LUDWIG VAN BEETHOVEN
☼ 17.12.1770
Bonn ♂ 26.3.1827
Vídeň
Když
budete také vzpomínat na výhody těchto dvou beethovenovských výročí, znovu se
podtrhne, jak je Beethovenova hudba stále živá a zásadní. Čas ji ani nezprofanoval,
ani jí neubral na přitažlivosti a posluchači všech světadílů k ní nalézají
stále vřelejší vztah. Suché statistické údaje napovídají, že Ludwig van
Beethoven je dnes nejhranějším (i nejohranějším) skladatelem. Jeho dílo je však
přitažlivé nejen pro hudební publikum; přes odstup 200 let je příkladem i pro
soudobé filhar-moniky svou formální dokonalostí, myšlenkovou závažností a
silným, někdy až hromotlukovsky drtivým působením na posluchače.
Už
za Beethovenova života bylo jasné, že se zrodil umělec daleko převyšující
průměr své doby. Románová literatura navršila mnoho banalit a pověr na tuto
osobnost, která fascinovala uměleckou velikostí i lidskou výjimečností. Jaký
tedy byl Ludwig van Beethoven?
Narodil
se a vyrůstal ve velmi skromném prostředí v sídelní metropoli německých
knížat, v Bonnu. Základku ukončil v jedenácti letech s odřenýma
ušima; nebyl mimořádným žákem a rodinné poměry mu k tomu ani nevytvářely
vhodné podmínky. Vzdělání si celý život doplňoval horlivou četbou, prohluboval
zájem o veřejné dění. Otec viděl synovu budoucnost v povolání hudebníka a
poskytl mu základy houslové a klavírní hry. Jeho vyučovací metody (i zkoušky) byly
velmi svérázné a zatěžkávací: Ludwig, jehož výjimečné nadání otec brzy objevil,
musel povinně drtit noty dlouhé hodiny uzamčen v místnosti se svým nástrojem.
Johann van Beethoven, který měl před očima úspěchy malého Mozarta, neváhal
urychlit vývoj svého syna tělesnými krutostmi.
V osmi
letech se Ludwig van Beethoven poprvé představuje na koncertním pódiu jako
klavírista, aby rodině pomohl vylepšit hmotnou situaci. Drastická vyučovací
metoda, která by vzala chuť snad každému dítěti, Ludwiga neodradila. Vytvořil
si k hudbě hluboký vnitřní vztah a nepochybně už tehdy v ní nalezl
hlavní smysl života. Mnoho jiných potěšení jeho dětství a mládí neposkytovalo,
nebyla na obzoru počítačová doupata neřesti ani comicsy ani další pubertální
specifika kvality pro německou mládež.
Bylo
to období, v němž se formovaly chlapcovy povahové rysy; některé zdědil po
matce, o jejímž neradostném životě hovoří dochovaná svědectví. Nápadná byla
zejména jeho vážnost, uzavřenost a málomluvnost. Tyto osobní vlastnosti nebyly
tedy důsledkem pozdější ztráty sluchu, byly jím však zvýrazněny a prohloubeny.
Beethovenovy
předkové pocházeli z vlámské oblasti Belgie a odtud přídomek van, který
nevyjadřuje šlechtický, ale místní původ rodiny (van Beethoven – Od řepného
dvora, přeneseně něco jako: Chlap zdravý jako řípa). Ludwigův děd vševěd byl
členem dvorní kapely v Bonnu a časem povýšil na kapelníka, otec Johann
nastoupil do téže kapely jako tenorista. V některých Beethovenových
biografiích je umělcův otec líčen jako notorik nestarající se o rodinu, avšak
podle jiných svědectví začal nasávat až ze žalu po smrti manželky, což by
zčásti vysvětlovalo jeho počínání a zmírnilo jednoznačně hardcore odsuzování,
které nad ním vynesla historie. Alkohol a kocovina nesporně hrály u
Beethovenových předků nešťastnou roli.
Z několika
učitelů, kteří v Bonnu uváděli Ludwiga van Beethovena do tajů hudby, byl
nejvýraznější osobností dvorní varhaník G. Neefe. Také díky němu byla
dvanáctiletému Ludwigovi vytištěna první skladba a v téže době si už
přivydělával vyučováním hry na klavír. Zanedlouho jsou v tisku tři jeho
sonáty a mladý hudebník, který budí v odborných kruzích údiv kouzelnými
klavírními improvizacemi, je jmenován varhaníkem a nástupcem svého lektora G.
