JOSEF ČAPEK

☼   23.3.1887  Hronov   ♂  apríl 1945  koncentrační tábor samých zdechlin Bergen Belsen

Dílo Josefa Čapka, více než 125 let od narození svého guru, je stále zánovní a působivé a aktuálností nešetrné; v jednotlivých odvětvích výtvarné tvorby a literatury pak znamená výrazné osobnostní obohacení. Přitom dokládá problematiku vztahů mezi evropským rytmem vývoje a projevy integrity rýmů zakotvených v realitě neblaze proslaveného domova; je v mnohém symbolem cesty a zápasů moderního českého umění, i František Skála by mu dal za pravdu.

Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově. To není lhostejný biografický údaj: šlépěje dětských let, žitých v čarovné podhorské krajince mezi obyčejnými a fortelnými lidmi práce a devatero řemesel, se staly trvalým znamením Čapkových obrazů a knih. Prostředí domova poutavě zachytil v několika prózách, jejichž úryvky skládají neodolatelnou sbírku Rozpomínek – na rodinu, na učitele a na první tvořivé začátky, naplněné „takovým tichým vnitřním snem, ba spoléháním, že nepochybně je to projev umění, čím se lze nejkřiklavěji přiblížiti k životu Mia a ke všem těm tajemstvím, která jsem v něm viděl, že to bude někdy má pravá věc“. Už zde se předurčuje dvojdomost, v níž se výtvarné snahy podmiňují, prolínají a doplňují v samozřejmém svazku s literaturou. To máte jako na tobogánu, vy a klikatá skluzavka a poháněcí proudy vody. Moje úctyhodná sbírka je jen klasika, jen veskrze dobré sdce dámy versus Jirka, moje úctyhodná náplň je z Ria, il caffé Mio, do každého dne trocha zdobnosti samotnou dobrotou právě vytvořené jako srdíčko s nápisem na pěně café. Kolikrát bylo o něm právem stvrzeno: malíř, který je básníkem prožitků a zkušeností viděného světa; spisovatel, jehož slova a věty napovídají výraznou barevnost, prostorové členění ideální matematikou, pevně hraněný tvar.

Mladá léta studií Josefa Čapka na Uměleckoprůmyslové šprtárně v Praze a první samostatné krůčky malířské spadají do doby, kdy se v české výtvarné kultuře dokonává rozhodná proměna ideového pojetí, tvůrčích vjemů i formového výrazu. Generace impresionismu, symbolismu a secese, jejíž zrod a působení byly od devadesátých let spjaty se Spolkem výtvarných umělců Mánes (vzpomeňme si na hlavního tahouna Maxe Švabinského), dospívá tehdy k vrcholům tvůrčího snažení; její zásluhou se též otevíraly obzory vývoje a současného stavu evropského umění. Zvláště soubor prací Edvarda Muncha roku 1905 a přehled francouzského impresionismu roku 1907 ukázaly kořeny nových snah, výstava Nezávislých roku 1910 (v čele s Henricem Matissem a André Derainem) vedla do centra aktuálních nepokojů; jejich rozloha pak byla v roce 1913 dokumentována panoramatem moderních světů, kdy vedle kubismu v pojetí Pabla Picassa a Georgese Braquea se předvedla širokánská škála výrazových prostředků, rozvíjených jejich přáteli a vrstevníky.

To vše napomáhalo vytvářet plodnou atmosféru, v níž na zakladatelské počiny generace devadesátých let organicky navazovali mladí s nadprůměrným názorem; počínaje prvními výstavami výtvarné tlupy Osma v letech 1907–1908 (za účasti Emila Filly, Bohumila Kubišty, Antonína Procházky, Viléma Nowaka, Vincence Beneše, Otakara Kubína a jiných) se začaly snahy a síly nastupujícího pokolení vyhraňovat a členit do několika proudů. V rozjitřené a namáhavé době myšlenkového i tvůrčího kvasu se vyhraňoval též výtvarný hlas a výraz uchopení umění za pačesy u Josefa Čapka. Sdílel touhu svých vrstevníků dobrat se v malbě k poznání závazných zákonů, ověřovaných v širokém rozpětí zájmů o umění současnosti i minulosti, úporně se probojovával k pravdě svých pláten i k jejich teoretickému ohodnocení; zprvu ve spolupráci s bratrem Karlem Čapkem, kterou z oblasti prózy rozšířili i na výtvarnou kritiku.

