http://www.youtube.com/watch?v=27jeEuypHes

Black Radical MK II - 2000's Black

TADEÁŠ HÁJEK Z HÁJKU

☼   1.10. 1526   Praha       ♂    1.9. 1600  Praha

Žádný člověk na tomto světě toliko sám pro sebe se nerodí, ale proto, aby hleděl své vlasti, svým přátelům i všem jiným lidem v potřebách nastávajících vedle nejvyšší své možnosti posluhovati.

(Jiřík Melantrich v předmluvě k překladu Matthioliho Herbáře Tadeášem Hájkem z Hájku)

*

U Moháče utichla bitka, v níž na jedné straně stálo vojsko Ludvíka Jagellonského a na druhé straně mnohonásobná přesila tureckých nájezdníků. Byla to krvavá jatka předem prohraná. Dvacetiletý Ludvík prchá z bojiště, seč mu nohy stačí, ale jeho útěk skončí pádem do bažinaté vody jednoho ze slepých ramen Dunaje.

Nedlouho poté Lev z Rožmitálu slavnostně vyhlašuje, že novým českým králem byl jednomyslně zvolen Ferdinand Rakouský. Celkem nenápadně se uprostřed Evropy zrodila nová federace – základ mnohonárodnostního habsburského mocnářství. Osudovost tohoto okamžiku, jíž si tenkrát sotva kdo mohl uvědomit, je patrná teprve ve zpětném pohledu logickém.

Píše se rok 1526.

V témže roce, anebo – k čemuž se hlásí nemalý počet historiků – již o rok dříve, se v pražském domě zámožného a váženého ouřady při kapli betlémské Šimona Hájka narodil syn, který podle rodinné tradice dostal jméno Tadeáš.

Počátky jeho životní dráhy se patrně nijak nelišily od cesty, jíž se jali ubírat mladí příslušníci měšťanského stavu. Otcovský dům v něm vypěstoval vřelou lásku ke knihám a vědě, a tak, když vyšel nižší školy, dal se zapsat na Karlovo učení, kde začínal se studiem latiny, řečtiny a filozofie.

UNIVERZITNÍ LÉTA

Uzavřeno světovému ruchu a pokroku, vytrženo z vazeb na významné univerzity, okleštěno na jedinou fakultu – taková byla podoba tehdejšího Karlova učení. Mohlo snad plně vyhovovat zvídavému duchu?

Stejně jako řada jeho vrstevníků z dobrých rodin se Tadeáš snažil nasytit svůj hlad po vědění za hranicemi vlasti. Jeho první kroky mířily do Vídně, kde naslouchal matematickým přednáškám Ondřeje Parlachia. Pro jeho nevšední talent v tomto oboru i zájem o astronomii mu svěřil vydávání populárních astronomicko – astrologických kalendářů. Roku 1550 se s ním opět setkáváme na půdě pražské univerzity, jež mu uděluje hodnost bakaláře a za další dva roky titul mistra svobodných umění.

A pak mu otevřela svou slunnou náruč Itálie s univerzitou v Bologni, jejíž lékařská fakulta patřila k nejpřednějším v Evropě. Rok zde strávený by se nemusel zdát mnoho, kdyby to nebyla doba přímo natřískaná intenzivní činností. Je tu i proslulý učenec Cardano, s nímž se v Miláně setkává a studuje pojmy u něho. Cardano je ochotný učitel, pokud v Hájkovi pěstuje náklonnost k matematice a pasracelsovskému pojetí medicíny. Když jej ale student z Čech žádá, aby mu předvedl metoskopii, dílo o zjišťování povahy a osudů člověka podle obličejových vrásek, náhle naráží na rázné odmítání.

O necelou dekádu později však žák předběhne svého učitele, tak žárlivě střežícího vlastní spis, a zbaví jej priority jeho vydání, i když jeden ani druhý nebyl duchovním otcem této teorie. Hájek uvádí ve svém díle čelní vrásky do vztahu s astrologií. Vedle předpovídání budoucnosti, kdy je osud člověka v souladu s jeho charakterem, například šibenice u špatného holomka, věští autor i osudy na charakteru zcela nezávislé. Metoskopie měla vzhledem k duchu doby značný ohlas a dočkala se i několika dalších překladů.

