SASANKA A KONIKLEC ☼ pulsatilla ☼ pasqueflower ☼ Emilio Pasquez (Mr. Pascal Gabriel) by si zjednal první rande u stájí nadivoko a svojí vyvolené ke cti nejen pro závod osvědčené dámě (= jak se na westernovou kobylku sluší) by třeba donesl jen sasanku, Pasqueflower, Jirka by svojí vyvolené M. v rámci slavení dnešního svátku mohl jen nenápadně zarecitovat ohlédnutí ☼ čili vzpomínku na již dlouho nežijícího Čecha na Aljašce, přece jí nebude smolit ten dávno obehraný scénář o Praotci na Řípu a že si dovedl ochočit jen jednu zdejší herku a o blízkém Mělníce s oprýskanou omítkou zvanou Amerika 20. století a o obrovitých Čertových hlavách, jak vidno netuše, kým vlastně vymodelovaných z pískovce? To jí raději doporučí jisté barokní poutní místo Ostré a také zaručenou zříceninu nedalekého hradu Helfenburk šklebící se tak naplno v kraji lesů jako deluxe zjevení od líce k líci pro turismus, Čechy jsou krásné na objevování ve dvou, úplně stejně jako Aljaška pro ní osobně all inclusive, když je taková křehká hrdlička a přitom stejně tak neohrožená jako měchačka pro dlouhodobé domácí použití:

ALEŠ HRDLIČKA

☼  29.3.1869   Humpolec    ♂   5.9.1943   Washington, dovolil si umřít tak náhle a nečekaně před  6/9

„Byl to jediný člověk, kterého bych si vybral za životní vzor – vědec světového kalibru, jenž se ve svých sedmašedesáti letech nezdráhal házet od rána do večera lopatou a tlačit trakař s hlušinou pro svou vědu. Že byl někdy více tvrdý a neústupný než je zvykem? To mizí do dálky před jeho nezměrnou energií, šířkou znalostí a hloubkou porozumění, které byly jako oceán, a před odhodláním zdolat jakékoliv, i ty nejobtížnější překážky.“

(= Úryvek z dopisu amerického vědce Mauryho Osborna, kde mluvil o svém guru Aleši Hrdličkovi)

Aljaška dvacátých let minulého století se nijak zvlášť nelišila od Aljašky časů, které tak barvitě popisoval Jack London. Ba naopak, byla pustší, naleziště na Klondiku osiřela, zlatokopové odtáhli, protože už vše hodnotné bylo dávno vykutáno. Zlato se z rýžovišť a dolů přemístilo do bankovních sejfů. Lidé odešli – jak ti nejšťastnější zbohatlíci, i ti méně šťastní chudí, a po spoustě deprimovaných snílků zůstaly na Aljašce pohozeny jen vybělené kosti. A přece se na řece Yuconu objevil člun a vezl muže, kteří přišli na americký severo–severozápad hledat velký poklad.

Jeden z nich se jmenoval Jiří Malý, to ještě neexistoval ani Malý princ ve fantaziích dalších generací snílků zásluhou Antoine de Saint-Exupéryho, kdo jste zvědavi třeba na zmodernizovanou novelu animovaného zpracování o Malém princi od britského výkřiku televizní techniky 2010, tak nyní máte možnost sledovat 25 dílů vždy každou neděli na ČT2 v čase 17:45, Jiří Malý měl titul profesora a doktora na Karlově univerzitě a přijel sem za antropologickým výzkumem z Prahy. Ten druhý, starší a ve vědeckém světě známější, byl také Čech, ale žil v zámoří už od svých třinácti let. Doktor Aleš Hrdlička, ředitel antropologického oddělení ve washingtonském Smithsonianu.