Mladému malíři Čapkovi v jeho orientaci hodně napomohl pobyt v Paříži (1910–1911), kde do sebe nasával široké rejstříky výbojů a na vlastní oči bez klapek poznal, oč jde v moderní malbě; přitom neztrácel pod nohama pevnou půdu vlastního názoru. (Ve sbírkách Trocadera byl zaujat tvarovou bohatostí a výrazovým napětím afrických a oceánských skulptur a objektů; knížka Umění přírodních národů, vzniklá o čtvrt století později (1938), shrnovala zážitky a zkušenosti mladého okouzlení.) Nesdílel zápecnickou „bázeň před Evropou“ a věřil v „tvořivou povahu moderní doby“, jak zní nadpisy některých statí, psaných v letech před první světovou válkou. Ale už tehdy odmítal „život na dluh“ a usiloval o tvůrčí vyjádření vztahu ke skutečnosti; v teorii i praxi své výtvarné práce se rozhodně stavěl proti konvencím a rozmělněnostem měšťáckého malování, proti pasívnímu až epigonskému přejímání tvaroslovných formulek pařížské školy, a vůbec proti špatnému vtipu nedůmyslně krytému ve špatné úrovni.

Předválečná léta v díle Josefa Čapka, určovaná laboratorním zkoumáním formových vztahů a výrazových prostředků, byla ve stejné míře také údobím umělcova soustředěného zájmu o významovou nosnost výtvarného uchopení díla. Středem malířova zaujetí se zprvu stalo moderní město a jeho scenérie, ale záhy se ocitá v popředí snaha po humanistickém důrazu, o němž roku 1913 svědčí obrazy postav uzavíraných v jasnou konstrukci pádných linií a barevných ploch (Harmonikář, Flašinetář, Námořník, Pepek, Špenátista). Ucelená stavba se pak místy rozvolňuje k dynamické rytmizaci forem, v obezřetné rovnováze plošných i prostorových vazeb. Postupem času se Josef Čapek soustředí k obrazům a kresbám tváří a postav, v jejichž rázně tesaných tvarech a sevřené, místy jasné a místy melancholické barevnosti vyvstává úhrnná zkratka lidských gest i citových rozpoložení.

Madam se řekne stejně tam i pozpátku

něhu a víc komplimentů běž představit v zrcátku

a můžeš se tam odrážet pomalu i presto

co můžeš zpříjemnit, je Tvoje umírněné gesto

Malý princ byl šlechetný jak ušlechtilá ocel

netrápil ho kašel, vzal si sirup a jitrocel

Exupéry maloval, jak mu umožnila pastelka

mně se líbí její pověst i šarm, dáma je živelka i Popelka

Strohá až nahá, důrazná konstruktivní forma vždy obsahuje významově bohaté, často epicky odstíněné sdělení, je jen na vás, zda ho pochytáte jako šlupku metanou na baseballovém hřišti. (K nejvýznamnějším obrazům patří Hoch s obručí, Děvče s lampičkou, Sedící žena.) Závěrem tohoto údobí a zároveň předznamenáním obrazů dvacátých let, inspirovaných prostředím velkoměsta a periférie, je Žebračka s dítětem. Klíčem k tomuto výtvarně syntetizujícímu pojetí, místy se blížícímu ideogramu či lapidárnímu znaku, jsou slova, jež na okraj obrazů svého bráchy napsal Karel Čapek: „Můžeš udělat žebráka z vrásek, chlupů, hadrů a podobně, avšak pravý žebrák není stvořen čili udělán z vrásek, chlupů, hadrů, nýbrž ze žebrání, smutku, prosby, trpělivosti, vyčkávání a nehybnosti.“ Tehdy se Josef Čapek bratří s malíři, kteří shodně vycházeli z podnětů evropského uměleckého vývoje, ale snažili se – v zápase o moderní český tvar – o jejich tvořivé a osobité uplatnění. Volná, ale soustavná spolupráce několika umělců této orientace vedla na jaře roku 1918 ke společnému výstavnímu vystoupení družiny Tvrdošíjných, za účasti Václava Špály, Josefa Čapka, Rudolfa Kremličky, Jana Zrzavého (zná slečna z Ria jeho modlitbu?), Vlastimila Hofmana. Jejich úmysly průkazně a temperamentně osvětlovala kritická činnost básníka Standy Kostky Neumanna, později shrnutá v knížce Ať žije život (1920), i jeho redakční působení v I. ročníku Června roku 1918.

