Dnes se setkává i v hodu hrací kostkou 5 a 6, Jirkovo oblíbené téma je Děčínsko, Pravčická brána, Hřensko, kousek níž na mapě Zubrnice, a nebo znamenitý výzkumník botaniky a světoběžník:

TADEÁŠ HǼNKE 

☼  5.10.1761  Chřibská na Děčínsku     ♂   31.10.1817   Cochabamba v Bolívii

Tadeáš Hænke patřil pro mnohé v oboru k nejvýznamnějším zakladatelům přírodovědeckého výzkumu Jižní Ameriky.

(Německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt)

Zatímco měl starý evropský kontinent po prvních patnácti letech 19. století za sebou všechna napoleonská tažení i Waterloo, na jihoamerické souši bojové vření neustále získávalo na síle. Po četných povstáních proti španělským kolonizátorům se zformovaly osvobozenecké armády Simóna Bolívara, Bernarda O´Hogginse, José San Martina a dalších bojovníků za statečnost, nezávislost a svobodu zemí Latinské Ameriky. Tyto ozbrojené složky už vedly skutečné bitvy se španělskými vojsky. V první etapě bojů – do roku 1815 – se střídavými výhrami, v následujících letech však už převážně úspěšně. A potom v lednu roku 1823 kapitulovala v peruánské pevnosti Callao poslední španělská posádka. Koloniální panství Madridu na jihoamerické pevnině přišlo o půdu pod nohama a odporoučelo se kamsi do kopřiv.

Chlapisko z Čech, jehož osudy si chceme následujícím vyprávěním osvěžit v paměti, nebyl už v té době mezi živými. I když také on stál v řadách chrabrých protikoloniálních bojovníků. Jmenoval se Tadeáš Hænke, pocházel ze severu Čech a zemřel na předzvěst smutku z Halloweenu roku 1817 za značně nevysvětlených okolností poblíž bolívijské Cochabamby, uštkla ho snad kobra? Krajta tygrovaná? Skočil na něj snad bestiální netvor z jiné dimenze? Nic tak bestiálního se nestalo = nic bez dlouhodobé nemoci. Tehdy se ovšem území, kde skonal, ještě nazývalo Horní Peru. To až v srpnu roku 1825, po porážce španělských kolonizátorů v této oblasti, bylo na počest Simóna Bolívara přejmenováno na Bolívii.

Mlhavé údaje, které o smrti Tadeáše Hænkeho kolují po osách světa, nám umožňují nastínit pouze následující skicu…

Ten říjnový den roku 1817 byl protivně horký a dusný. Alespoň v Cochabambě a jejím okolí. Šestapadesátiletý lékař a vědec pan Tadeáš Hænke trávil polední siestu s kafíčkem v nízké obývací místnosti ve své usedlosti v Buxacaxey. Odpočíval. Bylo úterý. Po obídku, především však po neobyčejných útrapách, které zakusil v uplynulých měsících jako vězeň španělského místodržícího pro Horní Peru.

Sebrali ho a uvěznili, když se domákli, že to byl právě on, kdo dal vlastencům impuls k vybudování mlýnů na výrobu střelného prachu ze síry a ledku, tedy surovin, jichž bylo v zemi úrodné naleziště. A také, že pro ně navrhl konstrukci výbušných granátů a pomáhal jim zřídit slévárnu, v níž revolucionáři začali odlévat děla. K tomu, aby zatčeného Tadeáše Hænkeho postavili ke kůlu a odkrouhli, by bylo stačilo mnohem méně. Představitelé španělských kolonizátorů v oblasti Horního Peru to však neučinili, nebyli dočista padlí na hlavu. Těžko říci, proč se nezachovali k němu jako prasata. Můžeme spekulovat, že jim v tom zabránila skutečnost, že tento muž přišel před více než čtvrt stoletím na jihoamerický kontinent ve službách španělského krále a po léta užíval titul „fyziko-botanického komisaře Jeho Královského Veličenstva“, a že mu španělská madre-patria vděčila za nespočet geografických, geologických i botanických objevů. A tehdy v roce 1817 bylo i mezi královskými intendanty ještě mnoho těch, co nezapomínali na Hænkovy objevitelské zásluhy a byli ochotni za něho v Madridu intervenovat. Navíc jméno Tadeáš Hænke mělo v tehdejší evropské vědě znamenitý zvuk. Také zásluhou Alexandra von Humboldta, který v roce 1804 po svém návratu z Jižní Ameriky veřejně prohlásil, že právě Hænke náleží mezi nejvýznamnější zakladatele přírodovědeckého výzkumu tohoto kontinentu.

Anebo snad nezastřelili Hænkeho jen proto, že už byl při svém zatčení těžce nemocen?

