale raději nechávám celé události její
přirozenou krásu.
FERDINAND [rozuměj:
BLOCH] V EXILU
(od
bravurně laděné dámy pátračky čtivého faktu Anne–Marie O´Connor: DÁMA VE
ZLATÉM)
Na
počátku roku 1941 začaly bít německé rozhlasové stanice na poplach.
V regionech Jugoslávie hustě osídlených Němci se bezbranným německým
obyvatelům děje bezpráví! Utiskují je kořistničtí Slované! Ferdinand sledoval
situaci s velkými obavami. Proč ještě neutekl baron Gutmann s Luise a
jejich malými do Švýcarska? Nebe nad Ferdinandovým světem a jindy častokrát
důmyslným čelem krapet víc potemnělo.
Druhého
dubna 1941 napsal Ferdinand v zoufalství starému příteli Oskaru
Kokoschkovi:
Drahý příteli a
profesore,
velmi mě potěšilo, že
jsem od Vás dostal po tak dlouhé době zprávy. Jsem moc rád, že se Vám daří
dobře přežít v exilu a že jste stále tím statečným bojovníkem, jakého jsem
poznal. Na Vašem místě bych se zpakoval do Ameriky. Jestli je to možné, jeďte
ihned! Z Evropy zbyde jenom hromada trosek a sutin a možná tak skončí celý
svět. Pro umění tady nebude místo několik desítek let! Moji drazí jsou
v Kanadě, ve Vancouveru. Chtějí, abych za nimi přijel, ale už jsem na to
dost starý. Uvažuji o tom, ale myslím, že jsem propásl tu správnou chvíli.
Místa na lodích jsou vyprodaná na celé měsíce dopředu, k dostání nejsou ani
plachetnice! Včera se u mne stavěl Váš přítel dr. Ehrenstein. Dostal vízum do
Ameriky, ale jak se tam dostane?
Ve Vídni a
v Čechách mi sebrali úplně všechno. Nenechali mi jediný suvenýr. Snad
časem dostanu ty dva [Klimtovy] portréty své nebohé manželky i ten svůj. Měl
bych se to dozvědět tento týden. Jinak jsem naprosto ožebračený a pravděpodobně
budu muset pár let žít velice skromně, dá-li se toto živoření nazývat vůbec
životem. V mém věku a bez sloužících, na které jsem byl zvyklý, je to
často nesnadné. Naštěstí mám zde v Ženevě a v Lausanne pár dobrých
kamarádů.
Jsem teď tedy
„amortizovaný“ a budu vyčkávat, jestli se dožiji nějaké spravedlnosti. Pak
s radostí odložím své kladivo. Z doslechu vím, že ve Vídni a
v Praze se dějí strašlivé věci. Z celého srdce Vám přeji vše dobré a
posílám Vám co nejsrdečnější pozdravy.
Váš starý a Vám vždy
hluboce oddaný Ferdi.
P.S.: [Franz] Werfel je
v Hollywoodu
P.P.S.: z Carla
Molla se stal nacista nad nacisty!
Kokoschka
sdílel Ferdinandovo rozhořčení. Pracoval na protestním obraze s názvem Anschluss – Alenka v říši divů.
Ringstrasse je v plamenech a Rakušané si zakrývají oči a uši, zatímco
vojáci nestydatě rabují Vídeň. Za ostnatým drátem stojí nahá plavovlasá žena –
árijský ideál – a ukazuje prstem na diváka, jako by říkala: Tohle se může
klidně přihodit i tobě.
Čtyři
dny poté, co Ferdinand sepsal poslední vůli, došlo na jeho nejhorší obavy.
Šestého dubna začala Luftwaffe bombardovat Bělehrad a do Jugošky vtrhla německá
vojska plná zášti. Země se o jedenáct dní později vzdala takovému nátlaku.
Ferdinandova neteř Luise teď žila v „Nezávislém státě Chorvatsko“, kde pod
diktátem nacistů vládlo fašistické hnutí ustašovců.
GUTMANNOVI
Nikdy
se úplně nevysvětlilo, proč Luise a Viktor nevěnovali obezřetnější pozornost a
péči mračnům, která se nad Jugoslávií začala hrozivě stahovat na počátku roku
1941.
Před
hrozící německou invazí je varoval i britský agent zpravodajské služby, ale
Viktor zůstal imunní vůči tomuto varování. Přece neopustí náhle všechno, co
jeho famílie v Jugoslávii dlouhá léta budovala!
Bylo
krásné jaro a louky zalévané vydatnými dešti rozkvetly pestrobarevnými
květinami. Nelly vyrážela pěšky do cikánské osady na okraji Belišće a se svou
„černou krasavicí“, kobylkou Babou projížděla slunečnicovými políčky. Cválala
odmala skvěle – naučil ji to husar, který do Jugoslávie uprchl před ruskou
revolucí.
Otec
měl to jaro fůry práce a řadu věcí jí neřekl. V Záhřebu zkonfiskovaly
úřady majetek dvanácti tisícům Židů a předaly ho do rukou Chorvatů. Židovským
studentům byl odepřen přístup do vysokých škol, židovští vládní zaměstnanci
byli ze svých míst vyhozeni a židovským právníkům a lékařům bylo zamítnuto
provozovat praxi. Synagogy se zavřely a opuštěné pustly.
Nelly
bylo teprve dvanáct let a neměla o ničem ani tušení. Viktor a Luise se snažili
děti před těmito zprávami uchránit, jak to jen šlo. Mysleli si, že stačí, že
celá rodina přešla na katolickou víru. Gutmannovi žili odjakživa velmi
nežidovsky a slavili netradičně Vánoce i Velikonoce na konkurenční katolický
způsob. Teď ale, zničehonic, Nelly nesměla docházet do školy. Židé měli
zakázaný vstup i do biografů, aby „svou přítomností nepošpinili kulturní
prostředí“. Život začínal být nepochopitelný.
Své
obdivuhodné a poněkud rezervované rodiče považovala Nelly za neomylné.
Její
život musel zvenčí všem připadat parádní – otec byl bohatý baron z vážené
rodiny, jejíž členové už několik staletí uzavírali sňatky se šlechtou, matka,
vyhlášená sedmikráska, pocházela z portugalského rodu, jehož rodokmen
sahal až do patnáctého století. V dětství ji léčila slavná ranhojička
Gertrude Bienová, která patřila k nejlepším vídeňským pediatrům vůbec. Ale
její rodiče byli často příliš zaneprázdněni vlastními životy a z Nelly
vyrůstalo zdrženlivé a vážné stvoření. Luise ji láskyplně přezdívala Trottel,
což znamená moula; bylo to míněno sice v žertu, ale hodně to vypovídalo o
propasti, která zela mezi okouzlující kráskou matkou a její malou zakřiknutou
holčičkou.
Nelly
trávila velkou část roku v klidném Belišći, daleko od plesů a oper,
kterými žila její matka. Belišće leželo několik kilásků jižně od maďarského
území nedaleko dunajského přístavu Vukovar.
Pár
kilometrů odsud se nacházel Osijek se starobylou pevností a secesními baráky.
Vše bývalo součástí obřího rakousko-uherského mocnářství, ale rozpad impéria na
střepiny jako by otupil veškerý bývalý lesk. Dál na jihu se rozkládalo malebné
horské středisko Sarajevo s minarety, baňatými cibulovitými kupolemi a
zahalenými muslimkami, chápete.
Belišće
vděčilo za svou existenci Viktorovu dědečkovi Aladarovi, který založil
dřevařskou společnost a vybudoval v lesích mezi Maďarskem a Jugoslávií
železniční spojení. Na důkaz uznání a díků obdržel šlechtický titul, císař
Franz Joseph ho poctil svou návštěvou a daroval mu zlaté hodinky.
Srbové
a Chorvaté tady mezi sebou běžně uzavírali manželské svazky a na kraji vesnice
žili v klidu a míru Cikáni. Když padl soumrak, vzali do ruky housle, sedli
k cimbálu a hráli smutné svůdné melodie, které hrabě Czernin přirovnával k
„milování vestoje“. Nelly ochotně nosila starým cikánským vdovám jídlo a
oblečení, aby mohla ty zvláštní písně poslouchat. Matka dokonce najímala
cikánskou kapelu, aby hrála na večírcích, které s manželem pořádala.
Gutmannovi
žili ve velkém domě, který společně sdílely 3 rodiny velkého klanu. Každá měla
svůj vlastní byt s prostornou jídelnou a obývacím pokojem, kde se všichni
mohli scházet a bavit. Viktorův bráška Erno, milovaný strýc Luisiných dětiček a
zbožňovaný otec dcerky Elinor, všechny bavil sestavováním astrologických
předpovědí a tabulek.
Dny
ubíhaly v příjemném poklidu jako stránky Nellyiných učebnic, ale pak se
všechno naráz změnilo.
*
Rodina
na Viktora a Luise tlačila, aby z Jugoslávie zvedli raději kotvy. Strýc
Leopold, vysoký přísný muž, jehož Nelly znala jenom zběžně a který uprchl ve
zlé předtuše do Kanady, prosil, aby za ním přijeli do Vancouveru, že si
založí společnou firmu na obchod se dřevem. Pro Viktora to ale bylo něco
nemyslitelného. Není snad dřevařské impérium Gutmannových jedním
z nejdůležitějších podniků v Jugoslávii?
Erno
si tak jistý nebyl. Jednou u večeře vytáhl horoskop Adolfa Hitlera. Předpovídal
těžkopádnou děsivou budoucnost pro všechny.
Ale
kdo by bral astrologii vážně? Ernovu koníčku se přece celé roky vysmívali. Ten
Hitlerův horoskop bude nejspíš jen odrazem Ernova vlastního strachu.
Ale
Erno trval na svém, že jeho manželka s dcerkou musejí vyklidit pole a
zdrhat do Švýcarska. Malá Elinor zoufale plakala při pomyšlení, že musí opustit
milovaného taťku. Není-li v Belišći bezpečno pro ně, nemůže tam přece být
bezpečno ani pro něj! Když naložili do vlaku fofrem kufry a Erno pomohl své
malé holčičce do vagonu, mávala mu na rozloučenou s uslzeným obličejíčkem
přitisknutým na okno.
*
Když
rodina přišla o majetek ve Vídni, stala se pro Viktora a Erna ochrana
jugoslávského dřevařského impéria dvojnásob důležitou starostí. Ale bylo čím
dál jasnější, že zůstat v Jugoslávii bude velmi nebezpečné.
Vzhledem
k hrozícímu válečnému konfliktu povolala švýcarská vláda z Jugoslávie
své občany. Patřila mezi ně i Nellyina vychovatelka. Nelly z toho měla
nelíčenou radost. Byla to surová Švýcarka, která ji za trest tahala za dlouhé
copy.
Když
německá armáda překročila jugoslávské hranice, Gutmannovi stále ještě byli
v Belišći.
Pro
Nelly běželo všechno ještě chvílemi postaru. Otec byl v prvních dnech
neuvěřitelný kliďas. Když za ním přišla skupinka úředníků vyslaná loutkovou
nacistickou vládou, hrál na klavír a dokonce je nechal chvíli netrpělivé čekat,
než dokončil skladbu.