Neefa. Začíná studium ve Vídni u W. A. Mozarta, ale náhlé úmrtí matky ve věku
čtyřiceti let jej přinutí k návratu do Bonnu, kdy mu jako nejstaršímu
synovi připadne péče o dva bratry. Do Vídně se vrací až koncem roku 1792 a hledá poučení u
Haydna a dalších. Začíná se mu vést vcelku dobře, neboť jeho klavírní umění mu
otevírá dveře šlechtických salónů, na než dostal v Bonnu doporučení.
Výslužka za koncerty a hodiny klavíru mu jakžtakž pomáhá překonat začátky
v novém prostředí, také jeho skladby začínají mít úspěch.
V pozdějších letech pobírá finanční podpory od šlechtických mecenášů,
kteří si jej chtějí zavázat ke koncertování a k dedikaci jeho nových
skladeb. Sentimentální báchorky o chudém géniovi, který trpěl hladem a nouzí,
neodpovídají pravdě, i když v Beethovenově životě byla velmi častá období,
kdy nelze hovořit o blahobytu.
Po
příchodu do Vídně přiměly skladatele společenské povinnosti a stupňující se
zájem o ženy k tomu, že se začal elegantněji oblékat a víc dbát o svůj
zevnějšek. Ale v souvislosti s projevující se ztrátou sluchu postupně
přestal mít zájem o společenský život a vtom i jeho image utrpělo výrazný šrám
na kráse. Beethoven nebyl moralista ani asketa, rád se pobavil, zasmál i napil,
líbili se mu ženy. Nedosáhl však citového uspokojení: převážně vyučoval dívky
ze šlechtických rodin a jeho milostná vzplanutí skončila vždy fiaskem. Byly to
vztahy společensky nerovné a pro ženy urozeného rodu mohl být obdivuhodný
klavírista a zajímavý skladatel nanejvýš objektem chvilkového rozmaru.
Beethoven marně hledal životní partnerku a nejednou zatoužil po rodinném
životě, jak to prozrazují nejenom jeho vlastní citace („…mám pocit, že
manželství by mě učinilo blaženým. Žel není mého stavu…“), ale i přehnaná péče
o synovce Karla. Skladatel žil jen pro svou práci, jež ho zcela pohltila. Každá
minuta jeho života patřila hudbě, a to i ve chvílích, kdy s ní neměl
zdánlivě nic společného – na ulici, v přírodě, mezi přáteli. Po ztrátě
sluchu se mu stala jedinou průvodkyní životem.
V kontrastu
ke své obrovité, vitální a burcující hudbě byl Beethoven malé podsadité
postavy, měl tmavou pleť „připomínající mulata“, širší plochý nos, tvář nesla
stopy po neštovicích, které v dětství prodělal. Měl krátké silné prsty na
konci poněkud zploštělé, chodil mírně nakloněn dopředu – nevšímavý k okolí
– s rukama za zády; byl krátkozraký. Měl na pohled větší hlavu, ale tento
dojem mohl být vyvolán tím, že ji zdobily bohaté, volně vlající kudrlinky
temných vlasů.
Jeho
vystupování bylo přímé, neokázalé, někdy snad až příkře jadrné, hovorností
neoplýval. Žil ve svém uzavřeném světě, a když ho lidé potkali na procházce,
nebavil se s nimi, mračil se na pohled na jejich zvědavost, ale tím se mu
křivdilo; vytvářel si kolem sebe bariéru, jež mu měla zajistit potřebnou míru
klidu. Na procházce se náhle zastavil, lhostejno kde, vytáhl z kapsy
pomačkaný zápisník a něco si do něj poznamenal. Přitom si pobrukoval, a proto
není divu, že na lidi, kteří jej neznali, působil dojmem šílence na procházce.
Beethoven
byl první velký hudebník, který nepůsobil ve službách aristokracie, i když se
od ní nemohl ještě zcela na 100% nezávisle odpoutat. Jeho styky však neměly
podobu servility a podřízenosti – takového Beethovena si nelze ani představit.
Svými příznivci a posluchači, kteří ho podporovali, si nedal vnutit ponižující
služebnickou autoritu, jakou si museli nechat líbit mnozí jeho předchůdci.
Jednal jako rovný s rovným a často si tím škodil, protože platná
společenská norma takové jednání nepřipouštěla. O jeho konfliktech se šlechtici
se zachovalo mnoho historek a skladatele provázely od prvních vídeňských let do
konce života.
