|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Trápení a smutek mě doprovázely na cestě života. Ta tíha těchto břemen, ta nespokojenost se sebou samotnou mě táhla ke dnu. Hluboko do hlubiny, pustila mě do pustiny. Chlad pálil mé tělo a já hořela. Hořela jsem touhou cítit. Cítit alespoň něco. Cokoli! Cokoli více než nic a mráz. Slza stekla z mé tváře a kapka ledu roztříštila se o zem. Co teď? Půjdu ještě níž? Ne! Dost! To stačí! Takhle přeci nechci žít, to se musí změnit. Je naděje, vidím ji v dáli. Hle, támhle je, ten střípek milé naděje. Změním to, všechno to změním. Chci se usmívat a smát, nechci se už ptát, co špatného má se stát. Teď bude dobře, už to vím. Musím přemýšlet jinak, dívat se z jiných úhlů, najít radost, kde pláč jest. Těšit se ze slunce východu, cítit volnost a klid, když zapadá. Život je krásný dar a já žít budu dál!
|
|
|