KAREL ČAPEK:
PALERMO
Raději bych toto ani nepsal, neboť se stydím, že nedovedu přesně říci, je-li nejkrásnější věcí na světě plavba po moři nebo Monreale nebo zahrádka v San Giovanni degli Eremiti. Co se Palerma týče, byl bych vám ještě včera napsal, že to je nejčistší město z celé Itálie; dnes, kdy jsem se potloukal kolem přístavu Cala, myslím, že je nejšpinavější, počítaje v to i Neapol, i Rocca di Papa. Zato nesporná přednost Siciliánů je, že skoro vůbec nežebrají; zdají se vůbec přísnější a důstojnější než ti kudrnatí Neapolitáni tam nahoře, snad vlivem španělské kultury. Španělský vliv je poslední; první je řecký, druhý a třetí je saracénský a normanský; renesance sem uhodila jen tak šejdrem. Ty různé kulturní složky zalijte oslňujícím sluncem, africkou půdou, spoustou prachu a překrásnou vegetací, a máte Sicílii.
Ba ne, ještě je tu kultura domácí, a tu je vidět na kárách všech sedláků z celé Zlaté Mušle. Ty káry jsou totiž velkolepě pomalovány; samé legendy, rytířské souboje, historické scény, války, dramatické obrazy ze soudobého života, vše to malováno s gotickou primitivností nebo trochu na způsob starých karet. Zrovna tak je pomalován strop v Tribunálech, tuším z 15. století. První káru jsem si chtěl okamžitě koupit; připadala mně jako muzejní kus. Za dva dny jsem jich viděl několik tisíc, a mezi nimi hotové polychromatické divy. Žije-li kde lidové umění plným životem, je to zde markantní poznání.
A nyní Monreale, zázrak, přebohatá archa románského umění; dóm vystlaný od hlavy k patě zlatými mozaikami, jež sice nemají vznešené krásy mozaik ravennských, ovšem o několik set let starších, ale jsou snad nejskvělejší a nejmonumentálnější pokladnicí románské dekorace, stejně jako Capella Palatina tady v Palermě, z níž jde člověku hlava kolem, a stejně jako zase křížová chodba v Monreale, kde se můžete dosyta vybláznit z nějakých tří set figurálních sloupů, kde každá hlavice je jiná a přitom je přímo nerozpletitelným klubkem ornamentiky a legendárních scén a zvířat a muzivické práce, a konečně jako vykládané ornamentální pásy a podlahy a frýzy tady i v Monreale, jež přesahují vše, co jsem si dosud představoval o možnostech čistě geometrické ornamentiky. A pak samo Monreale, divné město nalepené na svahu hory uprostřed stromovitých kaktusů, palem, smokvoní a nevím jakých ještě divnějších stromů, město plné španělských a saracénských mříží, měkkého a neobyčejně malebného baroka, špinavého prádla, oslíků, dětí, prasat, lidových štítů a překrásných vyhlídek až někam na Liparské ostrovy, – první město, kde mi opravdu přecházely oči.
A opět něco zcela odlišného: zahrádka ve staré, napůl zřícené křížové chodbě v San Giovanni degli Eremiti. Kostelík sám je stará mešita s maurskými báněmi; a na té dlani půdy mezi maursky lomenými oblouky ambitů vyrostlo a vykvetlo vše, co bláznivě štědré nebe vysypalo do klína Zlaté Mušli zálivu Palermského. Několik pomerančovníků a citroníků se ohýbá pod zralým ovocem a zároveň kvete; datlová palma, osypané růže, keře nesoucí dobře litrové trubicovité květy, vegetace mně neznámá, matoucí houšť květů a vůní. Na úžasně modrém nebi se rýsuje pět rudých saracénských bání, podobných podivným glóbům. Můj bože, tenhle kout byl snad přece jen nejkrásnější ze všeho.
V Monreale jsou překrásné mozaiky o stvoření; ani Michelangelo v Sixtinské kapli nepojal hlouběji stvoření světla a vod a souše a těles nebeských, a zejména zapomněl nebo neuměl udělat, jak Bůh dne sedmého „viděl, že dobré jest“, a odpočinul si. Bůh v Monreale odpočívá, sní jako hospodář po práci, ruce zalomené v klíně. – Nuže, i Bůh stvořitel na něco docela zapomněl; uložil sice Adamovi, aby nazval jménem veškerá hovada i havěť vodní, ale už mu neuložil, aby nazval jménem také veškeré druhy zápachů. A proto lidský jazyk není schopen vyjádřit vůně a smrady. Smíchejte jasmín, shnilou rybu, kozí sýr, žluklý olej, lidský výpar, dech moře, oranžovou silici a kocouří zápach, a máte desetkrát zředěnou představu toho, co se dýchá v takové přístavní ulici. A nezapomeňte na dětské plínky, tlející zeleninu, kozí bobky, tabák, prach, dřevěné uhlí a pomádu. Přidejte ještě trouchnivinu, splašky, mokré prádlo a přiškvařený olej. A ani to nebude stačit. Je to nevyjádřitelné a Flavor Flav by nad tím ohrnoval frňák.
