http://www.youtube.com/watch?v=016dZDTIjpg

BLACK MAN GOES TO BE A GANGSTA

(Rodriguez Luděk Staněk 3/1994)

V New Yorku, asi v polovině sedmdesátých let, v parcích a prolukách po rozpadlých barácích posedávali černošští teens a neměli roupama co dělat. Práce žádná, doma se ožralý fotr naváží zas do neméně ožralé matky. Pokud se ještě navzájem nepomlátili, či pokud vůbec existuje stále nějaké doma. Ale pokud ne, to neva. Rodinu (základ státu) již skvěle zastupují první posses, základ zcela nové složky ve Státech. Složky, která zázračně během následujících dvaceti let vytvoří v Americe zcela autonomní strukturu, naprosto neovladatelnou z kontroly DC či odjinud, nepoddajnou FBI či Národní gardě, nezávislou na bělošském chápání křesťanství či vůbec na anglosaské mytologii. Strukturu s vlastní ekonomickou hierarchií, společenským rozvrstvením, vlastní angličtinou, strukturu bělochovi a zvláště Evropanovi zhusta naprosto nepochopitelnou. Během dvaceti let se v NY a LA stal rasismus nejen výrazem hlouposti a zcela neopodstatněné bílé namyšlenosti, ale především běžný rasista provádí jedno z nejnebezpečnějších hobby, které se dá v Americe pěstovat. Už dnes je jasné, že funkci Grand Wizard of KKK vám po roce 2000 nepojistí žádná pojišťovna z důvodu příliš velikého hazardu…

Black man goes to be a star

Světla, kamera… klapka… „Rapová revoluce poprvé“… Jako každá revoluce, ty kulturní nevyjímaje, začala i tahle nenápadně, a jak jinak, pro bílou komunitu na celé planetě naprosto zmatečně. V době, kdy černí teens v ulicích Bronxu kanonizovali velké přenosné stereomagneťáky, kdy deejayové kujóni na polosoukromých parties zjistili, že gramofony se nemusí vrtět pouze rovnoměrnou rychlostí jedním směrem a kdy se z Jamajky naimplantovaná forma zpěvu – takzvaný chatting – pomalu měnila z chatu na rap, si všímala debilní bělošská média pouze okrajového jevu počátku revoluce, respektive jeho taneční složky, takzvaného breakdance. Vyprovokováním módy breakdance pak nejenže kibicovala armádu bělošských dětiček ze střední vrstvy pokoušet nemožné, dnes a denně si nalomit páteř či se jinak tělesně mrzačit, ale především zbrzdila chápání všeho, co se v ghettech za Atlantikem chystá. A chystal se hodně razantní černošský útok na bílou alibistickou morálku, bílé zákony trhu, bílý showbiz a v neposlední řadě i bílé peněženky. Nic víc. K útoku (a tím i počátku revoluce rapu) bylo zaveleno z NY téměř nenápadně a nevědomky. Tím, kdo vypálil petardy z Aurory, byla skupina The Sugarhill Gang, která bude se svým hitem Rapper´s Delight navždy zapsána v učebnicích jako první, která dokázala dostat rap do masivní obliby. S dnešními rappery měli tihle hoši společného fakt pramálo. V jejich klipu k Rapper´s Delight z roku 1979 jsou osvětlení hadi několika barev, zpěvák oděn do tesilových kalhot, košile a svetru do véčka si zvesela rapuje o zkaženém jídle a motelech, za ním skotačí lidské křoví, všichni jsou bezstarostní a smějí se na kamery. MTV občas tenhle klip pouští, když budete trpěliví, můžete se na tenhle historický okamžik podívat taky. Signál k revoluci byl vydán, média však stále nereagují tak jak by měla. Definitivní vítězství rapové revoluce a především vytýčení trasy, kterou se bude ubírat celý její myšlenkový výraz, zajišťuje až DJ Grandmaster Flash svým hitem The Message, který jako první rap v historii vůbec atakoval evropské, respektive britské hitparády. The Message má všechny atributy budoucího hardcore rapu. Text pojednává o životě chudého černocha na ulicích NY, jsou v něm užívaná první slangová slova černošského ghetta, klip je točen v ulicích Bronxu tou nejjednodušší formou, tedy pouze rapující interpret a reálie ulice, v závěru klipu se mihne i fízlácké vozidlo. Jedině snad budoucí styl oblékání Grandmaster Flash příliš nevychytal. Vypadá jako uvaděč kovbojského čundrcountry show v Texasu, přenášeného celoamerickým TV channelem. Kovbojské boty na snad čtvrtmetrovém podpatku, úzké jeans a džínová bundička plná diamantů a postříbřených cvočků. Jo, jo, o dekádu později už by tohle nosit bylo nepřípustné. Rapová móda v oblékání už bude přizpůsobena tomu, abyste v jednom dni mohli jít na zápas v košíkové, utéct fízlovi a večer si jít zapíchat.

