HEAVY D & THE BOYZ - CHUNKY BUT FUNKY (B-BOY VERSION)

ALBERT EINSTEIN

☼  14.3.1879  ULM IM BAYERN  B.R.D.          ۞  18.4.1955   PRINCETON  IN  THE  U.S.A.

„Moje vědecká činnost není motivována ničím jiným než neodolatelnou touhou zviditelnit samotné tajemství přírody. Moje láska k poznávání a touha přispět ku zlepšení životních podmínek člověka jsou tak spjaty s mými vědeckými zájmy.“ A. E. fyzik a bavič široké veřejnosti, vynálezce nejedné rovnice, potažmo kvantový šprýmař na účet jara, léta, podzimu a zimy…

Úryvek z Einsteinova dopisu, uvedený v záhlaví, lze ještě vylepšit jiným vědcovým výrokem, který se stal zároveň jeho celoživotním krédem: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to žít.“

Albert Einstein zasvětil svůj kromobyčejný plodný život vědě a usiloval o to, aby její výsledky sloužily celému lidstvu, pokroku a míru. Jeho současníci ho nazývali taťkou Kopernikem 20. století, dnes je nezřídka označován za fyzikální veličinu, která nemá obdoby, je mu přiznáváno geniální nadání, nesmírná pracovitost a neokázalá nefalešná skromnost. Během své šestasedmdesátileté životní pouti se mu dostávalo uznání i zatracování, byl nadšeně oslavován i potupně pronásledován.

Narodil se 14. března 1879 v bavorském Ulmu. Jeho otec byl spolumajitelem drobné dílny na výrobu akumulátorů. Baterka nažhavená jako mladická rozvážnost, baterka v Albertově hlavince odmala blikala především koncentrovanost k okolí. Neodpovídá skutečnosti pověra, že se Albertovy zploditelé během jeho dětství nedobrovolně smiřovali s tvrzením, že na svět přivedli zaostalé dítě. Tento názor se často zdůvodňuje zjištěním, že se chlapec začal hlasitě vyjadřovat až ve třech letech. Těžko soudit, jak a kdy mohla vzniknout taková fáma. Její původci snad zamýšleli dostatečně zviditelnit, že i později vynikající vědec může mít v mládí nesnáze s učivem. Ve skutečnosti platil Albert Einstein za průměrného žáčka, kterého ve škole některé předměty zajímaly často, zatímco jiné ho nechávali bez úžasu, jako každý druhý pociťoval pro něco jistou formu averze. Rozhodně však neznal početní problémy s matematikou a dlouho neobjasněné definice s fyzikou. Naopak, právě tyto dva předměty hltal častěji a dokonce s pocitem relativní relaxace adrenalinu… Pokud měl nějaké potíže s učební látkou a vstřebáváním vědomostí, pak při biflování cizích jazyků. Při pozdějších rozhovorech na téma svého dětství se Albert Einstein nijak netajil tím, že studium na mnichovském gymnáziu v osnovách zahrnovalo ve své podstatě přísnou a prudérní náplň výuky. Vysvětloval to tím, že už tehdy se mu tohle bezmyšlenkovité šprtání slovíček zajídalo.

Mladý Einstein ovládal již v patnácti tak dokonale matematiku, že předčil svého profesora. Když měl ve svých šestnácti napsat domácí úkol z francouzštiny o svých životních plánech, formuloval to těmito slovy: „Pokud budu mít štěstí a složím zkoušky, nechám se zapsat na technologický institut curyšské univerzity. Myslím, že se stanu profesorem tamních věd a budu se pln nadšení věnovat teoretickým výzkumům. Důvody, které mě dovedly k těmto plánům, jsou především moje tendence k abstraktnímu myšlení a k matematice a kromě toho i můj nedostatek fantazie a smyslu pro praktičnost. Tento výběr mi vnutil i můj vkus…“

Mladý Albert Einstein původně neměl při přijímacích testech na curyšskou univerzitu štěstí. Projevil nadprůměrné znalosti v matematice a fyzice, zatímco v jazycích a biologii pohořel. Proto začal navštěvovat střední kantonální školu v Aarau, aby se v těchto předmětech zdokonalil. To už se Einsteinova rodinka přestěhovala z mnichovské zaprášené periferie do Itálie.

