Nu tak načněme téma o Sarah Bernhardtové, kterou mám v místnosti, kde usínám, na očích, coby Dámu s kaméliemi od jedinečného umělce Henriho Toulouse-Lautreca… je to štírka (bacha na to), má možná stejné předpoklady prudit svět jako ten odpudivý psavec Kajínek Hyneček Mácháček (kterého jsem nikdy ani v nejmenším nepochopil, proto ho považuji jen za literární omyl a za zveličované malé nic v dějinách české literatury), kdežto na euforickou Sarah od Muchy i od Lautreca se dívá mnohem, mnohem příjemněji. Nekope, ale jen navádí na příkladné žití a spolužití.

http://www.youtube.com/watch?v=iABs6GQQH0g

The History Of House (Mixed by Dakeyne)

SARAH BERNHARDTOVÁ

☼   22.10.1844   Paris    ♀  26.3.1923  Paris

Tehdejší tisk, divadelní kritici i její přátelé potvrzují, že byla ulítlá, veselá, útlá, křehká a vyzařovalo z ní démonické fluidum. Co více si přát od ženy? Bača by mi odvětil, aby měla také kozy k pohledání. Přední znalec, esejista a divadelní teoretik ze zlomu 20. století Alexander Kugel usoudil na její hlavu: „Slávu ji nepřinesl jen talent, ale i extravagantní hubenost, hubenost ze všech hubeností. Tyčka jako müsli od Švýcara darovaná. Nesporně však naplňovala svou roli lépe než svůj korzet. A když se jí pak začaly zaoblovat tvary, posloužilo jí to i ke kulaté slávě, myšleno slávě po celé zeměkouli. Ve všech světových redakcích, divadlech, salónech a parlamentech jsme slyšeli výtečný povzdech: „Víte to? Madam Satan kyne na váze“!“

Dodnes se zachovaly historky o jejích skandálech, milencích, prohrách i vítězstvích. Prostudujeme-li dostupnou literaturu – a není jí jen ždibec, zvlášť Francouzi s ní nešetřili v knihovnách –, je obtížné rozlišit pravdu od klepů, jimž dala sílu závist (jako v případě platidla: žena je to k nezaplacení, Monica je síla všech žen, Monica je moje múza, která ví, že platidla jsou jen prostředek k žití, kdežto obyčejná závist dělá z lidí lačných po platidlech kořen veškerého zla, srát na závist). Fakt je, že madam Sarah, která měla na divadelních prknech sotva kdy nějakou konkurentku, se leckdy o nelichotivou pověst přičinila sama.

Zvědavci, zejména nenasytní reportéři, ji mohli vidět v přesně vymezený čas, jak odpočívá se zkříženýma rukama v rakvi na katafalku. Kolem byly hromady květin „k rozloučení se Sarah Bernhardtovou“, jak se skvělo zlatým písmem na bílých stuhách. Od ní vzešla i manýra francouzských hereček líčit si uši, aby zvýraznila bledost a vychrtlost tváře. Jisté však je, že ve Francii se změnila v národní uctivou instituci, že jí králové a nejbohatší muži planety obtěžovali jako malí kluci.

Byla velká umělkyně Sarah opravdu tou nejkrásnější princeznou z krásných? Její biografka Cornelie Otis Skinnerová připomíná, že měla tělo souchotinářsky zchudlé na svalovinu, a spisovatel a její přítel Graham Robertson přiznával, že se v této otázce nikdy nedokázal rozhodnout: „Její krása byla jako kus oděvu, který si navlékala, převlékala, odhalila ve striptýzku, jak se jí to hodilo ke štěstí. Když ho oblékla, změnila se její tvář v lampu, kterou prozařovalo bledé světlo, vlasy planuly jako aureola, postava se tyčila v majestátní müsli-svrchovanosti – bylo to nezvykle krásné převtělení.“

HLAS ZLATÝCH FLÉTEN

Oscar Wilde – Ir s jasným názorem na svět prohlašoval, že je nejnádhernější bytostí s hlasem zpívajících hvězd. Alfons Mucha, který pro ni pracoval šest let, potvrzoval, že její hlas „bez kazu mohl být tichounký šepot, ale vzápětí na vás tato dáma vychrlila hlasivky s největší silou až opět z burácení klesl tón do pianissima“. Proslulý publicista Maurice Baring přirovnal její hlasový fond k symfonii zlatých fléten a tlumených strun. Lytton Strachey dodával jedním dechem, že v ní bylo víc než zlato – blesky, nebe i peklo. O ráji se ale nezmiňuje.