Ani to není vyloučené. Za dobu svého působení v Jižní Americe byl nejednou zasažen rozličnými tropickými chorobami, které zanechaly trvalé šrámy na vědcově zdravotním stavu. Při vězeňském strádání se pak opět prodraly k životu. Hænke trpěl ve vazbě úpornými žaludečními potížemi i vysokými horečkami, bídnou a skromnou stravou a především velkým nedostatkem léků, které se mu věznitelé zdráhali poskytnout. Když posléze španělští věznitelé rozhodli, že Hænkeho dny budou sečteny, propustili ho na svobodu.

„Má to již sečtené, ať tedy dodělá aspoň doma,“ nechal se slyšet cochabambský intendant Medizábel e Ymes, „a nikdo nás tu nebude mít možnost obvinit z jeho skonu.“

Situace se však vyvinula poněkud jinak, než si španělský náčelníček královského úřadu představoval. Doktor Hænke se po návratu na svou usedlost v Buxacaxey začal nečekaně a rychle zotavovat. Už zanedlouho se po Cochabambě rozletěla zpráva, že don Tadeo, jak místní lidé doktora Hænkeho nazývali, začne brzy díky statné vůli a v plné síle opět ordinovat a schopně léčit své pacienty. Intendant nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou a vzápětí vydal patřičné rozkazy.

Intendantovo oficiální hlášení místokráli, a potom i Madridu, vyprávělo bajku o nešťastné náhodě se záměnou léku s jedem, který prý služebná Tadeášovi Hænkemu podala. Neoficiální, leč mnohem pravděpodobnější verze, která se dodnes po Cochabambě traduje, byla jiného rázu: Dona Hænkeho otrávili intendantovy agenti, kteří v nestřeženém okamžiku, když byli hosty na haciendě, posypali moučník přichystaný pro nemocného lékaře prudkým jedem. Tehdy se vyšetřováním násilné smrti doktora Tadeáše Hænkeho nikdo raději ani nezabýval. Ti, kteří to měli prozkoumat, neměli na objasnění tohoto případu evidentně žádný zájem.

Pochovali ho se vší úctou v Cochabambě. Ti, kteří se sešli při pohřbívání u jeho hrobu, věděli o jeho životní pouti značně málo. A přece to byl život bohatýrský, život s velikou cenou každý den.

*

Tadeáš Hænke přišel na svět jako kvítko smělé ten pátý říjnový den roku 1761 v malebné obci Chřibská na Děčínsku. Jeho otec tam měl skromné hospodářství a početnou rodinu. Jedenáctičlenný houf dětí by byli Hænkeovi asi jen z těží udrželi při životě, nebýt vydatné pomoci jejich strýce – faráře v Robči. Ten si pokaždé vzal k sobě na faru některé z mrňavých ratolestí své sestry na zaopatření ve volném čase. Několik let svého dětství tam prožil i mladičký Tadeáš. Pro chlapce to byla radostná a také užitečná doba. Strýc u něho zanedlouho objevil nevšední zaujetí a nadání spolu s neobyčejnou touhou po dobývání vědomostí. A snažil se jich sám vštípit mladému Tadeášovi co nejvíce.

Když potom sémě padlo do úrodné hroudy, postaral se robečský duchovní, aby se jeho synovci dostalo potřebného vzdělání.

Po dokončení lékařského studia dostal Hænke nabídku, aby se zúčastnil vědecké expedice do alpských oblastí. Přijal bez dlouhého zaváhání. Pracoval na výpravě nejen jako lékař, nýbrž i jako schopný botanik. Při konečném bilancování výsledků expedice pak patřily poznatky získané Tadeášem Hænkem k nejcennějším, které výprava nashromáždila. To byl nepochybně také důvod, proč mladého vědce zvolila v roce 1789 Královská česká společnost nauk za svého člena. A ještě téhož roku mu tlumočil španělský velvyslanec ve Vídni pozvání svého krále Karla IV. k účasti na zámořské výpravě kapitána Malaspina.

Španělská expedice měla za cíl prozkoumat západní pobřeží Jižní a Severní Ameriky, zdroje surovin v královských zámořských provinciích, provádět botanická a zoologická bádání, navštívit některé ostrovy v Tichomoří. Doktoru Hænkeovi nabízeli ve výpravě pozici druhého lékaře.

Pro osmadvacetiletého badatele suchozemce to byla příliš lákavá nabídka, než aby ji dokázal ignorovat. A tak pár dnů poté, co pařížský lid svrhl Bastilu a dobyl tento symbol královské zvůle, vstoupil náš Tadeáš Hænke do služeb neméně zpátečnického monarchy z Pyrenejského poloostrova. Tehdy nad tím ovšem ještě příliš nedumal, ke komu a pro čí služby se to řítí. Měl zdravou ctižádostivost něco dokázat v mládí a touhu skvělého objevitele.

