Večer
jsem čekala na vhodnou chvíli, až řeknu, že budu mít asi dvojku
z chování. Táta přišel pozdě z práce, zavřel se do pokoje a
něco kutil. Máma věšela prádlo a pak se dívala na televizi v
obýváku. Oblékla jsem se do tepláků, abych budila dojem, že
budu doma, a šla jsem za ní. Seděla na gauči a něco pletla.
Přisedla jsem si k ní a snažila jsem se o co nejnevinnější
výraz:
„Mami,
musím ti něco říct.“
„A
co?!“ zeptala se matka.
„Budu
mít asi dvojku z chování,“ vyhrkla jsem.
Matka
se napřed zahleděla do zdi a potom začala nekontrolovaně ječet a
nadávat. Otec vyšel z pokoje a ptal se, co se děje. Matka na něj
něco zahučela a na chvíli zmizeli v obýváku. Otec za chvíli
vyšel ven a v ruce držel pásek. Bylo jasný, že mě tím páskem
chce seřezat. Ale já už nebyla malá holka, aby mě někdo mlátil.
Nečekala jsem na nic a jenom v teplákách jsem vyběhla ven. Venku
jsem se rozbrečela a mířila k Žanetě. Proč na mě byli takoví?
Matka přišla do jináče v osmnácti a musela přerušit školu.
Během dalších několika let, co jsem rostla, se rozhodla, že
podobnou chybu víckrát neudělá. Nikdy jsme se o tom nebavily, ale
já vycejtila, že mi vyčítala, že kvůli mně nedostudovala.
Pracovala sice jako učitelka, ale jenom na prvním stupni, což ji
neuspokojovalo.
Procházela
jsem kolem sámošky, kde se na prahu válely plechovky od piva. Od
silnice bylo vidět na pole, kde se stavěl novej supermarket. Byla
otázka času, kdy sámoška zkrachuje. Zastavila jsem se před
Žanetiným vchodem a zazvonila jsem na zvonek. Otevřela mi Žaneta
v županu, s vlasama schovávajícíma se pod ručníkem, s
překvapeným výrazem ve tváři.
„Co
tady děláš, Deniso?“
„Ale,
řekla jsem to doma a táta vytáhl pásek. Můžu jít dál?“
„Jo,
pojď!“
Vešla
jsem do obýváku zařízenýho dost nevkusně. Na zdi byly obrazy
velbloudů a fotka Žanety na koni. V obývací stěně stály
prázdné vázy a nějaký porcelán. Na gauči byl modrý přehoz,
na kterým seděla Žanetina matka a lakovala si nehty. Její obdiv
pro Egypt se nedal popřít:
„Á
Denisa! Jak se vede?“
„Ale,
nic moc. Řekla jsem doma to s tou dvojkou z chování.“
Žanetina
máma svraštila čelo:
„Pojďte
si dát zmrzku.“
Trochu
jsem se pousmála a zašeptala Žanetě:
„To
si děláš prdel! Na mě jde táta s páskem a tvoje máma chystá
zmrzku?“
„Mámě
je to jedno,“ odpověděla Žaneta. „Je jí jedno, že budem mít
dvojku z chování. V mým věku měla rovnou trojku.“
Úplně
mě to nadchlo. Nevím, co bych dala za to mít takovou mámu,
pomyslela jsem si a vyhrkly mi slzy.
„Ale
no tak!“ řekla Žaneta a podala mi kapesník.
Sedly
jsme si ke stolu a začaly jíst zmrzku. Žanetina máma začala
vykládat, jak bylo u řezníka a u pedikérky.
„Představ
si, že ta pedikérka má zase novýho chlapa,“ řekla Žanetina
máma.
„Pojď
do pokoje,“ řekla laxně Žaneta, když jsme dojedly zmrzku, „to
se nedá poslouchat.“
Vešly
jsme do pokoje. Bleděmodrá zeď byla plná plakátů Davida Grohla
z Nirvany. Obě dvě jsme s Žanetou ulítávaly na Nirvaně. Škoda
jenom, že jsme nestihly koncert. Než stihl Cobain dorazit do Prahy,
stačil si vystřelit mozek z hlavy.
„Zahulíme?
Mám brko.“
„Tak
jo, odpověděla jsem.
Žaneta
otevřela okno a zapálila jointa. Začala jsem zase plakat.
„Nikdo
mě nemá rád, ani Deny!“
Žaneta
mě pohladila po vlasech.
„To
víš, že tě má rád, to se vyřeší.“
„Ale
jak?“
Zavrtěla
jsem hlavou.