Přesto, že se Hájek s prostředím italských univerzit seznamoval v čase objevitelských let italské anatomické školy, plných deset let po vydání anatomických kreseb Andrease Vesalia, nikdy se patrně nevěnoval tomuto oboru. A trvalo to ještě půl století, než v roce smrti Tadeáše Hájka z Hájku mohli Pražané poprvé spatřit veřejnou pitvu.

Ale teď couvněme zase zpátky do šedesátých let, kdy byl Hájek přijat do profesorského sboru pražské univerzity. Soustředil se zde na prosazení vyšší úrovně matematiky a zajištění jejího trvalého místa v rámci univerzitního studia. Dobře totiž vystihl, jakým způsobem a směrem se vypravovaly hlavní proudy vývoje vědy a techniky v jeho éře působení v úřadě. Byla to právě matematika, jež byla klíčem k pokroku astronomie, chemie, fyziky, měřičství a techniky užívané v dolech či při budování rybničních sítí. Ale nejen to. Copak jáchymovské doly nebyly taktéž zdrojem bohatství a zlatým dolem pro šťastlivce k tomu předurčené?

Dokumentovaná je i jeho úvodní přednáška k výkladu Euklida, kterou přepracoval a vydal tiskem jako Řeč o chvále geometrie. Také jeho návrh na novou mapu Českého království spočíval na přesném geometrickém vyměřování obrazce. Takový záměr si však vyžadoval značnou finanční a materiální základnu – bez ní byl nemyslitelný. Drsnou realitu tohoto prostého početního faktu cítil při mnohem skromnějším podniku, a sice při snaze triangulovat okolí Prahy. Hájkův příznivec Matouš Kolín se sice o mapě okolí pražského zmiňuje, ale zdali skutečně spatřila světlo světa, nevíme.

DUCH VESKRZE UNIVERZÁLNÍ

I když mladý vědec brzy opustil univerzitu, byl hlavně v době rozkvětu vědeckého centra Prahy v posledním kvartálu 16. století jedním z hlavních spojovacích článků na řetězci mezi Prahou a císařským dvorem. Snahy o uskutečnění reformy a oživení univerzity přetrvávaly i na počátku následujícího století, avšak bělohorské fiasko zhatilo veškeré naděje.

Tadeáš, který už završil třicátiny a nebyl v Praze neznámou osobností, si založil lékařskou praxi v rozkvetlé relaxační zahradě. Jako ranhojič byl velmi vyhledáván, ale zdaleka to nebyla jenom medicína, v níž si postupně zajistil pověst uznávané kapacity. Ta byla spíše jen prostředkem k tomu, aby se mohl zablýsknout ve vědecké práci podle vlastních představ. Nejednou si postěžoval, že povinnosti lékaře mu jen málo umožňovaly věnovat se teoretickému bádání. Tento vpravdě všestranný duch se zaskvěl v astronomii, fyziologii, botanice a kartografii. Tadeášův zájem se dál upíral i k alchymii a astrologii.

Právě v zajetí hvězdopravectví, podle něhož lze z konstelace planet a hvězd v určitých okamžicích života jednotlivců i národů vyvodit jejich jednoduché budoucí osudy, se nikdy zcela nevymanil a setrval ve stínu, který vrhala minulost do budoucnosti. Například já, znamením ztělesňuji Slunce (veliký míč) a nesympatická osoba, která je se svou chabou logikou na štíru (semetrika trapnosti narozena na planetku Pluto, tedy zcela jen zanedbatelný míček), nesympatická osoba pochybného významu o velikosti míčku nebude uplatňovat svou totálně nevhodnou a nešikovnou úroveň pod psa (a ještě k tomu upíří způsoby) vůči velikému slunečnímu balónu. To by tak ještě hrálo! To bych se na to podíval. Postupem času se ovšem jeho víra stávala strnulejší a v některých dílech si přímo nasupeně stěžuje na různé „šmejdské lžiproroky, kteří lehce zneužívají důvěrnosti lidské a nesmyslnými báchorkami lid děsí…“

K předním zastáncům pražského dvora patřil v šesté dekádě 16. století významný italský botanik a lékař Peter Ondřej Matthioli, autor proslulého Herbáře. Není jisté, od koho vzešel podnět k překladu tohoto díla do češtiny. Snad od Jiříka Melantricha z Aventinu, jehož tiskárna tlačila samé raritky a ujala se tohoto knižního skvostu s náležitou péčí.