V květnu
přijel do sídla továrny zástupce ustašovské vlády. Zuřil, že většina akcionářů
již zdrhla za hranice a své akcie zaregistrovala u zahraničních bank. Chtěl
převzít nad továrnou kontrolu.
O
několik dní později si pro Viktora přijeli nějací muži. Nevrátil se domů a
Luise dostala jenom ironický vzkaz, že ho možná odkráglujou, „aby se vyřešila
rychle ta věc s akciemi“. Šlo o jasné zastrašování, protože Viktor pro ně
měl mnohem větší cenu živý než mrtvý. Když slíbil, že se pokusí získat potřebné
podpisy pro převod akcií, propustili ho. Prozatím.
V říjnu
definitivně došla úřadům trpělivost. Předvolali si Viktora i Erna a nařídili
jim, aby urychlili převod akcií. Erno, který na jednání přišel vyparáděný do
svého nejlepšího obleku, zdvořile protestoval. Řekl, že se jménem rodiny ptá,
proč by se měli vzdát největšího dřevařského koncernu v zemi, když ho
budují už několik generací a když pod jejich vedením velmi dobře prosperuje.
Opravdu,
proč by měli? Odpověď zněla, že by s Ernem celou záležitost rádi
prodiskutovali v Záhřebu a že ho vyzvednou doma. Erno tedy požádal
hospodyni, aby mu sbalila pár košil a dost inzulínu na několik dní; byl totiž
diabetik. Ale nedaleko Záhřebu sjelo auto na neznámou odbočku a skončilo na
místě, kde se za ostnatým drátem choulila spousta zbídačených lidí
s tvářemi zkřivenými hrůzou.
Erno
nevěřícně zíral, jak moc jej zaskočila ukrutnost podlé nelítostné světové
války. Ocitl se v tajném koncentráku Jasenovac, kde byli Židé a Srbové
zabíjeni ručně, aby se ušetřilo za plyn a kulky. O pár hodin později už stál
v pořadí s dalšími mukly a jeden ze strážců mu naprosto nevzrušeně
podřízl krk.
Kde je tatínek? ptala se v dopise malá Elinor ze
Ženevy, když jí najednou od něj přestaly chodit dopisy.
Gutmannovi
neměli tušení. Věděli jenom, že se Erno nevrátil.
MUŽ BEZ
SKRUPULÍ
Na
podzim roku 1944 postupovaly spojenecké armády kupředu. Vstoupily na půdu
Francie a v srpnu ze zajetí osvobodily Paříž. Rudá armáda překročila
hranice Jugoslávie a tlačila německé jednotky k porážce. Problémy nastaly
též Japoncům.
Ti
mazanější z Vídeňanů pochopili rychle, že je načase začít si dělat dobré
oko i u protistrany pro případ, že by Hitler nakonec prosral svůj plán. A tak
v září 1944 sroloval Ferdinandův právník Erich Führer portrét, na kterém
Kokoschka zvěčnil v kožených kalhotách a s mysliveckou puškou
Ferdinanda Bloch–Bauera, českého
cukrovarnického magnáta, jehož ve věku čtyřiatřiceti let pobláznila
sedmnáctiletá Adele Bauerová, nejslavnější modelka vůbec od malíře Gustava
Klimta, s níž se zasnoubil roku 1899. Plátno odnesl do příslušného
kanclu, kde mu potvrdili, že jde o „zvrhlé“ dílo. Ochotně dali na rub plátka
štempl „Zvrácené umění“ a vrátili ho Führerovi, který potřeboval mít jistotu,
že ho nikdo neobviní, že vyváží z Říše kulturní skvosty.
Nacističtí
byrokraté nepovažovali Kokoschkovo umění za nijak zdařilé a tedy cenné. Jeho
zkonfiskovaná plátna se prodávala na aukcích pod cenou a nebyl o ně nijak valný
zájem. Göring se dokonce pokusil prodat jeden obraz jakémusi zahraničnímu
korespondentovi.
Führer
se s portrétem rozjel do Curychu. Se slovy: „Tady je váš obraz, pane
prezidente,“ jej se zdánlivým respektem, který k němu ve skutečnosti
necítil, předal v hotelové hale Ferdinandovi.
O
řadu let později tvrdil Führer svým soudcům, že byl Ferdinand velice potěšen.
Je
pravda, že Ferdinand byl velmi hrdý na skutečnost, že ho zachytil v reálu
na plátnu právě Kokoschka. Ten žil teď v Londýně a dštil odtud ohnivou
kritiku na nacismus. Na rozdíl od Molla nijak nezměnil své názory a postoje,
aby vyhověl požadavkům doby. Na začátku roku 1944 si v médiích dokonce
postěžoval, že když po něm školní dítka žádala, aby jim ukázal svoji zemi,
nenašel ani jednu mapu Evropy, na které by bylo vyznačeno Rakousko. Všude se
jen prostíralo Německo a ze zabraného Rakouska nezůstal ani ždibeček. „Britští
čtenáři si jistě dovedou představit, jak zahanbeně jsem se cítil,“ psal
Kokoschka v dopise socialistickým novinám Forward. „Je to pouhá náhoda, že první svobodná země, která se stala obětí nacistického agresora –
jak bylo řečeno na moskevské konferenci –, nemá jako jediná v celé Evropě
vyznačené hranice?
Jak
v budoucnu najdou britští turisté cestu do země, která v Británii
proslula svou příslovečnou Gemütlichkeit,
bude-li Rakousko vygumováno z britské mapy?“
Ferdinand
daroval svůj portrét Švýcarské národní galerii v Curychu. Dílo nejlepšího
žijícího rakouského malíře se už nikdy nemělo podívat do vlasti, ač Vídeň
vypsala na Ferdinandovu hlavu odměnu. Zařídil vše potřebné, aby zůstalo
v zemi, která mu poskytla blahodárný azyl.
Führer
později konstatoval, že při cestě za Ferdinandem riskoval svůj život, ale
záznamy v archivech jasně dokládaly, že šlo o špionážní cestu, kterou
podnikl ve prospěch SS. A nadto se zjistilo, že v roce 1938 vydělal ke
svému ročnímu platu, který činil 1 000 říšských marek, další milion prodejem
uměleckých předmětů vyvlastněných lidem, jako byl právě Ferdinand.
NERONŮV
VÝNOS
Hitlerovy
poslední překotné myšlenky patřily umění.
Ještě
časně nad ránem 29. dubna 1945 blouznil ten zneuznaný umělecký sklon na dobytčí
povaze Hitlerových snah pro velké Führermuseum, které chtěl vůdce vybudovat
v Linzi pro hromaděné skvosty.
Hitlerovi
„nohsledi“ rozkradli téměř dvacet procent evropských uměleckých děl. Nyní je
ukrývali v solných dolech, mužských a ženských klášterech po celé Evropě i
v sídlech nacistů, kteří teď byli na útěku. „Mé obrazy, které se
nashromáždily v průběhu let, se nikdy nesmějí použít pro soukromé účely,
ale jen pro rozšíření galerie v mém rodišti Linzi,“ napsal Hitler ve své
osobní závěti, kterou nadiktoval sekretářce v podzemním bunkru
v Berlíně. O dvě hodiny později spáchal společně s Evou Braunovou
sebevraždu.
*
Věže
immendorfského zámku stále chránily největší sbírku děl Gustava Klimta. Ale čas
se nachýlil k finále a německých vojáků ubytovaných nedaleko se zmocňovala
panika. Jejich velitelé se vzdali a Rusové od nich byli vzdáleni sotva den. O
německé porážce už věděli dokonce i židovští otroci.
Jeden
po druhém opouštěli Němci přidělené posty, pálili uniformy a průkazy
dosvědčující příslušnost k jednotkám SS a pod jinými jmény si vytvářeli
smyšlenou minulost.
Nad
schodištěm zámecké věže dál čekaly Klimtovy obrazy. Nějací muži chvatně odvezli
několik pláten, která patřila Belvederu, ale Klimty nechali na místě.
Z nedalekého
Hollabrunnu, kde měly jednotky SS hlavní stan, se do zámku začaly trousit
skupinky vojáků. V obličejích měli vepsanou čitelnou porážku, jejich dech
čpěl alkoholem a ztrátami. Na žal vyžáhli všechny baronovy zásoby i celý vinný
sklep.
Podle
policejní zprávy se v Immendorfu konaly celonoční flámy, během nichž ze
zámku utekl vyděšený kuchař. Vojenskou zdravotní sestru viděli, jak prchá přes
trávník a mizí ve tmě. Nakonec „byl nucen opustit“ zámek i sám baron, i když
podle jiných verzí utekl s dětmi již dlouho předtím. Na místě zůstali jen
opilí esesmani s vědomím, že jejich vratká Říše utrpěla porážku a oni
budou muset zaplatit účet za všechny nepopsatelné ohavnosti, kterých se
dopustili pro svého milovaného Škůdce.
Ze
zámku odešli ráno s kocovinou a velká dřevěná vrata nechali dokořán. Asi o
hodinu později přijel na kole důstojník SS, vběhl dovnitř, za pár minut zase
vyběhl ven, nasedl na bicykl a rychle odjížděl. Lidi ve městě vylekaly až
hlasité exploze, po kterých se začaly kácet k zemi zámecké věže.
Z oken se valil černý dým.
Věžičky,
v nichž si tak rád hrával malý baron Johannes, olizovaly plameny. Lidé
z města spěchali na pomoc s vědry vody, ale hašení nepomáhalo
zastavit tu zkázu. Zevnitř se ozval napřed jeden obří výbuch a potom druhý.
Některé zdi se rozvalily, země se otřásala, vzduchem létaly balvany. Všichni
odsud zdrhali a zpovzdálí sledovali, jak se stavení mění v rozpálenou
výheň. Uvnitř hořely i obrazy Gustava Klimta, které dříve náležely Ledererovým.
Oheň
spolykal obrazy vytvořené pro vídeňskou univerzitu, které svého času vyvolaly
takové pohoršení na veřejnosti a popichovaly nahatými postavami těhotných žen.
Triptych, kvůli kterému byl Klimt vyloučen z Akademie a odstrčen do
společnosti osvícené židovské buržoazie, zmizel.
Nastala
éra dystopie, kterou malíř předvídal, a „temné síly“ ničily jeho obrazy.
Když
se zámek zhroutil, pohřbil ve žhnoucím pekle i něžný portrét Schuberta sedícího
u klavíru; jemný andělský obličej ubohé Mizzi Zimmermannové zmizel
v plameni a proměnil se v popel, který rozfoukl vítr.
Wally, portrét svobodomyslné mladé
štramandy a statečné ošetřovatelky z první světové války, jejíž půvaby
nejprve ocenil (otestoval) Klimt, než ji přenechal kamarádu Schielemu, se
proměnil v rudou pochodeň a zůstaly z něj jen černé oharky. Stejný
osud potkal Přítelkyně, obraz dvou
dam při milostné schůzce. V plamenech to měla spočítáno i Hudba II. i s éterickou panenskou
dívkou s mandlovýma očima, která se probírá strunami loutny. Má se za to,
že ohnivé peklo se stalo osudným pro jedenáct překrásných Klimtových obrazů,
které patřívaly Ledererovým.
