The Klf build a fire (remix)

http://www.youtube.com/watch?v=O33UvRTZNTk

Roxanne Shante - Independent Woman

Známka za korunu čtyřicet přidala plných devět let života na síle Chaplinovi

Historka je to hvězdná, obsazení také. Historka je to kuriózní, dojemná, dosud neznámá a v obecném vyznění potěšitelná, takže stojí za to se s ní podělit s vámi i s vědomím, že herečka ji přednesla mnohokrát lépe.

To bylo tak. Při slavnostním zakončení pražské části putovní filmové přehlídky Febiofest, která ode dneška 25.3.2013 vstupuje do krajů, převzala čestné uznání za přínos světové kinematografii Kristián slavná dcera ještě slavnějšího otce, herečka Geraldina Chaplinová. Děkovala, jak bývá dobrým zvykem, jenže nikoliv za sebe a festivalu, nýbrž celé naší zemi – a překvapivě za tatínka.

Král komiků Charlie Chaplin se v roce 1968 vůbec nesmál, neměl vůbec čemu, ba zcela naopak. Jeho poslední film Hraběnka z Hongkongu krátce předtím propadl, kritici ho odmítali vůbec chápat a přijímat jako něco kvalitního, Chaplin se topil v depkách, už se mu pod sluncem nechtělo žít, jeho rodina se bála nejhoršího. Ale pak Československo na úřadech vydalo poštovní známku v hodnotě jedné koruny a čtyřiceti haléřů, na níž Chaplin tančí na laně nad symbolickou zeměkoulí – očima přitom asi poulí – a když se to komik dozvěděl, zázračně ožil, očima zamrkal a zajásal. Přestal si prý připadat na odpis, dostal zase sílu a chuť, ještě stihl nejdelší aplaus v historii předávání Oscarů a své povýšení do šlechtického stavu, lord Charlie, jasný lord filmového průmyslu, než o devět let později a den po Štědrém dni Vánočním (na stejný úmrtní den jako náš Karel, Karel Čapek, nebo divoch James Brown, funky autor od „Sex Machine“) zemřel. „A právě za těch devět let života pro mého otce vám děkuji všem,“ uklonila se Geraldine Chaplinová.

Příběh s minimální nominální hodnotou koruna čtyřicet dokládá, jak málo někdy stačí, aby pidižvík pomohl velké veličině, a jak paradoxně dokážeme dávat nejlepší věci, když je nám nejhůř. Mimochodem to platí i pro letošní Febiofest: v pořadí jubilejní dvacátý, málem už pohřbený, stíhaný zákulisními vlastnickými spory i hubnoucím rozpočtem, ve výsledku však jeden z nejvydařenějších ročníků vůbec, od volby filmů přes nemalý divácký zájem až po sestavu celebrit, jakou by ani karlovarský snobový a nablýskaný festival nepohrdl.

Pochopitelně Chaplinová si svůj příběh předem uchystala, vyzdobila, nastudovala a z pódia prodala jako suprová herečka. Nicméně nepřímo nám tak vzkazuje jednu národní specialitku. Když o nic nejde, reptáme, fňukáme, vzdáváme se, zapomínáme na sestry, na bratry. Ale na hraně, v úzkých, zkrátka za pomyslnou korunu čtyřicet umíme zázraky. U Chaplina to zařídila hrátka osudu, u Febiofestu vzdor proudící z vědomí, že věci, které za to stojí, se nepohřbívají. A takových malých zázraků v malé zemi, za pakatel, se děje kolem stále dost a dost.

Tak a dost rozněžňování se na úkor kvality nebo potlesku. Potlesk dozněl, dcera krále komiků odjela, červený koberec se vrátil zpět do skladu – a ukázalo se, že zatímco jedni se snažili přinést trochu senzace a světla, jiní si je prostě ukradli pro svoje zisky. Nejprve bylo fuč jen pár loučí, které lemovaly festivalovou promenádu; další pochodně se poztrácely i s objímkou, a poslední dokonce s celým stojanem. Chaplin se to už na rozdíl od vás (naštěstí) nedozví.

