Plzeňský vymetač kaváren a kavárenský povaleč: Jiří Slíva jinak i bubeník a známá firma vtipálek

http://www.youtube.com/watch?v=fBsxhCBJoiU

„JSEM ČLOVĚK MNOHA malých FOREM“ (vyptávala se na ně, dala dohromady všechny malé formy do velké formální novinařiny, zcela nedávno, neznámá osobně Klára Říhová)

Jiří Slíva – inženýr ekonomie, hráč na bicí a kytaru, básník, milovník dobrého humoru, jazzu i vína, hlavně však kreslíř, ilustrátor a grafik. Autor poetických obrázků s nezaměnitelným rukopisem, v nichž se prolíná chytrý humor s originálním nápadem, dadaistická hravost a nonsens s intelektuální náplní. K jeho kresbám, litografiím, leptům i olejům, které vystavoval od New Yorku po Tokio, je vždy přidaná hodnota určitého světonázoru, mírné nadsázky, absurdity a grotesky. Nezapře své oblíbence jako Magritta, Ernsta, Bottera, Topora…, z českých umělců Sopka, Nepraše, Plíškovou, Anderleho… A samozřejmě Jiřího Šalamouna, který o něm jednou prohlásil: „Slíva je ředitelem kabinetu kuriózních řešení.“

Co vás, vystudovaného ekonoma, vlastně přesměrovalo k výtvarnému umění?

Mě zajímal obecně humor, co si pamatuju. Takže byla jen otázka, na co se vrhnu profesionálně. Kdyby přístroje fungovaly normálně, byla tu běžná politická a ideologická situace, tak bych po škole asi zůstal ve společenskovědním ústavu. Ale díky bohu to bylo k nevydržení. A protože jsem si taky kreslil obrázky, které byly od roku 1973 akceptované ve Víkendu Mladé fronty, cítil jsem tam drobnou nožičku, na níž bych mohl odskočit. Což se ukázalo jako dobré, až na to, že kvůli mému publikování ve švýcarském humoristickém týdeníku mi hrozili jistí páni, že u nás skončím. Naštěstí mi tehdy poradil můj oblíbený výtvarník a guru Jiří Šalamoun, že bych mohl dělat taky grafiku. A začal mě učit litografii. Po revoluci mi nabídl spolupráci na Letní akademii výtvarného umění v Salcburku, takže jsem tam čtyři léta učil jako jeho asistent.

Urazil jste dlouhou cestu – co na ní bylo nejtěžší a co nejpříjemnější?

Nejtěžší asi bylo vyrovnávat se s počátečními předsudky některých vystudovaných kolegů. Ale ze stejného soudku bylo i to nejkrásnější: jak mi někteří další kolegové pomohli a vzali mě takzvaně pod svá křídla. Mimo jiné Adolf Born a Vladimír Suchánek. Takže mi ani nepřišlo, že jsem s nimi nestudoval. Výtvarno mě zajímalo vždycky a neměl jsem handicap ve znalostech. Spíš v té praxi. Což mi na druhou stranu dávalo jistý dojem neotřelosti, respektive diváci měli pocit, že „to“ ještě neviděli. Byl jsem asi i trošku troufalý, ale Anderle říkal: To je na tobě to nejcennější, to si udržuj. Což tak úplně nejde, buď to v sobě člověk má, nebo ne. Kdybych byl nějaký výtvarný génius, budu se uchvacovat tím, jak mi jdou krajinky, mraky nebo třpyt měsíce na hladině rybníka, ale protože to bych neuměl a ani mě to nezajímá, dělám to, co dělám…

Po kom jste vůbec získal dar optimistického pohledu na svět? A dá se to naučit?

Naučit se to dá myslím jen z malého procenta. Po kom jsem to zdědil? To kdybych věděl! Babička v Mariánských Lázních, kam jsem jezdil na prázdniny, mi dávala pravidelně pár korun na kino. A když jsem říkal: „Babi, pojď se mnou, tohle bude veselohra,“ odpovídala: „To ne, oni si tam budou ze mě dělat srandu a já jim za to ještě budu platit!“ Takhle chudinka brala komedie, takže po ní nejsem. Tatínek měl humor rád a rád kreslil, ale spíš myslím, že u mě sehrál velkou roli kamarádský okruh, do kterého jsem spadl. Obdivovali jsme povídky Stephena Leacocka, ale taky Suchého a Šlitra… Ti mě formovali a táhli do Prahy, kde jsem se nechal okouzlit divadly malých forem, Vodňanským a Skoumalem… A ta šnůra pokračuje vlastně stále.

Pamětníci vás mají zafixovaného jako kreslíře-humoristu z Mladého světa. Jak si dnes stojí kreslený humor? Zanikly speciální časopisy i rubriky, lze mluvit o jeho soumraku?