„Žaneto,
můžu u tebe spát?“ zeptala jsem se, protože jsem cítila, že
jsem ztracená a domů se vrátit nemůžu. Už jsem to stejně
nebrala jako domov, ale nějaký nechutný přístřešek na
přespání.
,,Nevim,
to asi nepůjde, má přijít Michal,“ pokračovala Žaneta.
,,Vždyť
měl přijít v sobotu?"
,,Změnili
jsme plány."
,,
Aha."
,,Nebudu
si vás všímat, ustelu si na zemi."
,,Tak
dobře."
,,Já
ale myslela, že jedeš po Čahounovi.“
„A
to je nemůžu mít oba dva?"
Dlouho
jsme se domlouvaly a nakonec se Žaneta rozhodla, že u ní můžu
přespat.
Její
máma zavolala k nám a bylo to vyřešeno. Ani jsem nechtěla vědět,
co na to matka říkala, ale docela jsem se divila, že to schválila.
Asi měla strach, že zdrhnu z domova úplně.
Michal
přišel asi za hodinu, kdy jsme byly s Žanetou už dost zkouřený.
Mně ani tak nevadilo, že musím spát na zemi, spíš mi vadilo
hekání Žanety a Michala. Zacpala jsem si uši a přemýšlela
jsem, proč nemůžu mít rodiče, který by pochopili, že chci mít
taky pánský návštěvy. Jakmile jsem se jenom zmínila o nějakým
klukovi, už byl oheň na střeše.
Ráno
jsem šla domů, převlíkla se a vzala si věci do školy. Na
dveřích jsem měla papír s velkým nápisem „To bylo naposledy,
táta“. Vážně mě to mrzelo, že táta takhle vybouchnul. Ale
vždy když poslouchal matku, tak jsem ho nenáviděla stejně jako
ji.
V
autobuse Žaneta básnila o Michalovi a já přemýšlela nad tím,
kdy jí to přejde a bude mluvit zase o Čahounovi.
První
hodinu jsme měli tělocvik. Cvičili jsme tentokrát výjimečně s
klukama z druháku. Žaneta si oblíkla červenej dres a dost se
předváděla a každý kluk na ní mohl oči nechat. Skákali jsme
taky přes kozu a dělali kotouly. Mně se povedlo při přeskoku
přes kozu spadnout na jednoho druháka. Já se cítila trapně a
Žaneta se smála jako blázen.
Po
hodině jsme šly do sprch. Vešly jsme tam s Žanetou společně a
cákaly jsme po sobě vodu. Když jsme vyšly, voda byla ještě
puštěná. Před náma stála Nikola v ručníku.
„Je
ta voda dobrá?“ zeptala se.
„Jo,
jasně!“ odpověděla Žaneta a přetočila kohoutek na horkou.
Pak
jsme jenom uslyšely ječení. Nikola za chvíli vyšla zabalená v
ručníku a z vlasů jí crčela voda. Stoupla si před Žanetu a
usmála se tím svým neomaleným úsměvem:
„Stejně
vím, že si mi tam dala tu krysu ty!“
„O
tom si nech snít, děvenko, a radim ti, dej nám pokoj!“,
odpověděla Žaneta.
Nikola
se kysele zatvářila, ale už nic neřekla. Měla jsem chuť něco
po ní hodit. Fakt mě štvala ta její namyšlenost.
O
přestávce jsme vyšly ven na chodbu a potkaly jsme Michala. Zdálo
se mi, že Žaneta mírně zrudla, a ani mně to nebylo moc příjemný.
„Co
ti je, Deniso, seš nějaká smutná?!“, zeptal se Michal.
„Ále,
to nic. Neznáš náhodou Denyho?
,,Denise
Vítka? Toho znám. Bydlíme na stejným patře.“
Cejtila
jsem, jak se mi rozklepaly nervozitou nohy.
„Zrovna
včera jsem slyšel řinčení skla, jakoby někdo vysklil dveře a
hrozný nadávky, ale to je tam denně."
Věděla
jsem, že Deny bydlí s tátou a že se s ním hádá, ale netušila
jsem, že je to tak vážný. Dost se mě to dotklo:
,,Vážně?"
,,Jo,
jasně."
,,My
už asi půjdem." řekla Žaneta
,,Tak
jo, můžu za váma přijít?"zeptal se Michal
,,Jo,
tak ve tři na lavičce před vaším panelákem."
,,Tak
jo."