Další vlna přichází záhy. Tři čerství absolventi střední školy v NY – čtvrti Queens, Joseph Simmons, Darryl McDaniels a Jason Mizell zakládají partičku Run DMC, první regulérní rap sound novověku a vůbec. Ve svých sedmnácti jsem mohl po desáté večer vychutnat na německém kanále ZDF jejich hraný velkofilm Krush Groove a totálně mě jejich přístup k věci oslovil. Bojovali tak neústupně, až vybojovali obrovské komerční úspěchy. První album Run DMC se stává prvním zlatým albem v historii rapu. A na třetím albu Raising Hell se Run DMC dopouštějí prvního většího crossoveru v historii, když nahrávají společně s Aerosmith hit Walk This Way. Rap začíná útočit na média.

Black man gonna be a nigra, gangsta…

Z hlediska rozložení politických sil uvnitř USA začátkem osmdesátých let si rap nemohl zvolit vhodnější dobu pro to zpolitizovat se, než jakou si vybral. Nástup Reaganovy éry, snažící se z bohatých Američanů udělat ještě víc bohaté Američany a všichni ostatní, ať si… zradikalizoval černochy do vysoké míry. Ať již primárně (ghetta radikálně chudnou, stále více afroamerických teens se začíná živit drogovým dealem nebo spřízněnými profesemi, rozmáhá se nekontrolované ozbrojování v šíleném rozsahu – doslova od kindžálu po AK nebo Uzi), nebo sekundárně (absence politického východiska v oficiální americké politice nutí afroameričany vracet se ke svým silným tradicím jak v politice – Malcolm X, tak především v náboženství – islám).

Připočteme-li fakt, že gangsterský životní styl byl oslavován již původními DJs a mixery na Jamajce prakticky již na počátku šedesátých let (dodnes můžeme narazit na takové pseudonymy jamajských rastafas jako Dillinger), máme zaděláno na pěkný malér. Ten vychází plně najevo v okamžiku, kdy se rapová revoluce přenáší do LA. Vůbec první „pra-posse“ se ve městě andělů formuje kolem čtyř drsoňů, kteří už svým názvem dokázali leckterého „dobrého Američana“ donutit, aby si sáhnul na záda, nemá-li v nich zaraženou devítku luggera, NWA, celým jménem Niggaz With Attitude, čili negři s neochvějným názorem. Poprvé veřejně afroameričané nazvali sami sebe hanlivým a do černého slangu upraveným výrazem bílé angličtiny. A poprvé také dali vědět světu, že jsou sice negři, kteří znamenají pro mnoho Američanů stále „problém“, ale že jsou tu se svými zákony, svojí lepší morálkou, svojí kulturou, svým světem uvnitř ghetta, ale především se svojí bouchačkou a svojí nenávistí. K této deklaraci pak posloužilo doslova vše. Firma Adidas, nic zlého netuše, opatřila sadu svých černých triček nápisem Real Men Wear Black, a hned tu byl i první módní hit mezi gangstery.

