KARYA:
„CESTA DO SNŮ“ 1994
Je to poprvé
co neumíraj
moji bohové
střežící ráj
vím jak končívá
cesta do snů
svět za očima
není už tvůj
ANI MŮJ – ZPÍVÁM TEĎ DO NOCÍ
PŘI MNĚ STŮJ – SPÁNKU HASNOUCÍ
JEDINÁ VÍRA V PŘÍŠTÍ ČAS
ZŮSTÁVÁ SNADNO PLANE V NÁS
Je to poprvé
co cítím blíž
ticho ponuré
skleněnou mříž
vím co ukrývá
dědictví snů
krutost mazlivá
harlekýnů
ZŮSTÁVÁ DÁL VÍRA JEN V PŘÍŠTÍ ČAS
VĚNO TVÉ ZÁRMUTKŮ A ZKÁZ
JEDINÁ ŽÁRUVZDORNÁ HRÁZ
ZŮSTÁVÁ V DÁLI STÁLE V NÁS
A to poslední
co mohou mi dát
moji bohové krvavých ztrát
je to co se zdá
když se dívá
člověk do mraků
a den ubývá
ZŮSTÁVÁ VÍRA JEN V PŘÍŠTÍ ČAS
VĚNO TVÉ ZÁRMUTKŮ A ZKÁZ
JEDINÁ ŽÁRUVZDORNÁ HRÁZ
ZŮSTÁVÁ V DÁLI STÁLE V NÁS
Vítek „Velryba“ Pokorný je velikánský talent na slova, jež přibližují lidem nádheru s kantilénou v duši a Jindra Parma pak oprávněně machr na noty, jež zcela nenuceně pohladí na city… paní KARYA tomu pak nasazuje příkladnou korunu něhy s třeskutostí princezny v hlase…
…a dovolte to dneska, já hraju jedině na ♥ (dobrota jako decibel je slyšet jen tehdy chcete-li slyšet a porazí hravě s hravostí to zlé, prosím dbejte svých dobrých ♥)
OSVĚDČENÁ KVALITA V JEDNOM STEREO SONGU
VÝHRADNĚ URČENA PRO PŘÁTELE JIRKY, PAK JEDNÉ SNAD TAKY NA STEREO BODRÉ IRKY
A PROPOS JE TU HLAVNĚ PRO POČETNÉ PŘÁTELE ZELENÉHO ÚDOLÍČKA...
TĚCH, CO UZNÁVAJÍ DARY IRSKA A VÝŘEČNOST JE DAREM OD KAMENE
NA DOBŘE ZNÁMÉM HOJNĚ S POVĚSTMA OPŘEDENÉM MÍSTĚ NA HRADĚ BLARNEY… TAKOVÉ JE IRSKO YES YES YO… J
Asi nejspíš nevěříte, že Provence je prevence nebo preference, když sami žijete zdánlivě toporně zdánlivě v blátě značka heroin (i když neužíváte narkotika) nebo tak? Chachá pro Vaše zamrzlé přijímače nebo zamrzlá PC jsou to, co nefunguje u vás? Třeba? Mráz maluje leccos, co mu přijde na mysl, no nerad bych sám byl mrazík mráz... s holí mrazilkou... :-)
AKHENATON „AU FIN FOND D´UNE CONTRÉE“ (Na konci země a možná až na kraji velkoměsta)
*
http://www.youtube.com/watch?v=HZWaA2YC2PI
Mraky jsou bezva koloběhem jemných snů...
mraky jsou jen bezva koloběhem jemných snů... bezva jemných snů...
tohle je příběh o pověsti, jejíž vypravěč je dost moudrý i věrohodný
a bez dovětků od ďábla zůstane hlas štěstěny pro mnohé výlučně křehká událost
protože moje vládnutí se nikdy nestane záležitostí vylhaného pacholka
moje zem byla obsypána pískem, stály za mnou houfy lidí
náš základ tvořilo přátelství, hry, koření
láska nám umožnila tohle všechno uskutečnit pro naše blízké
všichni jsme žili v našich snech a touhách, zažili jsme spousty rozverných nápadů
ale dospělý život nám tohle všechno zatrhnul v taktovce taktik rozplizlé netykavky
ne, nestanu se obětí ve spárech suchopárné havěti…
design nápadů na intenzivní cesty totiž pokaždé kmitá neohroženě a nadoraz, já rád jedu na plné obrátky
kdopak asi podpoří průběhy snů v prostorách stanic metra
kdepak máme krále a královny, co kdysi věnovaly hafo dovedností pro design popelníků ke Dni otců?
proč vzal za své můj rošťácký úsměv, proč mám nosit jen nanicovatou smutnou tvář
když musím konstatovat zjištění, že se o dost tenčil počet mých přátel a jsou fuč
ten capart ve mně, který dětsky snil, se neznámo kam vytratil
ale přesto tu chci zůstat, vždyť nejsem synkem bačkory
dětství v sobě ukrývá jistej talisman, víš něco víc, jestli bude někde ztracenej odloženej poklad Inků?
a já mohu každej nepřístupnej poklad mládí s ostražitostí vyčmuchat!
