OSKAR KOKOSCHKA

☼   1.3.1886   Pöchlarn    ♂   22.8.1980  Vídeň Hundertwasserových časů a experimentů

Nejprve byla letmá zastavení nad ohňostrojem barev, které příliš nedbají struktury obrazu, nad kouzly s viděním impresionismu a expresionismu inclusive, ale i nad zrcadlením tajuplných náznaků legendy, jež každý malířský námět od přirozenosti skrývá a současně prozrazuje. Josef Hotmar jednoduše líčí, jak potkával Oskara Kokoschku v pražské Národní galerii nebo v bruselském a basilejském Musée des Beaux-Arts. A všude ho poutal nenapodobitelným bytelným ztvárněním vyzývavých podobenství člověka a krajiny, v nichž zvláště rozlezlá města na šrot rád proměňuje v jakési živé bytosti. Také zapomněl, že ve vídeňském Prátru potkal odkaz Kokoschky, zde překřtěného na „pouťovou čokošku“, hybatelnou atrakci k vydovádění.

Ale ponechejme slovo Hotmarovi samotnému… Pak jsem měl opravdový důvod k rozčilení v pařížském Musée National d´Art Moderne při zjištění, že Oskara Kokoschku nechali narodit à Pöchlarn, vstřebávat inspirace à Vienne, à Berlin, à Dresden, ani na éru à Londres nezapomněli, zatímco šťastné roky návratu do druhé vlasti, které zažil v Praze, hledám ve výčtu jeho nepřetržitých anabází marně. Na ředitelství vznáším nesouhlas rovněž marně.

V rozlehlé Paříži vždy dbali své, ale už méně cizí proslulosti, nezabírají moje argumenty, že dědeček Oskara Kokoschky jménem Václav pochází z Račiněvsi na Podřipsku, bohužel jen díře po granátu v roce 2013. A když se stal proslulým pražským zlatníkem, byl zpodobněn Quido Mánesem na obraze nazvaném Zlatník. Kokoschkovi tehdy bydleli ve Spálené ulici v domě U Ježíška, dodávám pro povzbuzení jediného znalce v širokém okolí, neboť direktorské oči přihlížejí mým tirádám až příliš udiveně ufonsky. Tak ještě triumfuji, že vnuk, mezi přáteli zvaný O. K., našel cestu rovněž do Prahy na útěku před nacistickou verbeží z Drážďan roku 1934 – a přitom tam namaloval šestnáct obrazů, o které se dnes přetahují světové galerie. Že bydlel na Smetanově nábřeží s kouzelným výhledem na Vltavu, na panoráma Hradčan a všechnu krásu kolem, si nechávám pro sebe. Z donucení. A nepříliš uspokojen sliby, že monsieur le Directeur napraví, co se ještě napravit dá. Vždyť tento samozvaný znalec okolností nakonec neuzná ani českou manželku s českým sex appealem za důvod prokázaného pražského pobytu O. K., to je ale bordel v systému Musée National d´Art Moderne.

Prahu sobě ke škodě v pařížském chrámu umění vynechali na výčtu jeho měst s trvalou adresou. Naštěstí nezapomněli na politické vyznání člověka, který vedl svou soukromou nelítostnou bitvu s nacismem, s veškerou pohnutou zlobou světa, bouřil se proti špatnostem a zatápěl nám za krásu okamžiku v kráse bytí. Vždyť třeba plakát Na pomoc hladovějícím dětským krkům obletěl celou planetu.

Všechno krásné má z přirozenosti věcí svůj šlus. Příval barev nasytil oči, jistota kreseb přesvědčila, že nevydrží to opravdové malířství bez trpělivosti v maličkostech, jen tak lze zachytit těžce zpodobnitelné a srozumitelně promlouvat ke světu kolem. O tom, že Kokoschka promlouvá i čímsi výhradně domáckým, řekněme rovnou pražským slangem, není pochyb.

Teď zbývá doplnit obraz slovem. Zkušenost na dálku přiblížit setkáním.

Protože vím, jak ztuha funguje poštovní spojení přes (železnou) oponu, sázím na náhodu. I když jí zároveň pomáhám tím, že zaměstnávám ženevské známé, protože náhoda je atraktivní, ale jako každá „samička“ i poněkud nestálá a nespolehlivá, povrchní. A tak zavítám od Seiny k Ženevskému jezeru, rovnou do městečka Villeneuve, jako v utajení špióna, ale zároveň i ohlášen, proto vlastně očekáván. Ke svému nemalému překvapení.