Upřímně řečeno, úzká kategorie slova kreslený humor je hrozně nebezpečná. Když se někdo začne orientovat jen tím jedním směrem a nezajímá se o celou šíři výtvarného umění nebo literatury, je to pro toho autora i žánr přímo smrtící. Humor dnes žije dál, vzniká třeba spousta reklam využívajících gag, absurditu a humor. Jistou dobu se užívalo k ilustrování víc fotografických a computerových obrázků a kresba se opomíjela. Ale dnes mám pocit, že se to kyvadlo dostává zase na druhou stranu a po kresbě je poptávka. I když nic není jako dřív, věci se mění. Dřív měl každý časopis rubriku kreslený humor, někdy působila až únavně, autoři se vykrádali a nebylo k rozeznání, kdo co dělá. Až to zdegenerovalo, takže svým způsobem musel nastat výběr. A kdo přežil, musí se snažit dělat ještě něco jiného. Buď má občanské povolání, nebo přesedlal na grafiku, ilustruje nebo třeba i píše, což je můj případ. Ve světě je to stejné, každé noviny mají jednoho kreslíře, který glosuje politickou situaci, ale přímo rubriku věnovanou „čistému“ humoru skoro nikde nenajdete. Dokonce odumřely některé humoristické časopisy a jiné živoří. Zajímavé je, že pořád existuje New Yorker, ale z týdeníku Nebelspalter ve Švýcarsku se stal měsíčník a Harakiri v Paříži zaniklo.

Vy jste naštěstí přešlápl i na další koleje, nejmenovali jsme ještě ilustrování knížek…

Jakmile jednou publikujete, začnou se na vás obracet autoři knížek, kteří si říkají, že by se k nim hodily vaše obrázky. Takže jsem poměrně záhy, v roce 1984, dostal nabídku ze Státního nakladatelství technické literatury: tehdy neznámý autor, později senátor a ministr Bedřich Moldán mě požádal o ilustrování své knížky s názvem Přežije technika rok 2000? Byla myslím docela úspěšná. Jak je vidět, přežila technika, Moldán i Slíva. Dodnes bylo těch knížek přes 160, u nás i v cizině. Na začátku jsem nejraději ilustroval zmíněného Leacocka. Vlastně se mi splnilo doprovázet obrázky všechno, co jsem chtěl – rakouského básníka Ernsta Jandla, povídky Woodyho Allena, knížku Vladimíra Železného o víně… Osud mi občas přivane zajímavé autory.

Taky máte řádku autorských knížek, buď čistě obrazových, nebo propojených s vašimi básničkami, aforismy… Píšete i dnes?

Jde zhruba o tucet knih, jedna vyšla v New Yorku a v Německu, další ještě v NDR, několik u nás ve Slovartu… A před 14 lety jsem začal kreslit pro týdeník Euro obrázky s textem, což je kolej, kterou jsem původně odmítal. Zafungovalo to jako jistá terapie – když jsem se díval v televizi na události, které mě často naštvaly, pomáhalo mi vykreslit se z nich a vypsat. A protože jsem si už od dětství psal básničky a aforismy, přišlo mi, že to je dost blízká kategorie. Napsat aforismus inspirovaný něčím konkrétním je jen krůček od toho dát text do bubliny nějaké postavě. Tak dochází ke spojení vizuálního a psaného.

V jakém poměru jsou vaše „koleje“ dnes? Co jste nejvíc?

Na mé volné noze je nejkrásnější, že nikdy dopředu nevím, kolik procent toho kterého člověka ve mně příští rok bude. Teď například dělám plakát a katalog pro symfonický orchestr FOK na jejich abonentní program s názvem Beethoven komplet. Copak by mě něco takového vloni napadlo? Nebo jsem byl osloven, abych nakreslil pár nápadů k Roku české hudby. Taky jsem byl mile překvapený, že se na mě obrátilo Centrum známkové tvorby a zadalo mi nakreslit takzvanou regionální známku. Pojal jsem ji trochu turisticky a bude pokřtěna první jarní den (což se už stalo). Věci zkrátka přicházejí a já se někdy nestačím divit…

Mají to dnes mladí začínající výtvarníci těžší, nebo snažší?

Jak to tak sleduju, pokud by chtěli jít na volnou nohu v oblasti jako já, mají to neskonale těžší. Tehdy, když člověk opublikoval pár zadních stránek Mladého světa, tak ho vnímavější segment naší populace začal registrovat a věděl o něm. Zatímco dnes je to velice rozsekané, někdo může být dobrý v malém časopise, ale spousta lidí o jeho existenci neví. Jistě, když jsou šikovní, umějí si obstarat různé granty a udělají třeba s kolegy nějakou skupinu, tak to zřejmě chvíli jde. Ale nakonec stejně člověk zůstane sám se svým jménem. A co s ním udělá, záleží jen na něm.

Odkud berete po tolika letech v oboru nové nápady, inspiraci? Ještě v době iPodů nosíte po kapsách papírky? A kde se vám nápady líhnou nejčastěji?

