ALEXANDRE DUMAS

☼  24.7.1802 Villers–Cotterêts          ♂  5.12.1870  Puys

„Tak tedy, můj táto, ty básníku a snivče, svých literárních pout už nikdy nezbavíš se a budeš donucen, jak ti dáno do vínku, z bohaté studnice obohacovat jiné, aniž by ses dočkal aspoň na konci týdne zaslouženého odpočinku sedmého dne…“

Alexandre Dumas junior

Když byl na vrcholu popularity, Paříž mu říkala Alexandr Velikán. Přátelé a nadšení čtenáři vyslovovali jemu nehynoucí poctu s láskou a obdivem, protivníci s odstínem ironie.

Velikán byl už pro nepřehlédnutelnou postavu, kterou zdědil po otci, odvážném generálovi z období revoluce. Ať vkročil do jakéhokoliv salónu, okamžitě jej ovládl, rodnej king lev. Všichni raději umlkali, když spatřili jeho hřívu s čupřinou černých chomáčků vídanou u kudrnáčků (ty zas zdědil jako vnuk černošky ze San Dominga), a po dlouhé hodiny vydrželi naslouchat chraplavému hlasu tohoto neúnavného baviče.

Žil vskutku jako král. Tak se aspoň mohlo zdát každému, kdo spatřil jeho sídlo na aristokratickém pařížském předměstí Saint-Germain. Zámek Monte Christo byla jedna z jeho libůstek, jimiž rád oslňoval Paříž. Zdobily jej gotické věže, balkóny, okenní vitráže a četné sochy, u dveří bohatě zdobených sálů postávali lokajové v arabské módě, bylo tu divadlo, voliéry, stáje pro koně a klece pro šimpanze a to vše obklopoval rozlehlý anglický park s umělými jezírky, pavilóny a miniaturou hradební věže s příkopy plnými vodou po okraj.

Nad vnějším schodištěm stálo heslo „Miluji toho, kdo mi dává lásku.“ A těch, kdo ho milovali, bylo tolik, že zámek se prohýbal pod vyznáním sympatií po všechny dny. Sjížděli se sem známí i neznámí, zblízka i z daleka, a zdrželi se tu den dva, někdy týden, ba i měsíc. Tabule byla vždy prostřena a vinné soudky ve sklepích se zdály být nevyčerpatelné. A když se stalo, že sály nestačily pokrýt kapacitu celé společnosti, prostíralo se na zahradě pod girlandami lampiónů a piknikovalo se za doprovodu ohňostroje, jehož se Dumas nemohl nabažit.

Miloval zanechávání zřejmé stopy od rozmarného života plnými doušky, horoucí, plnokrevný, ničím neomezovaný, opájel se radostmi a úspěchy, o nichž věřil, že nejsou produktem zabedněného publicisty. Žil kouzelnou přítomností.

„Žiji si jak pták na větvi,“ říkával. „Jsem spokojen, když nefouká vítr, a když fouká, roztáhnu křídla a nechávám se vést dle jeho skvělé navigace.“

Optimismus ho nikdy neopouštěl, překonával jím i nejtěžší chvíle malérů. Ročně sice vydělával statisíce franků po zdanění, ale vždycky stačil rozfofrovat dvojnásobek výdělku. Co na tom, mávl rukou nad dluhy, stačí přece napsat další oslovující román. Rád vzbuzoval dojem, že ty jeho se rodí samy od sebe a nepřináší jen ohranou nudu s vatou… jsou požehnáním se zábavou nejen jemu svatou.

„Zeptejte se jabloně, jak rodí jablka,“ odpovídal na otázky, jak to všechno stíhá dohromady.

To ovšem bylo pouhé gesto. Pracoval příliš mnoho a po celý život. Když ze sebe shodil frak ověnčený řády, utekl do svého kabinetu, kde nebylo nic než bílý stůl, dvě židle, železná palanda a řádka knih na římse krbu… Sem nikdo nesměl, to byl Dumasův svět obydlený postavami jeho plodné fantazie, v něm se odehrávaly dramatické konflikty mezi ctí, odvahou a podlou licoměrností, které Alexandre zachycoval svým úhledným rukopisem na modré archy papíru.

