KAREL ČAPEK: TOSKÁNA

Jen padej, dešti, vodo nebeská, a ovlaž mé severské srdce, svěží chlade. Neb takto jest mi dobře odpočívati.

Kdekoliv jsem putoval po této italské zemi, hledal jsem se speciální starostlivostí etruské památky; neboť ten etruský národ mne jaksi znepokojuje. Byl to lid zavalitý, tlustých krků a volských pohledů; dělal černé vázy v trochu těžké formové řeči a divné náhrobky, na nichž odpočívají sochy nebožtíků v jakési slimáčí poloze. Byli to asi velicí kliďasové a dobráci; a mne zajímá, že na křesťanských náhrobcích se pak vrací ten krátký, tlustokrký typ čtverhranných hlav a zavalitých údů. Tehdy asi byla Toskána zemí smutnou a přísnou jako dnes třeba Sicílie; zato nyní, nuže, sem se všemi slovy, jež praví, že něco je milé, utěšené, vděkuplné, půvabné a rozkošné, spanilé, krásné a líbezné! Burckhardt praví, že Toskána vytvořila ranou renesanci. Já však myslím, že raná renesance vytvořila Toskánu: vzadu modré a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé pletence z dílny Robbiů, modré a zelené říčky divé a lahodné; zrovna tak to maloval Fra Angelico, Fra Lippi, Ghirlandajo a Botticelli a Piero di Cosimo a ti všichni ostatní, a věřte mi, že oni vetkli té nádherné zemi tuto lahodnou plnost něžnou a malebnou a učinili z ní obrázkovou knihu, abychom v ní s potěšením, s úsměvem, s jasnýma očima listovali… až nás zarazí něco jiného, Donatello, Masaccio, tajemná a zasmušilá, přísná a hluboká lidskost. Pak už nemluví kraj, nýbrž člověk sám.

A přece tato líbezná florentská Toskána dlouho a náramně bojovala se všemi sousedy: s Aretinskými, se Sienou a s Pisou, čímž jsem se šťastně dostal k Pise, Pisa je docela příjemné město; před mnoha sty léty byla přístavem, následkem čehož podnes páchne. Už v Palermu jsem uvažoval o povaze a složitosti přístavního zápachu; myslím si, že jsem tehdy zapomněl na důležité ingredience, jako je moč, rybí vnitřnosti, přiboudlina a různá tajemství jižní kuchyně, za nimiž si netroufám blíže jít. Jinak Pisa je obecně známa svou šikmou věží; nuže, má ještě jednu, a sice u San Niccoly. Největší slávou a specialitou Pisy je její pěkná sloupková architektura, taková šťastná mánie lehkých arkád, jež pokrývají celé stěny svým přívětivým rytmem; ani uvnitř se Pisánští činitelé nemohli nabažit sloupů a sloupků, i udělali pět lodí a ještě nahoře galérii s arkádami, vše pěkně pruhované a vyvedené k velké radosti očí. Ale ještě větší slávou Pisy je její skulptura, a já se přiznám, že mi Giovanni Pisano udělal překvapení. Dejte si, vy historikové, přednost Niccolovi Pisanovi, jenž křísil antické Múzy; ale já jsem se zakoukal do vášnivého a drsného Giovanna, který mi připomíná Donatella, Giovanna prudce zabraného do lidské přirozenosti až po její bolest a strašnost. A mám-li si odpočinout od této náruživé podívané, půjdu k Bonannovi, sednu si u kostelních vrat a budu se dívat na jeho svaté reliéfy, jež jsou křesťanské a mírné jako nevím co na světě. (Abyste neřekli, že jsem posedlý křesťanstvím, povím vám něco jiného: tady v Pise u Svatého Štěpána jsou musulmanské prapory, trofeje z válek proti nevěřícím psům. Mezi nimi pak jsou tři nebo čtyři tak podivně krásné, že jsem v tu chvíli zapomněl polovičku nejslavnějších obrazů, na které jsem si umiňoval nikdy nezapomenout.)

Dále je v Pise Campo Santo, hřbitov ze všech stran pomalovaný starými freskami, jež jsou pěkné a poučné. Na jedné z nich vytahují andělé a ďáblíci duše z těl nebožtíků; duše jsou dobře živené, skuteční cvalíci, a tož musejí smrtelníci strašně otevírat ústa, aby duše mohla projít ven. A ještě je tu mnoho k vidění; ale Giovanni Pisano mne okouzlil nejvíc.