Mirka Spáčilová, MF Dnes, 25.3.2013, zrovna měsíc po výročí 25. let pro Markétu Irglovou na Islandu

GERALDINE CHAPLINOVÁ

Hrála ve filmech Carlose Saury, Roberta Altmana, Martina Scorseseho, Franca Zeffirelliho či Pedra Almodóvara.

Žije na střídačku ve Švýcarsku (Vavey poblíž Montreaux u Ženevského jezera), v Madridu a v Miami.

Má sedmero sourozenců, ale vídá je pouze po částech, „dohromady bychom se zabili“.

Její dcera Oona (*1986), v českém překladu jedno óčko, ona, je také úspěšná herečka.

GERALDINE CHAPLINOVÁ: NOSÍM PRÝ ŠTĚSTÍ (ALE KOMU VLASTNĚ??)

„Dřív jsem chtěla pracovat s dobrými režiséry, teď už chci jenom pracovat,“ říká s dávkou sebeironie žena přátelská, hvězda, která každou odpověď na každou otázku paní Veroniky Bednářové vymění za vtipnou historku. Za poslední dva roky natočila sedm filmů, pracuje bez pauz: Z Prahy hned odcestuje do Madridu, na festival do Panamy a na další natáčení do Argentiny.

Jste ráda, že máte tolik práce, i když se jedná o menší role?

To mi nevadí. Už mám v plánu další dvě. Teď jsem se vrátila z Budapešti z filmování interaktivního hororu. Sice vůbec netuším, co ten termín sděluje, ale hraju tam opravdu aktivní mrchu. Natáčím teď hodně hororů, je to nová kariéra dcery známého komika!

Co vám dnes práce před kamerou poskytuje?

Netočím pro peníze ani pro slávu, ale pro zvláštní pocit rauše; cítím napětí na place, trému „butterflies“ v břiše, obrovskou trému a chvění. Když točím, snažím se vyhovět režisérovi, dostávám se do zvláštního, nepopsatelného stavu, do transu, je to jako droga.

A pak zase honem musíte vystřízlivět…

Jo jo, pak jdu na detox a pak znovu do toho. Natočila jsem sto třicet filmů; některé z nich byly opravdu otřesné, neskutečně špatné, ale to jsem při jejich vzniku netušila – vždycky jsem měla pocit, že právě natáčím kvalitní film. Ta moje drogová závislost je totiž stabilní, dostavuje se s první klapkou a odeznívá až po dotočné.

Do našich kin přišel letos v únoru film Nic nás nerozdělí, příběh jedné rodiny, která před devíti lety přežila ničivý úder tsunami v Thajsku. Co vás na téhle nabídce zaujalo, že jste odjela na druhý konec světa?

To máte tak: Natočila jsem s tímhle španělským režisérem jeho prvotinu, Sirotčinec. Ten kluk, Juan Antonio Bayona, přišel tehdy ke mně domů, vypadal na dvanáct let, podal mi scénář a říká: „Rád bych s vámi pracoval, ale nemám na vás rozpočet.“ Ovšem dýchal z něj talent a láska k filmu, tak jsem s ním točila Sirotčinec. Měl velký úspěch a Juan si od té doby myslí, že mu přináším štěstí. Když točil film o Thajsku, byla jsem v Miami a nechtělo se mi – kvůli dvěma natáčecím dnům – strávit dvacet dva hodin v letadle. Tak jsem ho požádala, ať mi pošle scenario. Jediná role, která se mi zdála vhodná pro mě, byla osoba, co neustále zvrací. „Tak jo, ráda pojedu do Thajska a budu tam s vámi zvracet,“ zavolala jsem Juanovi. „Ale kdepak, tahle role už je obsazená, pro vás jsem myslel toho skotského dědu,“ opáčil režisér, „změním ho na babičku!“ A pak mi volá znovu: „A co takhle japonská turistka?“ Tu jsem ve scénáři ani nemohla najít. „Prostě přileťte, něco už vám napíšu,“ řekl nakonec Juan. A opravdu, nakonec mi napsal krásnou roli ženy, která katastrofu přežila. Copak můžete říct ne režisérovi, kterému údajně přinášíte štěstí?