Dokázal tvořit dvanáct až patnáct hodin denně, a mu musel ještě zbýt čas na záplavu ostatních potěšení.

Stovky knih, které vzešly z jeho literární manufaktury, obohatily nejen generaci poloviny devatenáctého století, ale dodnes mají ten dar okouzlovat čtenářky po celém světě… V tom je jeho velikost.

SNY NEZAKŘIKNUTÉHO MLADÍČKA

Alexandre Dumas, vlastním jménem Davy de la Pailleterie, se narodil časně zrána 24. července 1802 (5. thermidoru X. roku, neboť tehdy ještě ve Francii platil revoluční kalendář) v městečku Villers–Cotterêts, které se kromě toho proslavilo jako „místo rozkoše vznešených prostopášníků“. Ale to bylo zhruba o sto let dřív, kabaret a senzační renesanční děvčátka k nakousnutí jako jablíčka. V době narození budoucího duchovního otce Tří mušketýrů a Hraběte Monte Christa tu lišky přály na dobrou noc.

Otec, proslavený generál, byl v té době v nemilosti u všemocného Napoleona Bonaparta, protože ho zklamal tím, že ho kvapem opustil, když mu poznal na nekalých praktikách a myšlenkách, že zrazuje ideály republiky. Žil tu v bídě odstrčený od válu a zemřel, když mu bylo pouhých čtyřicet let.

Zpočátku se zdálo, že jablko nepadne daleko od stromu – malý Alexandre si spíš než knihy vybral za své družné společnice pistole a šavličky a matku stálo moře sil, aby ho naučila číst a psát gramaticky a úhledně na jedničku. Teprve v koleji abbého Grégoira mohl pobrat něco ze základů latiny a zdokonalit si již dříve pěstěný úhledný rukopis. A právě ten mu pomohl, když spatřil ochotnické představení Shakespearova Hamleta a když mu slavný tragéd Talma předpověděl velkou budoucnost na základě jeho písma.

Začínal jako tolik slavných mužů v akci před ním i po něm – jen se svými načechranými iluzemi. Neměl co nabídnout a jíst se chtělo. S trochou protekce a díky pěknému rukopisu se mu podařilo najít uplatnění v sekretariátu vévody Orleánského s gáží sto franků měsíčně.

Bylo mu právě dvaadvacet, když se stal otcem (budoucího Alexandra Dumase juniora, autora Dámy s kaméliemi). Měli bídu, ale Alexandre taťka nepřestával snít o blahobytu: jednoho dne z něho bude slavný autor dramat. Jen kdyby měl čas, napsal by učiněná veledíla!

A protože o odvahu neměl nikdy nouzi, vzdal se kariéry písaře ve vévodově sekretariátu a pustil se s vervou do první aktovky. Za krátkou dobu zveršoval svou Kristinu Švédskou.

Námět mu poskytla náhoda, která tak často hrála v jeho životě rozhodující roli: na výtvarném salónu upoutal mladého Dumase basreliéf, který zobrazoval vraždu Giovanniho Monaldeschiho, zabitého na rozkaz švédské královny Kristiny.

Ta jména mu nic neříkala, také nic bližšího o té krvavé události nevěděl; v historii byl zcela nevzdělán a na důkladné nastudování neměl čas – hnala ho bída a ctižádost. Stačil jen na to, aby si v Životopisech z celého světa přečetl stať o švédské královně. Nešlo mu o ilustraci dějin (říkával, že historie je pro něho hřebík, na který věší své výpravné romány), chtěl se podělit se čtenářkami o velké činy, vášně, toužil dojímat divačky a Kristina mu k tomu poskytovala příležitosti bohatou měrou. Jen se nedat spoutat fakty, teprve potom má fantazie volná křídla a královsky a věrně zachycuje zálety s akty!