TIZIANO VECELLI

☼  1490 Pieve di Cadore    ♂   27.8.1576   Venézia

Jeho figurám chybí k životu již jen dech.

(Lodovico Dolce)

Severně od Benátek, v klínu drsných Dolomit, se skrývá malé městečko Pieve di Cadore. Zaujme nás tam patrové stavení s převislou střechou, vnějšími schody, pavlačí a pamětní deskou, která hlásá, že se tu narodil Tiziano Vecellio, jeden z obrů a králů renesančního malířství Itálie. Jeho mohutnou bystu najdeme před blízkou radnicí.

Cadořané jsou na svého slavného rodáka patřičně hrdi a povědí vám, že jeho otec Gregorio bojoval jako důstojník v benátském vojsku, ale protože se o něm zachovalo jen málo zpráv, nepodařilo se vypátrat, kdy se vlastně jeho daleko proslulejší syn narodil. A Tizian, jenž se spíše chlubil svým vysokým věkem kmeta, si obvykle přidal nějaký rok navíc. Historici se domnívají, že to muselo být v rozmezí let 1473 až 1490, většina badatelů se shoduje na číslici narození 1485, prvního dubna, aby to bylo veselejší, tou dobou jsou již rozkvetlé stromy v parku.

Vypráví se tu, že už jako malý chlapec namaloval na hlavici sloupu šťávou z květů madonu na pozadí Alp. Přestože nezní taková historka přesvědčivě, zřejmě se musely Tizianovy umělecké sklony projevit co nevidět.

Dozvíte se zde také, že jeho předkové, usedlíci od nepanšti v tomto horském kraji při Piavě, se živili tradičně zemědělstvím a obchodem a vášnivě lpěli na půdě. To prý mělo velký vliv i na Tiziana. Nikdy se naprosto neodloučil od rodného městečka, do posledních dnů navštěvoval Pieve di Cadore, pomáhal otci, ale také tu čile obchodoval s pozemky, dřívím a obilím.

A konečně vám kustod muzea v Tizianově rodném obydlí svěří, že slavný a bohatý malíř dokázal nesmlouvavě vymáhat placení svých účtů. Zdejší lidé si to pochvalují, tvrdý boj o kůrku chleba je odedávna učí nikomu nic neprominout. Ne, nebyl lakomec, naopak proslul mecenášstvím a pamatoval na chudé a nemocné. Byl dokonce velkorysý duch. Vypráví se, že francouzskému králi Jindřichovi III., který se mu přišel upřímně obdivovat do ateliéru, spontánně nabídl darem všechny dokončené obrazy.

UČEDNICKÁ LÉTA

Tizianovi mohlo být deset let, když z této horské vsi dorazil do Benátek, aby se tam vyučil malířem. Otec by z něj měl sice raději zdatného vojáka nebo oblíbeného a vyhledávaného obchodníka, ale nakonec podlehl chlapcovu naléhání.

Benátky zaujímaly v té době výjimečné postavení v roztříštěné a na mnoho státečků rozporcované Itálii. Jejich zeměpisná poloha jim umožňovala čilý obchodní styk s městy na východním pobřeží Středozemí, s Malou Asií, Sýrií a Egyptem. Se zlatem z těchto končin plynul do města na laguně i vliv orientální a byzantské kultury. Až do 15. století neměly Benátky vlastní umění a byly také posledním městem, kam pronikla renesance. I když už všude kolem vanul dech nového umění, benátští mistři dál pracovali podle byzantských vzorů a přísní dóžové a zkostnatělí patriciové nedovolovali zavádět jakékoliv podezřelé novoty.

Ke zlomu došlo konečně až v 16. století, tedy v době, kdy do tohoto vyšňořeného drahokamu v podobě města plaše vstoupil právě venkovský výrostek Tizian. Tenkrát nikdo nemohl tušit, že to bude právě on, kdo proslaví umění Benátek po celé Evropě, že tato dvě jména, Benátky a Tizian, budou navždy nerozlučně spjata, že nejmocnější tohoto světa budou usilovat, aby získali od Tiziana některé z jeho pláten.