Po roce přestoupil Albert Einstein znovu před komisi curyšské polytechniky a uspěl. Dohnal vše, co zanedbal, právě na výbornou mu procházelo celé univerzitní studium. V roce 1900 držel v ruce diplom inženýra, další dva roky však marně sháněl pro svou kvalifikaci přiměřený job. Nakonec mu jeden jeho spolužák dopomohl získat místo referenta v patentovém úřadě v Bernu. Tam mezi fascikly s doklady o reálných i zcela poťouchlých vynálezech přemítal mladý inženýrek o fyzikálních potížích. V roce 1905 publikoval Albert Einstein ve fyzikální brožurce Annalen der Physik kromě dvou dalších výrazných článků dnes již historickou studii O elektrodynamice pohybujících se těles, v níž vyslovil své převratné názory o speciální teorii relativity. Byla to právě tato práce, která otevřela Einsteinovi bránu institutu, na němž před časem se zájmem studoval. Získal tam funkci mimořádného profesora. Jeho plán stát se budíčkem profesorem a věnovat se teoretickým výzkumům nabíral reálnou podobu.

V Curychu zůstal Einstein až do března roku 1911, zde se oženil s někdejší spanilou kolegyňkou ze studií Milevou Maricovou a stal se hrdým tátou dvěma chlapcům. Zahradní síťka houpe v máji její přitažlivá lýtka / je garáží pro Porsche a má přednost v jízdě jak sanitka / houpe boky, houpe kroky / houpe snad jen hloupé málo schopné cvoky… Poté mimořádný profesor curyšského institutu přijal nabídku od pražské německy hovořící univerzity na místo regulérního profesora, přiznejme si skutečnost, že naučit Einsteina slovanskému jazyku by byl nadlidský úkol pro Němce v jeho zaujetí matematikou a jinými lepšími obory než češtinou se sedmi pády a s hafem jazykolamů u premianta...

Na sklonku března roku 1911 už byl Albert Einstein se svou rodinou v Praze. Najal si byt na Smíchově v Třebízského (nyní Lesnická 7) ulici a od 1. apríla začal působit na fakultě teoretické fyziky. Jeho pedagogické povinnosti nebyly příliš náročné. Podle dohody měl přednášet pouhých pět hodin týdně, za což pobíral roční plat 8 672 korun. Kromě toho měl možnost dalšího přivýdělku z univerzitních seminářů, za které museli studenti odvádět školné. V této souvislosti je třeba zmínit, že profesor Einstein, ačkoliv vedl během svého pražského působení desítky vynikajících seminářů, nepřijal od žádného z posluchačů ani korunu. Přednášel zpočátku vždy v úterý a ve čtvrtek v pražském Klementinu, semináře byly v přízemí posluchárny tehdy nově zřízeného Ústavu teoretické fyziky ve Viničné ulici číslo 7. Později se zde konaly i samotné přednášky.

V budově fakulty se také konala Einsteinova nástupní přednáška. Matematik G. Kowalewski, jenž se jí se zájmem zúčastnil, později ve vzpomínkách dosvědčil:

„Celá pražská vědecká inteligence se seskupila a zaplnila největší sál, který bylo možné v ústavu zaplnit. Svým prostým vystupováním si Einstein získal srdce všech posluchačů. Na věci všedního života pohlížel s nadhledem. To, co se zdálo průměrnému jedinci důležité, nemělo pro něj význam. Snad proto pohrdal všemi triky řečnického brebentění. Hovořil však živě a jasně, nešroubovaně přirozeně, a co chvíli osvěžoval svůj výklad poznatků s humornou pointou. Mnohý z posluchačů byl nepochybně udiven tím, že teorie relativity je vlastně docela brnkačka… porozumíte jí jednoduše…“