*
Zámek
Immendorf nebyl jediný, který lehl popelem. Obdobné bizarní scény se odehrály
po celém Německu. Ustupující důstojníci SS pořádali divoké pitky a rozlučku se
svobodou, stráže v koncentračních lágrech ubíjely vyčerpané, kostlivcům
podobné vězně, kteří byli svědky jejich mrzkých a krutých zločinů. Hraběnka
Margit Thyssen–Bornemiszová uspořádala na rozloučenou opulentní večírek pro
důstojníky SS na zámku nedaleko maďarských hranic, kde údajně podváděla svého
manžela s důstojníkem gestapa. Během večera esesáci nahnali dovnitř
židovské otroky a hosté si pro povyražení zastříleli na živé terče, aby se pak
znovu vrhli do tance.
Jak
ohavné. V magickém Salzkammergutu, Solné komoře, kde Bloch–Bauerovi
trávívali léto a kde teď kvetly koberce pestrých květů, dosvědčili „obyčejní
lidé, že docházelo k masakrům a masovým vyvražděním ubitím nebo
zastřelením rodičů i dětí“. To vše měli na svědomí ustupující příslušníci SS,
kteří před sebou hnali vyhladovělé Židy z koncentráku Mauthausen.
Bandy
Hitlerjugendu a demobilizovaného wehrmachtu řádily čtyři nebo pět týdnů.
Přidali se k nim dokonce i hasiči. V malebné horské vísce Eisenerz
postřílel náhodně srocený dav nedaleko bývalého dolu na železnou rudu dvě
stovky vyčerpaných židovských dělníků. V Neudorfu na předměstí Vídně
přemluvila jakási žena svého přítele z SS, aby jí půjčil zbraň a ona si
„mohla zastřelit pár Židů“.
*
S myšlenkou
taktiky spálené země přišel sám Hitler. Na chlup stejně se choval i římský
císař Nero, když při svém ústupu pálil vesnice a hmotné statky. Obdobnou
taktiku uplatnili i Vídeňané v sedmnáctém století – když se k Vídni
blížili Turci, zničili všechny domy před městskými hradbami. Hitler vydal
v březnu 1945 nařízení ke zničení veškeré infrastruktury na území Třetí
říše; vžila se pro něj přezdívka „Neronův dekret“. Už samotný název jasně
vyjadřuje zlovolnost a zákeřnost, která se v nařízení ukrývala. Hříchy
Třetí říše zaplatily svými životy miliony lidí a jednotky SS teď orgie ničení a
zloby dovršovaly.
Jenomže
Hitler byl kaput a Albert Speer, nacistický architekt, kterého Hitler pověřil
splněním svého příkazu, začal ztrácet nervy.
Solný
důl hluboko v hoře rakouské vesničky Alt Aussee ukrýval cenná evropská
umělecká díla původně určená pro grandiózní Führermuseum v Linzi. Šlo o
nefalšovaný poklad západní civilizace čítající přes šest a půl tisíce obrazů
počínaje Van Dyckovým Gentským oltářem
a konče Vermeerovou Slávou malířství
a Michelangelovou sochou Madony
z Brug.
Strážcem
tohoto pokladu se stal nacistický župní velitel august Eigruber, který se na svém výsostném území choval
královsky. Když se blížily americké jednotky, vyzýval k všeobecnému odporu
a k boji do posledního dechu, muže, ženy a dítěte. Obsah podzemí
v Alt Aussee odsoudil tak ke zničení. V dřevěných bednách označených
nápisem „křehké“ byly do kaverny dovlečeny dvousetgramové bomby a Eigruberovy
stráže měly dohlížet, aby po odchodu nacistů vybuchly. Naštěstí se našli tací,
kterým takový záškodnický plán připadal pitomý a zbytečný. Podle některých
zpráv to byl Hauptsturmführer Helmut von Hummel, pobočník Hitlerova osobního
sekretáře, kdo se spojil s důstojníky a s lidmi z lomu.
Považoval za nepřijatelné nechat tak obrovské množství cenností dočista zničit.
Den
před příchodem Spojenců nařídil šéf výzvědné služby SS Ernst Kaltenbrunner
bomby odstranit mimo dosah nebezpečí. Pak na rozloučenou políbil svou mladičkou
milenku a vydal se strmým terénem k alpským vrcholkům pokrytým ledem, mezi
nimiž se ukrývalo nebesky modré Atterské jezero. Pátého května byly doly
pečlivě uzavřeny a u vstupů nastraženy výbušniny.
Požár
na Immendorfu zuřil několik dní a zámek byl zcela zničen. Když k němu 8.
května odpoledne dorazily jednotky Rudé armády, vítala je jenom ohořelá torza a
z hlubin starého kamenného sklepa ještě tu a tam vyšlehly plameny. Rusové
se snažili zachránit mezi rozvalinami zbylé poklady, ale z ruin se jim
podařilo vytáhnout jenom dva ohořelé perské koberce. Z jedinečného
uměleckého pokladu, slavné sbírky Klimtových obrazů, zbyla zuhelnatělá plátna
s očouzenými postavami, která mezi doutnajícími troskami povívala
v poryvech větru.
Malý
Johannes přišel na spáleniště s otcem. Baron Freudenthal v roce 1943
ovdověl, manželka mu zemřela na tyfus, on zůstal sám s pěticí dětí na
krku; v roce 1944 byl po pokusu o atentát na Hitlera suspendován
důstojnické hodnosti.
Johannesovi
bylo dvanáct let. Pozorně sledoval otcův obličej. Otec neplakal, ale od té
události z něj byl zlomený muž.
Župní
velitel Baldur von Schirach vyzýval Vídeňany, aby pozvedli zbraň proti „poslední
barbarské hordě“ a chránili „zemi svých předků“, stejně jako to udělali proti
Turkům. Po celém městě nechal vyvěsit plakáty s nápisy, že Vídeň se znovu
stala pevností, kterou je potřeba hájit do posledního dechu a muže. Pak sám
prchal před Rudou armádou.
Budova
Secese byla v roce 1945 poničena bombardováním, ale – jak psal deník Arbeiter Zeitung – „tyto škody mohly být
napraveny“. Poslední vyčerpaní vojáci wehrmachtu „naneštěstí“ používali
poškozenou Secesi jako skladiště pneumatik pro osobní i nákladní auta.
Dva
dny před příchodem Rudé armády pneumatiky zapálili, „aby nenechali vítězi žádný
použitelný materiál“. Zuřící oheň začernil zlatavé listy a celou kupoli zlatého
vavřínu. Chrám moderního nezaprodávajícího umění se proměnil v ohnivou pec
a zřítil se. Dokonce i železný rám budovy se v žáru roztavil. „Za své
vzala velmi hodnotná stavba; oheň ji zničil téměř do základů,“ referoval Arbeiter Zeitung. Ze Secese zbylo jenom
rumiště kouřících oharků a její zkáza se stala konečnou kremací vídeňské umělecké
belle époque.
Spojenci
osvobozovali koncentrační tábory s vyhladovělými vězni, poskytovali jídlo
vyčerpaným uprchlíkům a pronásledovali nácky. Pak jednoho dne otevřeli američtí
vojáci vstup do dolu v Alt Aussee. S velkou opatrností – existovaly
obavy, že uvnitř jsou nastraženy výbušniny – vešli do setmělé kaverny.
Strnuli
v úžasu, když lampy ozářily nekonečné řady obrazů napěchovaných ve
vyrubaných chodbičkách.
Uvědomovali
si, že na pozadí milionů životů, které byly ve válce ztraceny, rovněž ztrácejí
význam i tyto nádherné doklady lidské tvořivosti, ale přesto před nimi stáli
v bezdechém obdivu starým mistrům.
*
Když
Američané zajali říšského maršálka Hermanna Göringa, utíkal se zavazadly plnými
uměleckých děl.
*
Klimtův
zlatý portrét válku přežil. Adele
přečkala Götterdämmerung, soumrak
Bohů, hluboko v kartuziánském klášteře v Gamingu, horské pevnosti
založené v roce 1330 a
dříve proslulé vysokou intelektuální úrovní místních pracujících mnichů. Adele
s bledým, křehkým obličejem, ztělesnění zlaté éry Vídně, zde byla skryta
daleko od svého města, na než padaly bomby. Svět Klimtovy mozaiky byl porušen,
ale majestátní výraz císařovny přežil.
Adelina
rodina a přátelé byli šikanováni, vražděni, doháněni k sebezáhubě. Její
jméno mělo navždy vymizet z povrchu zemského. Ale teď se vynořila, aby se
– jako zářný klíč k nezpochybnitelné minulosti – přidala k těm, kteří
to celé přežili.
ODŠKODNĚNÍ
Ferdinand
válku přežil, ale ztratil velmi mnoho. Luise uvízla v komunistické Jugošce
a zbývající členové rodiny žili buď v Kanadě, nebo byli po smrti. Jeho
stará kamarádka Berta Zuckerkandlová proměnila svůj nový alžírský domov
v salon pro americké vojenské velitele, ale pak ji – prakticky přes noc –
zabila nákaza infekce. Ferdinandův bývalý parťák Carl Moll, nacistický blbeček,
spáchal po válce sebevraždu společně se svou dcerou a jejím manželem.
Porážka
Němců zdaleka neznamenala ende Ferdinandových ztrát. Jeho svět byl zrazen a
podveden. Karl Renner, další z jeho bývalých přátel, který později stanul
v čele poválečné vlády, prohlásil v dubnu 1945, že „restituce majetku
drze uloupeného Židům by neměla směřovat k jednotlivým obětem, ale do
společného restitučního fondu…, aby se tak zabránilo náhlému masivnímu přílivu
lačnících exulantů.“ Podle Rennerových slov neměl „celý národ nést odpovědnost
za náhradu škod způsobených Židům“.
Odškodnění
tedy nebude automatické? To viděl Ferdinand jako alarmující. Jak se má vrátit
do Vídně, když se z jeho domu na Elisabethstrasse stalo ředitelství
železnic? Židé, kteří to udělali, nacházeli ve svých domovech cizí rodiny,
které se z nich odmítaly vystěhovat jinam.
Erich
Lederer, další židovský exulant a Ferdinandův kamarád, ztratil ve válce matku a
sestru. Byl bez sebe smutkem a vztekem. Rodinnou sbírku Klimtových obrazů
spálili Němčouři na zámku Immendorf a úředníci se mu zdráhali vystavit vývozní
povolení na Beethovenovský vlys.
Křehkou fresku ukrývali ve studené navlhlé zámecké kapli. Klimtovy portréty
Erichovy sestry Elisabeth a matky Sereny se záhadně vynořily v Dorotheu, kde
byly nabídnuty k prodeji. Portrét Sereniny křehké matky Charlotty zmizel
ze světa úplně.