Tizian započal svá učednická léta nejprve v mozaikářské dílně, ale brzy se dostal ke slavným Belliniům, kteří představovali novou malířskou školu. Silněji než k nim však přilnul ke staršímu druhovi Giorgionovi. Slavnostně lyrický tón jeho prací, nové použití barvy a světla učarovaly mladému učni natolik, že se s ním téměř ztotožnil. Rozlišit jeho rané práce od Giorgionových bylo velmi náročné. Ale velikost jeho talentu a síla temperamentu ho uchránily před otrockou závislostí. Jeho malířská řeč se stávala stále energičtější, formy pevnější, kompozice monumentálnější.

Vzájemné vzdalování se projevilo už při první společné práci. Měli freskami vyzdobit průčelí domu Fondaco dei Tedeschi – německého obchodního centra, které vyhořelo v roce 1508. Hlavní stěny si ponechal Giorgione, Tizian měl vyzdobit plochy odvrácené do přilehlých ulic. Oba malovali nahé postavy ve velkém měřítku. Zatímco Giorgione zachoval i na těchto obrovitých freskách svou typickou lyriku, Tizianovy postavy ovládly plochu svou monumentálností, byly pozemštější a lidovější. Benátští šlechtici, kteří nevěděli o této spolupráci, blahopřáli Giorgionovi netušíce, že chválí především fresky, které vytvořil Tizian. To se Giorgiona dotklo natolik, že se na Fondaco už víc neukázal.

ZA ŽIVOTNÍM CÍLEM

Tenkrát se Tiziánovi v Benátkách příliš nedařilo. Všechny lepší zakázky sbírali Belliniové, Giorgione a jeho nejbližší. Vydal se tedy do Padovy, kde se chtěl usadit, neboť toto město nemělo svého malíře. Dostal tu velkou zakázku – opět to byly fresky – a věnoval se dřevořezu. V té době se Benátky dostaly do války s Ligou z Cambrai, tedy s papežem, císařem, Francií a Španělskem, která ohrožovala jejich suverenitu.

A přece se Tizian rozhodl pro návrat do Benátek. Tu životní šanci nesmí přece promrhat. Giorgione předčasně zemřel, Sebastione del Piombo, jenž v jeho díle pokračoval, odešel do Říma a stařičký Bellini tu nezůstane tvořit na věky.

Vrátil se tedy, poděkoval papeži za pozvání do Říma, nic ho tam tedy nelákalo, odřekl zakázky šlechtických dvorů a sdělil Radě deseti – s patřičným zdůrazněním oněch odmítnutých nabídek – že by chtěl vyzdobit Velký sál dóžecího paláce plátnem s bitevní scénou. Nechce za to nic, potřebuje jen ateliér, dva pomocníky a malířské potřeby. Bude-li to však možné, nechť na něj Rada pamatuje s nějakým veřejným úřadem. Rada souhlasila, Tizian přečkal intriky Belliniho a když brzy nato tento vážený patriarcha zemřel, převzal jeho funkci nadějný Tizian. Stal se státním malířem benátské republiky. Bylo mu málo přes třicet (pokud respektujeme názor, že se narodil až v roce 1485) a před sebou měl dlouhý život, který mohl cele zasvětit malířské vášni.

Titul byl spjat s povinností portrétovat dóžata a malovat pro ně votivní obrazy. Většina z toho, co tehdy Tizian namaloval, padlo za oběť opakovaným požárům dóžecího paláce. Nezachovaly se ani portréty, ani historická plátna, ba ani Bitva u Cadore, kterou dokončil až za dvacet let značného úsilí. Zachovala se však Assunta, velkolepý oltářní obraz pro benátský chrám, který zaujal významné postavení v Tizianově tvorbě. Strhuje svou dynamikou a odvážným pojetím. I když zpočátku budil pohoršení a námitky, vynesl nakonec Tizianovi slávu, protože tímto dílem se „nadobro zbavil dosavadních pout giorgionismu“.

Povinnosti vyplývající z jeho funkce ho příliš nezatěžovaly, mohl tedy přijímat další zajímavé zakázky. Maloval pro benátského šlechtice, biskupy a papežovy vyslance, přijal pozvání ferrarského vévody Alfonse I. a vedle portrétů namaloval tu dvě Bakchanále, hymnické zpěvy kypící pohanskou radostí. Je to skutečná báseň jako hýření po požití doušku lahodného vína, jak Tizian popisoval své obrazy s mytologickými náměty včetně svých Danaí, Léd, Venuší a ostatních bohyň, jež maloval až do posledních dní svého života.

