|
OTTO JULJEVIČ ŠMIDT
☼ 18.9.1891 pěkně za sebou numera v datu… Mogiljev
♂ 7.9.1956 Moskva (v den, kdy zahynulo letadlo plné hokejistů… nebo bohémskej king Pavel Vrba viz více z odkazu http://www.pavelvrba.cz/)
Přátelům, kteří ho chtěli udržet u matematiky, zabodl svůj cestovatelský prst na mapu Severního ledového oceánu. Tahle oblast odjakživa znepokojovala lidstvo. Podívejte: Pytheas z Massilie (Marseille) sem vplul už kolem roku 325 před Kristem. Vikingové objevili Grónsko. Pak následuje pěkná řádka jmen mužů, kteří se vydávají dále a dále do vod Severního ledového oceánu. Fridtjof Nansen na lodi Fram driftuje za 83. stupeň, pak pokračuje na lyžích a dostane se 250 kiláků od severního pólu. Stane se tak 8.4.1895. A mně nevyhovovalo přechodné ubytování na jednu noc v jednoduchém stanu takhle hned u řeky Kutné Hory v mrazivém datu 4.4.2009, jelikož jen nastal běžný noční aprílový chlad pro panelákového rozvalovače šunky. O čtrnáct let později po 1895 americký polárník Robert Edwin Peary se dostal s černochem Hensonem a Eskymáky Toqueeaahem, Ootahem, Egingwahem a Seegloo do míst, které považovali za severní točnu. Dnes se připouští, že byl Peary blízko pravdy.
Otto Šmidt připomněl: „Peary každopádně pronesl krásná slova: Arktida přinutí člověka, aby pohlédl sám sobě do tváře. Je-li muž, spatří na vše připraveného muže. Je-li mazánek, uvidí rázem zbabělého mazánka.“
Bylo mu čtyřicet let a psal se rok 1933.
„Co chci dokázat? Pouze jediné: je možné proplout z Evropy podél arktických břehů na obyčejném parníku, jako by se nechumelilo, který zdaleka není ledoborcem, až do Vladivostoku či Nachodky bez přezimování. Nonstop jako rýmy Young MC. Jedním vrzem jako průzkumy průzkumníka. Zde se nám nabízí severní námořní cesta. Dovedete si představit, co to pro nás znamená? Urychlí se doprava z evropské části Sovětské velmoci až na Dálný východ.“
13. únor 1934
Parník Čeljuskin se nachází u vrcholu poloostrova Kamčatka. Obrovský vítr vytvořil na Ochotském moři mohutný protiproud. Plavidlo nemůže kupředu.
Otto Šmidt ke kapitánu Voroninovi: „Měli jsme už všechno na dosah ruky, všechno.“ Rozhlédne se po lidech. V jejich očích rozpozná strach o budoucnost výpravy. Přemáhá se. Je třeba té nejsilnější vůle, aby v jeho očích nikdo neidentifikoval strach. Slova nic nepomohou. Chladně zírá na rozbouřené moře jakoby někomu hleděl do tváře a dal mu sežrat, že neklesá na kolena. Voronin mu šeptá, že loď není možno ovládat. Musí plout tam, kam mořské vlny navádějí.
Kapitán: „Jsme hnáni do Čukotského moře. zpět!“
Radiotelegrafista Krenkel: „Jsme hnáni – na jak dlouho?“
Čtyři měsíce… To už má člověk pocit, že tohle peklo nemá konce. Nedovede ani snít o slunci, roztomilých květinách. Všechno je jako vzdálený sen.
Čeljuskin je vehnán mezi ledy. Jednoho dne Voronin oznamuje, že plavidlo doslova vmrzlo do ledové kry a stalo se její součástí.
Radiotelegrafista Krenkel: „Píše se 13. února…“
Čeljuskin je ledem rozcupován ve dví.
Double Trouble Konec? Konec! Otto Šmidt se dívá lidem do tváře. Vrhnou se na něho lačně? Celou dobu naděje odháněla strach. Teď už začala skomírat i naděje.
Čeljuskin není. Zahynul na širém moři.
„My žijeme. Musíme se připravit k pobytu na ledové kře. Každý se musí přesně podřídit mým příkazům,“ říká rozhodně Otto Šmidt.
„Na plavbu jste se vydali dobrovolně. S každým jsem prve hovořil.“
Teplota, brachu? Čtyřicet pod nulou, rampouchu jeden. Všichni úporně makali na vybudování primitivního tábora. Z Čeljuskina zachraňovali, co se dalo.
Otto Šmidt si zatopil v boudě v petrolejových kamínkách. Promýšlel situaci. Od pevniny jsou vzdáleni asi 150 mil. Ke kře se nedostane žádný ledoborec. Zavolal si radiotelegrafistu Krenkela.