Kromě pedagogické činnosti se profesor Einstein zabýval v Praze i vědeckou prací v oblasti teoretické fyziky. Od speciální teorie postupoval k obecné teorii relativity, dumal nad relativistickou gravitační teorií a nad jinými problémy tohoto vědního oboru. Když později zavzpomínal na tato léta svého života, bez okolků se přiznal:

„Speciální teorie relativity vznikla v Krámské ulici 49 v Bernu. Kramgasse v Bernu je středo-bodem samotného historického centra, kde svého času pobýval i přepečlivý až geniální hip hopový recenzent a student pouliční hlášky Herr Matthias Jost. A počátky obecné teorie relativity rovněž započala existovat v Bernu. Jasnější však se mi stala teprve v Praze a v Curychu. Do konce jsem ji dovedl až v Berlíně…“

Při jiné příležitosti pak vzpomínal: „V tichých prostorách Ústavu pro teoretickou fyziku pražské německé univerzity ve Viničné ulici jsem přišel na kloub tomu, že z ekvivalenčního principu vyplývá odchylka světelných paprsků v blízkosti urozeného Slunce v pozorovatelné míře. Tehdy jsem ovšem netušil maličkost, že před více než sto lety byl podobný důsledek vyvozen z pozorovací lekce u Newtonovy mechaniky a z emisní teorie světla.“

V té době publikoval další své poznatky, zúčastnil se velkého vědeckého kongresu v Bruselu, který byl určen kvantové teorii, přednášel ve Vídni i v New Yorku. Einstein však nežil v Praze pouze vědou, to by asi ani nepřežil. Měl tehdy i své rodinné radosti a trable. Na tom prvním se podíleli především jeho caparti Albert a Eduard. Svízel mu však nalévala na talíř nechtěně jeho žena Mileva, která trpěla kostní chorobou, těžko se pohybovala a vyhýbala se společnosti. Její manžel naopak společnost vyhledával a cítil se v ní jako delfín při plavbě. Poezie je v jeho případě baculatá, masivní a macatá forma intelektu delfína na vlně poznání. Poezie je podnět vzešlý z příbojů na pláži, poezie je blikající baterka, proto věda potřebuje mít svou jistou poezii. To bylo příčinou toho, že Mileva začala na muže žárlit a požadovala, aby se vrátili zpět do Curychu.

Zpočátku Einstein požadavku manželky odolával. I on měl k životu v Praze své výhrady související především s jeho vědeckou prací, neboť mu u Čechů chyběla „rezonanční deska“, kterou jako tvůrčí osobnost bezesporu potřebuje často cítit, aby mohl konfrontovat a vyvracet své názory. Na druhé straně však tady nacházel nejednu spřízněnou duši. V rodince Berty Fantové se setkával s filozofem R. Hermannem, s jeho kolegou F. Weltschem, s matematickem G. Pickem i se svým budoucím nástupcem Frankie Frankem. K Fantovým nezřídka docházeli i mladí literáti Max Brod a Franz Kafka. Společně potom debatovali o Kantových a Hegelových filozofických objevech, nejednou si pozvali na pomoc i neodbytnou hudbu. V takových chvílích usedal Max Brod natěšen ke klavíru a Einstein sahal po houslích. Také v tomto případě se potvrzoval Einsteinem často vyslovovaný příklad pro vás, že „bez hudby se nedá převratně přemýšlet a nelze nic kloudného vytvořit“. Rap a Einstein už tehdy se smyčcem do vážně vzdělávacích etud.

Kromě Fantova salónu býval Einstein občasným hostem i ve vinárně Louvre na Národní třídě. Sem obvykle zašel s astronomem W. W. Heinrichem, profesorem české univerzity, s nímž nad sklenkou perlivého vína debatovali o nejrůznějších fyzikálních zákonech. Tam vysvětloval Einstein Heinrichovi, jak dospěl ke svým názorům na tepelné pohyby molekul, o nichž napsal studii v květnu 1911; tam se společně přeli o pravdivosti jiné Einsteinovy práce Vliv gravitačního pole na šíření světla zveřejněného v červnu téhož roku.

