Začínal podzim a listy opět dostávaly ty nejkrásnější barvy, i když zelená zatím stále převažovala a udržovala nám tak v podvědomí předcházející léto. Ale ne, já to cítila. Podzimní vzduch voní jinak. Má silnou kořeněnou vůni mokrého jehličí, kouře z posledních opékaček a básni, protože koho by ty oranžové a nažloutlé barevné tóny neinspirovaly k tvorbě a interpretaci vlastních pocitů. Podzim je velmi emotivní a čarovné období. Jako by mne dokázal ovládat, mátl mé myšlenky, vše mi vířilo v hlavě. Rojily se mi spousty otázek a neznala jsem odpovědi. Byla jsem naprosto zmatená. Možná osobnostně ztracená. Toužila jsem najít své odpovědi, toužila jsem rozumět a chápat. Prahla a hladověla jsem po vědění. Opravdu tu jsme jen proto, abychom chodili do školy, do práce, jedli, spali, zamilovávali se a rozcházeli? To je veškerý smysl života? Tomu já nevěřím. Možná jen věřit nechci. Musí v tom být víc. Daleko víc. Snad nějaký vyšší význam, kdo ví. Kdo mi na to odpoví? Hlava mi z celé té zmatenosti třeštila. Venku byl nádherný slunečný den plný barev. Chtěla jsem být sama, chtěla jsem přemýšlet, a tak jsem na sebe natáhla starší černý kabát a holinky, popadla jsem svůj oblíbený rozpadající se proutěný košík a vyrazila do lesa za vůní posledních hub. Vzala jsem to přímo přes pole a cestou si užívala slunce v tváři. Ještě pořád mělo dost síly a dokázalo zahřát, i když z posledních sil. Snad to bylo tím, že v tom našlo smysl, snad i tím, že se vlastně nikdy nevzdávalo a nikdy nepřestávalo svítit. Vždyť i za mraky se pořád snaží a snaží a nakonec vždy vyhraje, oblaka ustoupí a slunko se stane vítězem. Nikdy se neunaví a vytrvale jde za svým cílem rozsvítit svět. Ani v noci si klidu nedopřeje a přináší radost zase na straně druhé. Obdivuji ho, jak je vytrvalé a trpělivé. A tak jsem dumala nad otázkami bytí a šla jsem polem dál a dál. Jehličnatý les se přibližoval, jeho typické aroma sílilo a můj úsměv z té radosti rostl. Došla jsem až na okraj a zastavila jsem se. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, abych nasála do plic veškerou tu krásu a vkročila jsem dovnitř. Nádhera! Žasla jsem jak překrásné toto místo muže být, když se člověk umí správně dívat a napadlo mě, že vlastně asi vše je krásné, když víte, do jakého úhlu sklopit pohled. Světelné paprsky nesměle a skromně pronikaly skrze jehličnaté vzdušné stropy a tvořily magické zařící pásy protínající zahradu plnou modřínů, smrků a borovic. Vůně pryskyřice visela ve vzduchu a neodmyslitelně k tomu místu patřila. Ta energie ze všech těch krásných stromů s mohutnými kořeny, které sváděly ke stavění domečků z mechu, byla tak velká, že bylo možné ji i spatřit očima. Především ji ale bylo možné cítit a vstřebávat celým tělem. Přepadlo mě z toho všeho tak velké nadšení, až jsem se i s košíkem začala točit dokola. Smála jsem se a dívala se vzhůru, ruce jsem měla rozpažené a kabát i mé dlouhé černé vlasy tančily se mnou. Potom jsem se rozeběhla hlouběji. Běžela jsem rychle a užívala si každou sekundu této dokonalé chvíle. Když najednou se ozvala rána a něco mě štíplo pod lopatkou. Nebolelo to, jen to hřálo a já si toho nevšímala. Únavou a zadýcháním jsem se svalila do čerstvě načechraného mechového lože, zhluboka jsem dýchala a úsměv mě neopouštěl. Byla jsem šťastná a plná mentální energie, přestože tělo jsem vyčerpala. Ještě pořád jsem měla otázky, i když na nějaké jsem už odpovědět dokázala. Teď už například vím, že když budu žít každý okamžik a každou sekundu tak, jako jsem si užívala návštěvu lesa, tak budu vždy šťastná. Vždyť pokaždé se něco děje a nikdy se neděje vůbec nic. Poslouchejte! Slyšíte, jak roste tráva? Jak krásnou píseň nám vítr zpívá? Jak mu k tomu borovice pomáhají? Není to ticho, není to ani obyčejný šum. Je to ta nejkrásnější píseň, protože je to píseň našeho života. Rozumíte slovům? Jsou prostá. Notují nám o tom, abychom naslouchali jeden druhému, abychom se naučili dívat i se sklopenými víčky a především zpívají o tom, že odpovědí na vše je láska. Abychom milovali všechny a všechno. Vždyť to je přece smyslem bytí. Láska je vším. Je mi teplo a krásně. Cítím se, jako bych zcela splývala s přírodou. Dokonce se ke mně pomalu začal přibližovat maličký ježek. Byl ode mne jen kousek a upřeně se mi díval do očí. Byl tak krásný a křehký. Je to spravedlivé, že něco tak malého a roztomilého žije jen tři roky a z toho polovinu prospí zimním spánkem? Určitě je. Věřím, že ano. Vypadá, jako by se na mne usmíval a rozuměl mé otázce. Je spokojený a oddaný přítomnosti. Žije sice krátce, ale žije naplno. Myslím, že se od něho máme hodně, co učit. A ve vzduchu jsem najednou zacítila příchuť soucitu. Stála nade mnou srna a upírala na mne svůj oddaný pohled. Jako by mne litovala. Ale proč? Bylo to neskutečné být jí tak nablízku a cítit její náklonnost. Začínala mi být zima. Teplo ustupovalo a já byla unavená. Chtělo se mi spát. Jakoby zdálky jsem slyšela dupot a lidské hlasy. Blížily se ke mně, myslím, že dokonce běžely. Cítila jsem, jak má mechová postel se otřásá a duní nárazy lidského běhu. Srna se vyděsila a utekla. Byla jsem spokojená a naplněná, protože teď už jsem znala své odpovědi a věděla jsem, že musím především odpouštět. Vždyť je to vlastně tak prosté. Zloba a zášť škodí majiteli a zbaví se jí jedině tak, že odpustí. Nechávat v sobě takovéto pocity a ještě k tomu dobrovolně, to může přeci jen hlupák. A tak jsem odpustila všem, co mi kdy ublížili a hlavně sobe, že jsem i já nechtěně ubližovala. Přiběhly ke mně ty lidské zvuky, ale už bylo pozdě. Teď jsem viděla jasně i se zavřenýma očima. Rty mi fialověly a já přestávala cítit zimu, přestávala jsem cítit cokoli. Byla jsem ale šťastná, měla jsem své odpovědi. A pak jsem vydechla naposledy a zcela splynula se svým lesem.
|