Na autobusové zástávce si Igorek stoupl před dvě stařeny a ty pak krátkozrace zkoumaly jeho kolébající se drobné tělíčko v zelené pruhované bundě a modrých džínách. Jedna ze stařen krčila horní ret v jakémsi neskutečně pomalém a umrtvujícím tiku. Obličej druhé vypadal, že se každou chvíli rozpadne v prach. Autobus přijel, zastavil a dveře se se syčením otevřely.
„Mladý pán nás jistě pustí první,“ řekla stařena s křehkým obličejem, přičemž jí u slova pán přeskočil hlas do nepříjemného zakrákorání.
Igorek neměl v úmyslu nikoho pouštět. Vyhopkal schody k řidiči, poručil si žákovskou slevu a pak obezřetně zamířil na pětku. Sundal si čepici. Nevěděl, co s ní, tak ji všemožně natahoval a kroutil, až ho to přestalo bavit a strčil ji do kapsy. Zadíval se na sedadlo před sebou. Přemýšlel, ale tolik zase ne. Za Igorka totiž mluvily činy. Vytáhl fixu. Potom na sedadlo napsal slovo HOVNO. Soustředěně si slovo prohlížel. H. O. V. N. O. Ano, napsal to správně, bez chyby. Igorek se zaradoval a po hovně následoval POŠEVNÍ SEKRET. Zkontroloval řidiče, jestli ho náhodou nevidí ve zpětném zrcátku, ale ten svědomitě sledoval vozovku. Než autobus zastavil, tak pod slova HOVNO a POŠEVNÍ SEKRET Igorek ještě připsal jedno telefonní číslo a pod něj text psaný jakoby z pohledu žádostivé a nedočkavé dívky. Řidič zabrzdil. Igorek byl na místě. Vyběhl z autobusu a cestou za maminkou do práce tu a tam napsal na nějakou zeď, sloup, kapotu auta či domovní dveře telefonní číslo a text psaný jakoby rukou žádostivé a velmi nedočkavé dívky.
V kanceláři ho maminka na uvítanou políbila na tvář, kterou jí neochotně nastavil, nebo si ji možná ona sama vynutila. Když se k němu otočila zády, setřel si rukávem vlhkou stopu po polibku. Zeptala se, jestli si dá čaj. Zavrtěl hlavou. Ne, čaj si nedá. Opravdu nechceš čaj? Vždyť musíš být úplně zmrzlý, koblížku, co?, nejsi zmrzlý? Nepodpořil její domněnku, že musí být úplně zmrzlý a znovu odmítl tolik propagovaný čaj. Mohla by mu tedy udělat horké kakako, no samozřejmě, proč jen si nevzpomněla dřív, vždyť přece ví, jak má Igorek rád horké kakao. Ale Igorek nechtěl ani kakao. Co by tedy rád pil? Třeba colu. Jenomže maminka colu neměla. Maminka colu nepila, protože nápoj obsahoval příliš cukru a maminka nechtěla skončit jako nějaká objemná cukrová vata. Igorek tedy nic jiného nechtěl. Maminku napadlo, že by možná Magda (kolegyně) mohla mít v ledničce colu. Magda byla na takové věci. Na coly, fanty, mirindy, zákusky, stehna z KFC atd. Mohla by tedy zajít za Magdou a požádat ji o sklenici coly. V tu chvíli vešel do kanceláře vysoký muž v kravatě a s hustými šedými vlasy. Maminka pozdravila svého šéfa. Loktem šťouchla do Igorka, ale ten její výzvu buď nepochopil, nebo svou nevědomost pouze předstíral. Šéf si chlapce povýšeně změřil od hlavy k patě a potom pokynul mamince, aby ho následovala. Když Igorek v kanceláři osaměl, sedl si do křesla k maminčinu počítači a zapnul internet. V rychlosti projel bulvár, přečetl si svůj horoskop, koukl na email. Do vyhledávače zadal adresu počítačových her. V okamžiku, kdy klikl na jeden z odkazů, se z vedlejší šéfovy kanceláře začaly ozývat tlumené rytmické zvuky, jež nejpravděpodobněji způsoboval stůl narážející do zdi.
U sídliště potkal Terezku ze třídy.
„Kam jdeš?“ zeptala se.
„Domů.“
„Jo?“
Igorek přikývl. Stáli proti sobě. Byly skoro stejně vysocí. Terezka měla vlasy v culíku a přes uši huňatou pletenou čelenku.
„A co budeš dělat doma?“
„Nevim.“
„A chceš vědět, co budu dělat já?“
Popravdě mu to bylo jedno, ale protože se mu Terezka celkem líbila a měl ji svým způsobem rád, tak projevil zájem.
„Co budeš teda dělat?“
„Nepovim,“ řekla Terezka a udělala na něj dlouhý nos. Igorek ji chytil za ramena a plácnul s ní do sněhu. Terezka se zprvu smála, ale když jí Igorek hodil hroudu sněhu za límec, prohlásila, že je pitomec. Slezl z ní a napřímil se, spokojen se svou převahou. Terezka se kroutila, poskakovala a snažila se nějakým způsobem dostat sníh, který už jí na rozpálených zádech začínal tát, ven.