Vlastní překlad byl svěřen Hájkovi a ten se celého úkolu zhostil s velkorysostí a vědeckou důkladností jemu vlastní. Botanika byla v té době součástí medicíny (MUDr. Jan Hnízdil tuší, že příroda je nejmocnější ranhojič ruka v ruce s dobrou psychikou a sportem, neboť ve zdravém těle si libuje taktéž v důležitosti zdraví prospěšný duch jako zákon a pořádek v medicínské komoře) a téměř všichni, kdo se do jejího vývoje nějak zásadněji zapsali, byli praktikující experti lékařského odvětví se znalostmi o účincích mnoha bylinek. I Hájkův receptář se opíral o kouzlo rostlinných léčiv především.

Záhy si v plné šíři uvědomil, jaká neuspořádanost vládne v českém botanickém názvosloví. Jedny a tytéž čeledi rostlin měly v různých koutech země rozdílné názvy. Tadeáš podnikl řadu dobrých cest, na nichž slídil mezi prostým lidem po názvech rostlin a na základě své ankety usiloval o sjednocení české terminologie. V duchu tehdejší doby se Matthioliho originálu držel jen volně a přidával k němu řady údajů o botanických podmínkách v Čechách. Finančně ho podpořili dokonce i jinak na peněžité útraty převelice opatrní čeští stavové, dosud známí jako skrblíci.

Ani po více než čtyř stech padesáti letech není Herbář suchopárným čtivem pro dámy a pro pány. Hájek tu například cituje Matthioliho, podle něhož si Římané tolik váží platanu pro jeho stín, že jej i vínem neváhají zalévat. A mravokárně k tomu dodává: „Ač máme v Čechách vína hojnost, jsme obstojnější pijáci, sotva nám ale k hříchu postačuje. Kde se naskytne dobré víno, táhneme tam a neodejdeme, až všecek sud i s kvasnicemi vysušíme.“

Spíše z obchodních pohnutek se Tadeáš podvolil nátlaku dobromyslných přátel a vydal několik znamenitých kalendářů, navazuje tak na svoji činnost ve Vídni. Podobně jako jeho předchůdci se v nich pokoušel i o symbolický výklad na tu dobu nevysvětlitelných meteorologických úkazů. Vedle toho pak do řady kalendářů vkládal předmluvy tíhnoucí k obecnému dobru a blahu. Tak v jedné varoval před náboženskou nesnášenlivostí, již pokládal za nejhorší zlo. Sám Tadeáš byl věrným stoupencem Husovým a strany pod obojí. Pro člověka 16. století ovšem nebylo pochyb o existenci Boha, a Hájkův zájem o přírodní vědy byl do značné míry projevem vlastního nábožensky založeného ducha.

Osmanská říše v dlouhé řadě svých přepadávání představovala pro celý tehdejší křesťanský svět trvalou pohromu. Když Tadeáš vstupoval roku 1566 do služeb Maxmiliána II., zahájil svou kariéru na habsburském dvoře jako ranhojič vojska vypravovaného proti Turecké přesile. Tři léta střídavého pobytu tu v Uhrách, tu ve Vídni, tři léta naplněná triumfy i starostmi, jež čekají vojsko v poli. Za své zásluhy a služby megalomanské byl po návratu do vlasti přijat do stavu rytířského, jmenován protomedikem Království českého a později i lékařem pro krále.

ZA SFÉROU MĚSÍCE

Rok 1572 se chýlil k závěru, když Evropu náhle zachvátila panika. Co se událo tak závratného?