Ty dva, co se vydali za pokladem vědění, unášel pětimetrový člun Peterboro trasou dlouhou dva tisíce tři sta kilometrů osmnáct metrů osmnáct palců, Hrdličkovi táhlo na šedesát, ale přesto tu s Malým dokázal žít stejně prostě jako dřevorubci z amerického severu. Usínat u ohně a v dálce zaslechnout projevy vlčí smečky; rozbíjet na příhodné rovině stan; konzumovat masové konzervy z Chicaga a zapíjet je vodou z lesních studánek. A mezitím pilně pracovat…

Přirazili ke břehu u indiánské vesnice a požádali o pomoc jejího náčelníka. Měl na sobě ještě domorodý oděv z jelenice a vlasy spletené do copu po zvyku aljašských Tananasů. Možná, že jeho udatný otec kdysi napjal proti bledým tvářím luk a vypustil smrtící šíp. Ale to už byla minulost. Hrdlička a Malý se z žádným nepřátelstvím plantážníků zde daleko od civilizace nesetkali. Nacházeli lidi, kteří se dali, byť někdy s úšklebkem a myšlenkou „co to ty cizince vůbec napadlo“, antropologicky proměřit – nechali si zjistit rozpětí lícních kostí, délku obličeje od kořene nosu k bradě a naopak zas k hranici vlasů, celkovou tělesnou výšku i výšku od země ke koleni, kyčli, ke konci hrudní kosti, šířku ramen… prostě všechno, s čím se setká našinec s lékařskými záznamy v podrobném rozboru životního stylu. Nebránili se, když je vědci fotografovali, ani když od nich kupovali prastaré kamenné sekery. A Jiří Malý viděl, jak Aleš Hrdlička, který nebyl na Aljašce poprvé, získává mezi Indiány přátele, a jak se potvrzují slova, která o něm mezi zuby procedil jeden z domorodců: „Je snědý jako my, má málo vousů jako my, rozumí nám dokonale a má nás rád.“

Pluli dál, a když seděl u přivěšeného motoru a kormidla Peterbora antropolog z Prahy, zapisoval Hrdlička bez ustání do svého notesu. Srovnával nové údaje se staršími záznamy, rozebíral výzkum dávného indiánského či eskymáckého pohřebiště, kde před dvěma třemi dny kopali s Malým do únavy a jejich motyky a rýče odkrývaly kostry pro vědu zvanou antropologie, pro vědu o člověku, v níž jen málokdo vynikal tolik, jako právě Hrdlička.

Jeho práce na Aljašce měla v jistém směru pro antropologii klíčový význam. Ale kdo si přitom uvědomil, s jakou byla propojena každodenní námahou? Tehdy, v roce 1929, vlastně jen doktor Malý, který pak v Praze vyprávěl zážitky, s nimiž dosvědčil renomé Hrdličky ne jako vědce, ale jako příkladného člověka:

„Když jsme oba po celodenní dřině seděli daleko od nejbližší osady u ohně, začal jsem si polohlasně zpívat. Ani nevím, zda jsem si ještě prozpěvoval, nebo skončil, když mě ze zamyšlení vytrhlo Hrdličkovo: „Dobře, doktore, a jestlipak také znáte Ku Praze je cesta dlouhá?“ Když jsem přikývl, požádal mě, abych zazpíval. Srovnal jsem si písničku v paměti a spustil jsem jen tak polohlasem a potichu. A nyní se mi zdálo, že Hrdlička je myšlenkami už kdesi v minulosti, v Čechách, snad v Humpolci svého dětství. Po chvíli, když tuto náladu odvál vítr, podal mi ruku a dojatě mi za tu roztomilou taškařici a připomínku na vlast poděkoval.“