Z tehdejší jeho tvorby lze vyčíst pocit životní radosti. Svědčí o tom alegorie Láska nebeská a pozemská, Flóra a Toaleta mladé ženy (jednu variantu vlastní naše Národní galerie), které hýří nádhernými barvami, plností tvarů a vláčných pohybů strhujících žen.

PO BOKU CÍSAŘE

Ve Ferraře navázal Tizian kontakty s nejmocnějšími páprdy tehdejšího světa. Tam mu poprvé seděl modelem papež Pavel II., tam se také seznámil s jeho dílem vládce říše, nad níž „slunce nezapadá“, císař Karel V. Také on projevil přání, aby ho Tizian portrétoval. Došlo k tomu při jeho korunovaci v Bologni. Za tento první počin dostal od panovníka jediný dukát, k němuž mantovský vévoda přidal dalších sto padesát. Dva roky nato se opět sešli v Bologni, tentokrát v mnohem srdečnějším vyznění. Císař jmenoval Tiziana dvorním malířem, povýšil ho do šlechtického stavu a jmenoval rytířem Zlaté ostruhy. Už tenkrát přerostla jeho reputace hranice Itálie.

Z té doby se traduje vyprávění o tom, jak císař – ke zděšení svých dvořanů – sám pozdvihl Tizianův štětec spadlý na zem. Nemusí být vůbec pravdivé, ale pravdivě ilustruje ducha té doby, kdy se na umělci ctily duchovní síla a jeho společenské renomé. To působilo zpětně na umělcovo sebevědomí. I k tomu se váže pověst, tentokrát doložená Tizianovým dopisem.

Když Karlovi V. zemřela jeho milovaná Isabella, poslal císař Tizianovi portrét, který sice vystihoval její krásnou tvář, ale byl namalován „triviálním posraným štětcem“. Císař prosil Tiziana, aby podle něj vystihl nový portrét. Za dva roky odeslal malíř svou práci zpět, v dopise, který portrét doplňoval, slibuje opravit všechny nedostatky a dodává: „Vaše Veličenstvo by ovšem nemělo dovolit nikomu, aby vztáhl ruku na mé dílo.“

V té době namaloval Tizian mnoho zajímavých portrétů. Jsou mezi nimi díla, která patří ke skvostům tohoto malířského žánru a tvoří jednu z nejkrásnějších a nejslavnějších kapitol jeho života. Nešlo mu jen o to věrně zachytit tvář, dokonale zvládnout lesk zlata, třpyt drahokamů, ale proniknout pod tuto vnější nádheru, vyjádřit charakter osob. Tak se na jeho plátnech rodil nový styl, jímž se typ reprezentativního čmárání rozšířil o psychologický podnět.

Tehdy si Tizian – zřejmě pod nátlakem společnosti – konečně uspořádal rodinné poměry. Oženil se s milou a spořádanou Cecilií, kterou si přivedl z rodného Cadoru a která už mu povila dva syny. Manželství však dlouho netrvalo. Po porodu třetího dítěte, Lavinie, zemřela. Tizian to nesl těžce, dlouho nemohl pracovat.

Náhradu našel v hlubokém přátelství s architektem a sochařem Sansovinem, který přijel do Benátek z vydrancovaného Říma, a s básníkem Aretinem, který se tam pokoušel najít azyl jako vyhnanec. Svým pohotovým brkem „sekretáře světa“, jak si Aretino říkal, zaznamenal ve skeptických, ba cynických básních své hořké zkušenosti. Ani Tizian nezmizel před jeho kritikou. Přesto zůstali trvalými kamarády až do smrti. V dopisech a sonetech opěvoval Aretino Tizianovo výsledky, jimiž byl okouzlen, a přispěl výrazně k šíření jeho věhlasu.