Jak už to tak chodí v zemích neomezených možností, po NWA okamžitě vystartovala FBI, ale nezmohla se na nic víc, než na snaživou buzeraci. Ze čtvrti Compton na severu LA, odkud NWA pocházeli, se nákaza rychle šíří do zbytku města. Snad nejroztomileji inspirovali NWA partu tří drsných členek dívčího gangu ze South Central. Holky se pojmenovali BWP, Bitches With Problems, tedy něco jako Trubky čubky v maléru.

Na druhé straně kontinentu, ve městě tavícího kotlíku ve tvaru obrovitánského jablka, si pro sebe pozici Stars of the streets zajišťuje partička Public Enemy. Během krátké doby se stanou nejznámější, nejvíce proklínavou, nejvíce úspěšnou v prodejích atd. atd. skupinou rapperů vzešlou z vlny Gangsta. Rozhodně je to ale také nejobjevnější seskupení celé téhle vlny a možná rapové historie vůbec. Dvojice frontmanů si mezi sebe rozdělila role tak šikovně, že jejich projev (odhlédnuto od faktického vzkazu na morální pozvednutí národa v textech) nenudí sám o sobě jako takový. Zatímco drsný rýmovač Chuck D. zasypává posluchačky „ideově bohatými texty“, ztřeštěný Flavor Flav se kolem něj kroutí ve svých extravagantních převlecích a občas rapuje dialog. Po prvním LP Yo! Bum Rush The Show z roku 1987 se k nim připojuje výborný scratcher Terminator X a původně ochranka se mění na Ministerstvo třetí světové fronty. Tihle hoši pak během koncertů předvádějí cosi mezi tancem a pochodem na vojenské přehlídce. Navlečeni do výsadkářských kombinéz s urban vzorem khaki (bílo-černo-šedivá maskáčová kombinace určená pro souboj ve městě) působí během těch pohybů jako všechno jiné, jen ne hodní černoušci na party. Nadto v klipech PE, perfektně zpracovaných do posledního bodu scénáře vlastním štábem PETV, vyhazují do povětří drahé limuzíny i s vyžraným bílým švindlujícím majitelem.

RAP paráda PRVNÍHO PLUKU (gusto CHUCKA D. z PUBLIC ENEMY)

Run DMC: Peter Piper

Kvůli rytmu, načasování… dějová linka je o drogách, rytmus jede. Tahle deska nikdy neselže.

Grandmaster Flash: Freedom

Drsné a rázné rýmy. Byla to první rapová deska, která mě vyvedla z míry. Trvá osm minut, ale nepřijde vám to tak.

Run DMC: Sucker MCs

První rapová nahrávka, která zněla jako z opravdového rapového mejdanu.

Whodini: Funky Beat

Skvělý úvod, mohutný zvuk. A taky fantastické aranžmá.

Eric B. & Rakim: I Know You Got Soul

Rakim mě hodně ovlivnil, hlavně jeho rýmy jsou výborné.

George Clinton: Atomic Dog

Čirý funk ve své kráse. Milovaná věc každého rappera, ať je ze severu, jihu, západu, východu. Když to posloucháte, musíte se vrtět. Důkaz, že Clintonův funk nikdy nezhyne.

L.L. Cool J: Rock The Bells

Snad ještě lepší než na koncertech. A to je u rapu co říct.

Doug E. Fresh & MC Ricky D: The Show

Má to fantastické aranžmá a velký příběh.

Rob Base & DJ E-Z Rock: It Takes Two

Chytlo mě to první den, kdy to vyšlo a drží mě to dodnes.

Boogie Down Productions: Poetry

Opět skvělé rýmy, jako Rakim, KRS si dává v ostrém a rychlém tempu rytmu načas.