Modlitba skákacího panáka
Den za dnem propotím
proužky své vězeňské košile. Den za dnem skáčou
po jejích obětních proužcích… Nicotné
zrození znamení raka,
znamení černého kříže. Magdaleno,
matko všech asfaltů
na cestách, kam nikdo nechodí, kam popel z holubů dopadá
s krutostí peříček po nočním náletu.
V zákoutích, kam si tak nanejvýš
chodívá odskočit
hlas zpoza zdi. Ale nikdo a nic už tam nezívá
vrátky do pracovních jiter.
Odpust, že nevidím
skákání přenosky nad singlem - tajemný smysl té písně.
Zatímco babičky štrikují dědečky, smířeně koukají,
jak ten čas letí a pelichá s krutostí peříček
po nočním náletu snů, který budí a obrací
města – – Nikdo a nic už teď v činžácích nebydlí.
Pokročil čas. Jiný pokrčil rameny.
Dej, ať má cesta je šťavnatá,
živá a nateklá srpnovým vedrem. Za rokem rok, celé dekády
ať po mně surově skáčou. Bolest je znamení,
že ještě k bolení cokoli zbývá. Nejsem dost slepý a pokorný
k blednutí na slepých cestách.
Zapomeň na mě – hříšného, protože doposud živého.
Zapomeň sněhem a tisícem podobných
vybraných způsobů.
|