Ani se příliš nezdržím výhledy do údolí Rhôny – jak je ještě čisťounká, ta dnes ponejvíc zakalená řeka Francie – na panoráma majestátních Alp plné zubatin štítů. Tohle je přece zhola neměnné, věčné, zatímco život nás krutě poučil o své konečnosti v nekonečnu Vesmírných zázraků. Náš hostitel si právem požehnaných let (Oskar Kokoschka se narodil roku 1886 a padnul roku 1980) zaslouží veškeré soustředění a krása švýcarského kantonu Vaud nezbytnou dávku zdvořilosti turisty a turistiky.

Přivítání je poněkud jednotvárné. Zřejmě již působí místní zvyky, které Středoevropany často vyvádějí ve Švýcarsku z míry. Jsem však přijat tête–à–tête, takže nás nikdo nepoučuje o čase vyměřenému k vyzpovídání a nazdar, o vhodnosti té či oné otázky a také nedává najevo výhrady k opovážlivosti sedmé velmoci, jež nepřipouští věk a vlastně vůbec nic. Jako bych zaslechl paní Oldu, kterou ženevský kámoš obratně odstavil na vedlejší kolej. A dobře učinil.

Protože moje němčina neobstojí a francouzština a angličtina se také nečapají u zpovídaného protějšku – jehož výrazné rysy vyhlížejí jako jeho nejlepší portréty z berlínského období – má rovněž řadu mezer, pomáháme si, jak to jen jde. I česky, ale to jen v krajním případě. V zápolení jazyka mohu věnovat pozornost tváři, která je „jakousi psychologickou studií osobnosti, neukazuje jen vnější vzezření člověka, ale také jeho duchovní majetek“, jak psali znalci o jeho kresbách. Je lidská, přitom jakoby vyňatá odkudsi z alpských krpálů, do nichž se zřejmě nikoliv náhodou uchýlila k relaxaci. V podvečer, který ještě jiskří žádostivostí života nebo dekorace.

Malířské meditace zřejmě nemiluje – i na proslulé salzburské škole vidění prý více kreslil a maloval v ochotné demonstraci, než mluvil – a tak se vyjadřuje stručně a tématicky a navíc s ironií mistra, který zahlédl pointu a většinou i pochopil. „Hledáte odpovědi na kánony tvorby, které byly již zformulovány v antice, a přece musejí být znovu a znovu objasňovány, znovu a znovu objevovány a pro potřeby chápavosti oprašovány. Každý velký talent vyzrává k dokonalosti skrze trýzeň hledání. Pravdu vám umění sdělí až po letech námahy a utrpení. Kreslit vás naučí, snad i dobře snoubit barvy, ale to je teprve začátek cesty. Pravdu syntéz tvarů i barvy musíte objevit zcela sám, bez pomoci druhých, protože být epigonem je snadné, ale malířem velice namáhavé. Proto tolik miluji vlnění, mořské proměny hladiny, rovin, povrchu i nitra.

Stále musíte dobývat slunce. Obrazně i ve skutečnosti. Nikoli nějaký bledý a třaslavý patvar a nepatrný svit, ale výheň, která žhne, propaluje se a rodí pravdu skutečné přírody. Když jsem žil v Londýně a nebylo nic jen začouzená krajina, mlžné opary střech a komínů, Olda mi vyzdobila stěnu čtverci barevných staniolů ve sledu barev spektra. To bylo moje jediné slunce v nouzi nejčernější, kdy pravé světlo nebylo na zemi, Angličané nestáli o mé obrazy, a přece jsme museli nějak existovat a také hledat jiskry v temnotách.“

Poprvé se usmívá, zřejmě z radosti, jak přesvědčivě dokázal svou víru ve speciální kumšt, který chtěli přidávat, a přesto nepřidávali, který vyrostl z poznaných škol, ale zároveň se vymykal školám, byl dobový, ale dobu závodním tempem předhonil. V každé dlouhé pomlce rozhovoru tvoří jakési přirozené mezníky chaosu, který najednou sleduje vnitřní jízdní řád, v němž pohrdavě šlehne po abstraktním malířství, protože „je únikem od viděného, vlastně strachem ze života“, požaduje „pravdivé, malířské svědectví o světě, který si sice potrpí na módnosti, ale nikdy jim dlouho nezůstává věrný“, horuje pro „fantazii, která je nejcennější vlastností člověka, vede ho z temnot na světlo, ze zákrutů stezek na dálnice pravého života“. Chvíli jiskří oslnivými sentencemi, až zase umlká, takže se zdá, že natrvalo domluvil. Omyl, neboť ve chvíli naváže přetrženou nit.