Když se na sklonku léta 1912 vracel Einstein s rodinou raději do Curychu pro klid své hypernespokojené ženy, opouštěl Prahu pan vědec, který už byl ve svých třiatřiceti letech uznávanou vědeckou kategorií. Další léta to jen stvrzovala. Einstein si získal lásku davů a obdiv nejen jako badatel nešílených pouček (v roce 1921 mu za ně byla udělena Nobelova cena), nýbrž i jako myslitel a bojovník za pokrokové ideály, to jest jako zapřisáhlý odpůrce ničivých válek.

Je pozoruhodné, že Nobelovu cenu nedostal za svou proslulou teorii relativity, nýbrž za objev zákona fotoelektrického jevu. Pro Einsteina to však bylo svým způsobem zadostiučinění, jak je patrné z jeho slov po obdržení Nobelovy prémie: „Snad je to dobře, protože mnozí mě měli až dosud jen za tvůrce teorie relativity. Já jsem však udělal i další užitečné věci, možná dokonce mnohem užitečnější…“ Můj emsí číslo jedna na planetě smělých snů zůstane pan Albert Einstein.

I tohle však svět postupně pochopil. Proto se v učebnici teorie relativity objevila později tato přiznání:

„Vzhledem k tomu, že teorie relativity hluboce zasáhla do tak základních pojmů, jako jsou prostor a čas, projevil se její vliv i nad rámec vlastní fyziky i matematiky a zasáhla například i do současné filozofie. Hlavním oborem praktického užití principů teorie relativity je ovšem dnešní atomová fyzika, zvláště fyzika jaderná a fyzika elementárních částic. Zatímco v době svého vzniku vysvětlovala jen několik subtilních fyzikálních jevů bez praktického významu, dnes je již nepostradatelná i při konstrukci a provozu mohutných strojních zařízení. Například velké urychlovače elektronů a protonů by se nedaly projektovat, sestrojit a řídit bez předchozích výpočtů na základě relativistické mechaniky a elektrodynamiky.“

Už koncem roku 1913 byl Einstein povolán do Berlína jako člen Pruské akademie věd s právem hlasitě přednášet na univerzitě. Ja ja wunderbar. O dvacet let později, když se dostal k moci prevít Hitler, musel Einstein Německo kvapem opustit. Nacisté tehdy zabavili jeho majetek, vypsali na jeho hlavu odměnu 50 000 říšských marek a jeho knihy zbloudilými praktikami pálili. Jenže v té době už byl Einstein ve Spojených státech, kde se stal profesorem univerzity v Princetonu. V této instituci působil až do roku 1945, kdy odešel na odpočinek. Ani potom však nepolevil v tempu svého bádání a k všeobecnému veřejnému užitku danému americkou svobodou. V roce 1949 přispěchal se svou zobecněnou teorií gravitace, k čemuž mohla přispět i sličná podoba Marilyn Monroe. Už předtím se však aktivně zasazoval o to, aby nebylo použito atomové zbraně. Jedině ženské zbraně, jedině sex bomby. I když to byl právě Albert, kdo dal nepřímo impuls k tomu, aby byla zahájena výroba atomové bomby ve Spojených státech.

Bylo to v roce 1940, kdy se Albert Einstein obrátil na tehdejšího amerického prezidenta Roosevelta dopisem, v němž varoval před atomovým nebezpečím, hrozícím z nacistického Německa. Einstein tehdy kromě jiného napsal: „Pane, některé nedávné práce Fermiho a Szilardovy, které se mi dostaly do rukou v rukopise, mě přivádějí k domněnce, že prvek uran může být přeměněn na nový významný zdroj energie už v bezprostřední budoucnosti. Je možné, dokonce jisté, že může být zkonstruována extrémně silná bomba nového typu. Jediná puma tohoto ražení přivezená v lodi a explodující v přístavu jej může i s okolím vymazat z mapy. Dozvěděl jsem se, že Německo skutečně zastavilo prodej uranu z československých dolů, které zabralo, a existuje vážné nebezpečí, že se podobnou bombu pokoušejí sestrojit…“