„Jsi fakt pitomej,“ zopakovala a on jí doporučil, aby se radši zklidnila, nebo ji ve sněhu vyválí znova.
„Doprovodím tě, chceš?“
„Třeba,“ řekl Igorek, ale ve skutečnosti měl trochu obavy, neboť nechtěl být spatřen kluky z paneláku v přítomnosti Terezky. Zkusila ho chytit za ruku, ale on se jí vysmekl a řekl, ať toho nechá.
„Čím chceš bejt až vyrosteš?“
„Nevim,“ řekl, „proč tě to zajímá?“
„Jen tak. Chceš vědět, čím budu já?“
„Ne.“
„Stanu se ministriní kultury!“
„Co to je?“ zeptal se, ale vzápětí té otázky litoval. Terezka se zachichotala a popoběhla kus před Igorka.
„Vidíš tamten barák?“
Podíval se směrem k barabizně na niž ukazovala a přikývl.
„Ve čtvrtek ho budou bourat.“
„Hm.“
„Co ty na to?“
„Nic.“
Babička ležela na gauči. Měla zavřené oči a na čele položený mokrý hadr. Pohybovala rty. Něco si pro sebe mumlala. Igorek se k ní přiblížil, napínal sluch, ale slyšel jen nicneříkající šepot a funění. Šel do svého pokoje, zavřel za sebou. Zapnul počítač. Hrál hry, brouzdal po internetu, ale za chvíli ho to přestalo bavit. Maminka přišla kolem páté hodiny. Převlékla se do domácího, vybalila nákup, pozdravila se s babičkou. Igorek opatrně otevřel dveře od pokoje. Ženy spolu hovořily. Chtěl je slyšet. Zaslechl něco jako...
„Co ti je, mami?“
„Jsem trochu unavená,“ řekla babička.
Potom slyšel otevírání kredence (jemu známé zavrzání) a řinčení pánví a hrnců. Babička chtěla vědět, co bude maminka vařit. Něco zamumlala, nerozuměl jí. Babička vzdychla. Další mumlání. Vyšel z pokoje. Potřeboval blíž ke kuchyni.
„Tak co se stalo, mami?“
„Vůbec se neptej.“
A hovor skutečně ustal. Maminka připravovala jídlo. Slyšel prskání rozpáleného oleje, zvuky krájení. Ze své pozice viděl ruku visící přes okraj pohovky. Tlustou paži pokrytou tenkou kůží. Kousek nad loktem fialová modřina. Nehet na palci měla hrubý a zažloutlý. Nerad pobýval v babiččině blízkosti. Měla řídké šedé vlasy, na skráních divné fleky, bylo jí cítit z úst a vůbec vydávala pach, jenž byl Igorkovi velmi nepříjemný.
„Volala jsem ti,“ řekla maminka, „máš vypnutý telefon.“
„Ano,“ přisvědčila babička. Další dlouhé mlčení.
„Musela jsem ho vypnout.“
„Proč?“
Babička vzdychla. A ještě jednou.
„Celý den mi někdo volá,“ řekla babička.
„Kdo ti volá?“
„Já nevím,“ řekla babička, i když ve skutečnosti to spíš zakvílela.
„Nabízejí ti něco?“
Babička se zasmála. Nikoliv vesele. Prozradila své dceři, co jí všichni ti lidé dnes nabízeli. Potom opět nastalo dlouhé mlčení.
Maminka přišla dát Igorkovi dobrou noc. Zeptala se, jestli něco nechce. Požádal ji o sklenici s vodou a maminka mu ji přinesla. Igorek se v posteli posadil a napil se. Zahlédl matčin úsměv. Pohladila ho po hlavě, zkusila mu dát pusu na čelo, ale Igorek se odvrátil a položil hlavu na polštář.
„Tak dobrou noc, miláčku,“ zašeptala maminka.
„Mami.“
„Ano, broučku?“
„Co je babičce?“
„Jak to myslíš?“
„Zdálo se mi dneska, že jí neni dobře.“
„Nebyla ve své kůži,“ řekla po krátkém zamyšlení, „zítra už jí bude jistě lépe.“
„To doufám... nechci, aby byla babička nemocná.“
Viděl, jak se jí zaleskly oči. Řekla mu, že je hodný a že ona i babička ho mají moc rády. Pak rychle zhasla lampičku a odešla. Igorek koukal do tmy, ve tváři žádný výraz. Najednou si vzpomněl na ten dům, o kterém mu povídala Terezka. Ve čtvrtek dům zbourají. Zbourají ho a dům nebude. V souvislosti s domem pomyslel na babičku. Viděl, jak se rozpadá. Její ruce, hlava, trup, celé tělo se tříštilo o podlahu jako hliněná váza. Zůstal jen prach.
A Igorek zavřel oči.
|