Situace v politickém, hospodářském i kulturním životě mladého československého státního útvaru se projevila také novými zádrhely v umění. Vyznačovala je vzepjatá vlna sociálního zaujetí jako odpověď na zkušenosti války a pod vlivem idejí VŘSR v Rusku, v citově účastném vztahu k realitě života a prostředí nemajetných lidí. Tvorba Josefa Čapka zůstávala pevně v kolejích dosavadního zájmu o viditelný a hmatatelný svět. Tématem jeho obrazů se často stává město a periférie (v několika variacích Žebračky a v Harmonikáři, 1919). Zároveň vznikají pohledy do předměstských koutů v úsečně rytmizovaném souzvuků linek a barev, a výkřiky nápisů na zdech a ohradách, Josef Lada s Jaroslavem Haškem by mohli vyprávět, co si četli, nebo po zdi čmárali? Několik obrazů směřuje k monumentalizující skladbě, jež neoklasicistně založené objemy předvádí z řad plošného řešení (Mr. Myself a Černošský král z roku 1920, Bednář z roku 1921). Zvláště pak ve scénách hranatých chlapů a výrostků z periférie, tehdy charakterizujících umělcovo dílo, se robustní věčnost odstiňuje jemnou baladičností (Chlapec s trubkou z roku 1923, Dva chlapci, Přátelé z roku 1924).

Naplno se rozrůstá také jeho vynalézavá a mnohostranná tvorba grafická: od dřevorytů, linorytů, litografií, jejichž cyklus patří k opěrným pilířům moderní české grafiky, přechází umělec k soustavné práci pro knihu v sérii ilustrací a zejména obálek řezaných do linolea a překypující mírou tvarové invence. Jsi prej kyprej, nápaditej okamžitej! A tehdy také začíná Čapkova práce pro divadlo; dramatik, znalý zákonů jevištní performance (jak dokazují hry, jež psal ve spolupráci s bráchou Karlem i sám), výrazně zasáhl do vývoje české scénografie v řešení počítajícím s plošným akcentem linek a barev, ale ukázněně se podřizujícím funkčnímu členění dramatického prostoru. Prostě stejně jako Milada Marešová si vyhrála s vynálezem domácího biografu, Josef Čapek obstál v designu pro divadelní činnost.

V rozmezí let 1928–1929 se v díle Josefa Čapka uskutečňuje znatelná proměna obsahová, skladbová, výrazová, k lepšímu, palec nahoru. Už ne město, ale příroda je nyní jeho dominantou: lesy a pole, meze a luka, strmý břeh řeky i hladina rybníčku za humny – vlídný a milý venkovský svět, v němž je dostatek místa pro domky okolo návsi, pod modrou oblohou a nad zelení a barvami květin. Je tu vždycky plno lidí – venkovských tetek a strýců, myslivců a rybářů. A hlavně dětí, jež zabydlují nejkrásnější oleje a pastely, kresby a kresbičky. „Neostýchám se vyznati, že mám děti velice rád a ve veliké serióznosti,“ napsal po letech v knize Kulhavý poutník. „Překonává mne to jejich přírodně božské puzení nabírati života a býti milovány.“ (1936) Znovu a znovu se navracejí motivy kluků a děvčátek v ustavičném kutění a hrátkách, ve veselém skotačení a bezelstném údivu nad motýlem v povětří či hvězdami na nebi – od jara do zimy; jímavý svět dětství, provždy vyjádřený v kresbách Mikoláše Alše (v Plzni na omítkách starých domů u Nerudovky nebo na Klatovské), ožívá tu v proměňovaném vzhledu a prostředcích, ale v totožné intenzitě prožitku a sdílnosti.