Byl to jen polovičatý úspěch. Dumasovi se sice podařilo prosadit, aby jeho hru přijali v Comédie–Française, ale stejně se nehrála. Konečně, aspoň měl čas na její přehodnocení a vydatnou úpravu. Kristina to potřebovala, míněno k lepšímu.

Mezitím si s ním opět zašpásovala náhoda. U přítele na stole našel rozevřenou knihu právě na těch stránkách, kde se líčí, jak se rozhodne vévoda de Guise uštědřit své záletné manželce tvrdou lekci chlapa. Má si zvolit způsob smrti: jed nebo dýku. Nevěrnice volí jed a v úzkostech čeká na smrt. Teprve po hodině jí de Guise prozradí, že místo jedu vypila doušek čisté polévky takzvané prdelačky (cibulačky s kozím sýrem).

To je scéna! jásal Dumas a opět se ponořil do sbírky životopisů. V dalších knihách vyčmuchal materiál pro zápletku a za dva měsíce napsal svého Jindřicha III.

Tato hra vnesla do divadla něco dosud zcela nevídaného. Už se tu jen nedeklamovaly vyumělkované verše, jak to předepisovalo klasické divadlo, na scénu vtrhl sám život, postavy vyfasovaly své pulsující charaktery, dialogy v próze dostaly spád, jeviště plné lesku a pohybu bylo tak natřískáno napětím, že diváci od něj nemohli po celou dobu představení odtrhnout oči.

Poezie v pohybu jako láhev od vína následovaná pravdou, korkem, vývrtkou a žízní. To už byl úplný úspěch. Sám vévoda z Orleansu povstal a dojatě aplaudoval, když herec Firmin předváděl obecenstvu o premiéře autora. Jméno Alexandra Dumase, do toho dne absolutně neznámé, se zapsalo zlatým písmem na důležitost Paříže. S nově získanou širokou popularitou se zrodila i jeho pověstná rozmařilost. Peníze, které doprovázely úspěch, se naučil rychleji utrácet než uměl vydělat, takže vzápětí musel znovu po dlouhé hodiny dumat a plánovat pocity znalce v literárním dobrodružství a vysedávat nad čistými archy papíru.

Pod tímto tlakem napsal záplavu dramat (v té době pyšně uváděla pařížská divadla pět šest jeho představení za sezónu) – krásných i méně zdařilých, pochopitelně. K nejlepším patří bezesporu Antony, do něhož promítl kus svojí biografie a jímž uvedl na scénu cizoložnou nymfu.

Dumas v té době ztělesňoval kypré divadlo. Stal se slavným, byl bohatý, byl velikán, ale dospěl, aniž si to uvědomoval, teprve do poloviny své zářné dráhy. Nesmrtelnost mu zajistily až jeho romány.

DUMAS A MAQUET

Bouřlivá doba, která rozvracela tradicí ustálené pořádky, nebo, chcete-li, rozmělňovala zatuchlinu, současně vyvolala zájem o historii. Svou roli v tom sehrál i Walter Scott, jemuž se podařilo převyprávět historické události živě a barvitě. Jeho romány očarovaly romantiky a Alexandre Dumas jim doslova podlehl jako konopí nejeden Konopík. Stejně hluboce si zamiloval Schillera. A protože nic nedokázal odbýt polovičatě, odsunul stohy růžových papírů, na které psal dramata, a přitáhl modré, určené výhradně pro romány.

V té době se zrodil nový literární útvar – román na pokračování. Vydavatelé novin brzy usoudili, že dobrodružný román, napsaný tak, aby udržel čtenářky v neustálé zvědavosti a čtenáře náročné v napětí, znásobuje počet prodaných výtisků. Byli ochotni platit za skutečně dobrý příběh desetitisíce. A to byl druhý podnět, který lákal věčně zadluženého Dumase k románové tvorbě.