Již zmíněný Alex Kugel napsal, že její scénický dialog byl vrchol krásy, půvabu, jemnosti a rozumu. „V tragédiích snadno naladila diváka na stejnou frekvenci soucitu, jaký cítila. Temperament je slovo banální. Avšak u paničky Sarah to byl temperament tak vášnivý, efektní a velkolepý, že odrážel všechny pohnutky duše. A to se přece musí, a to jí taky nejvíce sluší. Její hlas byl poslušný jako nejdokonalejší nástroj v rukách chamtivého virtuosa. Tu vzlykající, tu přecházející v tajemný tón, aby vzápětí vyvolal podobu hromu. Bojíte se? Nemáte vůbec čeho. Viděl jsem ji mnohokrát a vždycky mi dovedla předávat potěšení. Nikdy nezapomenu na sílu jejího výrazu a budu slyšet lstivá slova Sirény, nikdy nezapomenu, jak klečela na kolenou před Scarpiem, na její šílené zraky, její zoufalou chůzi a steny, které vydává Tosca. La chair crie! (Tělo křičí) zaúpěla při mučení, které uvalili na jejího milence Maria (ale ne Berouska, to až nynější žijící a platný Mario Berousek žongluje jako bůh v kabaretu Červeného mlýna s kuželkami a návštěvnice Moulin Rouge si těch žoviálních kouzel s kuželkami nemohou vynachválit, pějí po vystoupení na Maria původem z Čech samou chválu!) Byl to drásající nářek, který slyším každý den v uších a každou hodinu reprízu. Byl to skutečný nářek, fyziologické sténání, jaké jsem nikdy neslyšel a slyšet ani nebudu. A její Kleopatra! Jaká královna, jaká to nilská zmije jedovatá!“

Žena, jejíž hlas často přiměl kritiky, aby zapomněli kritizovat, aby jen zírali s ústy dokořán, prožila nanejvýš melodramatické dětství. Narodila se v říjnu 1844 ve městě světel jako nemanželská dcera Holanďanky Judity van Hardové, nezaměňovat za hadráky na heroinu. Otec, Eduard Bernard či Bernhardt, připsal dítěti sto tisíc franků („budou vyplaceny, až dospěje“) a vzal nohy kvapem na ramena. Judita se měla o dítě starat sama. Pro ženu poněkud volnějších mravů darmošlapku, působící jako ušlechtilá lechtivá senzace nejedné ložnice, bylo dítě jasnou překážkou. Nebo čárou přes její rozpočet? To snad ne, našla totiž východisko v tom, že malinkou Sarah poslala na venkov. Když se holčička s vychovatelkou vrátily do Paříže, matka je do rodného domu, zařízeného k účelům jenom ne vhodným k výchově dítěte, nechtěla pustit, bála se ostudy jaksi z přemíru poskytovaného sexu.

Holčička žila dál s vychovatelkou v prostředí, které upřímně nesnášela. Její únik byl, jak uvádí biografka Skinnerová, dílem fantastické náhody. „Jednoho dne seděla dívka na zápraží, když před ní znenadání zastavil kočár. Fiakrista totiž musel něco zvelebit na postroji. Z vozu vystoupila Sařina tetka Rosina. Měla stejně pochybné povolání jako hambatá sestra. V tom vyrazila Sarah do ulice, vrhla se na tetu báječně rozdivočelá a protestovala: Vězní mě tu! Jestli mě hned nevysvobodíš, zemřu zde!

Zanedbaná neteř v zašpiněné košilce uvedla tetičku z velkého světa do rozpaků. Očividně se jí ulevilo, když holčičku s formou vzteklouna odtáhli. Zamkli ji na dva západy v pokoji, avšak než kočí stačil popojet, vrhla se Sarah z okna znovu do ulice pěkně rozpálená! Výsledkem její první scény drama par excellence bylo vymknuté rameno, otřes mozku – a to rozhodující – návrat do matčina elegantního apartmánu.“

JEPTIŠKA NEBO UMĚLKYNĚ, CO JE VÍC?