Ve
věku kolem pětadvaceti let Beethoven zjišťuje příznaky sluchové vady, ve
třiceti začíná ztrácet sluch a po dalších patnácti letech ohluchl docela. To
však, podobně jako u Bedřicha Smetany, nikterak neznamenalo konec skladatelské
činnosti. Jako neslyšící napsal Beethoven svá nejlepší díla – Missu solemnis,
Devátou symfonii a nejzralejší komorní skladby. V souvislosti
s postupnou ztrátou sluchu přicházejí však chvíle, kdy nemá daleko
k ústupu, životní prohře, k vyloženému zoufalství – zejména poté,
když už nebylo možné pochybovat o tom, že ho čeká úděl hluchého hudebníka.
Tehdy v roce 1802 píše svou proslulou Heiligenstadtskou závěť, v níž
se bratrům svěřuje se svým neštěstím, ale před veřejností je ještě tají
(„Blížím-li se k lidem, přepadá mě strašlivá úzkost a obava, že můj stav
bude poznán.“) Píše o úmyslu dobrovolně odejít osudově ze života, ale to bylo
jen jakési zaváhání, na němž bez viny nebylo ani trpké vědomí, že ztrácí svou
lásku… Ale i milostné prohry jsou vlastně Beethovenovým vítězstvím, neboť jsou
provázeny hlubokými prožitky a inspirujícími podněty. Tvrdé odmítnutí krásnou
Giuliettou, to je citelný citový otřes, s nímž se skladatel se sobě
vlastním temperamentem i s nečekanou vroucností vypořádává v sonátě
Měsíčního svitu.
Jestliže
je Beethoven citlivý k podnětům z intimní sféry, jak by mohl zůstat
netečným k událostem, které hýbou jeho dobou i bezprostředním okolím.
Převratné myšlenky Velké francouzské revoluce, které už v Bonnu, nepříliš
vzdáleném od francouzských hranic, nalézaly sympatie v jeho vědomí,
promlouvají teď řečí jeho rozumu i srdce. K otázce skladatelské tvorby
přistupuje jako umělec, jemuž se od mládí rozvíjel před očima život +
přetrhdílo v celé své složité podobě a v neurvalé formě, a proto
nemůže vidět smysl své umělecké činnosti ve falešné idealizaci světa.
Beethoven
vůbec netvořil lehce. Dochované skicáře, konverzační sešity, které obsahují
hovory z dob jeho hluchoty a umělcova korespondence to dosvědčují. Mnohá
díla zrála dlouhá léta a skladatel se k nim opětovně vracel, než jim dodal
definitivní tvar. Beethoven nepsal hudbu, která by jemně dráždila uši urozené
smetánky a dotvářela atmosféru palácových a zámeckých komnat. A nestrpěl, aby
jeho koncert byl vyrušován neomaleným chováním posluchačů, byť by patřili
k sebedůležitějším příslušníkům vládnoucí garnitury. V takovém
případě se nerozpakoval produkci utnout nebo s výmluvným gestem se
zvednout od piana a opustit sál. Nebylo síly, která by ho přinutila
k vystoupení neměl-li k němu sám chuť, nebo hrát před společností
bezbarvých a nevyhovujících individuí.
Beethovenův
skladatelský přínos spočívá především v hudbě instrumentální –
v symfonické, komorní a klavírní. Jeho dílo tvoří přechod od vrcholného
klasicismu k romantickému období 19. století, v němž jeho pestrá
hudba důkladně působí na velké postavy této epochy – na Berlioze, Wagnera i
našeho Smetanu.
Porovnáme-li
Beethovenův tvůrčí odkaz s početností skladeb jeho předchůdců, překvapí
nepoměrně menší počet Beethovenových skladeb. Vždyť zatímco Haydn zanechal víc
než 100 a
Mozart okolo 50 symfonií (jejich služební vztah k vrchnosti je nutil
chrlit jednu za druhou), Beethoven jich napsal jenom 9. Vznikaly složitým
procesem pokus omyl, který trval 24 let. Na rozdíl od uvedených Haydnových a
Mozartových symfonií se všechny staly trvalou součástí koncertního repertoáru a
některé z nich – Osudová, Eroica, Devátá – dosáhly nejen světové
proslulosti, ale zařadily se k příkladným pokladům symfonické tvorby.