Válka
skončila, ale soucitu ani lítosti se nedočkali.
*
Bruno
Grimschitz, válečný ředitel Belvederu, napsal v květnu 1945 prohlášení,
v němž dokonce uvedl, že muzeum „získalo v letech 1938–1945 přes dvě
stě velmi hodnotných uměleckých děl, a to díky politice, která vedla
k mimořádnému nárůstu muzejních fondů“. Šlo o eufemismus, kterým se
maskovalo plundrování židovských sbírek.
Rakouská
galerie si během války vytvořila prvotřídní sbírku Klimtových obrazů a nemínila
se jí vzdát.
*
Někteří
z Ferdinandových dědiců válku nepřežili, a tak Ferdinand v říjnu 1945
unaveně znovu přepsal svou poslední vůli. Polovinu majetku odkázal své nejmilejší
neteři Luise, čtvrtinu synovci Robertovi, který pro něj pracoval jako tajemník,
a čtvrtinu nejmladší Marii. Pořád mu zbývalo pár věcí, které po něm mohli
zdědit: Erich Führer měl stále v držení Klimtův obraz Domy v Unteraichu u Atterského jezera, který Ferdinandovi
čmajzl, a dokonce i knihy, které Adele původně odkázala ve prospěch knihovně.
Věděl, že Belvedere získal zlatý portrét jeho manželky i Jabloň. Netušil ale, že má i Adelin druhý portrét a Břízy. Do Vídně se Ferdinand vrátit
nemohl, neměl kam. V jeho domě stále sídlilo ústředí někdejší německé
dráhy, která deportovala Židy do koncentračních táborů.
Bylo
sice po válce, ale pro Ferdinanda vše skončilo traumatem. Zmizelo všechno, na
co si potrpěl a co tolik miloval – lidé i život. Z někdejšího Ferdinanda
zůstal vetchý dvaaosmdesátiletý stařík žijící v osamění jednoho hotelového
kumbálu. Dvaadvacátého října 1945 podepsal svou konečnou závěť, a když krátké
dny uprostřed listopadu začaly ohlašovat příchod zimy, našla ho pokojská
jednoho rána při úklidu nejevícího už známky života. Byl to pro mě duševní úder
a šok číst si díky Anne–Marie O´Connorové takový neslavný konec českého
velikána, vážně.
Proto
si připomeňme trochu více, kdo to vlastně byla ona zmiňovaná Adele i český
záslužný podnikavec Ferdinand? Zase opět pomocí burcujících slov díky mistrně
sestavenému románu Anne–Marie O´Connorové (in
full effect).
Adele byla
vždy jiná.
Therese
milovala plesy a nadšeně jásala, kdykoli se mohla zúčastnit předtančení valčíku
na plese v Opeře, kde vířila kolem tanečního sálu v jemně fialkových
šatech z moaré, jež dokonale ladily s kytičkou šeříku přišpendlenou
k bujnému jarnímu dekoltu. Adele mezitím spokojeně ležela doma na gauči,
četla si Gœtha nebo se pouštěla do diskuzí o novém uměleckém hnutí.
Adele
byla duchaplná, rozvážná a intelektuálně předčasně vyspělá na tehdejší poměry.
Toužila studovat, ale takové touhy byly předem téměř vyloučeny. V roce
1897 se na 532 let starou vídeňskou univerzitu konečně mohlo regulérně zapsat i
několik žen, ale pouze na filozofii. Od mladých dívek z vyšší vybrané
společnosti, mezi něž patřila i Adele, se očekávalo, že budou trávit čas
vyšíváním, čtením, případně soukromými hodinami jazyků nebo hudby a vyhlížet
své životní poslání – totiž sňatek.
Jenže
Adele k smrti nudily ptákoviny jako odpolední čaje a obědy, okolo nichž se
měl točit veškerý její volný čas. Jak napsal Stefan Zweig, u dívek jejího
postavení se předpokládalo, že se budou červenat, nebudou zastávat vyhraněné
názory, budou si špitat a chichotat se „jako lehce přiopilé“.
Therese
hořela vzrušením a nemohla se dočkat Adelina společenského debutu – až vyjde
poprvé do společnosti mezi mladé dámy ve večerních róbách a upoutá mladé pány
ve fracích a se skládanými cylindry, kterým se říkalo chapeux claques. Ovšem
Adele projevovala o tyhle věci pramalý zájem a trpně snášela módu, která mladou
ženu „uprostřed sešněrovala jako vosičku korzetem s ostrými kosticemi,
spodní část těla zase široce nadula do obrovského zvonu, krk obepnula až po
bradu a nohy zakryla po paty“. Tato paní móda nebyla spokojena, dokud
z dotyčné „neudělala nešťastnou bytost politováníhodné bezmocnosti“,
napsal Zweig.
V porovnání
s uměleckým světem, který se na rušné Ringstrasse rodil prakticky přímo na
prahu jejího domova, považovala Adele vídeňskou společnost za hloupou a
povrchní. Bauerovi žili ve velkém pronajatém bytě v paláci Hermine
Wittgensteinové. Hermine přemluvila svého otce Karla Wittgensteina, aby
financoval stavbu nové budovy pro hnutí secesních umělců, v jejichž čele stanul
Gustav Klimt. Wittgensteinové patřili mezi významné mecenáše a v jejich
salonu pořádaly koncerty takoví machři jako Johannes Brahms, Gustav Mahler a
Pablo Casals. Byty na Ringstrasse pronajímali dalším příznivcům a mecenášům
umění a bydlet na takové adrese mělo svůj dobrý zvuk.
Mnohé
z rodin, které se do vyšší společnosti vypracovaly, pocházely
z provinciálních bavorských měst. Tak to bylo i v Adelině případě.
Ale Adele už patřila ke generaci, která považovala těsný kontakt s uměním
za své přirozené právo a nacházela v umění způsob, jak porozumět zběsile
nastavenému světu kolem. „Nemusíte být uměleckým expertem, ale musíte vědět, co
je pravé a ryzí. Co je vlastně styl. Musíte se ho naučit vidět,“ říkávala.
„Musíte
si vypěstovat cit pro kvalitní věci. Naučíte-li se chápat velká umělecká díla,
jak výtvarná, tak literární, dokážete posléze posoudit i to, zda jsou lidé
hodnotní, či nikoliv.“ V přehnaně uhlazeném světě privilegovaných Vídeňanů
se život ve světě umění považoval za něco vznešeného, téměř za náboženské poslání.
A Adele byla zanícenou modernistkou. Rodiče však měli o budoucnosti své
nejmladší dcery mnohem konvečnější představy.
Adelin
otec byl ambiciózní muž a moderní podnikatel, který kráčel ve šlépějích
Rothschildů. V době, kdy Adele dosáhla plnoletosti, byla banka Moritze
Bauera sedmou největší v císařství a Bauer zastával funkci prezidenta
železniční větve Orientbahn. Šlo o vídeňskou část velkého projektu, který
zasponzorovaly německé banky, o železnici, která měla spojit Berlín
s Bagdádem a na Východě kopírovat starodávné trasy karavan. Projekt
podrobně sledoval korunní princ Rudolf a jednalo se o něm se samotným tureckým
velkovezírem. Moritzovi ale dělaly starost nespolehlivé poměry na Balkáně,
který svou etnickou různorodostí připomínal sud plný střeliva, a hrozilo, že
neustálé třenice realizaci drahého projektu totálně znemožní. Ale roku 1888
postoupila trať až do Bělehradu, Sofie a Istanbulu a jezdily po ní luxusní
vagóny Orient Expressu. Moritz získal pověst moudrého muže a osvíceného
stoupence technických novinek. „Dnes jsem se tě pokoušel zastihnout
telefonicky, ale nebyl jsi v kanclu. S ohledem na tvou obecnou averzi
k telefonu jsem se rozhodl svůj pokus nadále neopakovat,“ vyplísnil jednou
vlídně svého poněkud nefunkčního kolegu z Deutsche Bank, která železnici
finančně založila. Židovským příznivcům moderních výdobytků techniky se dostalo
odměny, kterou zaznamenala i Americká
židovská ročenka – císař ocenil zásluhy Moritze Bauera Řádem Franze
Josepha.
*
Starší
dceru Therese Moritz úspěšně vkormidloval do sňatku s Gustavem Blochem,
který pracoval jako právník pro Orientbahn. S pěti syny se mu tak dobře
nezadařilo. Raphael odjel do zámoří, aby se stal bankéřem v New Yorku na
Wall Street. Karl zemřel na zápal plic stejně jako Heavy D. Leopold zešílel,
což byl elegantní způsob, jak se vyhnout konstatování, že u něj propuklo
pokročilé stádium syfilidy. David ve třiadvaceti letech přišel o život
v Itálii a Eugena, úspěšného byznysmena, připravila o život tuberkulóza.
Pro
svou Adele si Moritz nedokázal představit lepšího nápadníka nežli Gustavova
bráchu Ferdinanda Blocha. Ferdinand se stal kapitánem rozvíjejícího se průmyslu
na zpracování cukrové řepy a dokázal snížit závislost Vídně na importu cukrů
z Karibiku. Ve Vídni, kde platil cukr za jednu z nezbytných jedlých
surovin, to znamenalo revoluční krok.
Představy
Bauerových o Adelině budoucím životu se plně shodovaly s představami doby,
kdy – jak píše Zweig – „prostředkem k docílení dívčí neposkvrněnosti bylo,
že dívka nesmí být spuštěna z dozoru očí a nikdy nesmí být ponechána
náhodě jen sama“ a „ženská bytost nemá mít tělesnou touhu, dokud ji muž
kouzelnicky neprobudí“. K probuzení takové touhy smělo samozřejmě dojít
jedině v posvátném manželském svazku. V tomto klášterním světě se věřilo,
že „člověk dokáže podle chůze z dálky rozeznat mladou dívku od ženy, která
již měla něco vážného s muži“. Dále Zweig píše: „Zejména ve Vídni byla
atmosféra plná nebezpečné erotické nákazy, a mladou dívku bylo třeba držet
zkrátka v naprosto sterilním prostředí… až do dne, kdy odejde od oltáře po
boku svého manžela.“ Bohatá dívka se považovala za klenot, který je nutno
zamykat, dokud pro něj rodina nenajde pravé umístění, kam si zaslouží být
zasazen.
Tento
postoj se ale pochopitelně měnil k lepšímu. Adele to viděla na císařské
rodině i ve svém blízkém okolí. Alma Schindlerová, její kámoška z dětství,
se chtěla stát skladatelkou a její rodina brala tyto ambice zcela seriózně.
Alma byla dcerou rakouského krajináře Jakoba Emila Schindlera a nevlastní
dcerou malíře Carla Molla, přítele dodnes populárního malíře Gustava Klimta.