Malá Sarah stále překážela, a tak její osud měl zpečetit versailleský katolický klášter. V patnácti letech dokončila seminář a požádala rodinu, aby rozhodla o její budoucnosti. Později ve svých pamětech Ma double vie navede na pravdivou stopu pátračky po skutečné víře: „Kromě matky a tety se porady zúčastnil i vlivný advokát pan Paragraf Přísných Pořádků, jenž zastupoval rodinu před veřejností, občanským jménem pan Duc de Morny.“ Dívka bez obav z nepříjemností oznámila, že zůstane v klášteře navždy věrna útrpnému symbolu kříže a srdce člověka; matka však na ten popud protestovala, neboť „vstup mezi řádové sestry nás stojí peníze“. Sarah tudíž namítla tak trochu drze, že chce okamžitě oněch sto tisíc franků, které pro ni uložil otec.

„To je ovšem věno, a to dostaneš, milá zlatá, až se budeš vdávat,“ odvětil právník. Dívka nemeškala a předvedla zřejmě druhou divadelní roli ve svém životě. Zvedla kukuč k nebesům a dojemně vyhrkla: „Provdám se za boha!“

Noblesní a uražený advokát de jure reagoval návrhem, aby nezpůsobnou holku ihned poslali do polepšovny, kde už na ni čekají snad ještě větší paňáři (nebo zneuznaní jako haranti). Co se dělo dál, to si můžeme zjistit v životopisném díle Madam Sarah: „…Zařvala jako raněný netvor, skočila prudce po tom syčákovi advokátovi, jednu mu hned vlepila, škubala mu vlasy a pěkně mu oškrábala obličej ostrými nehtíky. Duc de Morny na to prohlásil strnule: „Ta holka je rozená herečka, měla by jít nejlépe k divadlu.“ Sarah se zhrozila budoucnosti: „Vím od sester, které mě sestersky vychovávaly, že herectví je podle nich špatnost…“

Naštěstí se událo, co chtěl Morny. S jeho nápomocí, především však s přispěním přítele matky Judity, spisovatele par excellence Alexandra Dumase, složila Sarah přijímačky na pařížskou konzervatoř a k údivu rodiny se jí škola hrou líbila a dávala jí podněty do života.“   

Sarah cvičila dlouhé hodiny výslovnost a učila se nazpaměť více rolí, než její učitelé vůbec požadovali. Za dva roky s úspěchem a slávou školu vystudovala a společensky vlivní přátelé rodiny, Morny a Dumas, jí vyšlapali cestičku až do souboru slavného divadla Comédie Française.

Veřejnosti se poprvé předvedla v roce 1862 jako Ifigenie v dramatu Ifigenie v Aulidě od Racina. Nevzbudila však žádné dojetí, při premiéře dostala takovou trému, že místy koktala naučené pasáže. Kritik Sarcey ji strhal natolik, že proplakala několik nocí. Zato v dramatu Françoise Coppéeho Le Passant, kde zahrála roli chlapce, byla okouzlující. Droboučká Sarah vyvolala senzaci.

Také její výstupy v zákulisí Comédie Française získávaly nemalou pozornost. Například svůj protest inspicientovi proti tomu, že jí oslovuje „ta malá Bernhardtová“, stvrdila tím, že mu přerazila deštník o čumák.

Jindy vzala potají devítiletou sestřičku Reginu do zákulisí, aby se podívala na oslavy Molièrových narozenin, které měly začít po představení na prknech, která znamenají svět ve sladké verzi kulatin. Dívka rozrušená takovou oblibou se postavila na vlečku představitelky hlavní role, čímž jí značně zkomplikovala majestátní vstup na jeviště. Slavná paní Nathalie si vylila svůj vztek na Sarah, která se však nehádala a primadoně odpověděla rázným políčkem.

Herečka, jak se tehdy slušelo, omdlela, v divadle vypuklo pozdvižení – a novináři jásali, že mají sólokapra zaručeně pro další den. Žádný list si nenechal ujít možnost, aby poprask vylíčil zvláštní zpravodajskou metodou. Madam Nathalie dala řediteli nůž na krk: Buď odejde ten drzý nováček, nebo já. Zřejmě však Sarah nikterak nezarmoutila, neboť v souboru panoval hardcore režim a mladá herečka neměla o tak náročnou řeholi vážný zájem. Navíc dobře věděla, že by jí tu dovolili zahrát Faidru, Královnu či Zairu až po letech dřiny. Odešla, aby započala svou vlastní dynamickou uměleckou dráhu.