Výjimečným
dílem v řadě Beethovenových orchestrálních skladeb je Missa solemnis,
kterou skladatel hodlal odhalit na počest uvedení svého žáka a podporovatele
arcivévody Rudolfa do úřadu olomouckého arcibiskupa. K provedení skladby
při této příležitosti nedošlo, neboť Beethoven ji včas nestihl dokončit (dodal
ji s tříletým zpožděním). Na Misse solemnis pracoval pět let a považoval
ji za své největší dílo. Skladba byla zprvu pro odpor cenzury uváděna jen po
kouscích. K prvému úplnému liturgickému provedení Slavnostní mše došlo
roku 1830 v malém severočeském Varnsdorfu (ohnisku v objetí Lužických
hor) několika málo zanícenými amatéry v době, kdy se ji neodvažovaly uvést
velké hudební metropole. Náš pan skladatel Beethoven vyhrával i na zámku Jezeří
obklopenému bohatými lesy tehdejších Krušných hor. Připomeňme si, že více než
duchovní skladbou v tradičním pojetí je Missa solemnis Beethovenovou
osobní meditací nad smyslem života a projevem víry ve schopnost lidí udržet si
„vnitřní i vnější klídek“ – jak zní formulace ústřední myšlenky v závěru
skladby.
Ač
Beethoven zkomponoval pouze jedinou operu, řadíme ji mezi pozoruhodnost hudebně
dramatické sféry. Fidelio stál skladatele mnoho potu na tváři a úsilí na nervy.
Třikrát jej překopával, než naaranžoval působivé drama s myšlenkou stále
platnou – s touhou po spravedlivém světě, která může být osvědčenou radou
jen za cenu nekompromisního úsilí neváhat se postavit proti tyranii.
V postavě Leonory naplňuje Beethoven svou představu milující, obětavé a
pramálo marnivé ženy.
Jako
vynikající klavírista věnoval skladatel velikou pozornost kompozicím pro svůj
nástroj, který mu umožňoval vyjádření nejniternějších prožitků. Sonáta
Měsíčního svitu, Patetická, Valdštejnská, Appassionata, to jsou některé
z jeho dvaatřiceti klavírních sonát, které se těší trvalé úctě koncertního
obecenstva a přehrávkám klavírních virtuosů. Další Beethovenovy skladby jsou
věnovány komorním souborům (16 smyčcových kvartetů, tria, sexteta, okteta a
jiné teta) a nikoli okrajovou záležitost znamenají jeho ouvertury. Jsou díly
zcela svébytnými a mají své stálé místo v koncertních show (Leonora III,
Coriolanus, Egmont, Prométheus a jiné výplody „Monte Ludwiga“).
Beethovenovy
kompozice nebyly vždy přijímány jen s porozuměním, mnohé se setkaly
s odsouzením obecenstva i kritiky; svou formální neotřelostí a pokrokovými
tendencemi provokovaly a vzbuzovaly odpor. Posluchači nezachytili stejný puls
jako mistr, neboť nebyli vždy připraveni pod náporem skladatelovy invence
v plném rozsahu přijmout tak neznámou hudební mluvu, v níž byly
anticipovány myšlenky příštích generací („Generace X skrz naskrz zprofanovaná
penězi a pokaženou morálkou až po nás jednou zanechá své čarování s orálkou…“).
Hudebně znalý J. W. Goethe vyjádřil mínění svých četných současníků, když
přiznal, že Beethovenovy symfonie jsou bouře, které narušují jeho harmonii.
Motivy z Marseillaisy, které zazněly v Beethovenových skladbách, byly
výmluvným připomenutím – jasným a jednoznačným. A nebezpečným. Beethoven se
těšil trvalému sledování četnických orgánů a jen jeho genialita, proslulost a
ochranná ruka šlechtických příznivců (zejména arcivévody Rudolfa) – spolu
s tím, že se shovívavě přihlíželo k jeho „výstřednostem na denním
pořádku“ – ho ochránily před přísnými represáliemi.
Beethovenův
tvůrčí odkaz tvoří 138 skladeb označených opusovými čísly a rejstřík dalších
neoznačených pokusů (díla příležitostná, drobná, ba i nedokončená). Jeho umění
bylo do určité míry ceněno již za jeho života, avšak naplno propuklo pochopení
jeho záměrů pod houslovým klíčem spolu s vážnou záštitou vážné hudby až dlouho
po smrti. Karlovy Vary nám umožňují spatřit velikou sochu Ludwiga Beethovena
v parčíku vedle hotelu Richmond, u nedaleké Japonské zahrady představující
kolemjdoucímu Hanu Bälz, nebo po žluté výletnické trase od vyhlídky Petra
Velikého až ke Goethově rozhledně se může každý v rámci Beethovenovy
stezky upomenout na tři milostné dopisy nesmrtelným milenkám s datací
6.7.1812 ráno a večer a 7.7.1812 ihned po probuzení. Pro Tebe moje Lásko, prosím Mia neobcházej mě už nejistě a zamiluj se do Jirky jistě:
http://www.youtube.com/watch?v=KLrSc3sUB7s
LL Cool J - Walking with a Panther
|