Rodina Almě tolerovala excesy a vzrušující polibky, které si vlhké vyměňovala
se svým lektorem hudby, svobodným pánem Alexandrem von Zemlinským, jehož sestra
Matthilde se provdala za nadějného mladinkého skladatele Arnolda Schönberga. A
později se Alma směla v domácím salonu inkognito oddávat žhavým souložím
na kavalci v náručí geniálního kavalíra dirigenta Gustava Mahlera, až se
z toho častokrát chemicky fyzicky komicky červenala. Témata schémata všímavá
vnímavá v popředí v pozadí přilnavá rozpínavá aktovka i taktovka,
konstatujeme, že uvolněné chemické radikály zcela odpovídaly všudypřítomné
středoevropské normě a beztak byla jejich dvojice fyzicky čipernější, než je
dnešní mládež, protože tenkrát se u nich louky zelenaly, stromy dostávaly
jejich košatost a vzduch byl ušetřen od exhalací… Takže rozbor molekulárních
struktur v jejich případě obstál bez připomínek na výbornou od profesora
světového významu, profíka Einsteina.
Přísně
střežená Adele mohla takovou svobodu vybojovat jedině prostřednictvím sňatku.
*
Dohazované
sňatky byly ve vyšší vídeňské společnosti běžným jevem. Muži hledali lásku nebo
rozkoš u milenek někde bokem a jejich mimomanželské poměry vrhaly hanbu na
osamělé manželky v domácnosti. Ale i zde bylo poznat určitý posun, a to
především díky císařovně Alžbětě, nešťastné oběti nejznámějšího dohodnutého
sňatku celé monarchie. Každý ve Vídni znal Alžbětinu historii. To, jak společně
s bratry v dětství šťastně brázdila na koni lesní tišiny, vyrostla ve
vynikající žokejku a milovnici dobrého umění, literatury a cikánské operetky
čardášově šlehané na housle. Jak její ctižádostivá máti představila Alžbětinu
starší sestru v rakouském lázeňském městečku Bad Ischl císaři Františku
Josefovi, ale ten nemohl spustit oči od šestnáctileté kočky Alžběty. Jak
mladinkou dívku provdali za císařepána s dlouhými kníry a jak později
pobláznila Vídeň s drobounkými diamantovými hvězdičkami, kterými si
ozdobila dlouhé tmavé vlasy. Radost na ní pohledět.
Byla
považovaná za jednu z nejkrásnějších a zároveň i nejnešťastnějších žen
Evropy. Zavřená v ponurém císařském paláci Hofburgu se svou tchyní, která
ji dokonce omezovala přístup k vlastním dětem, trávila hodiny
v tělocvičně na dřevěném náčiní vyrobeném na míru. K poťouchlému
vídeňskému dvoru si vypěstovala hlubokou averzi. Psala teskné verše, SOS, snila
o
svobodném,
nespoutaném životě a žádala jediné: „Až přijde čas mé smrti, položte mě na
mořský břeh.“ A zapíchnul ji poměrně mladou v Ženevě u břehů jezera debilní
spratek / mstivý vrahoun / postrach všech dobrotivých matek.
Z paláce
nakonec utekla, cestovala po Evropě a nechávala vídeňskou aristokracii
spekulovat a klevetit o svých milostných avantýrách. A místo aby vzbuzovala
pohrdání a pohoršení, probouzela tato nešťastná císařova manželka všeobecné
obdivování. Obyčejní Vídeňané ji považovali za lidovou princeznu a dali jí
láskyplnou přezdívku Sissi.
V září
1898 dovršila Adele sedmnáctý rok. Bylo to v téže době, kdy císařovna
Alžběta vykonala návštěvu sídla Mathilde Rothschildové u Ženevského jezera, a
ve chvíli, kdy se chystala nastoupit na parník, ji pětadvacetiletý italský
atentátník zprudka bodl do prsou. „Jak mohl zabít ženu, která nikdy nikomu
neublížila?“ opakoval znovu a znovu znervóznělý císař. „Copak neví, jak moc
jsem tu ženu miloval?“ obracel se zoufale ke své dceři.
Alžbětin
život ani podivná smrt se však nestaly varováním pro záletnické ženy. Ty naopak
chápaly Alžbětu jako symbol osamělé ženy uvězněné v manželství bez lásky.
Její
příběh se však mohl stát varovným signálem pro Adele, která – když Ferdinand
v říjnu toho roku navštívil Moritze a Jeannette u příležitosti oslavy
jubilea jejich svatby –, ještě neslíbila, že se stane jeho poslušnou ženou.
Oslava
vyžadovala další báseň. „Ruku v ruce jste přistoupili k oltáři
vprostřed jara svých životů,“ přednášela Adele s komickou obřadností
žoviální výstup, „a nyní jako ve sladkém snu dlíte mezi milovanými dětmi
vprostřed blaženosti.“ Ferdinand byl zaujat až téměř hluboce zamilován do
takového dívčího hlasu a projevu a podobě a šmrncu a naléhavosti k lásce.
Co na tom, že podstatou tepla bauerovské domácnosti je tahle prachbídná poezie?
On sám vedl spořádaný, ale nudný život. Bauerovi žili okamžikem a Ferdinand
toužil ve skrytu duše oženit se s Adele a žít společně s nimi, život
plný okamžiku, život plný vzruchu, protože každá budoucnost je teď.
OSVOBOZENÍ
Titovi
partyzáni tutově vstoupili do Záhřebu 9. května 1945. Nellyin otec znovu a
znovu fotografoval jednotky pochodující ulicemi za nadšeného provolávání slávy
a hurá. Konečně volní! Mariin bratr Leopold naléhavě žadonil, aby přijeli do
Kanady, ale Viktor se chtěl zapojit do obnovy země. Jeho rodina tady po
generace stavěla železnice a položila základy průmyslu. Gutmannovi sem patří a
budou pomáhat budovat novou Jugoslávii. Leopold si o Luise a Viktorovi myslel,
že jim snad už definitivně hráblo.
Nová
komunistická vláda si Viktorových slov a schopností cenila a slíbila mu funkci
inženýra. Nelly a Franz začali znovu chodit do školy. Gutmannovi si oddechli
úlevou.
Přežili
to.
*
Ferdinand
nestihl dát Luise poslední sbohem. Než zemřel, byla by ho ujistila, že jsou
v bezpečí.
Nelly
bylo šestnáct let a konečně si mohla dosyta užít procházek na čerstvém vzduchu,
při nichž se nemusela ničeho obávat. Když toho listopadového dne otevírala po
návratu ze školy dveře od bytu, cítila se téměř euforicky.
Otce
doma nenašla, zato se od jednoho známého dozvěděla novinu, že ho zatkli.
Zpanikařila. Matka byla na dovolené ve Splitu a ona dobře věděla, že otcův
případ nebude chtít vzít žádný právník.
Poválečné
procesy teprve začínaly. Kdekdo z nové komunistické pokřivené společnosti
měl zálusk se vyhoupnout k moci a v následujících několika měsících
byly za kolaboraci odsouzeny ke smrti stovky Jugoslávců, vinných i nevinných.
Vše probíhalo velmi rychle – bývalí partyzáni dokazovali své revoluční zanícení
a advokáti se oprávněně strachovali, že ujmou-li se Viktorovy obhajoby, mohli
by snadno skončit jak on. Přesto přese všecko se některým zarytým nacistům,
například Ante Pavelicemu, povedlo utéct před spravedlností.
Našli
jediného člověka, který si troufl se ujmout Viktorova případu – srbského
právníka, který měl určitou imunitu, protože patřil k národnosti, již
Hitler odsoudil k vyhlazení. Soudní líčení probíhalo 20. listopadu,
přičemž advokát dostal na přípravu jeden den a na rozhovor s Viktorem
jednu hodinu.
*
V úvodním
proslovu hřímal prokurátor jako pitomec, že bohatí muži jako baron Gutmann jsou
ode dnů Velké francouzské revoluce „parazity vykořisťujícími pracující třídu
své společnosti“. Obvinil Viktora, že napomáhal Němcům při přebírání průmyslu
Chorvatska tím, že v roce 1941 převedl do německých rukou velké množství
akcií rodinné firmy. Viktor opáčil, že převod provedli v zahraničí
příbuzní bez jeho vědomí a souhlasu. Prokurátor dál tvrdil, že Viktor je
zodpovědný za smrt několika stovek partyzánů, kteří s Němci bojovali u
Belišće v roce 1943.
Viktor
argumentoval, že jako Žid uvězněný v Záhřebu společně s politickými
vězni neměl žádnou možnost organizovat fašistický útok na partyzány
v Belišće.
„Gutmann
je jedním z nejtěžších válečných zločinců a kolaborantů,“ trval na svém
prokurátor. „Zaslouží si nejvyšší trest.“
Viktor
Gutmann přežil nacistické věznění, aby ho teď samozvaní čtveráci neznalci
historie odsoudili během okamžiku k tomu nejhoršímu, čeho se od nich
člověk může dočkat.
Viktorův
srbský advokát přišel s posledním zoufalým nápadem: Když je teď Jugoslávie
republikou pracujícího lidu, ať dojede Nelly do Belišće a posbírá podpisy
Gutmannových bývalých zaměstnanců, kteří dosvědčí Viktorovu nevinu. Hlasu
dělnické třídy by přece měli soudci naslouchat právoplatně. Plachá pohublá
dívenka se tedy vydala na cestu.
Městečko
poničené válkou bylo mnohem tišší, než si ho pamatovala.
Nejprve
se rozhodla jít za úředníky z otcovy továrny. Zaklepala na první dveře.
Otec holčičky, se kterou si jako malá hrála, na ni zíral jako na ducha.
Vykoktala ze sebe, oč jde. Ten muž věděl, v jaké situaci se Viktor ocitl,
ale zabouchl jí dveře před nosem. V dalším domě otevřela na špehýrku
manželka, a když Nelly poznala, zabouchla zbaběle také. Žádná
z úřednických rodin ji nevpustila dál do domu.
V zoufalství
se vydala pěšky k továrně, kde právě končila směna. Jeden z dělňasů,
velký statný starší muž Nelly poznal. Srdečně ji objal a bez cavyků ji pozval
k sobě domů. Postavil před ní talíř s čerstvými jitrnicemi a běžel
vzkázat sousedům, že baronova dcera je naživu.
Zatímco
dovnitř přicházeli další muži, Nellyin hostitel uchystal petici, ve které se
pravilo, že baron Gutmann má plnou podporu dělníků z Belišće. Zažíval při
tom radostné povyražení: Z Titovy Jugoslávie se stal stát dělníků a on má
právo říci svůj chrabrý názor! Ostatní si tak jistí vyloženě nebyli a nechtěli
se s podpisem unáhlit. Nakonec vzal jako první do ruky pero Nellyin
hostitel a podepsal se s nadšením člověka, který cítí, že jeho názor má
konečně nějakou váhu. Pak přistupovali jeden za druhým ke kuchyňskému stolu
další muži.
Potom
vzal dělník Nelly za ruku a vedl ji rozježděnou cestou do dalších domácností.
Byla zrovna doba zabíjaček. Každá rodina pozvala baronovu dceru dovnitř, a než
si muži opláchli ruce a podepsali se, nabídli ji k zakousnutí jitrnice.