PRINCOVÉ A PEJSKOVÉ, PTÁM SE, CO JE VÍC?

Po přímluvách, především opět Dumasových, podepsali se Sarah kontrakt v divadle Gymnase. Veselohry však budoucí tragédku či tragikomickou představitelku století netěšily u srdce. Proto se znovu na scéně života vynořil Dumas a poslal ji do Bruselu s vřelým doporučením nepřehlédnout její takový výrazný talent. Vše probíhalo podle představ autora Tří mušketýrů, neboť Sarah zvítězila nad místními divadly i princem Henrim de Ligne. Milostné pletky přinesly ovoce, tutti frutti. Když se vrátila do hlavního města země galského kohouta, čekala dítě – a navíc neměla kde pracovat. Po pěti měsících strastiplného života a marném hledání angažmá se svěřila s trápením matce. Ale ouha. Dřívější nejvyhledávanější darmošlapka pištěla jako zjednaná, že nikdy nedovolí, aby se pod její střechou narodil bastard, ačkoli takové děti samotná taky porodila tři a každé s jiným otcem, inu, ti Francouzi…

Její dcera si musela hledat malý levný byteček, v němž se jí v prosinci 1864 narodil miláček, syn Maurice. Po dvou letech přetěžkého života se na Sarah usmálo štěstí. Dostala nabídku z Odéonu, aby v dramatu Victora Huga Ruy Blas hrála s přehledem Královnu. Slavný komorní stánek se stal odrazovým můstkem do velkého světa. Záhy se Sarah stává nejoblíbenější persónou divadel v Paříži. A když pak vypukla francouzsko-pruská oprsklá a hřmotná válka, změnila Odéon v polní lazaret. Zesláblá těžkou nemocí, něžná šestadvacetiletá pohledná mamina Maurice pracovala i přes známky vyčerpání ve dne v noci. Pomáhala lékařům při operacích a jako sestra vykonávala vše, jen aby zpříjemnila osud raněným vojákům.

Několik let po válce již právoplatně zářila na uměleckém nebi jako hvězda první velikosti. Odešla z Odéonu, nikoli však pro neshody rázu profesionálního nepochopení, ale proto, „že se ředitel rozčiloval, kdykoli za mnou vyběhl na jeviště z mé šatny pejsek Oi“.

Stojí za připomenutí, že nešlo o pejsánka, ale o statného skotského ovčáka, jehož podoba se nám zachovala, neboť herecká sláva madam s velkým M: Sarah vrcholila v době, kdy k mistrovství dozrávala i první generace fotografů–portrétistů. Mistři nového oboru Nadar, Carjat, Salomon i Tourtin, pokud chtěli herečku s krásou okolo fotografovat, museli zvěčnit hlavně i jejího psa. Pes se směje nejlépe, to víme my všichni, co si psa pěstujeme k potěše domova. Jim a nebo fotografickým řemeslníkům vděčíme za zachycení civilní i herecké podoby velkého ženského šarmu a oduševnělosti, za níž se Bernhardtová rozhodně nemusela stydět.  

Od roku 1872 po sedm šťastných let vytvářela opět hlavní postavy v podniku k tomu určeném, Comédie Française. Hrála Faidru ve stejnojmenné Racinově tragédii i Voltairovu Zairu. Vyznamenala se divadelní rolí Marguèrity Gauthierové (Alexandr Dumas junior, Dáma s kaméliemi – té to seklo), Doni Sol (Victor Hugo, Hernani, myslel snad hrň to na ni, Monico?), Fedory, Toscy (V. Sardou) a později i rolemi ve filmech (Tosca, Dáma s kaméliemi a Královna Alžběta). A významná Monica může mít super hrnek jak Královna Alžběta, no problem.

V té době do kroužků jejích přátel do lijáku do deště zkrátka těch nejbližších patřili Victor Hugo: znalec ženského půvabu na tisící způsob, znamením lev, jak jinak, Émile Zola, Oscar Wilde: divoch z Irska i stavitel Suezského průplavu Ferdinand vicomt de Lesseps.

Brzičko té líbezné Sarah Paříž nestačila k uspokojení. Rozhodla se dobýt Anglii. V červnu 1879 ji napjatě očekával Londýn. Její podání Faidry, která se vyznává z vášně k nevlastnímu synovi, bylo podle tehdejších znalců nevlastních synů nejdojemnější představení v její kariéře. Zvolání k bohům „Kdo zažehl osudný oheň v krvi mého ledví, přiznejte se, honem“ bylo úděsné a současně nádherné, nemělo to chybu. Madam Sarah při scéně padla do mdlob jako já po první injekci nalačno. Vzkřísili ji a sklidila od rezervované Anglie dosud nepoznané ovace.