…archa úmluvy nebo křišťálová lebka nebo někdy pověstnej Svatej grál…
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál
já jsem staromódní blbej král, ten nejvyšší vládce lidu, lidu, který zůstává nechutně nehybný jak socha
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
Chybí mi zas bujaré večery, kdy jsme si hráli na schovku
a naše trika umazaná od fleků, často měla navrch hygiena do nekázně šibalsky zapraná
nechtěli jsme být rozeznatelní, schovali jsme se slídičům pod deku
vím, že jsme byli rozverná kvítka stejně jako další
vedl nás duch rozverné svobody, převahu si získávala přátelsky nadělená hrdost
smůla pro mě znamená, že dětství netrvá věčně
med nabral směr k hořké realitě a ze snů se stala nepříjemně slaná okolnost
tělesná schránka dost přitvrdila
opustily mě stíny, z mých kámošů se staly jakési nepohyblivé sochy
polovina z těch, co si se mnou hráli na vojáky
mají dnes na rukou šrámy
a zavírám své oči pro to, abych si připomenul
dobrodružné chvíle napětí, jak se po křiklounech ohánějí
jejich neklidné maminky s nápady co dál po skončení vyučování
přesně si vybavím tu lásku, se kterou zahrnovaly děti
veškerou pozorností, kterou těm drobečkům věnovaly
přemýšleli ti malí o maminčino dobrotě
když ji mohli zklamat a čmajzli vlastní mámě peněženku?
ale dozajista, dorostli jste moc zbrkle a moc rychle,
váš obličej teď mrazí, cítíte vůbec nějak působit na sobě páteř
zdrhli jste mi z království bez jakýchkoliv prvků varování
váš stín je pouhá vzpomínka, stala se z vás nezáživná ledová socha
navštěvujete mou zemi (= zachované údolí Provence) se ztuhlým pohledem
dobrovolně jste dali sbohem našim krásným přátelstvím
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál
já jsem staromódní blbej král, ten nejvyšší vládce pro tváře, ze kterých jsou jenom sochy
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
Jako krajané u Lota, nevěřící prostě na lásku k bližnímu, unylí a nepilní neznabozi
a když se k nim přiblížím s radostí, jejich srdce pouze zapláčou
nikdy už neignoruj, že trocha lásky dokáže proměnit sochu na mrak
ano mrak, jako beránek s tvary tak načechranými, je svobodný, jemný na omak a přitom cínově tmavý
je tomu tak, aby mohl do sebe pojmout tolik světla, kolik mu zkrátka půjde
jednorožec se mísí (druží) s hromem blesku
meteleskum bleskum a všechno je velmi jasnozřivé v noci snů
minimálně mohu zběsile rychle pronásledovat ty jejich hnusné projevy
u toporných lajdáků plných jen deprimujícími hláškami, co mě tak vytáčejí
odpovědí je samozřejmě znatelná změna
proč jsem se stal panovníkem na Velikonočních ostrovech?
naštěstí ta královna v Orientu dobře tuší
seslala mi nové lidi z mraků, abych je řídil
můj osud je naplněn zelenou krajinou a navigace má barvy štěstěny taktéž
už od chvíle, kdy jsem opustil starodávnou nudu z vlastní pouště
jenomže někdy za to nedokážu dostatečně dobře bojovat, moje mysl se toulá jako kočka
a já už zase vidím to, kdo jsem a jaký jsem
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál, mistrál
já jsem staromódní blbej král, ten nejvyšší vládce pro tváře, ze kterých jsou jenom sochy
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
Na konci země, tam, kde naříká a skučí vítr mistrál
já jsem poctivě nešikovnej staromódní král, ten nejvyšší vládce lidu, lidu, který zůstává nechutně nehybný jak socha
všichni by raději opustili moje sny a já si živě vybavuji
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
že stíny jsou sny
Toto bude věnováno na památku ½ dua Kris Kross…
Dítě třímá svůj trumf jako v Kris Kross, talent na „JUMP“ zásadně nedřímá
ale smrt dokáže sfouknout svíčku naděje jako veškeré utopené velké ideje!!