Některé obrazy jsou založeny na pádných a vervních linkách, rozvrhujících plochu, místy v ornamentalizovaných zákrutech (Děti v krajině, 1928); jiné jsou skladem diagonál, trojúhelníků, kosočtverců (Vesnice, 1929). Lineární stavba olejů z počátku třicátých let se upevňuje a rytmizuje. Obraz žije a harmonizuje. Jsou to plátna smyslově plné, přitom pevně poutané cílevědomou konstruktivní vazbou. Je to malba vzrušené moderní senzibility a neklamného osobního vidění, zároveň zpěvná a sdílná. Má široký, ale vcelku ustálený rejstřík motivů dětských her, často v lineárním důrazu (Děti na písku, 1931), v kontrastnosti měřičských forem a chvějně rytmizovaných úderů štětce (Prázdniny, 1931), nebo ve strohosti geometrizované skladby prostorové (Děti s drakem, 1933). Postupem času zesiluje v obrazech obsahové napětí, místy v nezvykle baladických tóninách, navozených dramatizujícími liniemi, jež obmykají postavy na klikaté cestě ne tobogánem, leč v pahorkaté krajině suchou botou (Mrak, 1933).

Významové zřetele jsou v díle Josefa Čapka vždy v rovnováze s tvaroslovnými principy. Dotvrzuje to několik obrazů z let 1934–1936, které jsou záměrnou transpozicí folklóru – ve tvořivém ohlasu lidových řezeb a maleb či v takřka doslovném uplatňování ornamentů z textilu a keramiky. Josef Čapek tu ze zkušeností pobytu na Oravě signalizuje vývojově významnou tendenci, která se tehdy začíná projevovat na struktuře moderní československé kultury ve všech tvůrčích odvětvích (ve výtvarném kumštu, literatuře, hudbě, divadle). Přitom nezůstal jen u svého malířského a příležitostně literárního díla; po řadu let se podílel na aktivitě výtvarného oboru Umělecké besedy, kde pravidelně vystavoval a měl směrodatnou účast na redakci časopisu Život – v názorově širokém a niterně odpovědném programu duše, s nímž k rozvoji naší kultury přispívalo společenství malířů, sochařů, architektů, teoretiků (byli mezi nimi Václav Rabas, Vlastimil Rada, Vojta Sedláček, Jan Zrzavý a Josef Šíma, Bedřich Vaníček a Otakar Kubín, Ľudovít Fulla a Cyprián Majerník). Kromě toho Josef Čapek pravidelně psal statě a referáty, hutně a pronikavě zaznamenávající události pražského výtvarného života. Do hloubky promýšlel zásadní otázky umění a varoval před napodobivým a samoúčelným obráběním formy.

Horizont jasného a bezelstného světa malířské tvorby Josefa Čapka se po polovině třicátých let zatahoval zlověstnými mraky. Signalizovaly to rovněž některé obrazy monumentalizující svět prostých venkovanů (Žena s dětmi v krajině, 1936); vyjadřovaly úzkosti a předtuchy dramatické doby (Těžko, 1937), v době narůstajícího ohrožení domova se vyznávaly z oddanosti životu a jeho radostnému jasu. Evropská malba, stejně jako literatura a všechny oblasti kultury, obrážela a vyjadřovala tíživé napětí doby i její dramatické poryvy; Guernica Pabla Picassa je nejvýmluvnějším dokladem obnoveného aktivního vztahu umění k realitě prožívaných událostí. Také v Československu, kde se brzy poukazovalo na nebezpečí fašistické agrese v Evropě, si umělci uvědomovali svou odpovědnost při obraně hodnot pokroku a lidskosti. A tehdy ani Josef Čapek nezůstával pozadu, neváhal svou činnost učinit článkem obecných snah. V kresbách a karikaturách ukazoval na příznaky a nebezpečí nadcházející války, vysmíval se diktátorským botám a odhaloval šalebnost i klam zhovadilých hesel fašismu; varoval a zapřísahal, bránil a mobilizoval. Člověk povahou neprůbojný a meditativní se svým uměním připojil do boje – do první řady těch, jejichž verše usilovaly pochodovat „zbrojným krokem“; učil lidi, mnohdy jako dnes lhostejné a nezaujaté ke světu kolem, vidět Dějiny zblízka (jak zní název obsažné knihy vydané roku 1939). Jeho kresby, pádné a ostré v lineárním švihu i v přesných, trefných pointách, byly víc než příležitostným komentářem na okraj dne; spolu s bojovnými projevy představitelů politické karikatury u nás se proměňovaly v ukazatele a dokumenty času, kdy válka nebyla zatím vyhlášena, ale boj propukl již naplno. Je nemnoho umělců, kteří jako Josef Čapek dovedli intenzívně prožívat sled i spád dobových jevů a odpovídat na ně včas a výrazně, s přesvědčeným, a proto přesvědčujícím tvůrčím patosem.