„Volej lidi! Volej do celého vesmíru, bejku. Vím, vysílačka je značně primitivní vynález, ale snad se někoho dovoláme.“
Krenkel: „A co se přihodí, až budou o nás vědět? V té fujavici se sem nemá šanci dostat ani letadlo. Závidím Alexandru Selkirkovi. S obdivem jsem četl o jeho trampotách na pustém ostrově, které později popsal uvěřitelně Daniel Defoe v knížce o Robinsonu Crusoe a Tom Hanks na kamerách dovedl znázornit Trosečníka. Ten ostrov, na kterém námořník žil, byl učiněným rájem.“
Otto Šmidt: „Volejte lidi, pane Krenkele!“
SÁM SOBĚ DO TVÁŘE
Arktida. Otto Juljevič Šmidt se hřeje u petrolejových kamínek. Je sám se sebou a Arktidou.
Znal ji, nebyl tady zelenáčem. Už jednou ho vláda poslala studovat arktické klima. Šel a rád do podmínek pro ledního medvěda. Prostě na matematiku na chvíli zapomenul. Dokonce si pochvaloval, že studený čistý vzduch poslouží jeho plícím. Trpěl tuberkulózou a často se ptal: „Jak dlouho mám dovoleno žít? Určitě to bude méně, než má dopřáno každý normální zdravý občan. Rok, dva, deset?“ Snad proto se vrhal na vše, kde se mohl projevit jako neohrožený chlap. Ať byly životní podmínky sebevíc těžší, neváhal a vyrazil na cesty. Například do detailu zkoumat kurskou anomálii, zda tam nejsou ložiska rudy. Ochotně pracoval jako geolog a zeměměřič Ing. Jarin Zemčík na rozpáleném povrchu v Africe. O Arktidě pravil: „To není jen pustá země, led, vítr. V šelfech se ukrývá hojné bohatství rud, ropy, zemního plynu.“
Nikomu nedal pokoj. Dovedl přesvědčovat. Byl jmenován Hlavním náčelníkem správy Severní mořské cesty.
Náčelník správy Severní mořské cesty. Teď sedím v boudě na ledové kře, která si pluje, kam chce. Přitom jsem už proplul Beringovým průlivem… Nečekaný úder uragánu a náčelník se musí dívat do očí lidí, ve kterých trčí otázka: dožijeme se zítřka? Nebo budeme tuhý už za hodinu? Nemají žádná přání, nic, jen žít, žít. Jakkoli, ale žít. Vydržet nepřízeň osudu. Snad budou v dohledném čase zachráněni.
Kapitán Voronin mu chtěl oznámit, že zatím Krenkelovo volání je marné. Oslovil ho: „Soudruhu náčelníku…“
„Říkají mi Ottone. Mrzí vás to, že jste se se mnou vydal na tuto plavbu?“
„Ne. Jsem námořník a Severní ledové moře je takové, jaké je. Čeljuskin tu má hrobeček, ale bude zanesen na mnoha mapách.“
Vichřice nemíní přestat ani na vteřinu. Otto Šmidt dal příkaz vědecké skupině, aby se věnovala výzkumu atmosféry, ledu a vody.
Uběhly čtyři hodiny. Uvažuje o problémech algebry. Jestli se vrátí, bude je řešit. Uběhla pátá hodina. Ernst Krenkel se pokouší postavit do pozoru: „Ozval se Uelen. Vysílačka. Vědí o nás. Přijali mou zprávu, že Čeljuskin asi 155 mil od Severního mysu a 144 míle od mysu Uelen havaroval. Připravují se psí spřežení.“
„K čemu psí spřežení? K nám se dostanou jedině letadla. V tomto počasí nečase to však nepřichází v úvahu. Lidem nic neohlašujte, zabili bychom v nich životabudící naději.“
Krenkel: „Vědí o nás…“
Otto Šmidt: „Jsme spojeni s lidmi. Jdeme po své práci.“
Ledová kra se pohybovala na své klikaté trase a ztroskotanci netušili, že je proud prožene dalekých 220 kilometrů od pevniny.
Otto Šmidt řekl kapitánu Voroninovi: „Nansenův sen se může uskutečnit. Drift ledové kry se dá vědecky zhodnotit. Umístěte vědce na pohybující se ledovou kru jako jsme my…“
„Vy si nedáte pokoj. Vždyť nevíte, co se s námi zítra semele!“
„Zítra? Zvládnou-li lidé tyto přírodní živly, vrátíme se domů a budeme pokračovat na své práci,“ poznamenal pedant Šmidt.
Přitom ho napadlo: jak dlouho budeš smět pokračovat ty, tuberáku? Jak dlouho ti neviditelní tvorové ponechají plíce v pohybu? Zdoláš Severní ledový oceán „natotata“, ale kdy člověk zdolá ty neviditelné otravné nepřátele?