TEĎ NĚCO NEPOPULÁRNÍHO, NENÍ TO ŽÁDNÁ příručka POPULAR SCIENCE, promiňte rebelský nabručený tón u decibelu rebela...
ZAHOĎ PŘEDSTAVY, zůstaň třeba i FATÁLNÍM PANEM POPLETOU, ČINÍŠ SE zde VELIKÝM? PŘÍNOSEM S CHYBOU VE SCÉNÁŘI…
Hej již brzo přijdeš o hlas
a budou z tebe chrčet nesmysly
jako prevít schytá čoud,
tak čoudi a čoudi a prskej třeba svým kouřením
ač nejsi zbědovanej mouřenín
nepleť si svěžest extáze s laciným bouřením
nepleť si popletené soužení s nehynoucím obdivem andělů a jejich tančící vášní
dostatečná chuť nehnije nikdy – tango bude navždy příslibem pro toužení
nepleť se mi do cesty, když jsi jenom mokrá louže
já tu zpychlou kaluž a tvá lejna obcházím s kroužením
neumíš skládat žádné zvláštní dopisy
a natož nějaké dobré symfonie bysto z místa nářků, alibisto
které by nebyly jen další beztvará slátanina
běsem ze zoufalých patvarů a sloučenin
tak děsně špatných, ospalých, a nápadně vybledlých
že i slunce se je zdráhá
jít obdařit svou bystrostí!
nepiš mi prosím žádnou nevzhlednou grafiku po zdi
pokud se o tobě nedá hovořit jako o přínosu vlasti
nebo jako o vrcholnosti jadrnosti (žádné jablečné jadérko netíhne ke tvé unylosti)
no a copak si asi vymyslíš ve svých nejdivočejších snech?
máš jich jako šafránu, nekvetou ti ani Chiquita, opičko s nedostatkem banánů
nejsi vrcholící osobností s nehynoucí úspěšností
jsi jen lekce přečteného primitiva bez přílišné udatnosti
baví tě vůbec použít pro nápady cylindr?
kdepak, dostaneš na frak, sundej si svůj cvikr, změř si tlak
ty máš taková nenabušená vejce, a tak snadno rozbitelná
jsou rozpadlá na kousky jako překvapení uvnitř tvého kindr
a tvá zkostnatělost je natolik tupou, že to znamená brzký vyhazov
díky tvým faulům fauluješ dál jsi absolutně nežádoucí! Bez urážky, to je fakt... :-) Dej si pepsi a bež.
******
******
******
******
******
******
„Ano, mráz možná maluje nebo jen šlehá um, ale…
člověk především miluje jen to, co není laciností v nás…“
Postuj a neškleb se, postup a nevztekej se laciností furt...
Je to Gloria na šest skotačících písmenek?
Spamuješ sama sobě smysl, co když dostane smysl zase jen nedůstojný level?
neřád může zaneřádit mnohé, láska má moc víry netrápit se, nebýt plevel
Mia drahá polovička na přehlídce rozvášněných emocí Ria
s Mia si zatančí leda Gloria (mé dobré náladě nehrozí agónia)
není hlavně proklatá lest uvnitř čísla 666, má jen jednu čest pro jedno číslo 6
může být jedinečná lady Carneval se spoustou snů a přání ostošest
není hlavně proklatý level při ní vůně rostlin i Květoslav odmítají zahrát ódu pro plevel
Harmoniko, zahraj, drahá polovičko šestko teď prostě hraješ Ty, hraj a cenzuro, tolik nemel J
hra je mezi námi jako šalvějový bonbon pro dva (no tak to tolik ve zlým neber…) J
Pěkný den! Jako Pavel Vrba pro verše mnohých dobrých lidiček... mějte se rádi.
http://www.youtube.com/watch?v=d-w0hP94688
Love strikes without a warning I've lost control My life's freefalling Into new worlds Born free the jail is waiting I hold the key Freedom's not easy When the jailer is me I'm the stranger who fell through time I'm a stranger to these new highs I'm a stranger to my old life
Lover this is my calling Love knows no bounds Free me I must be breaking Breaking with sound Drown me your love is pouring No fear allowed Hold me our love is soaring Way past these clouds
I'm the stranger who fell through time I'm a stranger to these new highs I'm a stranger to my old life
Flying or am I falling Upright or down Free me been walled in I'm lost in sound
|