Mluvíte jako ze „staré školy“. Stále věříte, že režisér je na filmu nejdůležitější?

Rozhodně. Věřím režisérům. Jsou tvůrci, u kterých ani nemusím číst scénář, a hned bych s nima šla s chutí pracovat.

Kteří třeba?

Vždycky jsem říkala, snad stokrát, už se stydím dopředu, že to budu opakovat: Miluju Atoma Egoyana. Párkrát jsme se potkali, ale on se mě vyhýbá jako choleře, zřejmě se stydí starší paní. Takže s ním pracovat nebudu, to je jasné. Dále si myslím, že se toho hodně zajímavého děje v Jižní Americe, mám tam pár režisérů, které považuji za geniální – o nich jsem někde mluvila – a telefon zazvonil! V září s nimi budu natáčet.

Velký úspěch měla komedie Co kdybychom žili spolu z roku 2011. Je o starých lidech, kteří se snaží zahnat přízrak domova důchodců společným bydlením. Jaké bylo natáčení s partičkou originálních seniorů v čele s Jane Fondovou nebo Pierrem Richardem?

Tomu trapnému a ubohému (opak k označení znamenající bohému, přímo jednu bohému z Bohémie) Stéphanu Robelinovi trvalo pět let, než dal svoji filmovou prvotinu dohromady. Ale vyplatilo se. Stala se z nás famílie. Byli jsme totiž už příliš staří na to, abychom mezi sebou soupeřili. Povídali jsme si o všem: o dětech, o mužích, o začátcích našich kariér, o jiných režisérech i o divadle. Od té doby jsme v kontaktu. Třeba s Jane Fondovou jsme teď velké kámošky, byly jsme vegetit, chytat bronz na jihu Francie a navštívili jsme zde Pierra Richarda, oslavovaly narozeniny s Jane v Americe a tak dále.

Znáte recept, jak uniknout stáří? Nemyslím vzhledem, ale pocity…

Posledních patnáct let se cítím pořád na třiadevadesát, fyzicky i psychicky. Takže kdykoliv mám narozeniny – letos mi bude šedesát devět – sexy symbol v čísle alespoň –, jsem mile překvapená. Nenávidím nemohoucí stáří, jste na cestě bez mapy a jedinou alternativou přijatelné odyssey je smrt. Ovšem je lepší prodírat se touhle hrůzou než to definitivně zabalit. Jediné, o co bych se měla snažit – tedy pořád si to opakuju –, je být užitečná. Protože půvab a elegance jsou neznámo kde, pryč, zbývá už jen užitečnost. Není to zas tak málo, vážně.

V době, kdy vás režisér David Lean obsadil do slavného Doktora Živaga, vám bylo dvacet. Zvládla jste tak mladou slávu?

Nejsem Justin Bieber, který se najednou stal z ničeho nic slavným, já byla ve světle reflektorů od narození, odkojili mě skvělou profesí. Nezapomeňte, že jsem nejstarší z osmi dětí svých rodičů, což se ale tehdy nevědělo, nepočítalo se, že nás bude tolik. „Charlie Chaplin má dceru,“ hlásaly proto palcové titulky po celém světě, když jsem se narodila. Ale na rozdíl od jiných potomků slavných mě ani na vteřinu nenapadlo, že by mé příjmení bylo překážkou, naopak, pomohlo mi výrazně přeskočit začínající stupínky v kariéře hvězdy, možná i roli v Doktoru Živagovi mi dali proto, že si říkali: Slušně vypadá, chová se, mluví, navíc její otec hrát umí, tak snad nebude dřevo. Je to velká přednost i dnes: Lidi mého otce pořád milují, uctívají.

Jak to dávají najevo?

Třeba mě vezmou na ulici za ruku, políbí ji a řeknou slušnou věc: Je pro mě čest, že mohu políbit ruku části Charlieho Chaplina. Na mě kašlou, rozumějte, Charlieho andílci. A přitom v tom už není touha přiblížit se někomu slavnému, vždyť táta dlouho nežije – místo něj jsem tu já – je to jen jejich nehynoucí láska. Je pro ně pořád ten malý tramp, co měl za ušima, který zdolává složité trampoty – stejně jako teď miliony lidí na Západě.