„Je vám smutno?“ zeptal se kapitán.
„Někdy. Člověk chce toho tolik za svého života stihnout!“
Radiotelegrafista Krenkel dostal teprve 5. března zprávu, že počasí na severu se zlepšilo natolik, aby na kře přistál první letoun.
Šmidt nařídil upravit letištní plochu.
Letoun přistál na ledu. Pilot se představil: „Ljapiděvskij.“
Šmidt: „Vy jste zkušený polární letec.“ Chtěl tím utěšit desítku žen a dvě děti, které přirozeně do letounu nastupovaly s velkou nedůvěrou. Nikdo z nich ještě neletěl.
„Tak se rozlučte. Startujeme,“ prohlásil pilot.
Brzy zmizel v oblacích a po jeho odletu se vichřice znovu dostavila. Arktida běsnila jako Public Enemy na jevišti celého světa a teprve 7. dubna milostivě dovolila, aby přistál další letoun.
„Pro nás je třináctka zajímavé číslo,“ řekl Krenkel. Třináctého jsme ztroskotali, třináctého opouštíme ledovou kru.“
Dne 13. dubna Otto Šmidt nastoupil jako poslední do letounu. Pomyslel si: „Arktido, s tebou se loučím. Nansenův sen uskutečním.“
PRÁCE POKRAČUJE VESELE DÁL
„Kancelář – to je tak pro mne,“ bručí Otto Juljevič Šmidt. Věnuje se matematice, roku 1935 je jmenován vrchním akademikem za zásluhy o vytvoření základů sovětské školy moderní algebry. Na pět let se stává místopředsedou Akademie věd.
Pořád ho však láká mapa Severního ledového oceánu.
„I když jsem na ledové kře žil jako trosečník v křeči, prokázal jsem, že se na kře dá pracovat a plout. Vždyť v Arktidě je tolik nepoznaného. Musíme znát dokonale prostředí, abychom bez přezimování mohli plout okrajovými moři Severního ledového oceánu. Geografické údaje o obrysech pobřeží a ostrovů jsou zcela nepostačující. Co víme o proudech a síle větrů v jednotlivých časových úsecích? Nemáme ponětí o tloušťce ledového krunýře. To vše musíme znát, aby mohla existovat Severní námořní cesta,“ říkával.
Uvažoval o tom, že se sám vydá na moře, ale lékaři mu připomněli jeho chorobu – tuberkulózu. Nelze, nelze…
„Ottone, ty si nedáš pokoj,“ říkali mu přátelé.
„Ale nemohu, nemohu,“ odpovídal a ukazoval jim na mapu, kde všude na pobřeží musí být zřízeny polární stanice.
„Sám jsi tam ztroskotal. Před cílem.“
„Neprozkoumali jsme tajemství uragánů. Musíme je znát.“
A začal opakovat, co všechno musí věda odkrýt pro lidi.
„Víte přece, co říkají meteorologové: kuchyní počasí celé této oblasti a celé severní polokoule jsou nejsevernější šířky kolem pólu.“
Přitom se vědělo, že Otto Juljevič Šmidt promýšlí novou teorii o vzniku planet, hvězd, mlhovin, vesmíru. Uvažoval o jeho jednotné stavbě a struktuře vrstevnatosti.
Když hovořil o severu, přátelé mu připomněli: „Tvrdíte nám, že se musí prostudovat podmínky. Ale to si vyžaduje dlouhodobější pobyt kolem severního pólu.“
„Jistě. A nejlevnější a nejbezpečnější dopravní prostředek, jak se tam dostat, je ledová kra,“ vykřikoval zaujatě Otto Šmidt. „Hezky se tam vezete a přitom stačíte prověřit mnoho otázek.“
Otto Juljevič Šmidt opět přesvědčoval, koho mohl a kdo mu chtěl naslouchat.
„Vždyť vám nikdo na kru nenastoupí, zvlášť po zkušenostech s Čeljuskinem.“
„Ale nastoupí. Budeme si moci vybírat.“
ALESPOŇ SE TAM NA SEVER PODÍVAT
Šmidt byl překvapen hostem, který za ním přišel do Akademie.
„Ernst Krenkel,“ představil se.
Šmidt ho objal.
„Posaď se, kámo, zavzpomínáme!“
„Nepřišel jsem vzpomínat. Já chci jako radiotelegrafista na vědeckou plovoucí stanici Severní pól 1.“
„Tys toho neměl dost, když uvízl Čeljuskin v ledu? Arktida zuřila…“
„Začalo se mi to líbit. Nevím proč. Snad to neprožil nikdo z lidí. Pět hodin vkuse u vysílačky a naděje víc než slabá. Mráz, uragán, kra se hnala po moři, každou chvíli to div neruplo pod nohami. Pět hodin jsem vysílal jednu a tutéž zoufalou zprávu. A pak jsem slyšel chlapce z mysu Uelen. Přijdou na pomoc. Chci zase zpět, adrenalin a Arktida v jednom ražení. Plavil jsem se na Sibirjakovi, Čeljuskinovi, na kře.“
Šmidt zapnul rozhlasový přijímač. Berlín, marše do třetí říše, Hitler, řeč dobyvatelů, projevy zbabělých krysích nestydatých politiků, štvaní proti Československu.