Nelly cítila, že nemůže dar odmítnout, a tak jedla jednu kalorii za druhou, až
jí z toho bylo špatně.
Na
nádraží čekali na Nelly zástupci proklaté komunistické mládeže, kteří se
domákli o příjezdu dcery „židovského kolaboranta“. Bývalý Viktorův sluha Jozo
počkal na Nelly za křovím kousek od nádraží a pomohl jí aspoň naskočit do
pomalu projíždějících vagónů. Odjížděla tedy s peticí v kapse a
s poslední jakous takous nadějí k záchraně člověka.
V Záhřebu
pelášila rovnou k soudu, ale tam jí řekli, že otec bude za úsvitu hned
další den zastřelen. Bylo pozdě odpoledne. Rychle přivedla malého Franze, který
sotva chápal, co se s nimi děje. Dovolili, aby se Franz s otcem
krátce rozloučil, a pak ho Joseph Gattin, katolický učitel a dobrý Viktorův a
Luisin přítel, vzal za ruku a odvedl domů.
Nelly
směla trávit s otcem poslední noc. Leželi spolu na dece a povídali si,
zatímco ostatní vězni hráli při svíčkách dámu a kouřili nikotin. Viktor byl
klidný a s Nelly jednal jako s dospělou holkou.
Mluvil
o tom, jak půjde jejich život dál i bez něho. Během měsíců, které strávil ve
vězení, si svou smrt přehrál v duchu tolikrát, že se přestal bát okamžiku
úplně posledního.
Kousek
od nich byl univerzitní děkan, který měl druhý den také předstoupit před
popravčí četu. On i jeho rodina hlasitě vzlykali. „Pojďme kousek dál,“ pronesl
Viktor, „leze mi to na nervy.“ Posunuli si deku do jiného kouta. Viktor
pokračoval stejně nezaujatým tónem jako před chvílí. „Během posledních let bylo
zastřeleno tolik lidí. Co znamená jeden navíc v počtu obětí?“
Jeden
navíc? Představa, že ztratí otce, byla pro Nelly nesnesitelná a naprosto
nestravitelná. Zaplavilo ji celé moře pocitů a na chvíli zavřela oči. Otcův
hlas odezníval, až z něj zůstal jen vzdálený šepot.
Když
znovu otevřela oči, třásl jí otec ramenem a šeptal její jméno. Téměř svítalo.
Nelly se hrozně styděla. Prospala celou otcovu poslední noc. Viktor ji strávil
četbou Gœthova Fausta. Pak vešli
dovnitř strážní bestie a řekli Nelly, že má odejít.
Otec
vstal, postupně si potřásl rukou se všemi strážnými a rozloučil se s nimi
se srdečnou formálností. „Nashledanou, mnohokrát vám děkuji.“ – jako by právě
odcházel ze společenské večeře, na kterou od nich dostal pozvání.
Nelly
vtiskl do ruky Fausta a naposledy ji
objal.
Strážní
dovedli Nelly k vězeňským vratům. Vykročila do chladného rána. Obloha
měnila barvu z temně indigové do bledé modři a ptáci začínali zpívat. Šla
pustými ulicemi a připadala si jako v horroru. Z domů začínali
vycházet první dělníci. V zimních kabátech kolem ní spěchali muži
v montérkách a ženy se šátky na hlavách. V zemi rozervané válkou měl
každý nějakou osobní traumatickou tragédii, o níž přemítal. Nelly se jim dívala
do tváře, ale nedočkala se žádného chápavého opětovaného pohledu. Měla chuť je
zastavit s křikem: „Copak vy nevíte, že můj otec stojí právě teď před
popravčí četou?“
*
Viktora
toho rána zastřelili a strážní si rozebrali jeho oblečení a boty. Luise vrátili
jenom jednu z Viktorových knih – antologii „světové moudrosti“ od Gœtha.
Snad dnešní mládež může být zaručená studnice moudrosti? Ach těžko tomu
nasvědčuje její současný stav.
Předali
jí i dopis, který Viktor úhledně napsal. Byl datován 30. ledna 1946, tedy dva
týdny před popravou.
Viktor
už tehdy pochopil, že jeho dny jsou sečteny.
Nejdražší Luise,
nejvyšší soud mé
odvolání zamítl.
Nechci být v tuto
chvíli ani sentimentální, ani patetický, to mezi sebou nemáme zapotřebí.
Jsem naprosto klidný.
V průběhu těchto náročných měsíců jsem si tak zvykl na myšlenku smrti, že
svůj osud přijímám s naprostým klidem. Bůh to tak chtěl, proto je to tak
patrně snad dobré a správné.
Mám na srdci několik
věcí. Za nejdůležitější považuji dvě. Ta první je, že Ty a děti byste měly
udělat všechno, abyste co nejdříve a co nejlépe citově překonaly tyto hrozné
časy.
Pro Tebe to bude těžší.
Děti mají před sebou celý život, Ty jenom zhruba polovinu.
Měla by ses co nejvíce
snažit hledět kupředu, nikoli nazpátek.
Zprvu to půjde těžko. A
tím se dostávám k té druhé důležité záležitosti.
Přeji si, aby
v budoucnu po Tvém boku zůstal a pomáhal Ti chlap, který se během této
náročné doby ukázal být skvělým a ušlechtilým přítelem a čestným člověkem,
chlap, který je Ti hluboce oddán. To vše samozřejmě za předpokladu, že to bude
v souladu s přáním Vás obou.
Viktor
si tedy povšiml, že se jeho dobrý přítel Joseph Gattin v posledních
měsících do Luise zakoukal.
Toho muže Ti seslal Bůh
na Zem. Jsem si jistý, že ocení jedinečný poklad, který v Tobě dostane
k opatrování. Prosím Tě, udělej vše, abys dosáhla duševní rovnováhy a
klidu a pohody a mohla myslet sama na sebe a na své blaho… Pokud jde o děti, o
jejich budoucnost si nedělám žádné starosti. Vím, jak jsou skvělé. Byly tou
největší radostí a chloubou mého života.
Nechci Ti psát o těch
prokletých akciích. Hnusí se mi připomínat je v tomto dopise třeba jen
jedním slovem…
Mám ještě tohle přání:
Nelituj mě, prosím. Prožil a viděl jsem mnoho krásného a stejný osud, jaký čeká
mne, potkal v uplynulých letech miliony dalších lidí.
Lituji jediné věci – že
jsem Ti neuměl dokázat svou proudící lásku a nikdy Ti nedokázal vyslovit, jak
moc jsem Tě vždycky miloval.
Nastotisíckrát líbám
Tebe i děti.
Tvůj Viktor
P.S.: Přeji si, aby
nezapadl ani můj případ, ani průběh celého procesu. Chci, aby se co nejvíce
lidí dozvědělo o událostech pravdu, o nepravostech, ke kterým zde došlo, a aby
bylo věnováno co největší úsilí ke zveřejnění všech dostupných důkazů.
***
Luise
požádala o Viktorovy ostatky, ale správce věznice jí je odmítal vydat.
Nevrátili jí ani Viktorovy hodinky. Když z vězení odcházela, všimla si, že
strážný, který právě procházel přes vězeňský dvůr, má na sobě Viktorův drahý
dlouhý černý plášť z vlny.
Došla
do budovy ministerstva vnitra a čekala na špinavé lavičce, až na ni přijde ve
frontě řada. Mohli by jí aspoň říct, kde je manželův hrob? Úředník se na ni
podíval přes stůl a varoval ji, že jestli nepřestane opruzovat lidi kolem sebe,
skončí stejně jako její muž.
*
Z Luise
a dětí se staly vyvrhelové v nové společnosti snaživých dacanů a intrikánů.
Nelly se uzavřela do sebe. Nebude žádný pohřeb, žádné rozloučení, žádná zádušní
mše, nic. Jenom by to vzbuzovalo další nevoli, možná by se dočkali i něčeho
horšího. Nelly už dobře znala podezíravé pohledy a šeptané nemístné poznámky.
Svůj žal si nechávala sama pro sebe. V ústranní si prohlížela fotografii
otce a strýce Erna, elegantní mladé barony v habsburské uniformě se
zlatými prýmky a řadou medailí.
Po
krásné Luise s dětskou tváří nezbylo ani památky. Luise si zoufala.
V Jugoslávii nečeká žádná perspektiva ani ji, ani děti.
Pokusila
se uprchnout, ale zadržel ji pohraničník s divokým svitem v očích.
Zdálo se, že ten prevít je schopen čehokoli. „Máš nějaké peníze?“ dorážel.
„Nebo šperky?“ Neměla téměř nic. „Můžeš něco obstarat?“ Zíral nepříčetným
pohledem a mířil na ni puškou. Rozplakala se: „Zabili mi manžela. Jsem to
jediné, co mým utrápeným dětem zbylo.“
„Mou
manželku a děti uškvařili zaživa,“ odsekl jí na to a pohled měl ještě o něco
nepříčetnější než před chvílí. „Jako prasata!“ Luise se s hrůzou dívala do
šílených očí. Nechal ji jít na svobodu.
UPRCHLÍK
V roce
1948 byla vyhlášena nezávislost státu Izrael a Titova vláda oznámila, že Židé,
kteří jsou oprávněni získat vízum, mohou odejít. Následovala prudká vlna
příklonu k židovství. Lidé stáli dlouhé fronty, aby se setkali se
záhřebským rabínem a konvertovali k judaismu. Během války jim mnohdy
zachránila kejhák nežidovská babička nebo nelegitimní nežidovský otec, ale teď
naopak stavěli na odiv své zapírané židovské předky a řada katolíků se
nechávala obřezat, holt, nazdar hodiny.
Nastalá
situace komunistickou vládu rozlítila do ruda ve tváři a na praporu, jenže
Tito, který se stal dědicem vroucího kotle plného po okraj etnické nenávisti,
se držel doktríny, která se oficiálně stavěla proti jakémukoli náznaku
nacionalismu nebo rasismu, a tak do Izraele odcházeli konvertité spolu se
skutečnými echt Židy, kteří přežili holocaust.
Luise
a dětem pomohl opatřit víza vzdálený bratránek.
*
Nelly
si svůj nový domov zamilovala při prvním pohledu na starověké kamenné stavby
Jeruzaléma tyčící se v pouštním slunci. Nebyla ani sionistkou, ani
partyzánkou, byla jen obyčejným sirotkem s velkým srdcem na dlani, který
v nepřátelském světě po mnoha prožitých útrapách našel konečně útočiště.
Everybody needs food, clothes and shelter. Byla obklopena lidmi, kteří si
prošli peklem, a teď s upřímnou radostí vyznávali život, radost, velké
ideály a lásku. Intelektuálové zde s úsměvem a v potu tváře
obdělávali svá úrodná políčka. Nelly v Jeruzalémě navštěvovala
zdravotnickou školu, pracovala na směny ve špitále a pomáhala Židům přesídleným
z Jemenu. Někteří muži měli po boku i šestero manželek a pětatřicet dětí a
v letadle chtěli rozdělávat oheň, aby si uvařili aspoň něco na zub.