„Jistě chcete vědět, co pro mne znamenala Praha.“ Začne vyprávět sám. „Někde jsem to napsal, takže se opakuji. Byl jsem v Praze ty čtyři roky opravdu šťastný, cítil jsem se tam skutečně doma. A to v Evropě již ohrožené nacismem, který moje obrazy označil jako entartete Kunst, zvrhlé umění, vážilo daleko více než rodová pouta s dědečkem Václavem. Prostě našel jsem klid pro práci v době pohnuté a zároveň tak stěžejní v poučném hledání výrazu lepšího.

Praha znamenala zastavení napůl cesty. Ledacos jsem už o kumštu věděl a tím víc se mi chtělo ještě něco dalšího dokázat. Těch osm pohledů na Prahu – pokouším se je přesně určit: od Kramářovy vily, proslulý Karlův most, vidění ze Smetanova nábřeží, z okna Strahovského kláštera, ze Schönbornského paláce, z domu na Kampě, z oken Křížovnického kláštera a na Vltavu s Petřínem. To je vyznání krásy architektury v toku století. Barvy mi štětec nabíral vlastně sám od sebe, malovalo se mi neobvykle lehce, všechno kolem zářilo plné jasu, stíny minulosti zcela zapomenuty, a proto se mi zdálo, že lidská zloba je nenávratně za námi. Tak dobře mi bylo.

Říkají, že věrně zpodobnit Prahu dokáží jen domácí mistři. Pokud jsem to dokázal, pak mám asi český kořínek, ke kterému se rád hlásím. Nejen v díle, ale i v životě.

Často si říkám, jaké štěstí je tam žít a moci do sytosti zpodobňovat proměny barev, hru světla, stínu, kochat se čarami tvůrců deseti století a humorem lidí dneška. Nikoliv včerejších zpátečníků. I když trávím většinu času v ateliéru, a v Praze tomu nebylo jinak, přece nemohu zapomenout na vaše hospody. Kolikrát jsem si říkal, vrátíš se k portrétům, protože Pražáci, těm je hej a působí jako přemnožená pestrost námětů. To už nestihnu. A popravdě je i vidím trochu nezřetelně, pouze v oparu vzpomínek, které nelze oživit v obraze.“

Od Lemanu, jak říkají básníci, přihnal vítr první důkazy nedalekého večera. Poslední paprsky slunce zaplavily nachem ledovce, které jsou náhle docela blízko, až začínají studit do tváře. Zdá se mi, že dávné časy, které dosud ovívaly naše skráně, již dlouho neposedí v kruhu. Pomlky se zvětšují a moje šance prudce klesají. I když ještě zcela nepohasly.

„O Vídni vám, Čechovi, vykládat nebudu. Znám dobře vaše nostalgie, spíše nelibosti, které toto město vyvolává. Asi právem. Neboť v dějinách vám nic pořádného neprovedlo. Určitě právě naopak. Avšak zbývá nám ještě Paříž…

Kdykoli jsem přibyl, vždy mne okouzlila. Svými rozmary, ale i rozpětím, od hřmotu bulvárů po ticho břehů řeky, jejíž záření jsem nikdy úplně nepochopil. Je Seina zelená po ránu, modravá sluncem zenitu, rudne v podvečer a obléká si kardinálský plášť v noci? To všechno je, ale zároveň není. Od každého kousek, ale nikdy úplně. Kolik hodin jsem zíral do tiše plynoucí vody a marně hledal její pravou barvu. Zapomenut v zapomnění. Dosud mi laškuje v očích, vysmívá se mi na dálku, protože zůstala tajemná a nepochopená. Věčně mladá, perspektivní, ale přece již zkušená, neřku-li i trochu zkažená, protože je přece pařížská. Vidíte, a tohle bych o Vltavě nikdy neřekl. Z ní ke mně promlouval dávný hlas věků, ale ve zcela jiné, vlastně v čiré tónině, bez hříšné pařížské disharmonie.

Nelze zapomenout ani na město, jež mi vždycky připomínalo džungli, kterou jsem ve skutečnosti nikdy neviděl. Tím kypěním života a zároveň i špetkou zpustlosti. Veselím i smutkem. Rozmary i vášnivostí.