V Londýně předvedla i Dámu s kaméliemi, která se stala její nejslavnější životní rolí. A drobným obrázkem mi v pokoji připomíná talent Lautreca oslavovat její jedinečnost v secesi stále jako živou. A zde ji také navštívil nejznámější divadelní podnikatel Edward Jarret. Položil ji easy krátkou otázku: „Chcete si vydělat jmění?“

Bernhardtová kejvla, protože proti takové věci nikdy nebyla, a když pochopila, oč jde, odpověděla čtverácky: „Když jsem dobyla civilizované Angličany, budu dobývat i barbarské Američany.“

Mister Jarret za ní přijel po jejím návratu z Londýna do Paříže se smlouvičkou v ruce. Měla navštívit Ameriku s repertoárem osmi her podle vlastního uvážení. I další podmínky byly více než vynikající pro Sarah. Vystoupí stokrát během 4 měsíců a za každý večer vyinkasuje tisíc dolarů a k tomu padesát procent hrubého zisku, náš František Palacký by jí to schválil za velmi v pohodě kšeft. Za samozřejmost se považovalo krytí veškerých výdajů v hotelích, soukromý vagón ve všech vlacích se služebnými, kuchařkami, číšníky, správcem, osobní tajemnicí a se stálou společností a osobním doprovodem. Ráj na zemi poznala esíčková karta Sarah díky neustálé péči o kvalitu esíčkového projevu a díky vrcholnému hraní velkých her. 

ZLATO, ZLATO, ZLATO (A CO JE VÍC: MEDAILE, NEBO ZLATÝ POLIBEK OD MÚZY?)

Vzácný kov z něžného hrdla se stěhoval do hrubých truhel. Newyorská divadla praskala ve švech. Nutno dodat, že značnou část obecenstva nalákala hereččina skandální pověst, tu v Americe nemají tak běžnou za její účasti. Potvrdila se slova zkušeného manažera Jarreta: „Má drahá, a co má být, že můžete hrát jenom francouzsky? Mluvte na jevišti třeba čínsky. Američané stejně přiběhnou v procesích, jen aby vás viděli, je vždycky uchvátila slavná legenda!!“

Za několik dní – řečeno slovy C. O. Skonnerové – se Ameriky zmocnilo davové šílenství. „Prodával se parfém, cukroví, doutníky i monokly s jejím jménem. I nejslavnější noviny přispěchali s news o každém pohybu tragédky. Obléhali ji reportéři jak dobrou kost čmuchací psi a kladli jí otázky tohoto typu: „Máte opravdu čtyři děti a žádného manžela?“

„Ovšemže ne,“ odpovídala, „ale bylo by to snad i lepší než váš styl: Mnohé Američanky mají čtyři muže a žádné děti.“

Ani v New Yorku, podobně jako předtím v Londýně, neustoupila a trvala na tom, aby jí propláceli gáži výhradně ve zlatých mincích. Patřila v období secese k největším pracháčům světa a zlato ukládala do bedny, kterou chtěla mít stále pod postelí, pod svou neodolatelnou matrací.

Po návratu z New Yorku její kariéra stoupala do závratných výšin. Postupně hrála ve všech zemích Evropských, potěšila Ameriku i Austrálii. Do Petrohradu jela poprvé v zimě 1881. Car Alexandr III. ani nedovolil, aby mu složila poklonu oficiálně nařízenou pro všechny návštěvníky, které přijal nebo s nudou ve tváři trpěl u trůnu: „Ne, madam, to já se musím sklonit před vámi.“ 

Ve městě bílých nocí našla budoucího manžela a nebyl to kozák, byl to Řek Jacques Damalu. Brzy se pokusil prochlastat peníze manželky, což se mu zdaleka nepodařilo a stálo ho to opilecký život.