Dokládají to dva významné cykly, v nichž jeho malířská tvorba dospěla k náhlému a předčasnému závěru. Mnichovská zrada zoufalců na podzim roku 1938 vydala Československo na pospas žhářům a lupičům; to je smysl bojových gest, jimiž na obrazech Čapkova cyklu Oheň hrozí a zapřísahají postavy vesnických žen. Pohraniční kopce a krajiny, po tisíc let nerozdílná součást země, byly násilně zpřetrhány; k jejich obrysům v dálce bolestně vzhlížejí ženy na obrazech druhého umělcova cyklu Touha. Oba cykly jsou logickým vyústěním dosavadního Čapkova snažení, vždy zaujatého světem kolem, jeho drobnými i velkými ději. Ve dnech, kdy všichni lidé u nás žili vzdorem a bolestí, byl Josef Čapek samozřejmě a účastně s nimi. Formová skladba těchto obrazů je výslednicí předchozího vývoje; má kořeny v některých obrazech z let 1937–1938 a bezprostředně navazuje na novinové ilustrace.   

Když bylo Československo 15. března 1939 obsazeno hitlerovským dobytkem a když nedlouho potom v září se hned rozhořela druhá světová válka, byl Josef Čapek odvlečen do koncentráku. Podle svědectví ženy Jarmily se chystal k práci na třetím cyklu, v němž si přál vyjádřit víru v opětovné vítězství pokroku a spravedlivý mír. Nestačil svá předsevzetí ani uskutečnit, nedočkal se dnů svobody, jejíž příchod po celých šest let nezlomně očekával; svědčí o tom Básně z koncentračního tábora, vydané posmrtně, i množství drobných kresbiček, v nichž opakoval motivy cyklů a v přípiscích textů se těšil na dobu „až barvy budou vlát“.

Josef Čapek zahynul někdy zkraje dubna 1945 při evakuaci koncentráku v Bergen Belsenu. Jeho hrob je ztracen v neznámu, ale dílo, které po něm zbylo, hovoří navěky o živých hodnotách evropského umění.

V tomto směru se obrazy a kresby Josefa Čapka řadí do souvislostí mocného i rozlehlého, názorově i výrazově členitého proudu, jenž od poloviny třicátých let soustřeďuje projevy umělců z jednotlivých koutů Evropy a světa – všech, kdož ze svého ideového přesvědčení nebo z poznání a prožitků dramatických chvil se tolik zamýšleli nad osudem lidstva a ve svých obrazech a sochách, kresbách a grafických listech vyjadřovali své úzkosti a varovný prst, výzvy a odhodlanou rezistenci. Ve výtvarně teoretické a uměleckohistorické literatuře se právem uplatňují definice Umění bojujícího, Arte a resistenza, Kunst im Widerstand a tak bychom mohli pokračovat. V tomto výčtu nalézáme díla vůdčí smečky své doby – z malířů zejména Pabla Picassa, Fernanda Légera, Marka Chagalla, Maxe Beckmanna, Oskara Kokoschku, ze sochařů Jacquesa Lipchitze, Osipa Zadkina, Henry Moora, z grafiků Johna Heartfielda, z nastupující generační vlny Renata Guttusa a mnohé další. Patří sem také Ben Shan a jiní ze Spojených států, mexičtí muralisté a grafikové J. C. Orozco, Diego Rivera, D. A. Siqueiros, Leopold Mendez, Brazilec Candido Portinari – vpravdě umělci z celého světa. V tak širokém a mnohotvárném, vývojově směrodatném proudu má čestné a trvalé místo také české a slovenské umění a v jeho rámci zabodoval Josef Čapek. Rozmezí třicátých a čtyřicátých let je proto zásadním předělem ve vývoji moderního umění, jež v účastném pochopení prožívaných událostí obnovuje či prohlubuje svůj vztah k realitě a zápasům doby. Odtud ve struktuře obrazů a soch podstatné rozšiřování těch neokázalých zřetelů… Josef Čapek začínal svou tvorbu zkoumáním nových metod a prostředků výtvarného projevu, v čase formového pátrání a výbojů. Přitom si už tehdy malíř kladl otázky po obsahovém záměru a konkrétní inspiraci, tváří v tvář každodenní nevhodné situaci. Tak si třeba vezměte ponaučení od tohoto mistra.