Vinou byrokratických zásahů rakouských úředníků, kteří nedokázali včas vyřídit Hænkeho žádosti k cestě, se mladý vědec dostal do Španělska až v době, kdy už byla Malaspinova výprava málem u jihoamerických břehů. Byl však příliš houževnatý, než aby se vzdal nabídnuté příležitosti. Za pomoci jednoho z našich krajanů se Hænkemu podařilo nalodit na palubu jedné fregaty plující do La Platy.

Propluli bez úhony vodami Atlantiku, a když užuž byli v blízkosti jihoamerické pevnině, loď náhle ztroskotala. Doktor Hænke se s několika dalšími šťastlivci zachránil ve člunu, v němž doveslovali do uruguayského Montevidea.

Ocitl se na jihoamerickém prostoru v čase bez prostředků, začal však vzdorovat dotírající bezradnosti. Nepodlehl jí ani potom, když se dozvěděl, že je Malaspinova výprava na protilehlém západním pobřeží kontinentu. Obstaral si za pomoci jednoho španělského intendanta nejnutnější prostředky na cestu a sám se vydal napříč neznámem za expedicí do daleka. A skutečně ji také po únavném putování v Santiagu dostihl!

Zanedlouho, ještě na sklonku roku 1789, vyplula Malaspinova družina k peruánskému přístavu Callao. Odtud pak podnikli její členové výzkumné cesty do vnitrozemí Peru. Tadeáš Hænke se vydal s několika členy expedice k pramenu Amazonky, která má v těchto místech ještě jméno Maranon. Český badatel sledoval její veletok až do míst splavnosti.

A potom se opět připojil k výpravě, která směřovala podél západního pobřeží Střední a Severní Ameriky až k Beringově úžině. Doktor Hænke působil v expedici víc jako přírodovědec než jako lékař. Provedl značné množství výzkumů botanického i geologického charakteru v Ekvádoru, Panamě, Mexiku, také na Kalifornské půdě i při pobřeží Severní Ameriky.

Po více než dvouleté plavbě v letech 1789 až 1791 posléze zakotvil kapitán Malaspina několik měsíců na březích Mexika. Mnozí z členů posádky od výpravy odešli, Tadeáš Hænke zůstal. Také během tohoto několikaměsíčního odpočinku a doplňování výpravy novými členy, prováděl český vědec v Mexiku bohaté výzkumy.

Dalším úkolem Malaspinovy expedice byl pak průzkum skupinky ostrůvků Mariany a také Filipín. V Tichomoří se výprava zdržela až do roku 1794. V této oblasti se Tadeáš věnoval nejen sbírání přírodovědeckých poznatků, nýbrž i studiu života tamějších divochů domorodců. Z badatelských záznamů, které putovaly ke španělskému dvoru, mohla nepochybně vzniknout poutavá a obsáhlá kniha. Leč nevznikla. Hænke tehdy neměl na její sepsání dostatek času, neboť byl zaplavován stále novými, pro Evropana nadmíru zajímavými poznatky, a u španělského dvora byly jeho záznamy po letmém přečtení zakládány ad acta. Snad i proto, že madridská vláda měla v té době jiné starosti. A jak šla léta a měnili se na trůně monarchové, Hænkeho pracně získávané vědecké poznatky byly likvidovány. Vědec si s tím nelámal hlavu. Měl výsledky svých výzkumů zaznamenány v denících i v mysli a věřil, že po návratu do rodné země zpracuje veškeré své poznatky. Avšak osud si s ním pohrál zcela po svém.

Když skončilo výzkumné soustředění a působení Malaspinovy expedice v Tichomoří, ocitl se doktor Hænke značně vyčerpán na pokraji sil a navíc byl postižen záludnou kurdějovou nemocí zubů. Tehdy se chtěl vrátit zpátky do Čech. Španělé ho však nabádali, aby ještě působil nějaký čas v Jižní Americe. Nabídli mu titul přírodovědeckého komisaře a fixní měsíční plat. Chtěli po něm, aby po svém uzdravení prováděl geografické, botanické, mineralogické a etnografické výzkumy ve vnitrozemí španělských kolonií a posílal o tom do metropole španělského království raporty.

Hned po svém částečném uzdravení podnikl průzkumnou cestu do chilského vnitrozemí a pronikl až k brazilské řece Madeiře. Při této výpravě objevil a popsal dosud neznámá ložiska stříbrné rudy, nové lokality ledku, neznámé rostliny, získal i mnohé poznatky o životě domorodých obyvatel, nezřídka samotných indiánských kmenů.