Tuhle jsem četl rozhovor s Janem Schmidtem z Ypsilonky, který patří taky mezi moje inspirátory a přátele. Mám to podobně jako on, říká, že když člověk sedí doma a čeká na nápad, nic zrovna nepřijde. Ale jakmile vyleze ven, třeba do tramvaje, dostane se do proudu jiných myšlenek a obrazů, začnou najednou pracovat nějaké automatismy. A já už lovím po kapsách notýsek, asi dvacátý v mém životě, a zaznamenávám. Není vždycky všechno použitelné, ale tak se to prostě rodí. Ve vlaku, na jazzu…

Hlavní téma jsou jazz, káva, víno… Voní z nich váš pozitivní vztah ke kavárnám. Chystáte se i na další indoorové požitky?

Považuju se spíš za indooráka, ale motivy mě napadají i v nedotčené přírodě nebo u moře. A další témata? Většinou se říká, že téma si vybírá nás, a ne opačně. Začal jsem hodně kreslit kolem muziky, protože jsem hrál v kapelách, ale taky to bylo kvůli tomu, že tady v osmdesátých letech moc nešlo publikovat něco závažnějšího. Udělal jsem obrázky snad na všechny nástroje, vyšlo mi několik knížek s hudební tematikou. Pak přišly kavárny, což byla svým způsobem taky řízená náhoda. Napadlo mě pár témat „neexistujících kaváren“, a protože jsem tehdy, v roce 1994, chystal výstavu v Hollaru a shodou okolností jsem byl první, kdo za ni měl platit, sháněl jsem sponzora. Obvolal jsem pár kávových firem a ozval se Jacob´s. Zasponzorovali mě, a navíc chtěli kalendář, za rok zase… Celkem asi čtyři roky. Takže jsem měl na to téma dost kreseb a grafik. Pak přijel jeden nakladatel z New Yorku a viděl na mé výstavě k padesátinám spoustu kávových témat. Oslovil mě s tím, že kdybych měl ještě dalších třicet, vydá mi knížku. Takhle se to řetězilo.

Jaký prostor mají ve vašem životě outdoorové radosti? Sport, cestování…

Už jsem říkal, že se rád procházím, občas i sjíždím na lyžích, na kole. Ale je to pořád v tom duchu, že se nechám rád okouzlit krajinou, pohledem, pocitem, než abych lovil na dně své poslední síly a byl šťastný, že jsem ujel sto kilometrů. Ten typ nejsem. Druhý extrém by ovšem byl Hrušínského doktor z Vesničky mé střediskové, který se kochal za volantem embéčka…

Z legendární kapely Grafičanka jste zůstali dva – vy a Vladimír Suchánek. Hráváte ještě někdy?

Muzika mě bavila vždycky, začalo to érou Beatles, kvůli nimž jsem začal v devítce v rodné Plzni chodit na angličtinu. Pak jsem se naučil na bicí a začal bubnovat s lokální studentskou kapelou Spiders. Posléze, taky zcela náhodně, jsem získal angažmá v Činoherním klubu jako bubeník Vodňanského a Skoumala na sezonu 1971-72. Taky jsem trochu hrál na kytaru a v Hollaru kolegové sháněli kytaristu do kapely Grafičanka. Hrávali jsme si vzájemně na vernisážích a oslavách, což se udržuje plus minus dodnes. Nebo občas vytvoříme s kamarády z Plzně ad hoc formace a hrajeme věci Suchého, Šlitra, Voskovce a Wericha, Beatles… Až po ty prostonárodní.

Nic z toho, co jste studoval, neděláte a naopak ve všem, co děláte, jste samouk – lze z toho něco vyvodit?

Myslím, že školy nejsou k zahození, jsou dobré pro tříbení mysli. Důležité je přečkat na školách kritickou dobu, řekněme do nějakých 24 let. Když se člověk ještě nenechá ubíjet každodenními existenčními problémy, žije v kolektivu stejně starých a neusazených kolegů, má víc času na uvažování o životě a různých alternativách. Ani práci v akademii věd nemůžu stoprocentně zavrhnout, naučil jsem se tam určité metodě uvažování a strukturalizaci pojmů, což se mi hodí. Paradoxně dodnes, když mám ilustrovat nějaké články, říkám si, zaplaťpánbůh že jsem kdysi četl to nebo ono, protože do toho vidím víc než lidi, kteří studovali Akademii výtvarných umění nebo UPRUM. Druhý závěr je, že člověk by se neměl bát vstoupit do něčeho, co ho láká a baví. Vždycky jsem se smál někdejším informacím z USA, že lidi tam mění kariéru třeba třikrát za život, přišlo mi legrační, že by někdo dělal třeba deset let chirurga, deset let vrátného a deset let operního pěvce. Ale nakonec mě to potkalo skoro taky.