Teprve jako zralý umělec odjel na druhé pozvání papeže na podzim roku 1545 do Říma. Dostalo se mu tam nejvyšších poct, na jaře příštího roku mu bylo slavnostně uděleno římské občanství. Maloval tu portréty, nábožné obrazy i mytologické básně. Tady vznikla i jeho Danaé, ten zlatavý ženský akt vynořující se ze stínu, v němž probleskují mince klesající do jejího klína. Vasari, který mu dělal v Římě průvodce, zprostředkoval setkání s Michelangelem a z jejich rozhovoru zaznamenal, že Buonnarotimu se „velmi zamlouval jeho kolorit a styl“, ale pokládal za chybu, že se malíři v Benátkách „neučí od začátku řádně kreslit“.

NÁDHERNĚ STRÁVENÉ STÁŘÍ

Po návratu z Říma pobýval delší dobu u císařského dvora v Augsburgu, kde portrétoval nejvýznamnější osobnosti z císařova okruhu a kde pro Karlova syna Filipa I. namaloval několik dalších básní. Svobodná fantazie námětu v něm probudila poetický výraz v bohaté škále barev a světla.

Světlo a barva se staly hlavními prostředky, jimiž se vypořádával se svými náměty na prahu stáří. Neumdlévá, jeho silná osobnost překvapovala novými výboji. Znovu se vrací ke svým básním, jen barevná škála postupně tmavne; je „směsicí hutně nanášených barev, červené, tyrkysové a černé, ale tu a tam i šedivé a modré“. Jakoby pod tlakem ubíhajícího času se snaží malovat co nejrychleji, pomocí „hrubých tahů a skvrn, takže zblízka se na jeho obrazy nelze koukat, ale z dálky jsou prostě dokonalé“ (Vasari).

Ze svědectví malíře Palmy Giovana se dozvídáme, že Tizian maloval bez přípravy, že barvy občas roztíral i prstem a že „kořením jeho posledních retuší byly výrazné temné tóny a linky z karmínu“.

K takovým obrazům náleží i Apollo a Marsyas z roku 1570, který se dostal složitými cestami do moravské Kroměříže. Líčí mystickou bajku o osudu pyšného satyra, který se opovážil vyzvat na hudební zápolení Apollóna. Prohrál a za trest měl být stažen z kůže. Tuto krutou scénu převzal z Ovidiových Proměn. Až si obraz budete prohlížet, všimněte si postavy krále Midase, rozhodčího soutěže, a Saturna, boha času. V obou těchto postavách zobrazil Tizian sebe.

Jak odcházeli ze světa jeho známí a blízcí, uzavíral se do sebe a do svých pamětí. Svědčí o tom i jeho poslední autoportrét, v němž se jeho stářím poznamenaný obličej vynořuje z temného pozadí.

Malby z posledních období jako by předjímaly další umělecký vývoj. Předznamenávají styl Tintoretta, Caravaggia, ale také postupy, ke kterým o mnoho později dospěli Rembrandt, Delacroix a Renoir. V tom se tedy Michelangelo mýlil, když vytýkal Tizianovi, že nezvládl kresbu. V jeho umění se všechno mění v malbu, kresba a modelace se proměňují v barvu. Ta tvoří nezapomenutelnou atmosféru jeho obrazů.

Tizian prožil krásný život. Nebyly v něm zvraty ani krizovky, ani stagnace a úzkost, nepoznal závist ani nepřátelství. Obdarovával a byl obdarováván. Když Vasari uzavíral kapitolu Tizian Vecellio, napsal: „Byl to člověk neobyčejně zdravý a šťastný jako málokdo v jeho oboru a nebesa ho zahrnula jen přízní a vitalitou.“

MUŽ A ŽENA SE VRACEJÍ

Na filmovém festivalu v Cannes v roce 1966 obdržel devětadvacetiletý Claude Lelouch, tehdy neznámý režisér, Zlatou palmu za svůj snímek Muž a žena. Od té doby se stal z Lelouche známý filmový pojem, obdivovaný a nenáviděný (často ze stejných důvodů). Všechny své filmy natáčí se stejným zaujetím, nadšením a upřímností. Po dvaceti letech se vrací do Cannes, aby zde mimo soutěž uvedl svůj film Muž a žena po dvaceti letech. Oba hrdinové se v něm znovu potkávají; ona, producentka, chce natočit příběh z jejich setkání… Režisér o tom rozmlouvá s herci: 

Tvůrci filmu Muž a žena po dvaceti letech; rejža C. Lelouche, herečka A. Aimée a herec J. L. Trintignant.