Nevím proč, ani bych nedokázal vyprávět o prostoru Berlína, o tichosti Drážďan – na ušmudlaný Londýn raději nevzpomínat, ani o svérázu metropolí dalších, kolik desítek jich jen bylo, mnohé mne okouzlily, ale rychle, spěšně, fofrem, až příliš rychle se zase z mysli vytratily. Praha, Paříž, také Vídeň, promiňte mi, ty tam zůstaly, vracejí se, krouží i kolem mých alpských akvarelů, někdy se přímo vnucují, a tak jsou asi nejsilněji přítomny v celém mém díle. Svými pověstmi, nejbanálnějšími historkami, ale i tajemstvím. Také díky lidem neznámých ksichtů, ale patřících tam, jako tam patří pražští pivní ochmelkové, pařížští popeláři a vídeňští trhovci.

Vidíte, a bez ptaní jsem přiznal svoje věčné lásky. Jak rozkošné si to přiznat ještě v mém věku…“

Nakonec nebyly žádné zdvořilostní fráze, pouze prostinký stisk rukou a přání na brzké shledání, které zůstalo nesplněno. Další setkání se odehrála prostřednictvím vídeňských, milánských, barcelonských a spojených nizozemských galerií. Všechny se chlubí alespoň jedním exemplářem od pana Kokoschky a Stedelijk Museum v Amsterdamu dokonce třemi. Vytrvalým pátráním po dalších a dalších obrazech jsem pochopil, proč je považován za vrchol evropského expresionismu, ačkoli se do žádného hnutí či školy sám nezařadil. Vždyť zvládl barvu dokonale, ať ji propůjčil jakémukoli námětu: krajině, kopci nebo městu, které maloval nejraději. Zvláště ta vrostlá země, prohřátá řekami a korunovaná vrchy. Proto ho v posledních letech života zřetelně upoutal Salzburg, kde v období 1953–1963 založil školu vidění, Neformální akademii bez řádu a bez poplatků. Začínala s třicítkou žáků a končila s pěti sty.

Rakušané vědí o Salzburgu, že je čtvrtým městem země a hlavně rodištěm Mozarta. O Kokoschkovi nevědí tolik ani místní rodáci. Dokonce netuší, že to byl slavný malíř, který zde deset let trávil v pilné práci každé léto.

A tak se pokouším připomenout velikost stopy, kterou malíř ve městě zanechal, alespoň na univerzitě. Tu právě osadily po prázdninách obvykle dychtivé a hlučné houfy studentů. Na rektorátě se ke slavné tradici nikdo zrovna nehlásí. Také marně zkoumám ledví několika studentů, jejichž školní starosti zřejmě nepřipouštějí, že tohle město dokáže být i hrozně nevděčné.

Místní malířská akademie ještě neotevřela brány, protože její čas prostě nenastal.

Kousek řeči, dokonce francouzské, protože jsme narazili na Tunisana, následuje zcela spontánně. A div divoucí, protože patnáct let po poslední Kokoschkově lekci salzburskému malířskému dorostu škola vidění stále ještě existuje. Patřičně zmezinárodnělá a zkomercializovaná – už se platí zápisné i školné –, ale důležité na tom je, že je živoucí a tím rozdávající radost kolem.  

Tak si povídáme, jak vidí střední Evropu Afričan a Arab k tomu. Co jej žene stovky a tisíce kilometrů při hledání barev až do míst, kde vládne zelená a bílá a kde ani Kokoschka nikdy nerozehrál celou duhu svých výstředností. Natolik odporovaly realitě Solné komory. Kolik se vlastně přiučil v kresbě i v kompozici, jestliže na cestu sem si vydělával líbivým kýčem a odtud zřejmě bude pokračovat pěšky, protože místnímu vkusu nepadl do noty.

Nad ničím nejásá. Zřejmě viděl, ale ještě se příliš nepoučil. O Kokoschkovi mluví pouze ve chvatu, ale s nadšením v hlase. Dokonce zná i jeho pražskou éru. Do Salzburgu potupoval inspirován olejem Ryb na pláži v Džerbě, tedy motivem z jeho rodných reálií. Za obrazem se nejprve vypravil do Nizozemí. A potom rovnou do míst, kde Kokoschka tolik let rozdával svůj talent. Vlastně jen nahlédl s údivem. Přitahován obloukem svitu, který rozžal Oskar Kokoschka, rodem Rakušan, ale duší tak trochu nepřizpůsobivý Čech. Ve Vídni si jeho jména náramně považují, upoutávky na galerie i na obchodní artikl prostě neminete během žádné návštěvy tohoto kulturního svatostánku.