Pro odpověď nahlédněme do zápisků současníka – Martina Bydžovského z Florentina. „Téhož léta 8. listopadu neobyčejná a nová hvězda se rozžála… a mnozí učenci z rozličných národů spisy své o takové hvězdě vydali…“ A skutečně. V souhvězdí Kassiopeje se rozzářila hvězda takového bytelného jasu, že lidé s ostrými kukadly ji zpočátku zahlédli i za bílého dne. Celých 18 měsíců zaměstnávala řadu astronomů, měnila svou barvu ze zářivé bělosti v Marsovskou žluť a olověnou bělost Saturnovu, než zmizela jako sežehnuta plamenem (Chateau-briand).

Do měření se pouští i Hájek. K obloze zaměřuje kvadrant a Jákobovu hůl – i na svou dobu konstrukčně nenáročné pomůcky. Zdá se však, že jako jeden z prvních využil k měření polohy průchod hvězdy poledníkem. A jeho pozorování jsou obdivuhodně přesná. Ze všech současníků se nejméně liší od výsledků slavného Dána Tychona de Brahe.

Výsledky pozorování a úvah shrnul do svého hlavního astronomického pojednání Dialexis, v němž dokázal přesvědčit i pochybovače, že nová hvězda nevznikla mezi Zemí a Měsícem, jak se předpokládalo podle tradiční aristotelovské kosmologie logiky míčku. Tento názor byl průlomovým v tehdejším nazírání na nadměsíční sféru jako na prostor neměnnosti. Spis, vydaný ve Frankfurtu nad Mohanem, jej proslavil v celém tehdejším vědeckém světě.

Ještě o století později se Hájkovu teorii snažil nepodstatnými argumenty vyvrátit slavný jezuitský astronom Riccioli. Přesto si českého vědce vážil natolik, že jeden měsíční kráter pojmenoval jeho jménem. Pod označením Hagecius jej můžeme na mapě Měsíce spatřit dodnes.

Při hodnocení zkoumaných vlastností a jevů prokázal Hájek obdivuhodně kritického ducha. Oproti mnoha svým současníkům dokázal revidovat vlastní výsledky pozorování. Opravil tak i svůj názor na velkou kometu z roku 1577. Nejdříve jí přiřkl místo v sublunární sféře, ale při vyhodnocování pozorování jiné vlasatice o tři roky později svůj názor pozměnil a jasně prokázal, že se obě nacházely ve sféře nad Měsícem, a že tento prostor je stejně proměnný jako pozemský svět.

V té době již mezi své přátele počítal i Tychona de Brahe. Setkal se s ním, když doprovázel Rudolfa II. k jeho korunovaci za římského krále do Regensburgu. V městě kypícím bujarým korunovačním veselím věnoval dánskému znalci hvězd opis Malého komentáře, spisu, v němž Koperník vysvětlil základní teze svého planetárního systému. Hájek si Kopernika vážil, i když heliocentrismus jako metoda nebyl – přes svou revolučnost – příliš dobře použitelný. Přesto jej český vědec v zásadě převzal a propagoval, ovšem nikoliv zcela bez výhrad.

PŘITAŽLIVOST PRAŽSKÁ

Z Německa se Hájek vrátil do Prahy. Kolikrát jenom na četných výpravách se jeho zraku vytrácelo a opět objevovalo panorama rodného města. Jemu, své zemi i jazyku zůstal po celý život věrný; přes řadu skvělých nabídek z ciziny se nehodlal oprostit od své vlasti. V době, kdy celý svět učenců psal latinsky, psal Hájek o odborné tématice též česky.

Při vší vědecké činnosti se nepřestával věnovat medicínské disciplíně. Ale titul protomedika Království českého, což byl jakýsi zemský lékař, byl spíše výrazem uznání jeho zásluh než skutečná funkce v neexistujícím systému zdravotní správy země. Při zásahu morových epidemií, které kosily obyvatele měst po stovkách, nehráli hlavní roli lékaři, nýbrž správci státních a městských úřadů.