Madam Sarah ráčila přenést americký styl reklamy i do Paříže. Jak však napsal po premiéře Tajné služby kritik Gazette de France, „americké experimenty, americké plakáty, jimiž pokrývá malebnou Paříž, jí nepřinášejí kýžený užitek. Předtím nám předváděla hezké věci od Muchy.“ Brzy se k němu s vděčností vrátila. Vždyť Alfons Mucha pro ni navrhoval i výpravy, kostýmy, šperky a účesy. Jeho prvotní plakát se objevil v pařížských ulicích na Nový rok 1895, a jak konstatuje Milena Cesnaková–Michalcová, Muchovy návrhy patřily k nejlepším a „udělaly z každého představení událost“.

V příštích letech připravila Paříži další překvápko. V obrovitánské budově Divadla národů podepsala smlouvu na čtvrt století dopředu, přestože již oslavila pětapadesátku. A nejen to, prosadila přejmenování stánku umění na Divadlo Sarah Bernhardtové, pod taktovkou ředitelky Sarah Bernhardtové. A stále výborně hrála. Když jí bylo pětašedesát, představovala Johanku z Arku a dokázala vyvolat představu dojemně naivní mladičké bojovnice.

V březnu 1914 získala nejvyšší francouzské vyznamenání: jmenování rytířem Čestné legie. Její vytrvalost a píle byly nadlidské. Krátce po udělení nejvyšší pocty si zranila sexy koleno a v únoru příštího roku jí amputovali chodidlo. Zanedlouho jí bylo sedmdesát let a znovu s elánem vystupovala na jevišti. A dokonce se zúčastňovala obtížných zájezdů k vojákům a vždy trvala na tom, že bude hrát hrdinsky v bitevních liniích!

POSLEDNÍ TURNÉ (A KDY TO UŽ VÍC UŽITEČNĚJŠÍ SNAD ANI NEBUDE)

Vzdor přibývajícím letům a vráskám připomínala madam Sarah řítící se expres. Kromě toho, že hrála, psala divadelní čísla a kusy jako lapidární pokusy, hrála si na autorku her a románů. Současníci ji uznávali za skvělou malířku a sochařku. „Její busty a sochy se objevovaly na výstavách a emotivními výrazy překonávaly modelované osoby.“ (expert Alex Kugel)

S nevadnoucí disciplínou pracovala až dvacku hodin denně. Duracel a králík jí nestačí to tempo. Jiří Mucha ji zná ze vzpomínek otce, který zaznamenal zážitky s královnou v knize Kankán se svatozáří: „Její denní návyk začínal ráno v půl osmé voňavou lázní. To už začala i její práce. Za dveřmi koupelny se hlásili krejčí nebo švadlenka či někdo známý od novin, a tak vyřizovala přes dveře nejrůznější záležitosti.

Pak byla snídaně – vejce, džem, chlebíčky s máslem, čokoška, a už zastavil před barákem kočár. Ovšemže neodjížděla sama, u snídaně jich vyčkávalo hned několik, buď autor, nebo jiné osoby od divadla… Zkoušky začínaly v devět a pokračovaly až do pěti odpoledne. Jestliže se hrálo odpolední představení, nacvičovalo se do jedné. Pak byla krátká přestávka a začalo odpolední představení, které trvalo do pěti. Hned nato nastala příprava na večerní gala představení od osmi do jedenácti, někdy do půl dvanácté, a pokaždé Sarah zvládala hrát hlavní úlohu. Po představení se v její šatně debatovalo a podávalo malé diner. Domů se dostala kolem jedné, odstrojila se a do dvou se učila úlohu. Ó, jak ta jen milovala divadlo. V době, kdy se chystala na turné po Americe, přicházela na lekce ještě od dvou do tří (v noci!) učitelka angličtiny. Pak teprve šla dohánět svůj spánek a druhého dne všechno začalo od půl osmé v koupelně nanovo…“

Zdálo se, že nad Madam Sarah ztratil čas jakoukoliv nadvládu. Ještě na podzim 1922 – po další vážné operaci, tentokrát ledvin – začala zkoušet novou hru a přijala i úlohu ve filmu. Za několik týdnů upadla na jevišti do bezvědomí. Probrala se a vesele prohodila: „To jsem teda zvědavá, kam pofrčím na příští zájezd!“ Žel, již nikam nemohla odjet.

Odpočívá v klidu a v pokoji na pařížském hřbitově Père Lachaise, stavte se tam u ní, vy, co to máte kousek s nějakou úhlednou květinou. To je totiž: Dáma s kaméliemi.

http://www.youtube.com/watch?v=ks1E-HAw7Ys

May Rap 89 Mixed By Waxmaster Easy