„Vypněte to. Pořád žijí lidé, kteří na celém světě byli s námi, když jsme pluli na ledové kře… Já chci na vědeckou stanici Severní pól 1. Ernst Krenkel, muž z Čeljuskina, pozdraví lidi až u jižního pólu. Jeden lidský hlas může už dnes obejmout zeměkouli.“
Otto Šmidt souhlasil. A bylo mu líto, že nemůže být s tímto mužem.
Vybral pak velitele výpravy, třiačtyřicetiletého zkušeného polárníka Ivana Dmitrijeviče Papanina. Samozřejmě, nechtěl chybět ani hydrobiolog Petěr Širšov, který se zúčastnil plaveb Sibirjakova a Čeljuskina. Žeňa Fjodorov byl vědcem s rozsáhlými zájmy od astronomie až po meteorologii.
V květnu 1937 směrem k severnímu pólu zamířil letoun N-170, pilotovaný hrdinou Sovětského svazu Vodopjanovem. Další dva letouny byly naloženy potřebnými zásobami.
Otto Šmidt byl s nimi.
Nenapadne je, že kra během plavby se zmenší na rozměry padesát krát třicet metrů. U břehů Grónska je budou čekat ledoborce.
Polární vědec Vodopjanov přistoupil k Šmidtovi: „Soudruhu akademiku, je čas startovat.“
N-170 odlétá z ledové kry, z níž bude svět od května 1937 až do 19. února 1938 slyšet vysílačku Ernsta Krenkela. Známý radiotelegrafista se pokouší navázat dálková spojení, slyší ho v Austrálii, Československu, předává pozdrav sovětské polární expedice až na jižní pól, kde se právě nalézá americká expedice vedená admirálem Byrdem. Krenkel rádiovými vlnami propojil severní a jižní pól.
Otto Juljevič Šmidt se vrátil ke studiím vesmíru.
Po návratu ho navštívil Krenkel a vyprávěl: „Ta smůla připadla tentokrát na únor. Nic jsme netušili a kra se rozpoltila. Ztratili jsme veškerej vědeckej vercajch. V srpnu kra tála, všude bylo plno vody, v okolí točny však lítali rackové.“
„Udělalo se mnoho: velká prostranství Severního ledového oceánu byla probádána po stránce oceánografické, hydrobiologické, meteorologické, provedla se magnetometrická pozorování,“ líčil naplno Šmidt. „Víš, co mě celou dobu nejvíc zlobilo? V květnu a v červnu, kdy bylo naprosto bezpečno, za expedicí lítalo plno různých představitelů. Samozřejmě, že nechyběli ani dva kameramani, novinářští dopisovatelé. Ale vědecké přístroje, které jsme tam potřebovali, nepřivezl nikdo z nich.“
Viděl je v kině na plátně, jak se smějí – v únoru, kdy se kra rozpadala, žili sami jen čtyři polárníci a radiotelegrafista Krenkel udržoval spojení s ledoborci na příjmu.
V roce 1956 Otto Juljevič Šmidt ulehl k trvalému spánku a akademik Alexandrov o něm prohlásil: „Je vůbec možné, že všechno to, co dokázal, obsáhne život jediného člověka?“
FRANKIE HI-NRG MC, legenda zaživa (a svým způsobem zdařilý ledoborec, nebo ruská zmrzlina s oplatkou, chutné sousto, pro dámy v tomto počasí zabírá Pankrác, Servác a Bonifác jako zmrzlina k uplatnění) ze slunného koutu Itálie:
FILI (PROVAZY)
Jsou provazy, které nás táhnou, podpírají,
provazy které nás škrtí a provlíkají se jako pavučiny mezi mnou a tebou.
Jsou provazy, které se opírají o slova v nestabilní rovnováze,
jako několik tanečnic tančících v oblacích.
Provazy pružné nás spojují a čím víc se od sebe vzdalujeme, tím víc nás k sobě přitahují zpátky.
Elektrony se kříží okolo jádra jen na okamžik a jen co si s provazem hlasu něco pošpitají, zase se vzdálí.
Provazy (vlákna) z plátna utkaného obrazu Penelopineho,
a pak zničeného mnou a tebou, vzdálené jako struny, na které naše prsty brnkají,
chvějí se jako varhany, které tiší každý úder klávesy... Bim, bam... Kýváme se jako kyvadlo...