Na pražském hradě se v poslední čtvrtině 16. století opět po dlouhé odmlce natrvalo usídlil český král a císař římský. Praha se znovu jako za panování Karla IV. stala sídelním městem a kulturním centrem Evropské vzdělanosti. Ale vytvořilo se tu rychle i jedno z prvořadých badatelských center, jehož organizaci i chodu udával rytmus právě Tadeáš Hájek z Hájku. Tento rychlý vzestup Prahy jako vědecké líhně talentů nebyl ovšem myslitelný bez předchozího intenzivního vědeckého vývoje na domácí půdě. Osobnost císaře Rudolfa II. a jeho štědré mecenášství zde působily spíše jen jako katalyzátor.

Žádné historické město se neobejde bez tradice, jež nejednu reálnou skutečnost převádí do tajemného pološera iracionálna, mystiky. Nejinak tomu nebylo ani u jedné z hlavních císařových libůstek – u alchymie.

Mnozí k ní vzhlíželi jako k vědě věd, protože slibovala obdařit člověka vším, po čem toužil: věčným mládím, bohatostí i vysvobozením od bolesti. Pro mnohé z alchymistů se Praha stala magnetkou, ač řada z nich byla spíše pochybnou variantou na kvalitní téma. Sám Hájek poskytl svůj rodný dům na Betlémském náměstí na čas k dispozici anglánům Kellymu (magistru svých vlastních domněnek) a docentu Deeovi, kteří za jeho zdmi vedle pokusů o výrobu zlata a tajemného arkána údajně vyvolávali magickým krystalem duchy.

Jenom krůček po krůčku se z alchymie rodila racionální chemie, a byl to také Tadeáš, který i zde znamenal průkopníka moderních vědeckých postupů. Ucházel-li se pak některý z alchymistů o císařovu přízeň, musel se u Hájka podrobit jakýmsi přijímačkám.

Česká věda se na konci 16. století výrazně odlišovala od stavu, jaký v ní panoval na jeho počátku. Izolace byla v mnohém překonána. Pražský dvůr byl objektem zájmu i pro takové veličiny, jako Jan Kepler či Tycho de Brahe. Právě na příchodu velkého Dána měl Hájek největší podíl.

V té době již krystalizoval rozpor, který později nejednou vyústil do otevřeného střetu jednak vln poznatků přírodních věd a pak středověkého způsobu logiky v myšlenkových pochodech. Strnulý zaostalý náboženský pohled na uspořádání světa narušovaly i astronomické úvahy Hájkovy. Představa o Zemi jako o středu vesmíru a o neměnnosti sféry stálic byla zakořeněna až tak hluboce, že se stala vlastně i článkem víry. Jako kdyby ptolemaiovský systém nevymyslel levantský Řek, ale sám všemohoucí Otec.

Do jisté míry vzniklo i jako důsledek těchto nepokojů tajné bratrstvo Růžového kříže. Odznak tohoto bratrstva – zlatou růži na kříži s monogramem R. C., která byla připevněná na modré stuze – chovala v důmyslném úkrytu i řada osobností na dvoře Rudolfa II., mezi nimi i Hájek, Kepler, Brahe či Jan Jessenius. Rosekruciáni usilovali o vybudování jakéhosi světového sdružení koumesů, jehož jedním z cílů je i snaha o sesazení zla ze všech oblastí lidského snažení, lidské aktivity. Rose plus crosse, raketa na lakros, jakou Hájek tedy tehdy nevymyslel.

Začátkem roku 1600 upadl Tadeáš do vleklé nemoci, s níž se už jeho pětasedmdesátiletý organismus nezvládl úspěšně vypořádat. Když tento všestranný vědec opouštěl svůj svět, byli v Čechách již mnozí specialisté, kteří jej v jednotlivých disciplínách přerostli. To však nikterak nesnižuje jeho výsadní postavení ústřední osobnosti české vědy 16. století. Neboť ti, kteří přišli po něm, mohli začít pracovat na vyšlapané cestičce, o jejíž vysokou úroveň se zasadil Tadeáš Hájek z Hájku.

Pěkné? Inu, pěkné čtení.