Máte stejný smysl pro humor jako otec?

Ráda bych měla smysl pro humor jako maminka Oona. Byla asi vtipnější – a rozhodně milejší. Po tátovi bych ráda podědila netoleranci: Štvala ho chudoba a nespravedlnost až do té míry, že byl ochoten kvůli tomu i položit život – on z takových poměrů totiž vzešel.

Doba začátku padesátých let, kdy ho v éře mcCarthismu média líčila jako komunistu, pro něj musela být dost hrozná…

Určitě, ale k jeho cti je nutno dodat, že se nikdy nepřekabátil. Opakoval stále nevěřícným popletům: Nejsem komunista, ale nezačnu je kvůli vám nenávidět, mám mezi nimi dobré přátele. Nepamatuju si to, protože rodiče byli dost vzdělaní na to, aby o tom přede mnou nemluvili. Vzpomínám si ale, když otce v roce 1952 vyhostili ze Spojených států, jak jsme se plavili týdny lodí do Londýna na premiéru filmu Světla ramp, kde jsem taky hrála. A naši nám potom pořád vysvětlovali, že to jsou jen jedny prázdniny ve Švýcarsku na venkově. Ty se ale prodlužovaly a prodlužovaly, najednou jsme tu chodily do školy, a teprve když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, tak nám rodiče oznámili, že do Ameriky nesmíme proto, že odtud tatínka vyhostili. V té době jsem na to ale byla pyšná.

Kde je váš domov? Ve Švýcarsku, nebo ve Spojených státech?

Většinou se cítím dobře tam, kde svítí slunce – tedy v Miami. A největší část života jsem prožila ve Španělsku, tak těžko říct, co je můj domov.

Španělsko vám přineslo i režiséra Carlose Sauru, životního partnera a otce vašeho happy synka… V roce 1973 jste s ním natočila jeden z nejlepších filmů vůbec, Anna a vlci. Byla to láska na první pohled?

Myslím, že nejdřív jsem se zalíbila já jemu. A řekla jsem si, že by možná bylo fajn vzít si tohohle rejžu domů, abych s ním mohla v klidu probírat jednotlivé scény a vůbec mu volně krafat do filmu – co například zítra natočit pár detailů, miláčku? Pak se z toho ale stal krásný vztah, měli jsme baby. A i když jsme se nikdy nevzali, protože on už byl ženatý, máte pravdu, natočili jsme společně několik zásadních filmů.

Proč jste se s Carlosem Saurou rozešli?

Zamiloval se do naší uklízečky s namočeným hadrem – když tedy chcete znát čistou pravdu. Bylo to jako tyjátr, typická scéna z jeho filmů – hlavní hrdina se zamiluje do sexy služebné… Ale to neva, už je to čtyřicet pět let, pak jsem potkala svého současného miláčka, vše zapomenuto.

Nebylo pro vás těžké se znovu zamilovat?

Naopak, byla jsem sériová zamilovávající se slečna! Okamžitě poté, co jsem se s někým rozešla, už jsem byla šíleně zamilovaná do jiného krasavce. Víte, nás všech osm dětí je přísně monogamních, viděly jsme tenhle příklad, případ doma, naši měli nádherně harmonické manželství. Myslím, že jsme si správně zafixovaly, že partnery si má člověk užívat jednoho po druhém, ne najednou. Naši se milovali celý život – a maminka umírala se zlomeným srdcem, steskem po skvělém otci.

Ale její vlastní otec, geniální americký dramatik, nositel Nobelovky Eugene O´Neill, k ní měl vztah spíš komplikovaný, nebo ne?

Ne komplikovaný, prostě příšerný! Oni se vlastně celý život neviděli. A on se pak nikdy nedokázal vyrovnat s tím, že si matka brala muže o třicet let staršího. Tátovi bylo tehdy dvaapadesát a dědeček O´Neill prý tehdy křičel: „Bere si herce, o tolik staršího, a protože je to herec, určitě o svém věku mlží, patrně je ještě mnohem starší!“ Nikdy jsem dědečka neviděla, odmítal se pak s mámou stýkat. Ale jeho hry jsou geniální, mísí se v nich tragédie s melodramatem a komedií; Cesta dlouhého dne do noci je podle mě mistrovské dílo.