Loutky pověšené na šňůrkách, za které tahají naše vlastní ruce, které se sukuji a někdy mizí…
Provázky rozšlapané trávy, které se jen těžko znovu napřímí...
Dvě etapy proti sobě, a uprostřed provazy velmi napjaté, provazy ze zbytečností,
znovu zmíněných, bez toho, aby byly někdy vyřešené.
Provazy tmavě červené, které zkrášlí kódy nerozluštitelných zpráv.
Provazy, které shromažďuješ ve stopě, kterou já zbožňuji rozluštit.
Zlaté provazy vykreslují paraboly v letním šeru, vyplní přání duším...
A ty se stáváš hudbou, zníš rytmicky, hypnotická Harmonie:
tebou očarovaná, tebou, jež jsi kouzelné jablko z pohádky.
Jsme ztraceni ve stejném bludišti, a pronásledujeme stejný provaz bludů.
A jednoho dne přeřízneme spolu ten provaz našich životů
a zůstaneme konečně bez jakýchkoliv provazů (překážek) mezi námi.
Provazy z papírových draků, netrpělivých až se přetrhnou, osvobodí se,
ztratí se a jen tak si budou létat ve větru.
QUELLI CHE BENPENSANO (PĚKNĚ MYSLÍCÍ LIDÉ)
Jsou kolem nás, s námi, kolikrát my jsme těmi,
co slibují a nikdy sliby nedodrží, jedině když
se jedná o osobní důvody
Jediný účel světí prostředky, cenu, co je v sázce,
tak vysokou jak jen je možné získat,
vítězství je nezbytné a nenechávej nikoho dalšího se spolupodílet
V logice hry je jasné jenom jedno pravidlo:
žádné ohledy, žádný respekt pro naše blízké,
protože poslední zůstanou posledníma, jestli první mají velký náskok
Hodně jich je arogantních vůči slabým, hodně jich podlézá mocným,
oni duplikují ostatní, všichni jsou totéž, jen se na ně podívej:
schovají se za masku a ty je nemůžeš mít přečtené
jako ještěrky šplhají nahoru
a když přijdou o svůj chvost, tak si koupí zánovní
oni chtějí vystavovat všem na odiv, na co se zmohli,
utrácejí peníze, rozhazují peníze, oni jsou těmi, co vlastní...
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
...a jako čípky v plastu, žijí v uměle nafouklé bublině
se psy hlasitějšími než 120 decibelů
a s více trpaslíky než v Disneylandu
žijí se strachem, aby nevypadali chudě:
co mají, to ukazují, vše co jim chybí, si zamanou a pak to nakupují
v neustálém porovnávání se sousedem se rozrůstají jejich stavby:
od trávníku až do nebe, oni mají víc parabol než Sv. Marek v Písmu
[pozn. v italštině znamená parabola vedle antény i Kristovy úsloví v Bibli]
oni jsou ti, co si leští auto každou sobotu,
co po večerech připalují asfalt a mlátí malé děti,
oni jsou průměr, jako třída, do které patří,
oni jsou země-země, jako metací střely, kterým se podobají
všechno mají po ruce, šňupou drogy, koupají se v alkoholu,
potom zavadí o strom – BOOM –
jejich nosy bílé jako Fruit of The Loom
pak zrudnou víc než jak to znáte z krváku DOOM
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Každý jen výlučně pro sebe, uctívá Boha jen pro sebe,
drží se za ruce v kostele od jednoho konce lavice na druhý,
každou neděli – pokrytecké ruce –
ruce, které páchají věci, o kterých mlčíš,
ve strachu, že další ruce to zjistí – vyvolají skandál –
ruce, které potom podepíšou petice pro vyhoštění ze země
ruce tak jemné jako ricinový olej
[ricinovým olejem mučili fašisti, obětem způsoboval velké křeče a průjmy]
ruce, které svírají obušky, ruce vyšňořené drahokamy,
ruce, které jsou vztyčené na všechny kromě bratrů
Ti, co říkají: už není bezpečné vycházet ven v noci
ti, co chodí za děvkou na víc než na kafe, zatímco jejich synové koukají na TV
ti, co se chovají jako bossové, co si kupují magazín Class
ti natolik nároční, že si nechají zavolat NAS [speciální útvar italských četníků]
vytvarované noční můry, co by rádi vzpláli s každou cikánkou
ale jediná, za kterou se otočí, je ta, která jim dá lásku každou noc
když já jsem schován na druhé straně jejich černého měsíce [LUNA NERA je špatná karta z cikánské televizní soutěže LA ZINGARA, kde cikánka se 7 kartami dává lidem možnost vytáhnout si jednu, a když nenahmatají ´černej měsíc´, položí jim otázku a při správné odpovědi vyhrají peníze]
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
FIGHT DA FAIDA (BOJUJTE PROTI PODMÍNKÁM, KTERÉ TU ZLE BUJÍ)
Otec proti synovi, bratr proti bratru
narozeni do hrobu jako maso na jatkách