Nevyjádřitelné jsou krásy a podivnosti světa jedné planety.
OD PALERMA PO TAORMINU
Zaplaťte mi těžkým zlatem tyto řádky, ne pro jejich zvláštní krásu, nýbrž proto, že sám za ně musím tolik platit. Ale počítám-li za každou hvězdičku deset centimů a centim za každé hluboké zašumění moře, deset lir za rudý ohýnek na špičce Etny a za balzamický vzduch půl liry za hodinu – jak vidíte, nepočítám ani odrazy na moři, ani palmy, ani starý hrad, ba ani řecké divadlo, jež teď v noci nemá, čím by upoutalo –, nuže, pak to stojí za to, budiž pochválen bůh, že mne poslal v tyto končiny.
Svou zázračnou mocí mne uvedl nejprve z Palerma napříč Sicílií, přes spoustu holých, podivných a smutných kopců, přes aleje kaktusů a sirné doly do Girgenti, což je takové městečko na kopci, a kus dál hned celá série řeckých chrámů. Jsou dórského řádu a následkem toho velmi sličné. Byl zrovna svátek Nanebevzetí, i sjížděli se domácí lidé z daleka široka k těmto ** nejzachovalejším řeckým památkám, pili tam a jedli a vykládali dětem, že to jsou jako řecké chrámy; jiní vážně měřili kapesními metry dříky a kvádry a vůbec byli zřejmě pyšni na řečené chrámy. Stalo se mi cestou zpátky, že se ke mně přidal nějaký girgentský mladík, mluvě čímsi, co asi považoval za francouzštinu; nevím pak, jak se to stalo, ale najednou jsem kráčel uprostřed asi dvanácti dívek velice pohledných, a za námi táhlo hejno skvostných frajerů, a vše bylo obklopeno stádem koz s bílou hedvábnou srstí a točitými rohy. Takto jsem putoval ve zlatém prachu západu, mluvě střídavě česky, italsky a francouzsky, podoben vůdci jakéhosi bakchického průvodu; kdo nás potkal jeda na oslu či mezku, smekl klobouk a dlouho se za námi ohlížel. Jakživ nepochopím tuto antickou událost.
Načež mne bůh vedl velmi složitými kolejemi od moře Afrického k moři Jónskému. Podél cesty jsou opět kopce, kopce zelené nebo bíle hřebenité, kopce sirné nebo proryté jeskyněmi jako sýr, a podivná města, jež vylezla na samé vrcholky převysokých hor, jako Enna inexpugnabilis čili Castrogiovanni, trčící v mracích nad malým nádražím, skrčeným téměř v tunelu, a pak nad zrajícím obilím se vynoří zasněžená Etna a zmizí v mracích, pak přijdou malarické močály a modré moře, pak tedy Siracusa, město na ostrově, útržek starých Syrakus. Ty totiž byly na souši a měly rozsah náramný, divadlo, amfiteátr a slavné lomy, a k tomu ještě křesťané nadělali ohromných katakomb. Ty lomy se jmenují latomie a jsou velmi krásné; jsou to rostlinné ráje obehnané dokola skalními stěnami; jediný přístup střeží kustos, kterému se platí, a proto do řečených latomií tyran Dionýsos zavíral zajatce. I v Siracuse mají sedláci malované káry, jenže místo historických obrazů dávají přednost scénám ze života vznešených vrstev; a bývají mezi nimi kusy zvláště půvabné.
Zdá se, že málo mluvím o antických památkách. Mohl bych toho jistě napsat mnohem víc; v průvodci je udáno vše, století vzniku, tloušťka dříků i počet sloupů. Ale snad mám ducha příliš nehistorického; mé nejlepší dojmy z antiky jsou spíš přírodního rázu, jako například zlatý západ ve zlatových templech girgentských nebo bílý polední úpal v řeckém divadle, kdy po sedačkách běhají překrásné ohromné ještěrky; nebo osamělý laurus nobilis u přeraženého sloupu, ohromná černá užovka na dvoře Domu tragického básníka v Pompejích, vůně máty a begónií – ach, to nejkrásnější a nejbezhraničnější (neomezené) na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, vteřiny nezachytitelné, těkavé.
Posléze tedy Taormina, ráj pozemský nad šumějícím mořem, ostrov vůně a květů mezi skalami, světélka u moře, rudě zářivá Etna. – Ne, nyní mysli na domov; a kdyby to bylo stokrát krásnější, mysli na rodný domov, na zemi tekoucích vod a šumějících lesů a přeskromné, intimní spanilosti.
Nemůžeš nikam zabloudit, když obracíš tvář k domovu.
http://www.youtube.com/watch?v=u7J-EBHjMeU
Frankie Hi NRG M.C. - Disconnetti il potere |