Josef Čapek – dílo básníka a malíře a skvostného myslitele z 20. století

PŘED VELIKOU CESTOU

Těžké chvíle, těžké dny,

není volby, rozhodnutí,

temní dnové poslední,

jste dny života, či smrti?

V život zpět či v smrti chřtán

– co bude na konci cesty?

Tisíce jdou, nejsi sám…

Budeš, nebudeš mít štěstí?

Vzešel velké cesty den

– dávno připraven jsi k tomu:

života či smrti žeň – 

– vždyť jdeš domů – jdeš přec domů!

(krátce před odjezdem transportu 25.2.1945 napsal svou poslední báseň, pojmenoval ji Před velikou cestou – 13.4. nebo 14.4.1945 musel zahynout tento vzácný člověk)

„Když jsem přišel na tatínka, že budu malířem, strašně se polekal, protože měl za to, že stát se umělcem není daleko od cikána. Starý pán měl víc pravdy, než se zdálo. Umělci nejsou sice cikány, a bohéma byla jenom příjemným rozmarem starší generace; ale čím víc vidím umění, tím naléhavěji se mi vtírá, že umělci mají s cikány a kejklíři společné něco velmi podstatného: provozují čáry.“

Josef Čapek

JOSEF ČAPEK:

„Nejprve třeba mít obrazu plné srdce,

aby ho pak mohly být plné oči.“

„…Chtěl bych, aby moje práce nebyla nuceně v znehodnocení, aby také mně byla natolik užitečná jako řemeslo řemeslníkovi, aby nebyla pro lidi pouhým znepokojivým trusem…“

Zasvitnou vzácné jiskřičky radosti; v prvním válečném létě 1914 se ozval první zájemce o Josefovy obrazy, mladý učitel. Napsal dopis: „pokud by mi omezené finanční prostředky stačily…“

„Myslím, že se těch obrazů lekne, až je uvidí, a že z toho nebude nic,“ svěřoval se Josef Jarmile. A ještě: „Dám mu něco staršího, aby se toho pak doma nebál.“

K životním zásadám bratří Čapků patří dělat a vydržet. A tak Josef maluje dál, třebaže vystavovat nemůže, a pokud něco prodal (– jestli k tomu vůbec došlo), tak leda levný obrázek chudému učiteli.

Maluje Děvče s kopretinami, Děvče v klobouku, Děvče v modrých šatech; maluje Jarmilu. Dívku, která se češe, dívku před zrcadlem, dívku, která se myje; svoje představy o Jarmile. Také hocha s lucernou, výjevy z ulice, další námořníky. V tom stálém ohrožení válkou, v nejistotě života ze dne na den, v izolaci od ostatního uměleckého dění opouští Josef Čapek kubismus a dostává se dál, sám k sobě, k vlastnímu osobitému výrazu.

Tak modrý,

jako ta obloha,

tak modrý obraz chtěl bych udělat,

jako jsou modré dětské hry,

jak domova kouř modravý,

tak jako radost nebo štěstí bývají,

modré jak květy pomněnek,

modré jak drozdův popěvek,

když kosatce a zvonky rozkvetou,

též modré mnohé písně jsou,

má milá měla stuhu takovou…

(koncentrační lágr Sachsenhausen, 1944)

Esa eses ztrácejí zájem o alpské scenérie, mají teď jiné starosti. Na podzim byla zrušena malířská dílna.

Kupodivu Josefa Čapka po jejím zrušení nepřeložili na tajemný devatenáctý blok, onu „třináctou komnatu“ Sachsenhausenu, kde se s požehnáním nejvyšších míst pilně padělají libry a začíná se pracovat na dolarech. Dali ho do truhlárny, dělají se tam bedničky na munici a rakve. Mrtví z lágru se spalují (hromadně ovšem, nikoliv po jednom, jako v solidním krematoriu), rakve se tedy vyrábějí pro civil, na zakázku. Třetí říše potřebuje k životu stále víc rakví.

Někdy to dřevo i voní. Připomíná les. (Za teplých dnů celé podzámecké údolí vonělo dřevem, pryskyřicí…) Ale je tady těžká práce, dřina. Josefovi jde na sedmapadesátý a má za sebou už pět roků v lágru.