lidi s dušemi tenkými jako prostěradla, naostřeni jako při hrdelním zločinu
zuřící neznají meze, hrdinové bez země
ti, co vedou válku mezi Mafií a Camorrou
Sodoma a Gomorra, Neapol a Palermo
pekelní pobočníci, likvidovaní zevnitř jako čas ve vzpomínkách
z nádorovitého prádla, střihnutého podle zločinecké šablony
zatímco to svět sleduje mlčky bez zasahování
už nechceme víc válek mezi rodinami, vyvolaných
z touhy po ženě a jejím věnu
která dá dneska život synům a zítra jim ho odejme
větve bez listů, které ona láme
jako plody, které nikdo nechce:
to je počátek revoluce z bossovo hlasu
ale Don Vito Corleone dnes je blíž, než si myslíte
má své křeslo v parlamentu
teď je akorát ta chvíle zahájit odhodlaný útok
odhodlaný, radikální a ničivý
dneska víc než kdy jindy, spojit se proti mafiánským klanům
dělá se tu mlha, co nevěští nic dobrého
udržovaná daněmi, plnícími kapsy
dost bylo obálek podstrčených do správné kapsy v téhle špinavé Itálii
...musíme bojovat proti tomu, co se děje!
Jihu, nedovol jim, aby tě oklešťovali
zločineckou vládou, která tě chce zastavit
pokaž jim veselou náladu, sraž jim ten jejich hřebínek
všimni si, jak jemu padá hlava do odpadků
zbavuj své myšlenky od každého absurdního předsudku
je to počátek konce mučení, které nás ovládalo po staletí
které nás spolkne a potom nás zase vyzvrací
moc Démonů, které nazýváme „lidi“
kteří zabíjejí ostatní lidi, kteří využívají a vykořisťují nás mladé
moc, která přistřihává křídla nejslabším Andělům
moc, která utiskuje, moc drog
moc ve státu, který kašle na všechno
neštěstí v Bologna, Ustica, Gladio [teroristické útoky]
nahromadění koster v kredenci (rodinná ostuda)
nenávist, tvé semeno klíčí v zemi pohnojené
krví z války a Camorry
neporažená, bohatá a arogantní pokračuje v zabíjení lidí
hroby, masové vyvraždění, bomby vybuchují
rána stroje, výstřel z děla, vyhubení gangu
Cosenza, Potenza, zanechávající mrtvé lidské tělo
zasvěceni do násilí bez jakéhokoliv odporu
Alpy, Salento, pouze jeden krok:
ničte prašivej systém, aby došlo ke změně
vraťte nám zpátky naši zem, a ukončete válku
z ulice vyvstává intifada [povstání palestinců proti izraelcům]
...musíme bojovat proti tomu, co se děje!
Tri Tri Tri
[prastará sicilská říkanka z 13.století, kterou si zpívaly děti při hraní, znamenající 3,3,3]
sedm žen a tari [jméno drobné mince], tari má malou cenu, malou cenu
sedm žen a meruňka, a meruňka je sladká, sladká
sedm žen a oříšek, oříšek je tvrdej, tvrdej
sedm žen a mezek, a mezek má zuby
sedm žen a had, a had je jedovatej
sedm žen a granátové jablko, jeho malá zrníčka, jeho malá zrníčka
sedm žen a koule na kuželky, koule je kluzká, kluzká
sedm žen a slámka, slámka je tenká, tenká [pozn.: slámku v Sicílii používají na přípravu makarónů; těstem obalíte slámku, potom jí vytáhnete a máte uvnitř duté makarony]
sedm žen a malá kašna, malá kašna stříká vodu
sedm žen a kráva, kráva má rohy
sedm žen a paní, paní jde dolů po schodech
sedm žen a mušle na záchodkách, mušle je zakulacená, zakulacená
sedm žen a svět, a svět je 3, 3, 3
sedm žen a tari
LIBRI DI SANGUE (KNIHY KRVE)
Jsou lidi, kteří vyvolávají nesnášenlivost
tento stín se zvětšuje, pronásleduje, zvyšuje svou sílu
syn arogance a ignorance, smysl života pro toho, kdo ztratil svědomí
a slepě věří na nadřazenost jedné rasy nad ostatní:
ne, to není moje představa života
a hra nekončí, dokud nemá konec a já jsem jí začal hrát
kostky jsou vrženy a lavina početných tváří se ještě nezastavila
nemáme výsledek: oni se pokoušeli rozhodovat od dřívějšího, kdo je in a kdo je out
kdo je jednička a kdo je nula, kdo je bílý a kdo je černý
ale toto je částečný názor, není ponejvíc důležitý
je jen názorem nejsilnějšího a my nemůžeme uniknout smrti
chovat se jako kočka a myš není účelem hraní této role
vedené bezohledným vůdcem, nenávist mezi lidmi, nejsilnější na nejslabšího
oni jsou schopni vymyslet neprokazatelné alibi, ukazují zbytečné, ale nesporné důvody
odpírají všechna práva jiným lidem
ve jménu spravedlnosti lidí
ale pouze formou a ne záměry
jsi veliký? Respektuji tě, nebo ti vykopnu zuby
různé aspekty píšeme tisíci jazyky, ale jsme knihy krve... Všichni jsme knihy krve...
