Za mého dětství se potraviny prodávaly v mimořádně
neatraktivních obalech, sladkosti tedy nebyly výjimkou. Jejich povětšinou
poměrně dobrou chuť (nebyl srovnávací materiál) doplňovaly nadpřirozeně neboli
odporně lepkavé obaly. Štangle a podobně ulepené záležitosti na špejli mám ale
především spojeny s věčně politým výčepem vesnické hospody u mé babičky.
Z donášky píva k obědu vyplývalo právo na sladké ulepené
produkty. Několikrát zmíněná ulepenost byla umocněna neotřelým způsobem
skladování, jímž se socialistické hospody vyznačovaly. Jako dnes vidím
nezúčastněnou tvář výčepního, nezvrásněnou sebemenším zájmem o osud víkendové
tržby, jak klade některou z oblíbených dětských pochutin do louže rozlitého
piva na pultu a ze stejné louže přebírá ušmudlané desetihaléřové mince. Druhou
rukou zároveň symbolicky "umývá" použité půllitry v dřezu, kde
(pravděpodobně z ekologických důvodů) daný týden ještě nevyměnil vodu. Je teprv
neděle.
|