Pět roků uvězněn za živa nežil jsem,

pět let už nepoznal jsem volný kraj,

nedýchal modrý les, nespatřil žito kvést,

neviděl děti, jak si v slunci hrají

– ztratil jsem víc, než možno povědět:

já ztratil víc, než života pět let!

Dřina a deprimující prostředí rakvárny udělaly svoje. Měl štěstí, dostal se do nemocnice, ne na revír, jak se říká marodce, odkud jen málokdo vyjde živ. Díky Čechům, kteří v nemocnici pracují, se nemusí do rakvárny vrátit: zůstane v nemocniční laboratoři jako písař. „Kdybyste věděla, co je to být pouhou číslicí, dobytkem, materiálem k zpracování v pomalu se zakusujícím a rozemílajícím stroji…,“ napsal Jarmile z terezínských kasáren roku 1916. Začátkem prosince 1944 dovršil dva tisíce dnů v rozemílajícím stroji lágru. Jenomže on je tvrdý materiál: krkonošská žula.

Diktátorské boty, už notně odrané, sem tam díry v podrážce i svršku, couvají do vnitrozemí od východu i ze západu. Spojenecká vojska se v červnu vylodila v Normandii. Stále častěji, většinou za poledne, zaslechneš v hloubce oblohy temný hukot: za jasných dnů se stříbřitě zalesknou drobounké křížky bombardérů. Esesáci jsou nervózní, vězňové zvedají hlavy.

Den za dnem roste naděje: když jsme přežili tak dlouho, teď už vydržíme i pod vodou.

Jenomže co když nás nakonec pobijí? Vrah nenechává svědky naživu – a viděli jsme tu snad málo vražd?

Co všechno viděly ty staré moje oči!

Ty poznaly už tolik krutého a hrozného,

že měl by se v nich tmíti smutek ze všeho.

Co všechno viděly ty staré moje oči!

Ty viděly tolik krásného a dobrého,

že měla by v nich zářit radost ze všeho.

Až jednou ty oči semkne věčný sen,

kus světa, v němž se dobré se zlým dělí,

v nich bude uzamčen.

Není toto vzácné vyznání na jin a jang?

Nejsem pozorovatel,

jsem účastník.

(Josef Čapek, Psáno do mraků)

Být svědkem

mi vždycky připadalo hrozné.

Čím bych byl,

kdybych se neúčastnil?

Musím se účastnit, abych byl.

(Antoine de Saint-Exupéry, vrstevník Josefa Čapka)

Bergen Belsen, vyhlazovací tábor. Sama smrt jde tomuto poslání na ruku; v barácích, které jsou teď po příchodu evakuovaných vězňů přeplněny k prasknutí, vypukla tyfová epidemie.

Každé ráno přichází skupina vězňů, stahují mrtvé z pryčen. Házejí je na dvůr. Jiní vězňové, zapřažení do vozu (patnáct heftlinků u jedné oje), přijedou mrtvoly naložit. Moment, ještě páčidlo a každému otevřít ústa. Korunky i zlaté plomby se vyrvou, naházejí do plátěného sáčku. Po ranním svozu mrtvol je mord-parta povinna odevzdat sáček na velitelství.

Do tyfových baráků esesmani nechodí, mají strach z nákazy. Zřídkakdy tam někdo přiveze jídlo: škoda jídla pro umírající, když je ho nedostatek pro živé. Pro ty, kteří se dosud nenakazili.

Svědci – pár lidí to inferno přece jen přežilo – vypovídají, že 4.dubna (ano 4.4.1945) byl Josef Čapek stále ještě živ. A dokonce snad ještě 13.dubna, dva dny před osvobozením tábora. Měl tyfus, ale žil. Mnoho času mohl Josef Čapek pobývat v Marseille na působivém okraji v Provence, mnoho času rovněž pobýval v Úpici. Já také rád kráčel (rád do neznáma) oprýskanými ulicemi v Marseille a také jsem se zastavil na několik dní ve svěžím voňavém květnu v Úpici, v té malebné vesničce pod krkonošskými vrcholky. Zašli jsme i na noční vizitu jejich Hvězdárny na kopci, kde jsme zaúpěli při ztrátě prstýnku do trávy, pán s výkladem hvězd nám posvítil super-přesné-detectorské světlo baterky a prstýnek se našel i poslepu, odkutálel se jen nedaleko nás. Při zpáteční noční jízdě kolize, auto náhle cestou lesem odmítalo poslušnost. A k přiblížení hodnoty rytmu Středozemí je na blízku pocit života předávaný z prosluněného města v rušném přístavu… (jedna vzletná píseň z Marseille s datací 20. října 1995, od Akhenatona)