Jsme knihy krve, knihy budoucích dějin, různá kultura, ale stejná povaha
není třeba zapírat, toto jsou fakta, stejný úvod knihy a doslov pro každého
gauneři, podmazaní politici, pseudo-vzdělanci, mafiáni, policisté
není místo pro rozlišování, všichni jsme členy stejného národa Zulů
a když je člověk nahatý, je nahatý a nikdo nemůže říct, zda je člověk dobrý nebo špatný
nezáleží, jak je oblečen: bestie bude pořád jen bestií, i když nosí uniformu
a myslí si, že hájí práva... čí práva? To se stalo bratru Rodneymu Kingovi
který byl obviněn ze zločinu, že se narodil černý v temné nemocnici v říši, kde vládnou peníze
úder za úderem, mlácený jako chobotnice, svázaný, uvázaný jako koza, uvázaný na kštici
to je zdokumentováno, natočili to, stránky nenávisti psané na chodníku
údery s krví člověka bez viny a bez jakékoliv síly
který nemá nic společného s těmi ničemy
ale moji drazí, to se stává také v Itálii každý den
ale nikdo se o tom nedoslechne
pomalu, ale neúprosně písek času pokrývá mozky
každý den, každý měsíc, každý rok
všude na světě je násilí důvodem pro akci pro lidi a národy
pohlaví, rasa, náboženství
mají pořád dobrý důvod nenávidět
ale my si musíme připomenout
že jsme knihy krve... všichni jsme knihy krve...
Stránka za stránkou pocitů, emocí, rozhodnutí, pozměněných názorů
zaplněné stránky, bolestí probodané duše, aby věděly,
že existují lidé, kteří nechtějí rozumět, že je bolestivé cítit a vidět tebe jako někoho jiného
povinni přidat do scény zvrácenou frašku na tomto světě
s lidmi v pozadí, které vede jenom nenávist
„můžeš buď vyhrát nebo ztratit“
ne, já odmítám přijmout tuto pokroucenou logiku
typickou pro ty, kteří nechtějí milovat, ale soudit podle obalu
člověk posazený v křesle
jednotlivci jako on vládnou světu
a pozadí je ještě víc plné smrtí a bezútěšností
poměr se naklání, nevyhnutelně klesáme dolů
seznam tupých lidí je už dost dlouhý, ale v budoucnu bude ještě více zneužívání moci
ženy ponižované manažery: jestli jsi „dobrá“ budeš mít práci, jinak tě vyhodíme
muži narozeni daleko, příliš daleko na jihu, abychom jim pomohly
udí zdechliny v polích, v terénu pod sluncem
tisíc hrdel oteklých s úmornými slovy
trny v srdci těch, kteří vidí hnít své bratry
lidi zneužívané jako zboží na prodej
já odporuji všemu tomu, nemohu najít žádný kompromis s touto realitou
a nechci, nechci, nechci šibenici, abych byl jméno příští kapitoly, kterou se chystáme napsat
pojďte! musíte to pochopit
používejte více svoje srdce a méně kříže v kartách
protože jsme knihy krve...
CHIEDI CHIEDI (PTEJ SE, PTEJ SE)
Za lásku do hudby já také platím
lidi, poznali jste hodně lidí
kteří dělají chyby
kteří vykořisťují
kteří tě nejprve zužijí a pak tě odkopnou
lidi, kteří jen dělají, co chtějí
inkasují zisk z těch, co se nestydí předložit bujaré rýmy
aniž by se někdy ptali, jaký to má význam
z věcí, na kterých děláš, jim musíš velkej podíl odevzdat
a pak odejít
nejdříve ti řeknou, že na to nenajdou peníze
a že nemůžeš zbohatnout
tak ti už nikdy nevrátí tvé chechtáky
žádné díky od nich neslyšíš
nedělej si starosti
modli se a pracuj
podíváme se na složenky později, ve správný čas
říkají ti, matou tě
a čím více peněz jim nasypeš, tím víc se chovají jako hajzlové
Ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
Jak jsem dokázal, aby mi věřili, je snadné
já zním vždy důvěryhodně
ale používám tvé oči jako zrcadla pro stromy
pamatuji si všechny pasti od lumpů
a dávám příkaz zabít tvého partnera
je dobré, jestli máš pořád peníze
protože nikdy nereaguješ sama
využíváš toho, kdo bude „platit“
vypařuješ vodní oblaka z dechu
jako, když jsem ti věřil, aniž bych se tě zeptal
teď mi dáváš hloupé odpovědi
platím za svůj největší omyl
daruji ti perly místo ořechů ze stromu
víš to, že jsi svině
a sviní zůstaneš, ty se nikdy nezměníš
jedinou tvou budoucností může být, že se staneš klobásou
jestli si zapínáš náušnice místo, aby ses celkově upravila
Ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
Když říkáš přátelé, co tím jenom myslíš?