MĚL JSTE UŽ DLOUHO ZÁLUSK VRÁTIT SE K FILMU MUŽ A ŽENA?

LELOUCH: Začalo to jako žert po udělení Zlaté palmy. Řekli jsme si: „Za dvacet let natočíme pokračování!“ a pak jsem si na to vzpomněl asi před patnácti lety. Čas od času jsem se o tom zmínil Jeanu-Louisovi a Anouk. Vážně jsem se pustil do projektu před pěti lety.

NENÍ TO TROCHU ŠÍLENÝ NÁPAD, TOČIT „PO DVACETI LETECH“ PRÁVĚ PO DVACETI LETECH?

LELOUCH: Ano, já vím, ale je příliš brzy o tom mluvit. To nám předvede čas, jestli jsem měl pravdu. Je to však jedinečný zážitek. Stejní herci, stejné postavy. Ale nechtěl jsem se spokojit s nostalgií nebo pouhým pokračováním děje. Nostalgie není příliš povzbudivá. A nechtěl jsem spekulovat s emocemi… Kdyby šlo jen o setkání obou hrdinů, to by mě hodně nudilo… Tak jsem například zahrnul do příběhu mladou ženu, do které se Jean-Louis zakoukal. Chtěl jsem ukázat, že teď zase on není volný. Musel se projevit před kamerou ve vztahu k mladé dívce a pak ke zralé ženě. A on nakonec zvolí tu pravou ŽENU…

BYLO TO PRO VÁS SNADNÉ, PŘIJMOUT NABÍDKU K NATÁČENÍ DRUHÉHO DÍLU MUŽE A ŽENY?

TRINTIGNANT: Pomyšlení na pokračování se mi nelíbilo. Říkal jsem si, že není žádoucí spekulovat s tím trochu zázračným úspěchem… Ale když mi Lelouch vysvětlil, jaký pro to má záměr, tedy že se ti dva za celých dvacet let neviděli, přišlo mi to docela legrační a zajímavé.

AIMÉE: Já byla vždycky pro, už když měl Claude ten nápad před dvaceti lety. A já už jsem pro další pokračování, zase za dvacet let, ovšem nevím, jak na tom budeme…

BYLO TO TĚŽKÉ, ZNOVU NAJÍT POSTAVU, KTEROU JSTE PŘED DVACETI LETY OPUSTILI?

TRINTIGNANT: Ne, protože já jsem vůbec nic nehrál. Rád interpretuji náročné postavy, které jsou mé povaze vzdálené. Ale v případě Muže a ženy, ať už dnes nebo před dvaceti lety, jsem se vůbec nemusel o nic snažit. Změnil se jen můj fyzický vzhled. Jen do jednoho jsem se musel trochu nutit, do optimismu.

AIMÉE: Já jsem stárnula se svou hrdinkou. Takže ten vývoj je celkem přirozený. Těch dvacet let tam poznáte jedna dvě. Ale vnitřně jsem se myslím nezměnila. A v tom ta realita na plátně není věrohodná. Občas jsem se musela do něčeho přinutit, abych ukázala, že jsem jiná…

FILM MUŽ A ŽENA JE FILM O LÁSCE, O PODSTATĚ LÁSKY. DOVEDETE VYJÁDŘIT, CO JE LÁSKA?

LELOUCH: Když hovoříme o lásce, musíme se mít na pozoru, protože to je ta nejdůležitější věc na světě, a přitom se nejsnadněji dá opotřebovat. Do lásky bychom měli být zasvěceni. Měla by na to existovat škola, protože je to v životě to nejdůležitější, ale lidé to nejvíc kazí sami sobě.

AIMÉE: Kdybych na to dokázala bravurně odpovědět, chápala bych spoustu věcí, ale já nevím! Vím jen, že je to vždy podobné… anebo možné… ne, nevím, co je to láska.

TRINTIGNANT: Láska? Láska je přece snadná. To, co teď prožívám, mi připadá docela snadné. Asi proto, že jsem si zařídil, aby to nebylo komplikované.

NA KONCI MUŽE A ŽENY SE TA ZÁZRAČNÁ DVOJICE TRHNE A ROZEJDE – ŘEKNOU SI TAKÉ, ŽE PO TOMTO ÚŽASNÉM DOBRODRUŽSTVÍ BUDOU MUSET UBRAT ZE SVÝCH NÁROKŮ… JAKÉ JSOU VAŠE VLASTNÍ ZKUŠENOSTI?