JE NE SUIS PAS A PLAINDRE (NA NIC SI NESTĚŽUJI)

Byl deštivý den, kdy nikdo neměl na spěch,

venku ani noha, ani blbá pantomima s hlavou v okně

a já jsem byl velmi zaneprázdněn myšlenkami na „náš koncert“

na místo, na zvuk, na podmínky, na atmosféru

která panovala... ale chviličku před začátkem

ke mně přistoupila nějaká žena a řekla mi:

„tohle dítě umírá

a jeho velký sen je setkání s Vámi“

Jel v sanitce 400 km, aby nás viděl

aby si poslechnul náš repertoár...

když k nám Steve přijel, jeho obličej byl tak bledý,

byl zrcadlo nemoci, prostoupený bolestí...

Koncert skončil, on byl tak spokojený,

že jeho oči zářily všemi barvami jara.

Pak jsem mu slíbil, že to příští rok zopakujeme

abych zabránil beznaději, aby ho neporazila...

Musel jsem odjet asi na tři týdny

a když jsem se vrátil, Pascal byl úplně jiný...

Řekl mi, víš, nejkrásnější srdce dotlouklo,

23. srpna večer Steve zhasnul

nemohl jsem ti nic říct, neměj mi to za zlé, kámo,

ale po 21 dnech se pro tebe zrodila tahle slova

Já, který jsem si stěžoval na dovolenou,

na tohle, na tamto, na peníze vydělávané ve Francii,

na Chilla, že ztratil 200 míčů v Roissy

a Steve ztratil život, když mu bylo 17 a půl

Od toho dne nechávám svůj rozmar venku za dveřmi

a slíbil jsem si, že přestanu myslet na svůj osud

všechno co jsem kdy řekl, jsem nemusel nikdy říkat

lituji toho, neboť můj život do té doby nebyl zdaleka ten nejhorší

Byly večery, kdy jsem byl tak hrozně nešťastný

že jsem naslouchal svým vrtochům...

Steve, jsem si jistý, že z místa kde jsi, mě můžeš vidět

a tyhle slova jsou navždy na tvou památku...

Nelituji ničeho, nelituji ničeho

Přišel k nám s nataženou rukou, ke mně

Myslel jsem, že chce nějakou almužnu

Na tuhle noc v Marrakechi jen tak nezapomenu

on chtěl jenom jednoho šneka

Vidíš posun našich snů, které jsme tam konečně dostali?

Štěstí pro něj, pro mě to neznamená nic

to jsou samozřejmé věci

byla půlnoc a on byl úplně sám, byly mu 4 roky

Rozmotal jsem uzel v lidských útrobách

ale on byl tak plný radosti, vlasy mu vlály

obrazy klidu se zatím vrátily do mého srdce

jako bych nechtěl nic zapomenout

Jako tohle dítě, které pláče

dostalo výprask od táty, který je dost rozzuřený

Řemenem v ruce, tahá ho za vlasy

protože prckovi se příčí jít nastražit past s ostatními

Znovu jsem viděl tu ubohost,

smrt plave na plechových městech zrůdných a počmáraných barabizen

Slova, která jsem dal jedné květině

a která hlídal tenhle capart, hodina pro jeho srdce

Byl jsem uličník, dělával jsem hlouposti

a nesnášel jsem všechny dny, co nezapadly do mého plánu

vypečené hry, další chyba v mém pohádkovém zámku

a v podrážkách mých Kickers (kopaček) a tkaničkách mých Tobaccos

Měl jsem krizi, když všichni moji kamarádi odešli

důvěra mé matky mi nemůže dát všechno

dneska na to znovu myslím a trochu se to zlepšuje

ve srovnání s takovými dětmi, my jsme narozeni v bavlnce

Nemohu nic změnit, nemohu pro to nic udělat

dny, kdy jsem na to kašlal, budu muset prostě zamlčet

Nelituji ničeho, nelituji ničeho