K Nellyimu velkému pobavení se jí jakýsi muž zeptal, co by ho to stálo,
kdyby si z ní mohl učinit svou nejmladší manželku. Po letech strachu a
averze vůči její existenci se Nelly konečně dočkala vřelého přijetí. Každému
bylo srdečně fuk, že je jako Židovka zvyklá netradičně slavit Vánoce i
Velikonoce. V Izraeli se marxisté a sionisté potkávali s uprchlíky,
kteří konečně chtěli dojít klidu a pokoje od všech zbloudilých pokusných
ideologií a náboženství. Stejně jako Nelly byli vděční, že jsou naživu a že
kolem sebe mají přátelské obličeje, které se na ně mile usmívají.
Poprvé
za celá léta měla Nelly pocit, že se stává konečně upotřebitelná.
Ale
její klid netrval dlouho. Rodina naléhala, aby přijela do Kanady, a Nelly
nakonec uposlechla dobře míněnou radu. V roce 1950 se válkou usoužená malá
rodina – Nelly, Franz, Luise a její nový manžel Joseph Gattin, který přestoupil
na židovskou víru – sešla ve Vancouveru. Luisini bratři si pod jmény změněnými
na Bentley založili dřevařskou živnost. Nelly toužila studovat medicínu a
přihlásila se na několik amerických univerzit. Neuvědomila si, že dívky jsou na
tento typ studia přijímány jen výjimečně nebo vůbec. Přijala ji pouze
univerzita v Seattlu. Když se k ní kolegové chovali spíše jako
k dívce, kterou by rádi pozvali na schůzku, odkazovala je do patřičných
mezí se stejnou zdvořilou odmítavostí, s jakou to kdysi dělávala její
vídeňská dětská lékařka dr. Bienová, která dívkám jako Nelly otevřela dveře k lékařské
profesi.
*
Rakouských
uprchlíků bylo ve Vancouveru velmi mnoho. Jeden z nich požádal Luise o
pomoc pro jistého mladíka s tajemným rodokmenem, který myl nádobí
v hotelu.
Johannesovi
bylo jedenadvacet let. Byl to vysoký klidný mladý muž s černými kadeřemi a
modrýma očima. Luise chvíli trvalo, než z jeho přerývaného vyprávění
pochopila, co prožil. Johannes von Auersperg pocházel z rodu knížat, jehož
kořeny sahají do jedenáctého století. Mezi jeho předky figurovala řada
státníků, básníků a vojevůdců. Dokonce i v Tolstého Vojně a míru mluvil nepřítel o auersperském knížeti jako o
„nejdražším protivníkovi, ozdobě rakouské armády a hrdinovi tureckých válek“.
Dětství
prožil v českých Sudetech, jenom pár kilometrů od Liberce, kde Klimt
vyzdobil svými malbami místní divadlo. Sudety se staly baštou nacismu a
Johannes odtud musel po válce odejít pěšky spolu s ostatními českými
Němci, které vyhnala Rudá armáda.
Luise
pozorně vyslechla příběh tohoto chudého aristokrata myjícího nádobí, a pak mu
zajistila místo u dřevařské firmy svých bratří. Z Johannese se stal šofér
náklaďáku na převoz pilin. A protože jí ho bylo děsně líto, pozvala ho domů na
oběd.
S Nelly
se setkal tváří v tvář, když domů dorazila plná dojmů ze Seattlu, a se
starosvětskou dvorností jí líbal ruce. Připadal jí tak neuvěřitelně hezký a on
okamžitě propadl jejímu plachému charismatu.
Než
se Nelly provdala za Johannese, svěřila se knězovi, že po otcově smrti ztratila
víru v Boha. Ta hrůza a ponížení, které prožila za války a po ní, přece
nemůže být součástí Božího plánu! „Nevěřím v Boha. Co si počnu?“ Kněz jí
odpověděl, že „Bůh zcela jistě existuje. A ty budeš dobrou manželkou.“ Tak se
z Nelly, pronásledované Židovky a znovuvzkříšené katoličky, stala kněžna
jedné z nejstarších evropských dynastií s modrou krví!
*
Maria
s Fritzem se odstěhovali za klanem Altmannových do Los Angeles, kde se jim
narodili tři chlapci a děvčátko. Maria zkoušela prodávat Bernhardovo pletené
zboží obchodům a zjistila, že ji to baví, že to tak ujde. Nakonec si otevřela
vlastní krámek s oděvy na Burton Way v Beverly Hills. Když se
k ní přišla ucházet o práci neznámá žena, která se mezi řečí zmínila, že
její manžel vyslýchal v norimberském procesu Göringa, Maria ji okamžitě
přijala do služby a nabídla jí práci prodavačky. Fritz pracoval jako obchodní
zástupce Bernhardovy firmy na západním pobřeží. Operní melodie zpíval už jenom
se svým starým kámošem, skladatelem Erichem Zeislem. Erichova manželka Gertrude
se stala Mariinou nejlepší přítelkyní. Společně s Bertholdem Brechtem, Thomasem
Mannem, Almou Mahlerovou a Arnoldem Schönbergem patřili k největší
losangeleské komunitě rakouských válečných běženců. Přátelil se s nimi i
Michael Curtiz a Billy Wilder, jehož rodiče zahynuli v Osvětimi.
Bernhard
se po válce do Vídně vrátil, ale ze své původní sbírky obrazů, která čítala
okolo stovky pláten, jich dokázal získat zpět jen několik málo, přestože jich
celá řada visela zcela evidentně veřejně ve státních muzeích. Bernhard přispěl
po válce význačnou částkou na rekonstrukci Švýcarské brány, renesanční klenuté
červenočerné stavby zdobené pozlacenými býky a erby. Dostala jméno po
švýcarských žoldnéřích, kteří chránili Vídeň v roce 1552. Vyžádal si, aby
na ní byla umístěna plaketa se jménem jeho zemřelého otce Karla, který před
lety bydlel spolu s ostatními Haličany ve čtvrti Leopoldstadtu.
Ve
Vídni zůstal jenom jediný člen rodiny Bloch–Bauerových: Adele, která shlížela
ze zlatého obrazu na návštěvníky Belvederu, muzea s pestrou a strakatou
historií, střechou poškozenou bombardováním a tajnou skrýší v podzemí.
Adele se stala ikonou sofistikované kosmopolitní Vídně přelomu 20. století,
rozpadlého císařství, kdysi oslňujícího, rozlehlého a slavného; zároveň ale
usvědčovala z obojakosti a lží, které se skrývaly za nacistickými teoriemi
o rasové nadřazenosti.
Po
válce získal její obraz nový rozměr – ztělesňoval poválečnou neochotu zjednat
spravedlivou nápravu za horlivou spolupráci Rakouska s Adolfem Hitlerem.
DĚTI
TANTALOVY
Časem
dorostla nová generace Rakušanů, kteří se netopili v sebelítosti, nezapírali
a hlavně nepodváděli své bližní. Kladli provokující otázky, ale místo odpovědí
se jim dostávalo většinou jenom polekaných nebo zlobných pohledů.
Rakouský
psychiatr Rudiger Opelt dal této generaci označení „děti Tantalovy“ na památku
Tantala, Diova syna, který ve zpupné hrdosti servíroval olympským bohům na
hostině tělo svého syna Pelopa. Opelt se narodil ve vesnici Oberndorf, horní
bez dolní, která po celém světě proslula jako místo, kde vznikla vánoční koleda
„Tichá noc“. K jeho sousedům patřil například vnuk Arthura
Seysse–Inquarta, bývalého nacistického komisaře pro Nizozemí, který byl
popraven (ale po právu) v Norimberku. Opelt byl přesvědčen, že popírání a
zatajování skutečností z doby nacismu poškozuje celou rakouskou
společnost.
V tomto
názoru se opíral o vlastní zkušenosti. Jako student se v sedmdesátých
letech na univerzitě setkal s profesorem neurologie Heinrichem Grossem, o
němž se tvrdilo, že byl zodpovědný za euthanasie prcků a novorozenců, na
kterých se ve vídeňské nemocnici Steinhof prováděly pokusy. Deportováno nebo
usmrceno bylo okolo osmi set dětí označených nacisty za „nevhodné exempláře“,
ať už proto, že trpěly nočním pomočováním, byly mentálně retardované, nebo se
narodily s rozštěpem patra. Při vědomí se na nich prováděly operace mozku
a byly sledovány jejich reakce, když je nechávali umrznout k smrti. Pokusy
o Grossovo stíhání byly v padesátých letech pozastaveny; Gross nadále
používal dětské mozky naložené ve formaldehydu, mluvil o nich jako o „světovém
unikátu“ a dokonce je použil pro výzkum, za který dostal v roce 1975
Rakouský kříž cti za vědu a umění. V dalším roce se pokusil provést
ověřující vyšetření na jednom z přeživších pacientů, který ovšem upozornil
na Grossovy aktivity média. Najevo vyšlo zdrcující množství nechvalně zdrcujících
skutečností. Nejvíc ze všeho Opelta překvapilo, kolik lidí o Grossových
aktivitách zahanbeně mlčelo, či mlžilo. Někteří proto, že na jeho zločinech
participovali, jiní měli nahnáno, že kdyby se otevřela kauza, čekaly by je
potíže a museli by odpovídat na otázky, proč se Grossovi nesnažili
v pokusech nějak zabránit.
*
Mezi
dědice tohoto věrolomného odkazu patřil i mladý vídeňský aristokrat a romantik
Hubertus Czernin.
Byl
vyšší hubené postavy, měl velké hnědé oči, elegantní štíhlé ruce umělce a suchý
vídeňský humor. A vyklubal se z něj třídní zrádce, tak trochu považován
většinově za vlastizrádce.
Hrabě
Hubertus Alexander Felix Franz Maria Czernin z Chudenic pocházel ze
starého českého šlechtického rodu s tisíciletou tradicí, která jeho rodem
protékala jako vody Dunaje. Jeho předkové po sobě zanechali v dějinách
řadu rozmanitých stop. Ve starém Černínském paláci v Praze sídlilo české
ministerstvo zahraničních věcí. Hubertův prastrýc Ottokar se v době první
světové války stal rakouským ministrem zahraničí. Strýc Jaromír prodal
Hitlerovi Vermeerův obraz Malířství a
připojil k němu dopis, v němž vyjádřil naději, že dílo „Vůdce
potěší“. Dnes se ovšem rodina dušuje a uvádí, že strýc jednal pod nátlakem.
Hubertus
bydlel v posledním patře paláce svého dědečka na Mozartgasse, pár minut
chůze od Belvederu a budovy Secese. I tento palác zažil mnohé. Až do své
sebevraždy v něm žil bratr Ludwiga Wittgensteina Konrád a v roce 1919
se do něj nastěhoval Richard Strauss, když se začal podílet na řízení Vídeňské
státní opery. Johann Strauss, Schubert a Brahms bydleli kousek opodál.