LELOUCH: V lásce neexistuje zpátečka! Já ženy vždycky miloval jako bombarďák stále intenzivněji, nikdy méně. Láska je kompletní pocit a pokaždé může být jen větší.

AIMÉE: Je to vždycky podobné. Pokaždé se někde začíná. Nikdy to nechápu. V jakémkoliv věku se žena chová, jako by jí bylo patnáct, jako by lásku právě objevila.

TRINTIGNANT: Já jsem se z lásky nevyléčil. Ale kdyby se láska moc komplikovala, vzdal bych se jí dobrovolně, žil bych sám. Teď se už dokážu s láskou vyrovnat. Prožil jsem velmi bolestivé chvíle a nechci je zopakovat… Žárlil jsem jako šílený a dnes vím, že žárlivost lze překonat stejně jako stydlivost. Když žárlíte, činíte si nárok vlastnit člověka, to je zlé, to nemá moc co do činění s opravdovou láskou.

NIKDO Z VÁS NEPROŽIL „VĚČNOU LÁSKU“, ZAMILOVANOST IDEÁLNÍHO PÁRU?

LELOUCH: Já bych si moc přál poznat v životě jen jednu ženu. Milovat jen jednou… A to se mi nestalo. Asi proto, že příliš konzumuji! Nedokázal jsem si své lásky ochránit. A za tuhle nenasytnost jsem draze zaplatil.

AIMÉE: Já jsem si moc přála potkat ve dvaceti frajera, se kterým bych měla spoustu dětí a ještě dnes ho mohla milovat. Musí to být fantastické. Asi jsem toho nebyla schopná. Chtěla jsem to, ale nevyšlo to. Zřejmě si pletu lásku a vášeň.

TRINTIGNANT: Nemohl jsem prožít život s jednou ženou, protože příliš žádám a příliš dávám. Snad stárnu, ale dnes si dovedu představit trvalou lásku. Ale ne ve dvaceti. Ve dvaceti toho člověk tolik očekává!

VE SVÉM NOVÉM FILMU HOVOŘÍTE O LÁSCE JAKO O ZÁZNAMU UPLYNULÉ DOBY…

LELOUCH: Za dvacet let se v mém životě změnilo všechno, kromě mé lásky k filmu. Mé názory, mé lásky… všechno! Jsem výkonnější bombarďák než před dvaceti lety. Stáří mě neznepokojuje. Jen teď musím nosit brýle a bolí mě koleno!

AIMÉE: Prožila jsem pozitivních dvacet let. Nemám pocit, že jsem zestárla. Necítím lítost, ale vítězoslavný pocit rovněž nemám.

TRINTIGNANT: Jsem v tom filmu samá vráska, ale nevadí mi to! Vnitřně jsem se nezměnil. Možná jsem ještě naivnější než před dvaceti lety.

NECÍTÍTE NOSTALGII?

LELOUCH: Já jsem optimista. Čím jsem starší, tím víc žiju v přítomnosti. Dříve jsem pořád plánoval budoucnost. Ale radost je v tomto okamžiku. Budoucnost je mlhavá, proto vyvolává úzkost. Proto je těžší být šťastným v mládí, kdy člověk nemá z budoucnosti obavy.

AIMÉE: Člověk musí vědět, že kráčí dál, ať chce nebo ne. Vím, že na rohu ulice se může všechno změnit. Mohu mít nehodu nebo potkám úžasného šviháka.

TRINTIGNANT: Jsem teď šťastnější. Žiju v přítomnosti a ta se mi líbí. Nechci na nic vzpomínat. Nechci si zbytečně komplikovat život.

TAKŽE JSTE ŠŤASTNÉ EXISTENCE?

LELOUCH: Přítomnost je nádherná!

AIMÉE: Nevím! Dá se říci, že prožívám šťastné chvíle, ale být šťastná neustále, to by byla nuda. Neměla bych možnost srovnání.

TRINTIGNANT: Jsem dost šťastný, ale také jsem pro to hodně podniknul. Zvolil jsem si svůj způsob chápání života. Žiju na venkově, v ústraní. Velmi v ústraní!

(Ze zahraničních pramenů sešila do jednoho celku Dana Hábová)