Škola
rychle utekla a za pár hodin jsme se ocitly na lavičce a hulily
jsme jointa. Já za chvíli byla mimo. Postřehla jsem jenom, že se
Žaneta s Michalem líbaj, ale dál nic. Zdálo se mi, že vidím
Denyho před sebou - jeho tvář a jak na mě mluví. Cejtila jsem
jeho doteky a jeho hlas. Pak jsem se probrala.
Žaneta
seděla Michalovi na klíně a něčemu se smála. Přemýšlela
jsem, že půjdu raději domů,
a
řekla jsem to nahlas:
„Půjdu
domů."
„Né,
pojď s náma do hospody!“ řekla Žaneta
Souhlasila
jsem a šli jsme. V hospodě seděly známý esa a starý taťkové a
lámali do sebe jedno pivo za druhým. Přemýšlela jsem, co je
lepší, jestli kouřit trávu, anebo pít. Na nic jsem ale nepřišla.
Přes kouřovou clonu nad stoly jsme uviděli Ringa, kterej nám hned
zamával.
„Pojďte,
přisedněte si!“
Sedli
jsme si k němu. Čekala jsem to nejhorší, že se bude zase bavit o
byznysu, ale on to za chvíli otočil na hokej. Zrovna jsme totiž
vyhráli zápas s jiným družstvem.
„Hele,
na naše nikdo nemá…“
„To
nemá!“ řekla Žaneta. „Tygři!" vykřikla, až se všichni
otočili.
Pár
týpků v bombrech souhlasně zamumlalo. Jeden z nich, už mírně
opilej, se vlajkou toho druhýho klubu na krku přišel k nám.
„Co
jste říkali?“
„Že
fandíme Tygrům, vadí to?“
Kluk
se usmál a vrazil Ringovi do židle tak, že spadla i s ním. Ringo
vstal a rychle, jakoby v mžiku, mu dal tečku do nosu. Kluk
zavrávoral a utřel si krev kapající mu po bradě.
„Já
jsem jenom chtěl...“
Ringo
se na něj výhružně podíval.
„Jestli
chceš ještě jednu, tak pojď!“
Kluk
zavrtěl hlavou a vrátil se na svoje místo.
„No,
kde jsme to skončili?“ pokračoval Ringo, zatímco jsme na něj
koukali s otevřenou pusou. Hodiny boxu na jeho vypracovaný pravačce
byly vidět.
.
„Teda,
tys mu to dal!“ řekla Žaneta.
„To
nic nebylo!“ odpověděl Ringo a pokračoval:
„Poslouchej,
včera jsem viděl Denyho fotra jít z herny.“
„On
hraje automaty?“
„Nevim!“
Zaposlouchala
jsem se do hudby a už jsem je nevnímala, bylo mi to jedno. Nechtěla
jsem nic slyšet o Denym a jeho tátovi. Nechtěla jsem nic slyšet o
tom, jak se hádaj. Dopili jsme a já vyrazila domů. Doma na mě
čekala matka a hned na mě vyjela, jen co jsem vešla do dveří:
„Nemysli
si, že když jsem tě nechala spát u Žanety, tak je všechno
v pořádku!“
„Polib
mi prdel!“ chtěla jsem říct, ale zmohla jsem se jenom na
mumlání. Pak jsem se zavřela v pokoji, pustila si Nirvanu a
přemýšlela o Denym. Asi po půl hodině mi někdo zaklepal na
dveře. Tušila jsem, že je to otec, protože matka mi tam většinou
chodila bez zaklepání. Vstala jsem z postele. Otec si sedl do
křesla a podíval se na mě:
,,Vím,
že toho máš hodně. Za dva roky tě čeká maturita a bojuješ ve
škole s matikou, ale to neni důvod mít dvojky z chování!"
,,Já
nevim, proč mi ji navrhla", zkusila jsem to vychytrale.
,,Ty
nevíš? Včera u tebe máma našla nějaký cigarety. Ty kouříš
ve škole?"
Už
mě ten výslech přestával bavit.
,,Ne."
,,Hele,
chtěl jsem ti jenom říct, že bys to neměla přehánět,"
řekl nakonec otec a vyšel ven z pokoje.
Lehla
jsem si zpátky na postel. Určitě ho naočkovala matka, aby za mnou
zašel. Přesto mi trochu připadlo, že mu na mně trochu záleží
a toho jsem si cenila. Pustila jsem si znova Nirvanu a přemejšlela,
že bych chtěla umět taky skládat takový super písničky jako
Cobain. Dost se mě dotklo, že spáchal sebevraždu. Od tý chvíle
byl pro mě jakýkoliv konec života taky hmatatelnější a častěji
jsem na něj myslela.
|