Do New Yorku připlul se svým otcem, truhlářem Maxmiliánem Hrdličkou, v roce 1882. Přijeli za lucky strike american blend Lucky Fortune. V Čechách se jméno Aleše Hrdličky psalo do zlaté kroniky humpolecké školy a premiant se učil latinsky a řecky, aby mohl přestoupit z měšťanky na gymnázium v Německém tehdejším, dneska Havlíčkově, Brodě. V USA ho však čekala spousta práce v továrně na výrobu doutníků. Deset hodin denně mezi nepřeberným množstvím tabáku. Neuměl ani kváknout anglicky – trápil se s údělem mladého přivandrovalce z centra Evropy ve večerní škole. V devatenácti letech jeho organismus zkolaboval, nevydržel takovou námahu na srdce a navíc se dostavil i zápal plic. Ale potom zažil cosi jako štěstí v neštěstí, protože si všiml v newyorském špitále jeden ošetřující lékař prudké inteligence (tak nezvyklé na tehdejší americké poměry) u mladého pacienta Hrdličky a přimluvil se za něj nahoře u šéfů, aby ho přijali ke studiu na fakultě medicíny.

„Rodiče byli proti tomu, přátelé mi bránili, avšak já na jejich rady nedbal,“ psal později řediteli humpolecké školy Řeháčkovi. „Vzchopil jsem se k duševnímu rozmachu, jehož jsem se sám obával, překonal jsem vše a na počátku dvacátého roku jsem se těšil do školy. Za tři semestry jsem graduoval – první ve třídě. Jenže jaké to byly tři semestry? Prvním přednáškám jsem až na několik zkomolených latinských výrazů pramálo rozuměl…

Praxi jsem započal s dvaceti uspořenými dolary. Po roce jsem nastoupil k dalšímu studiu. A graduoval jsem podruhé – opět první. Poté jsem složil další státnice…“

Hrdličku zaujal rodící se obor antropologie. Sliboval si od něj co nejpodrobnější poznání norem zdravého člověka, znalosti, které mohl jako hodnotný lékař zúročit při práci s pacienty. Psal o svých antropologických výzkumech do prestižního tisku a jeho články upoutaly doktora Carlose McDonalda, který tenkrát akorát zakládal patologický ústav v New Yorku. McDonald mu nabídl dobrou pozici vědeckého pracovníka a Hrdličku přijal pod podmínkou, že si nejdříve na vlastní náklady doplní znalosti studiem v Mekce tehdejších antropologů – v Paříži. Jel do Evropy, pařil v Paříži to příjemné s užitečným, vzdělával se i cestoval. Po čtrnácti letech za oceánem se znovu ocitl v Čechách. Jenže dlouho se doma zdržovat nemohl, v zámoří na něj čekala snoubenka, práce, výzkumy a otázka, jejíž rozřešení mu mělo zajistit velký vědecký spor a s ním i celosvětové uznání.

*

Fyziologická a medicínská pozorování mezi Indiány jihozápadu Spojených států a severního Mexika. Tuberkulóza mezi některými indiánskými kmeny ve Spojených státech… Tituly dvou z několika elaborátů, které Hrdlička napsal poté, kdy zkoumal prapůvodní obyvatele amerického světadílu, bytosti s duchy, mezi nimiž dohoříval mýtus šamanských tanců a vzpomínka na masakr u Wounded Knee. Bývalí vládci prérií i zelených údolí ve Skalnatých horách žili nyní utlačovaní na ploše mini prostoru rezervací, jakoby odsouzeni k vyhynutí vlastní rasy…

Ale přesto o ně začal být v Novém světě nebývalý zájem, přesněji řečeno o jejich předky. Na různých místech Ameriky, od Aljašky až k Ohňové zemi vyrážejí nadšenci s archeologickou výbavou hledat stopy prvních obyvatel světadílu. Paleontolog Florentino Ameghino sestavuje v Buenos Aires tabulku vývoje člověka na americké půdě. Indián je podle ní potomkem prothoma, jemuž předcházeli diprothmo, triprothmo a tetraprothmo. Někteří antropologové soudí, že na světě bylo osm samostatných kolébek lidstva a Ameghino dokazuje, že jedna z nich náleží Americe. Jeho kosterní nálezy vzbudily na prahu dvacátého století ve vědeckém světě senzaci a všemi přiživován rozruch. Ozvaly se dokonce hlasy, že veškeré lidstvo se zrodilo pod svahy Kordiller. Byla v tom vedle vědy i nezbytná romantika a spousta kontinentálního patriotismu s přesvědčením vycházejícím z víry. A víra leckdy dokáže zamotat hlavy zcela nevinně, posvětit i chybný názor a vtisknout mu zdánlivý punc pravdy.