Ale Dumas historii příliš neznal. Potřeboval pečlivého asistenta, potřeboval materiál. Oduševnit a oživit jej, v tom už byl panečku mistr.

Jednou navštívil vydavatele deníku La Presse Girardina mladý středoškolský profesor dějin August Maquet a nabídl mu svůj neduživý spis jako prvotinu, pokus o historický román. Námět to byl slibný, ale ten sloh! prabídný, řekli mu na to. Tehdy si Girardin vybavil autora Dumase. Kdyby se toho ujal Alexandre…

Maquet uposlechl dobré rady a svěřil svůj rukopis Dumasovi. Zakrátko již začal román vycházet – a moc se líbil každému, kdo si ho nenechal ujít. Od té doby se datuje dlouholetá kariéra této dvojice. Tak se zrodili i slavní Tři mušketýři (nejedna Češka vám dokáže z fleku vyjmenovat jejich 4 jména), jejich předobraz vyštrachal Maquet v Pamětech pana d´Artagnana, velitele první kumpanie královských mušketýrů, uveřejněných v roce 1700 v Kolíně Nadrýnském. Teprve Dumas obdařil půvabem ony čtyři hrdiny a rozvinul dramatický děj, v němž se mísily milostné pletichy s pletichami politickými, kde rozhodovaly grácie, odvaha, četnost i neposkvrněné přátelství, vtip i dobře načasovaná duchaplnost. Dumas své mušketýry nešetřil a modeloval zálibně a čtenářky je v napětí přijaly a přijímají až dodnes.

Tři mušketýři byli kamínkem hozeným do lavinového pole. To, co následovalo, se opravdu dalo přirovnat jen ke smršti. Dumas jak neúnavný pan Karfík zásoboval vydavatele mnohosvazkovými romány. Tři mušketýři měli střídat samá výpravná pokračování, se stejným pocitem vzrůša hltaly čtenářky každé slovo z Hraběte zvaného Monte Christo, prožívaly boje mezi Kateřinou Medicejskou a Jindřichem Navarrským, seznamovaly se s ostrými událostmi, které vedly k pádu francouzské nabubřelé monarchie.

Dodnes neudali literární historici přesný údaj o počtech svazků, které v polovičce minulého století vychrlil Dumas na knižní trh. Bylo jich dvě stě, pět set, nebo dokonce šest set? Sám Dumas je prý všechny nepřečetl, jak to ironicky na sebe prozradil synovi. „Jak bych to byl stačil? Musel jsem se rozhodnout – buď je budu číst, nebo je budu psát.“

Ovšemže by tuto gigantickou práci bez asistence schopných nedokázal osobně zdolat. Nikdy se tím netajil: „Mám tolik pomocníků, kolik měl Napoleon generálů,“ smál se jízlivým připomínkám na svou adresu.

Ač to zní úžasně i neuvěřitelně, Dumas dokázal vyšetřit čas i na jiné zájmy. Například na cesty po Evropě, které zpracovával do poutavých vyprávění. Na své nenasytné Historické divadlo. Na pokusy vydávat (a také naplňovat) vlastní časopisy slovutnými příběhy. Kromě toho byl vždycky tam, kde se něco dělo, zločinu v patách. V bouřlivých revolučních dnech v roce 1830 se ozbrojil loveckou puškou a postavil se po bok vlastenců na barikády, v revoluci 1848 usiloval o to, prosadit své víc než vhodné zájmy v politice.

Na sklonku života mu prý zbyly pouhé dva zlaťáky. Když už ležel na smrtelném loži, našli je jeho nejbližší na stolku vedle lůžka. „Alexandře,“ řekl svému synovi, „každý o mně vytruboval, že jsem marnotratník. Ty sám jsi o tom napsal hru. Nu, a vidíš, jak se lidé snadno spletou! Když jsem dorazil do Paříže, měl jsem v kapse dva zlaté – a mám je dosud. A k tomu jsem si užil půl století v blahobytu. Ať si to někdo ráčí zkusit po mně!“