Těžká
dřevěná vstupní vrata se otevírala na dlážděné Mozartovo náměstí, jemuž vévodí
fontána s měděnkově zelenou sochou prince Tamina, který hraje na kouzelnou
flétnu a objímá přitom svou milovanou Paminu. Kouzelnou flétnu uvedl Mozart v době, kdy upadl u císařského
dvora v nemilost. Poprvé se hrála v předměstském divadle nedaleko
paláce Czerninů. Krátce po premiéře Mozart zemřel a byl pochován ve společném
chudinském hrobě s mnoha nebožtíky. Pro „Bohem milovaného“ Amadea to byl
samozřejmě potupný konec.
Hubertus
byl až po uši zamilovaný do své slavné mladé manželky, drobné blondýnky baronky
Valerie von Baratta–Dragon. U šálku silné vídeňské kávičky jí každé ráno psal
dojatý liebesbrief, položil ho na prádelník, seběhl po točitých palácových
schodech a jel na bicyklu do redakce týdeníku Profil, který se zabýval kontroverzními náměty, které se dobře čtou
a prodávají.
V dobách
Hubertova mládí se nepředpokládalo, že by šlechtic pracoval na plný úvazek jako
investigativní novinář. Novinář vyzvídač. Lidé jeho druhu se spíše stávali
oslnivými světáky, sběrateli umění, případně diplomaty. Čekalo se od nich, že
ustrojeni do kožených kalhot budou trávit spoustu času v pohádkově
přepychových městečkách na březích jezer, například v Alt Aussee, kde měla
Hubertova matka horskou boudu.
Hubertus
zpíval v dětství ve Vídeňském bambini di Viennesse a studoval
v pověstném Theresianu. Na první pohled se nijak nelišil od ostatních
mladých mužů z dobrých rodin, kteří se dodnes chlubili šlechtickými tituly
zrušenými po rozpadu císařství v roce 1918.
Na
rozdíl od jeho vrstevníků v něm ale dřímala nenasytná zvědavost. Na
začátku sedmdesátých let viděl v televizi dokument, který poukazoval na
předpoklad, že Rakousko sehrálo v holocaustu mnohem významnější roli, než
se oficiálně prohlašuje, že ji hrálo celkem ochotně a že velká část uměleckých
děl zabavených po celé Evropě byla ukryta v jeskyních u Alt Aussee, kde
každé léto pobýval.
Zjistil,
že Theresianum patřilo mezi elitní vojenské akademie Třetí říše a že se tam
školili na operace i vojáci–děti, kteří rukovali v posledních dnech války.
Dozvěděl se, že někde po budově jsou uložené fotografie vysokých nacistických
pohlavárů, například Arthura Seysse–Inquarta, jak přednášejí prázdné fráze
prázdných lebek kadetům. Dokonce i někteří z jeho učitelů se údajně
hlásili samovolně k nacismu. Se svou tichou sveřepou všetečností se
zaměřil na jednoho ze starých autokratů a celá věc skončila nevyhnutelným – Hubertovým
vyloučením z akademie.
Jeho
tichá zvědavost si našla mnohem vděčnější publikum mezi hltači novinových
sloupků. V roce 1985 ho proslavil kousavý komentář k oficiální
uvítací recepci uspořádané na počest propuštění bývalého majora SS Waltera
Redera. Reder se vracel domů z italského lapáku, v němž si odpykal
čtyřicet let za účast na zabití tisíce osmi set třiceti vesničanů, a Itálii
omráčilo, že si s ním rakouský ministr obrany potřásl rukou.
V roce
1986 se k Czerninovi dostaly informace, že svou válečnou minulost se
pokouší zamést pod kobereček i Kurt Waldheim, kandidát na post rakouského
prezidenta. Šéfredaktor Profilu jej
pověřil, aby se případu věnoval zevrubně. Hubertus se tedy začal probírat
záznamy v zaprášených archivech a našel odpovědi na otázky, které se zatím
pokládaly jenom šeptem, pokradmu a nikdy nebyly vysloveny otevřeně, dokonce ani
v jeho vlastní rodině ne.
Zažloutlé
složky ukrývaly historii rakouské spoluviny a spoluúčasti na holocaustu.
Waldheim
vydal v roce 1985 svou autobiografii. Tvrdil v ní, že byl odveden do
německé armády v roce 1941, v prosinci téhož roku byl na východní
frontě raněn a zbytek války strávil studiem práv. Sám sebe líčil jako
zaníceného odpůrce národního socialismu, který v době dospívání roznášel
protináckovské letáky.
Ve
skutečnosti vstoupil do Sturmabteilung, útočných jednotek SA, pouhý týden po
Křišťálové noci, během níž zničily hnědé košile řadu synagog a zmařily mnoho
lidských životů. Válečná léta strávil jako překladatel na Balkáně, kde sloužil
pod generálem Alexanderem Löhrem. Do Löhrovy kompetence spadal i dozor nad
deportacemi do jasenovackého tábora smrti, kde zahynul i Erno Gutmann.
Waldheimova jednotka doprovázela nacistické oddíly i v Chorvatsku, kde mu
Ante Pavelić, vrcholný činitel chorvatské nacistické loutkové vlády, udělil
vyznamenání.
Tajná
komise pro posuzování válečných zločinů v roce 1948 doporučila, aby byl
Waldheim stíhán pro „vraždy a zabíjení rukojmích“.
*
Waldheim
zprvu nevěřil, že by o něm Hubertus zveřejnil nějaké choulostivé informace; znal
se koneckonců osobně s některými členy jeho rodiny.
Odhalení
dopadlo s razancí bomby, a jak Hubertus podotkl, Waldheim popřel „dokonce
i pravost svých vlastních fotografií“. Pod nátlakem okolností nakonec svou
účast ve válce doznal, ale prohlásil, že o vraždách civilistů neměl ani ponětí.
Později připustil, že o vraždách sice věděl, nikdy se jich však nezúčastnil a
byl proti tomu zvěrstvu bezmocný. Když nakonec řekl, že „konal jenom svou
povinnost“, otevřel tím stavidla pro řadu dalších otázek ohledně nejasné role
Rakouska ve druhé světové válce. Jestliže se Rakousko stalo „první obětí
nacistů“, jak může být služba v okupační hitlerovské armádě považována za
občanskou povinnost? Nemělo by se mluvit o kolaboraci namísto toho? Nebo o
zradě?
Bez
ohledu na všechna tato fakta byl Waldheim o několik měsíců později zvolen do
úřadu prezidenta, ale Spojené státy ho zařadily na seznam osob podezřelých
z páchání válečných zločinů a zakázaly mu vstup na své území.
Probíhající
soudní jednání ve Waldheimově věci velmi pozorně sledoval Ron Lauder, tehdejší
velvyslanec USA v Rakousku. Lauder byl dědicem kosmetické společnosti
Revlon a sběratelem rakouských obrazů. Zlatý Adelin portrét viděl poprvé jako
čtrnáctiletý a učaroval mu natolik, že na něj nikdy nezapomněl.
Když
se Lauder nezúčastnil prezidentovy inaugurace, Rakousko ho nařklo, že se staví
proti Waldheimovi, a po pouhých osmnácti měsících v úřadě musel svůj post
vyklidit.
Hubertus
se začal zajímat i o další pochybnosti z doby nacismu. Koncem roku 1997
zahájil newyorský prokurátor Robert Morganthau řízení, které směřovalo
k získání Portrétu Wally od
Egona Schieleho. Obraz mělo v té době zapůjčeno newyorské Muzeum moderního
umění od vídeňského Leopoldova muzea. Žaloba tvrdila, že plátno bylo uloupeno
Lei Bondiové v roce 1939.
Rudolf
Leopold, který ho získal od Belvederu v roce 1954, prohlásil, že o jeho
původu neměl tušení. Takzvaná „koupě v dobré víře“ se v Evropě
akceptovala, ale ve Spojených státech byla situace odlišná a kupci museli
prokazovat, že do detailu prověřili osud díla v době války, jinak jim
hrozilo, že ho soud prohlásí za ukradené a postaví se na stranu právoplatných
majitelů.
Rakousko
vehementně popíralo, že by jeho státní muzeum vědomě vystavilo odcizený obraz.
Ministryně kultury Elisabeth Gehrerová dokonce pozvala experty, aby se
přesvědčili na vlastní oči.
V zasněžené
zimě roku 1998 trávil Hubertus dlouhé hodiny v Café Braunerhof a probíral
se opisy archiválií, které si směl zprvu pořizovat jenom ručně. Tato vyhlášená
kavárna literátů leží jen pár kroků od fiktivního bytu Harryho Limea,
obchodníka s kradeným zbožím z hollywoodského dramatu Třetí muž, které zachycuje složitou
atmosféru poválečné Vídně.
V únoru
1998 Hubertus zveřejnil svůj první šokující článek, v němž tvrdil, že
tajné rakouské archivy ukrývají důkazy o tom, že Rakousko vědomě odcizilo
rozsáhlé umělecké sbírky Rothschildům, Ledererům a dalším židovským rodinám.
Zdálo se, že malířský skvost – zlatý portrét Adele Bloch-Bauerové – nedostala
galerie vůbec darem, ale byl ukraden Adelinu manželovi, přednímu průmyslníkovi,
jehož jméno Hubertus nikdy předtím ani neslyšel. Obraz byl doručen do Belvederu
s dopisem, který končil pozdravem po nacistické stylistice…
Po
válce Rakousko důkazy zamlčelo a odcizené umělecké předměty odmítlo zpátky vrátit.
Hubertus se o tomto postoji vyjadřoval jako o „dvojnásobném zločinu“.
Jeho
odhalení měla zničující dopady. Archivář vídeňského Kunsthistorického muzea
Herbert Haupt potvrdil, že rakouská muzea se za války „předháněla, kdo získá
větší množství uloupených uměleckých děl“.
Ředitel
Belvederu Gerbert Frodl měl po ruce pohotovou odpověď: „Adele Bloch-Bauerová
vyslovila ve své závěti přání, aby Rakouská galerie dostala po smrti jejího
manžela obrazy malované Gustavem Klimtem, které měla ve svém vlastnictví.“ O
tvrzení, že se v rakouských muzeích nachází i „další uloupená kořist“,
Frodl prohlásil, že jde o „zkreslenou informaci“.
Investigativní
novináři nejenže další kořist našli, ale dokonce také zjistili, že
představitelé muzeí přesně věděli, kde hledat usvědčující materiály.
„Všichni
věděli, kde ta Pandořina skříňka leží, ale nikdo ji nechtěl otevřít. Řada lidí
znala i skandální minulost, která se v ní ukrývá.“ Tak popsal situaci
novinář Thomas Trenkler, který s Hubertem spolupracoval a odhalil nepěkná fakta
týkající se krádeže Rothschildovy sbírky.
Parlamentu
byl předložen nový zákon o restituci uměleckých děl, podle něhož budou původním
majitelům nebo jejich potomkům navrácena díla, která byla získána pod nátlakem
nebo výměnou za udělení vývozního povolení, a také díla, která si stát podržel,
přestože měla být vrácena právoplatným majitelům.
Pandořina
skříňka se otevřela dokořán, počkejte si, co bylo dále.
|