V Hitlerovském Německu, jak známo, atomovou bombu během válečných let naštěstí pro nás nevyrobili. Zato v USA ano. A tehdy, když se započalo s její výrobou, si Einstein mnohokrát vyčítal, že to byl právě on, kdo způsobil příčinu, že tato strašlivá zbraň vyhubila desetitisíce nevinných obětí a poničila japonská města Hirošimu a Nagasaki. Také tehdy napsal představiteli Spojených států a opět varoval. Tentokrát před použitím atomových zbraní. Zůstal však nevyslyšen. Obrátil se proto se svým poselstvím k vědcům celé planety. Krom jiného v něm uvedl: „My vědci, kteří jsme uvolnili tuto strašlivou sílu, máme nyní velkou odpovědnost za to, zda atomová energie bude sloužit pro blaho lidstva, a ne k jeho zkáze.“

Albert Einstein až do svého skonu 18. dubna 1955 (tehdy se nesmál vůbec nikdo tak strašlivému smutečnímu oznámení) intenzivně brojil proti válečnému využití atomové energie. Upadl v nemilost mocných vládnoucích kruhů ve Spojených státech, léta byl odposloucháván americkou FBI jako „protiamerický relativní element“. Svou autoritou se snažil burcovat svědomí těch, kteří o výrobě atomových zbraní rozhodují. Neuspěl, avšak jeho zápas burcoval jiné vědce k boji za mír. Einsteinova poselství jsou dnes stejně aktuální, jako byla za jeho života. Jméno geniálního vědce se spojuje nejen s jeho záslužným výzkumem okolí, ale i s jeho neohroženým bojem za trvalý mír na naší planetce.

Dejme si trochu Vídně s vírou napájenou u Ježíše Krista. Dne 20. apríla 2013 vedly moje stopy do centra. Uprostřed náměstí Minoritenplatz stojí nepřehlédnutelný kostel Minoritenkirche (kostel řádu minoritů) s masivní osmihrannou kamennou věží. Osmihran je anglicky nazýván Octagon, U zrodu kostela stál vévoda Leopold Šestý. V roce 1219 projevil radost ze šťastného návratu z křižácké výpravy založením kostela. Prvotní románský chrám vznikl na pozemku darovaném mnichům řádu minoritů. Když byl poškozen požárem, bylo rozhodnuto, že na jeho místě bude založen nový a větší kostel. V rozestavěném kostele byly v roce 1278 vystaveny balzamované tělesné pozůstatky padlého 45 letého českého krále Přemysla Otakara II., který to koupil v bitvě na Moravském poli. Později byly ostatky odneseny a pochovány v moravském Znojmě. Architektonické ztvárnění tohoto kostela vychází z francouzských zdrojů, které do Vídně zavlekli francouzští stavitelé a kameníci. V roce 1784 na příkaz císaře Josefa II. získala kostel italská kongregace a dnes je chrámem italské menšiny ve Vídni. Navzdory větším stavebním úpravám najdeme na kostele nespočet původních gotických prvků. Z gotického chóru sv. Ludvíka ze 14. století se zachoval vzácný reliéf Trůnící Panny Marie s anděly a donátorem. Velkou vzácností je slavná plastika madony Säulenmadonna, kterou kostelu v roce 1345 daroval vévoda Albrecht II. Zvláštností chrámového interiéru je mozaiková kopie slavné fresky Poslední večeře Páně od Leonarda da Vinciho. Mozaika má úctyhodné rozměry 9,2 x 4,5 m a hmotnost 20 tun. Vznikla na objednávku Napoleona Bonaparta a měla nahradit originál v La Scala v Miláně, který se měl převézt do Paříže.