V polovině devadesátých let se pak usadil v Cochabambě. To už se dosavadní Hænkeho myšlení soustředilo jiným směrem. Jak postupně poznával život na jihoamerickém kontinentu, uvědomoval si čím dál tím silněji, jak nestoudně vykořisťují Španělé tyto země a bezostyšně jednají s domorodými náčelníky. Otevřeně vystoupil proti nelidskému plenění a pustošení, nebo zacházení s levnou pracovní sílou ve stříbrných dolech v Potosí. Podal o tom i hlášení do Madridu, tím ale jen sklidil pohrdání španělských intendantů a jejich katolických spolupracovníků v Horním Peru. K ochlazení Hænkeho vztahu k Madridu přispěla i skutečnost, která českého vědce málem šokovala. V Cochabambě se dozvěděl, že jeho přítel kapitán Malaspina byl po svém návratu do Španělska obviněn ze spiknutí proti králi a uvězněn. Do Cochabamby se rovněž doneslo, že byl Malaspina nařčen z takového zločinu jen proto, aby mu král nemusel vyplatit dohodnutou odměnu.

Tehdy se Hænke rozhodl podnikat pro Španěly jen to nejnutnější a mnohem víc se věnoval získávání poznatků, které budou sloužit především obyvatelstvu latinskoamerických zemí. Kromě toho si vybudoval v Cochabambě lékařskou ordinaci, v níž ošetřoval především domorodé obyvatele. Přitom i nadále podnikal výzkumné cesty na území Horního Peru. Při jedné takové objevil dosud neznámou Victorii regiu, s jejímž objevem je dnes jeho jméno nejčastěji vyslovováno. Je přitom dost opomíjeno, že tento náš vědec objevil a popsal stovky dalších rostlin, tehdejšímu světu ještě naprosto neznámých.

Ve druhé polovině devadesátých let 18. století začal doktor Tadeáš Hænke budovat v Cochabambě rozsáhlou botanickou zahradu, v níž soustředil četné rostliny z oblastí, které zkoumal. Místo obsáhlých zpráv pro madridský dvůr začal zpracovávat své dosavadní výsledky výzkumů. Napsal vědecké práce Flora Mexicana a Flora Peruviana, pracoval na Kalendáři cochabambské květeny. Potom ovšem přišla léta bojů proti španělským tyranům prostého lidu latinské Ameriky a během nich se rukopisy těchto Hænkeho zápisků definitivně ztratily.

Když se potom v roce 1810 Tadeáš Hænke definitivně rozešel se Španěly, neboť odmítl splnit jejich příkaz vrátit se do Madridu (měl pocit, že ho stihne stejný neblahý osud jako kapitána Malaspina), pronajal si v cochabambském údolí usedlost Buxacaxey. Tam se několik let věnoval své vědecké práci a také léčbě pacientů. Zemřel na kontinentu, jemuž zasvětil svých osmadvacet let plodného života.

REZONANCE BOTANICKÁ BEZ OSTYCHU ROKU 2013

Schopná parťačka je Mona Lisa a Jirka její malíř
velké miniatury mezi lastury teď zbrkle neutajíš
noční let jedna báseň hej kdy se čipera zas vydá na vandr
ať chodce na cestách i v životě potěší salamandr
bosky se sejít u baru na tuhle si počíhá i král Rychlonožka
po stopách Tadeáše Hænkeho Aljašku zdobí vločka
na Tahiti, na Zélandu, na Chile nemám hotovost
cestovky předčí knihy, mé focení snadná pozornost
snášet se klesat a vznášet po kraji rostlinky sázet
pořád se zjevuje u komínu kominík nadělení v návalu saze
posuvná stěna té se podrobíš šmouhy touhy anekdoty
vzadu obraz sváteční, matce slibný povzdech k udržování čistoty
práce na vlastním příběhu, rychleschnoucí, neúprosný
pocta ohni pro stvořidla z jídelních lístků (Tvůj oběd chutná milostný)
všechny děje jsou tu přítomné Matternhorn po hřebeni
čas a prostor, kdo vládne ovzduší a kdo vozembouch na kameni
mrtví předkové, Tadeáš Hænke odpočívá v Bolívii
Viktorie Královská nese dítě na listě dopluje blíž k ekologii
ani den bez odvahy, žádné kolíbání, ale úžas v probuzení
letní šálky, návrhy pro další výpravy, zde máš trochu kafe bez ochuzení
spřežení pro soupeření, tam se nevrátím: Český ráj bez reklamy
souhrami jedinečných náhod Andílku přispívej dál s autogramy
chleba je dar milosrdenství, je poselství z mouky na zoubek
s dýňovými semínky báječně prodchnutý mrkví silných choutek
řekněte mi, kdo hledá svěží průsečík zraku a zázraku?
a co oslaví všetečky, vymetou z příkladů své nánosy povlaku?

http://www.youtube.com/watch?v=NaZbE4M0baE

Everlast - I got the knack 

Co Karel Čapek fotografoval
13.6.2013, 04:55 - ČT2
(1985)
Skryté titulky

ta Mia je fakt fádní a nudná, to nehovořím o její prudě furt...