V životopisném filmu Chaplin režiséra Richarda Attenborougha jste hrála svou babičku z tatínkovy strany, Hannah, komplikovanou ženu, která měla vážnou duševní poruchu. Co jste se o ní dozvěděla vy?

Nikdy jsem babičku nepotkala, což mi moc pomohlo. Ale táta o ní často žertoval. Měla zřejmě syfilis, proto byl postižený i její mozeček. Často nám líčil, jak byla bláznivá. Vyprávěl třeba, jak se jí jakýsi fanda v New Yorku ptal: „Ó, bože, vy jste matka Charlieho Chaplina?“ – „Ano,“ odpověděla mu, „a vy jste INRI, Kristus.“ Táta se nikdy nelitoval, jak hrozné soužití s ní měl v dětství, a nelitoval ani ji, vše podával výhradně humorem. To byl tátův styl. Její postava byla psaná přímo mně na tělo – David Robinson, světový expert na osobnost mého otce, který napsal jeho biografii a maminka mu přenechala celý archiv, pracoval na filmu jako rešeršér.

Tatínek, jak jsem se dočetla, nežil extravagantním způsobem života. Je to tak?

Ano, jediné, co tátu zajímalo, byla práce. Když přestal pracovat, odumíral. Máma se ho snažila ještě motivovat, aby nepolevoval. Doufal, že tehdy, v roce 1977, ještě prosadí scénář, nikdo ho ale nechtěl pojistit, protože už zestárnul dle mínění finančních expertů. A když dopsal filmovou hudbu a nemohl dál pracovat, vzdal to.

Myslíte na rodiče často?

Hodně myslím na maminku. Na tátu taky, ale zas mi tak nechybí, protože je přítomen všude kolem nás. Stačí sejít u nás ve švýcarských horách z vršku do vesnice, a v prvním obchodě plakát v okně… Tady je socha… Támhle ve výprodeji mají jeho filmovou kolekci… S mámou jsme měli moc hezký vztah, kdybyste ji poznala, pochopila byste – byla veselá, chytrá a nesmírně zábavná.

Je pravda, že kvůli vašemu tatínkovi opustila spisovatele J. D. Salingera?

Ale kdepak, to jsou životopisecké fámy, chodili spolu na střední a on s ní zřejmě chtěl randit, ale nikdy k nejlepšímu nedošlo. Salinger byl do ní blázen, ale to byl každý, kdo se kolem ní jen ochomýtl. Před tátou spíš chodila s režisérem Orsonem Wellesem, co natočil Občana Kanea. Když jsem se to jako holka dozvěděla, říkala jsem jí: „No mami, s takovým tukovým tlusťochem milovníkem?“ A ona na to: „No jo, ale ten jeho hlas…“ I David Bowie se do ní bláznivě zamiloval. Ne nadarmo uvedla maminka ve své poslední vůli, že všechno, co kdy napsala, by se mělo zničit.

A zničila jste to?

To vám neřeknu – a je to jediná otázka, na kterou odmítám odpovídat.

Na co se v Praze nejvíc těšíte?

To kdybych jen věděla! Protože si představte: Nikdy jsem tu nebyla. A už mám plné zuby lidí, kteří mi neustále udiveně říkají: „Cože? Ty jsi nikdy nebyla v Praze, nejkrásnější metropoli na světě?“ No a co, odpovídám, znám lidi, co žijí v Paříži, a nikdy nebyli nahoře na Eiffelovce. Moje sestra Annie tu kdysi měla vášnivý poměr s českým režisérem, jezdívala sem každý víkend, tak se se mnou podělila o tajná pražská místa a pamětihodnosti.

Prozradíte nám o koho šlo?

To je druhá otázka, na kterou vám neodpovím. Sestra by mi kvůli tomu nabančila. :-)

Mám Mia také křížovky s Chaplonovo tajenkami, jestli je někdy budeš luštit s chutí do Charlieho nápadů??