chovat se šťastně se stejnými úmysly
být tady každým okamžikem
ve kterém opravdu nevydržíš zůstat sama
rozdělit se na půl, mít cenu víc než dvojnásobnou
být věrná a nebýt tím opiem
ukázat se obnažená
chránit se a nebo se nechat vyhodit do povětří
máš jen blbé kecy a protivné výmluvy
budeš mít motivaci
protože jsi tak žila už léta
„kulturní“ chování ti nestačí
ale já jsem znechucený donucováním
ale jestli se nejdřív o to staráš a pak na to zapomínáš
bereš, co potřebuješ a necháváš riziko na jiných
jsi jako ryba u dna…
tak si uvědom ostudu věcí, které jsi udělala špatně
Ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
ptej se, ptej se a nedávej nikdy
ptej se na to, jestli ti dám, co neznáš
ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra
a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat
HIP HOP LOVELY ÚLOVEK…
(GANGSTERSKÉ VILNOSTI JEDNA DVĚ V BOOGIE)
PRO DÁMY HUPY TRUPY
Dívčí šarm a fluidum, které způsobí, že chci ji
Radek John to vystihl barvitě v beletrii
„Džínovej svět“ jednoho mladistvýho mudrce
co je přesně pokochání pro oči a haprování u srdce
a chuť na happy end, krásná nemoc od přírody
jako pamětlivej človíček si vybaví příhody
a nyní si zkusí přednes taky způsobilý fyzik Jirka
ač možná trochu oslavně, ne na způsob frajírka
inu první moje láska se jmenovala Renča
v lahůdkách v Plzeňce byla s ní docela prča
kdo zná Bassomatic, ten ví o „Mountain High“
padli jsme si do oka jak slogan lucky strike
a na svých patnáct let jsem tehdy neměl vlohy
ve výřečnosti jsem se ukázal tak nějak strohý
a s Danou, Blankou, Lenkou to samý jak jsem říkal
a s Lenkou se znám z autoškoly Hranička a Fikar
jo, tam jsem přemlouval učitele div ne plačky
ať nám dovolí na chvilku ignorovat značky
byl to metr na pořádek a moje snaha zbytečná
dřív Lenka, pak Helenka, ale Helena je netečná
je divná, avšak Bůh ví, že jsem z toho nešílel
jsem klidnější než kluk hromotluk nebo Kubelík Rafael
a balit vybrané holky může být mnohdy sranda
má Helena proto smysl? Jo, ta upoutá i granda
Dívčí šarm a fluidum, které způsobí, že chci ji
vítězit u holky a prodychtit své šance v loterii
nemám štěstí na prachy, na porcelán z Míšně
výnosy mě neberou, já jsem spontánní tak svižně
a pak vzhledem ke konstelaci s dojemnou jiskrou
nechal jsem Helenu a seznámil se s „Miss Grown“
jeden dopis česky a druhej english hello
už vím, proč složit poklonu „wolf call“ a pro kterou
i když mě odpálkovala, byl to čoud, ne románek
rád na ní myslím, ale s odstupem kapánek
nepřála si nic blíž v mém případě rozverně
další porce štěstí čeká potěšitele dvojmo souměrně
Monu Lisu jít objevit, zjistit, zda přeskočí jiskřička
Plzeň má svůj šperk, vede za ní přímá cestička
mám pro ní slabost, pro její půvab rošťačení
ocení Victora Huga… Paříž… Vídeň (tam kde není)
s dobrodruhem mohou doufat v zázrak na obloze
veselé dny v Prátru, na zámcích, toulat se po přírodě
yeah nejlepší jsou stromy, letní louky, vůně květů
až se uvidíme s rozkoší, jako Jean Reno jí zakvituju větu
smát se a prožívat úděl jako ninja v pátek stejně jak v neděli
miluji Tvou odvázanost, lehkost bytí, moje cherry
říkám to stereo jako piano s doteky chladivých pařátků velikána
to je sezóna 2013, kdy díky ní pohotově nadejdou velmi veselá rána
| 