Zatímco se tu i onde hledaly pozůstatky diprothomů a tetraprothomů, chystal se Aleš Hrdlička na kongres amerikanistů v Buenos Aires. Připravoval se na střetnutí s Ameghinem. Psal se rok 1910 a Hrdlička měl už za sebou antropologický výzkum ve třech světadílech. Byl zkušený vědec a viděl věci jinak než argentinský paleontolog a jeho neochvějní stoupenci. Ostatky amerických „předlidí a pralidí“ nemohly být pravé. Muselo se jednat o omyl, o chybné určení. Vždyť se v Americe už v hlubokém pravěku zastavil vývoj opic na dost nízké úrovni a lidoopi, vzdálení příbuzní člověka, se v Novém světě nikdy neobjevili. Navíc – Hrdlička přece Indiány dobře znal. Postavil proti Ameghinovým teoriím hypotézu, že Indiáni náleží k čeledi žlutohnědé, k plemeni lidstva asijského a do Ameriky museli doputovat až z daleké Asie.

Setkání Ameghino – Hrdlička proběhlo ve vysloveně přátelském ovzduší. Pro argentinského vědce byl Hrdlička „amicus“, který má prostě jen jiný názor. A Hrdlička? Řídil se slovy antického učence Ammónia „Amicus mihi Plato, sed magis amica veritas“ (Plato je můj přítel, ale pravda je mi milejší). Vyvracel jednu Ameghinovu teorii za druhou. Navíc se ukázalo, že kost, kterou Argentinec považoval za ostatek pračlověka, patřila jisté už vymřelé jihoamerické šelmě a lebka oslavovaného diprothoma člověku dnešního typu, čímž se důkazy o americké kolébce lidstva rozplynuly.

Vědecký svět dal za pravdu Hrdličkovi. Ke zdlouhavé cestě vedoucí k člověku čeledi Homo sapiens nemohlo dojít na americké půdě. A jak Hrdlička správně dokazoval, nemohlo nic podobného proběhnout ani v Austrálii, kde vývoj savců ustrnul na úrovni primitivních vačnatců.

Doktor Aleš Hrdlička spor s Ameghinem vyhrál a tento úspěch se stal jedním z pilířů jeho světovosti.

Od roku 1903, kdy se stal výpomocným (od roku 1910 stálým) direktorem antropologického oddělení Národního muzea ve Washingtonu, byla jeho pracovna ve třetím poschodí paláce Smithsonianu na Constitution Avenue. Návštěvník v ní mohl zabloudit, anebo taky najít člověka střední postavy s hlubokým, melodickým hlasem. V jeho laboratoři ležely na stolech lebky a kosti domorodců z amerického jihozápadu, Indiánů z Ohia, ale i lebky ze všech kontinentů planety. Ostatky, které českému vědci posloužily k odpovědím na otázky, jak dlouho se vyskytuje na Zemi člověk, jakými způsoby osídloval planetu, co mají různá plemena lidstva společného a čím se naopak od sebe liší. Najít takové odpovědi znamenalo systematicky bádat, srovnávat, katalogizovat, zpracovávat naměřené hodnoty. A také podnikat velké výpravy do terénu.

