Vebjørn a já

 

Vebjørn vypadal mladší než na promo obrázcích. Mluvili jsme spolu o deskách, které natočil.
„Je to čistě politická věc, prvních šest alb,“ vysvětlil mi. Ptal jsem se ho, říkal jsem mu, co

z jeho skladeb cítím, že je to hodně o emocích, smutku. Nato mi začal vysvětlovat své texty

pouze politicky, ale věděl jsem, že umění je svatba mezi vědomím a nevědomím, tak jsem mu

tu politiku nevěřil.

„Mám jiné politické názory, můžeme být i tak přátelé?“ odpověděl jsem. Chvíli přemýšlel.

Pak řekl tak nějak divně „ano“. Radši jsem nepopisoval, o jaké názory jde, byly víc jiné, než

by si myslel. Položil mi ruku na rameno. Objal jsem ho. Cítil jsem lásku. Trochu jako holka

Vebjørn vždycky vypadal.
       Poslední tři alba jsou prý jinak, mluvil o jejich obalech: „Já je jako když stojíš na sudu

a v něm je díra. Já je díra.“ To je na obalu, nevšiml jsem si. Pak další obal, kde byl kromě

jiných věcí kostlivec. V jednom detailu celé takové divné, modrozelená zářivá barva? Déšť?

Obal byl kýčovitý, daleko horší než jeho krásné obaly dřív, to si vybíral obrazy malířů a tak.

„Kdo to kreslil?“ zeptal jsem se.
„Nějaká známá, nevím už přesně jméno,“odpověděl tak nějak nezaujatě.
       A obal další – –  říkal, že v tibetštině nebylo slovo pro „já“, přirovnával to k autu (hračce).

Vysvětloval, že slovo „já“ přejali Tibeťani z čínštiny a změnilo jim to potom vědomí. Album bylo

(těžko se mi z jeho norštiny překládalo) – o páteři? Ne. O míše? Nějaké lékařské pojmy jsme

řešili. Mluvil o nějakém hadovi – až za chvíli jsem pochopil, o čakrách. Prý jsou jen tři.

Nevím přesně.

 

***

 

Procházeli jsme se po bulváru a zastavili u jednoho hotelu. Hudba. Nádherná, zněla přesně

jako ta jeho, podobně, ale hrálo se pro snoby. Chtěli jsme zůstat, ale polévka byla za 78 a jídlo

už přes 150. Šli jsme pryč. Zvažovali jsme zahrát si na ulici, jestli by ho, blackmetalovou celebritu,

poznali lidi. Podle mě asi ne. Ukazoval mi svoji aparaturu na vytváření dark ambientu,kterým

se proslavil. Taková kovová krabice, vypadala jako nějaký hi-end. Měl tam divné konektory.

Dva kříže. Nevěděl jsem, kam to zapojit, vlastně jsem se v elektronice ani nevyznal. Konektory

mi přišly povědomé, jako na pojistky, ale nakonec jsem se na to společné hraní vykašlal. Nebo

jsme se na to vykašlali oba. Nějak to vyplynulo.

       Řekl jsem si, že Vebjørna představím přátelům, taky hrají black a jeho tvorbu znají už

od dětství. Zrovna byli ve zkušebně. Podali si s ním ruku. Byli překvapení a rádi. Ve zkušebně

byla i jedna dívka, přítelkyně Bizzarra, basáka. Vebjørn o ní se mnou hodně mluvil, zjišťoval

informace, nepochyboval jsem o tom, že by hned použil magii, aby ji spoutal. Odpověděl jsem,

že je Ruska a že je pohanka. Asi už nebyl se svou ženou? On na to, že chce ženu, která splňuje

tři věci, a toto jsou dvě z nich. Ukázal mi nakreslený booklet – byl tam on a ona celí v černém,

bílé šátky na krku, vypadalo to jako obrázek z nějakého haitského kultu. On měl spíš šátek,

ona okruží okolo krku jako nosily španělky v renesanci, ale byl to spíš taky šátek, krásná,

přitahovala mě tak. Jako nějaké panenky? Na tom papíru (byl větší než booklet od CD) byly

hodněkrát tyhle jejich stejné obrázky či fotky, plánoval jí to tablo dát. Jakoby si s ní nakreslil

budoucnost. Chtěl ji. Řešil, z jaké části Ruska je, jestli hodně z východu nebo hned za Uralem.

Že by to k sobě měli blízko. To jsem si dřív neuvědomil.
       Venku pár lidí někoho bilo. Kamarád Bizzarra. Běželi jsme mu pomoct. Vebjørnovi se moc

nechtělo. Ale šel. Nechtěl se moc prát. Cítil jsem, že se bojí. Byla to tržnice, měli i nějaké zbraně.

Nějak to skončilo smírem. Jeden z nich mi, když už jsme v klidu odcházeli, ukazoval ze svého

stánku v tržnici teleskop, na konci s provázkem zakončeným kovovou kuličkou. Letmo jsem se

podíval a šel s přáteli a Vebjørnem pryč. Uvědomil jsem si pak, že mám vlastně v kapse nůž.
       Viděl jsem Vebjørna při rituálu, někde v Norsku. Menhir. Bylo to večer nebo v noci, pak

jsem si všiml, že je to kousek od nějakého domu, horská chalupa obložená dřevem. Vedla k ní

odtud i cesta. To nikomu nevadí, že dělá rituály pár desítek metrů od lidského obydlí? A jemu

nevadí, že na to nemá klid?
       Byl večer. Šli jsme k němu. K jeho bratrovi. Do maringotky. Na tom lesním pozemku bylo

maringotek víc. Zajímavé. Vebjørnův bratr vysvětloval, že některé maringotky jsou zateplené

a mluvil o jedné lehké, která jde zapřáhnout i za osobní auto. Pro ty velké měl v rohu pozemku

náklaďák.
       Stavěl tam barák, říkal mi o tom asi už před osmi lety, ale nepohlo se to dál. Rozhodl se

vyměnit jistotu panelákového bytu za pozemek v lese. Jeho syn nebyl úplně zdravý, měl problémy

s dýcháním, a tohle mu mohlo pomoct. Vzduch od lesa. Řešil jsem s ním, co všechno by obnášelo,

kdybych prodal garsonku a začal bydlet takhle v maringotce. Nejvíc se mi líbilo, že si svůj domov

může převážet.
       Vebjørnův bratr začal kašlat. Vypotácel se ven, zdálo se, že měl křeče. Zvedl jsem se, rychle

zjistit, co se děje. Vebjørn seděl na posteli napravo a bylo mu to jedno. Ne, že by mu to bylo jedno,

on si toho prostě nevšiml. Bral to jako jednu ze stovek situací, co okolo něj procházejí každý den.