Jen na Aljašku a ostrovy v Beringově moři a na severu Tichého oceánu se Hrdlička v rozmezí let 1926–1938 vypravil desetkrát. Chtěl získat co nejvíc důkazů pro svůj názor o asijské kolébce Indiánů. Kvůli své hypotéze se vydal i na Sibiř, do tajemného Tibetu, do Mongolska a Mandžuska a nacházel tam u osídlenců značnou podobnost s původními obyvateli Ameriky.

Bádal v Indii a na Cejlonu, v Austrálii i na Jávě, zkoumal dopodrobna lebky předkolumbovských Indiánů v Peru. V Evropě navštívil všechna naleziště předvěkého člověka; odjel antropologicky probádat i samotný jih Afriky. Mezitím dovedl poutavě psát knihy, učit na univerzitách. V Americe, ale i v Evropě. U nás měl roku 1922 v Praze, Brně a Bratislavě cyklus přednášek o vývoji člověka s natřískanou účastí veřejnosti. Spolu s pražským kolegou světové úrovně Jindřichem Matiegkou založil tehdy časopis Anthropologie. Pražská Karlova univerzita ho vyznamenala čestným doktorátem a stejný titul mu udělila i univerzita v Brně. Královský britský antropologický ústav ho v listopadu 1927 poctil zlatou plackou Huxley, tou nejvyšší medailí za antropologický výzkum, jaká v Anglii existuje.

Svět studoval jeho spisy Fyzická antropologie – její účel a cíle, Antropometrie, Staroameričané, Kosterní pozůstatky pračlověka, Antropologický průzkum Aljašky… Věda se nadobro odklonila od ameghinovských pouček a přijala jeho teorii o pravěké cestě lidstva z Asie do Ameriky za vlastní, jednalo se přitom o teorii, kterou Hrdličkův výzkum na obou stranách Beringovy úžiny podepřel spoustou důkazů. Velké uznání získala i jeho úvaha o jednotném původu všeho lidstva bez ohledu na barvu pleti a zvláštnosti lidských typů v plemenech živočišného druhu Homo sapiens.

*

Chtěl se navždy vrátit do Čech, vyměnit sídlo ve Smithsonianu za pracovnu na Karlově univerzitě v Praze. Poslal do Československa částku v hodnotě miliónu korun na stavbu budovy antropologického muzea a připojil k ní podrobný návod, jak by mělo toto vědecké pracoviště v budoucnu vypadat. Jeho návratu zamezilo dusno před tornádem zkázy, ono dusno nastávající  druhé světové války. Mnichov, okupace, nacistický útok proti světu. A s ním i scestné názory o lidech, jejich plemenech a typech, výmysly o nadřazenosti Árijců a především Němců.

Věda zvaná antropologie to chápe jako primitivní urážku. Doktor Aleš Hrdlička, jeden z největších kapacit v oboru antropologie všech dob, proklamuje své provolání The German Race (Německá rasa). Dokazuje, že směšovat pojmy plemeno a národ je nesmysl. Ostatně, ve střední Evropě je pestrá škála antropologických typů a modrookých blondýnů – nordiků, podle nacistů lidí s vynikajícími duševními předpoklady, žije například ve Skandinávii víc než v samotném Německu. Potom v rozhovoru pro americké noviny „Times Herald“ podotýká Hrdlička o Hitlerovi a Mussolinim… „Diktátoři? Sami sebe zlikvidují už jen tím, že vybočují z určité normy a představují hrozící úchylku. Ničí základní lidské hodnoty, jsou jako chamtiví monopolisté nebo prosťáček, který prodává munici možným nepřátelům svého národa a všichni ti, kdo věří, že těch pár halířů do vlastní kapsy má větší cenu než samotná existence člověka. A když dojde na vůdce, snad ne sám jsem ten, kdo bez pardonu neakceptuje v revíru ani jediného škůdce.“

*

Konce války se již nedočkal. Zemřel roku 1943 v přípravách antropologické expedice do Guatemaly.

Born to breed and die to be continued Mia...

http://www.youtube.com/watch?v=Je80y79dP7Q