O autorce A. V. Alence Vávrové
Narodila se v mrazivém únoru 1952 ve Františkových Lázních. Její prvotina s názvem „DRUHOTINA“ se ukázala na pultech všímavých sociálních prodejen v roce 1986 s ilustracemi plzeňské ultra-snivé hyper-vášnivé zastaralé grafičky Marie Lacigové. Druhotina pod názvem „NAHATMA“ (= děj se co děj, když autorka zažívá nahou tmu, tak prý pociťuje hlavu plnou červánků, nikoliv kebuli plnou nechutných traumatických psychočervů) (1989) jí vynesla Cenu Pražské imaginace z nadace Bohumila Hrabala. Básnická sbírka „Mé a Františkovy aneb Z jiného světa“ (1993) je skvělou arteterapií při praxi nezvladatelně známých návalů vzteku u vzteklounů, účinnou desinfekcí se zárukou spotřeby, platí dál bez prošlé lhůty. Je k dostání pouze ve Františkových Lázních na adrese malebného autorčina obchůdku (Národní 13) a je rovněž zdobena průvodkyní dekoru old school Marií Lacigovou. Pro potěchu přátel vydala v roce 1998 báseň MARCIKÁJ aneb Čajová báseň.
Zcela jistě není náhodou, že sbírkou básní „Soukromá Hrabaliana“ vzdává svůj hold životu a pábení a svému pokrevnímu bratru…
Hospodářské noviny 43/1998 o ní napsali:
„Básně A. V. léčí duši. Spolu s blahodárnými účinky přírodních zdrojů pomáhají nemocným najít soulad těla i ducha, stejně jako o to usilovali ti nejstarší lázeňští praktikové – Panoramix, Asterix, Obelix, Řekové, Římani i Arabové…“
V roce 2000 jí vyšla zajímavá kniha, takzvaná family book „Rodinné balení aneb Společná knížka“, kniha básní pro děti, ale zároveň pro jejich rodiče. V posledních letech vydala troje „Záložky“ (2004 a 2005 – autorka ilustrovala svými fotogramy, k „Záložkám 2006“ vytvořila ilustrace malované na hedvábí Alice Vegrová, nositelka ceny Franze Kafky za přínos evropské kultuře). Dárkovou publikací je kniha „Modrý pierot aneb Poháry plné cherubínů“ (2001) s kolážemi a předmluvou Miroslava Horníčka a půvabnými malůvkami Marie Lacigové, Miroslav Horníček, který nesnášel černý humor, zemřel pak v ústraní 31.3.2003 s vědomím jejího podání Modrého pierota a snad se svým nestárnoucím posláním moudrého pierota.
DRUHOTINA OD ŽENY VZÁCNÉHO DRUHU,
K MUŽŮM NEVŠEDNÍ
Résolument Feminin, Výsledky ženské péče a jakosti.
BEZ FINÁLNÍHO LADĚNÍ
Asi bude bolet finální ladění
Asi mě bude do kazajky svírat
Neucítit už pohlazení
Stromy Domy a Pábení
Už nepohladit Už nezazpívat
Nemít žádná svá trápení
Jen těžký klid se začne
vtírat…
Ne ještě nechci ani za svět
A všemi současnými tóny
chci se rozeznět
Teď hned
Ještě ne finální ladění
MÝM MILÁČKŮM
Nesu si v igelitce
od poštovní přepážky
kus srdce
mého i tvého života
(někdy se to tak zamotá)
nesu si v tašce kůžičky
z háďat vysvlečené…
Dívám se na ně jako na
staré fotografie
a daleko jsem jinde
(korektura strastná túra)
(spíš tortura sebemučení)
Má duše v kleštích: jak dostat ven
ještě na poslední chvíli
všechna ta přebytečná slova
nenávidím vás
mí dávní miláčkové
a nejraději bych vás
od začátku milovala
znova
jenomže
to už Nikdy nepůjde
Co je psáno to je dáno
napospas ptákům
tygrům
kočkám domácím
studeným rybám
plžům mlžům hlavonožcům
napospas
tobě
miláčku
O PŮVODU DRUHOTINY
Svou každou báseň napřed
jako Prvotinu žiji
A když to žití vtěsnám do slov
lexikem posvazuji
Ať dělám co dělám
a jistě je to moje vina
nevznikne to co žiji
Vždy už jen Druhotina
HLEDÁNÍ?
HLEDÁME CESTU
Hledáme hlubáňky v nás
Hledáme TO pravé
Srdce na dlani
Radost až do rána
Postřižin čas
Lásko
Hledám tě
Nelásko
Co tu ty hledáš?
Nehledám tebe
Světe
Básničkou volám tě
A hledám
v tobě
kus sebe
KRADU
slova mý ovečky bílý
do básniček od písniček
často se mi zatoulala
tralala
postupně jaksi nevědomky
chytly se do léčky
ty moje ovečky Pošetilky
nemohu je tam nechat
a proto musím spěchat
ukradnout pro ně příhodné chvilky
pro moje Potěšitelky
Pošetilky… yeah bloudilky Zabloudilky…
NOC JABLÍČKO PANENSKÉ
Uléhám a v mé posteli
Mám nebe plné hvězd
S nikým se zásadně nedělím
Až přijde
Bude můj
Kýl a Chameleón
Pyx a Orion
Býk i Fénix
I Trojúhelník
V zimě či na podzim
Bude můj Orel Delfín i Šíp
Had z ráje i Havran nebeský
a Koník růžový obzvláště
zjara mi u polštáře
nožkou bude hrabat
V létě až budou mi
k nohám padat
já budu si přát
aby odhrnul mou peřinu a řek:
Virginie smím?
…aby pak stal se mým
Velkým i Malým vozem
Nezapadajícím
souhvězdím
V Paříži jí poskytne přehršle euforie kankán, v Římě požehnání od papeže
nabírá mládí hrstí vrchovatou jako jiní střádají žetony do soutěže
na dobrou noc ji doprovází kouzelnický Aladdin a luna
já bych chtěl, aby se leskla do šera štědrá fortuna
po Františkových Lázních zkoušel krovky třepotavý motýl
hotýlek užitečný hotýl, výletnický azyl, nostalgický kvartýr
třepotavý motýl, výletnický rozmar, bohatýr v kousku poezie
to nejhezčí na dotek, na známkách tutovka, pozdrav alegorie hortenzie
jarní procházka v jejích gestech inventura „Suave Ventura“
matematicky geometricky ve století jednička, hýčkaná figura
sportovně pěstěná, s kšiltovkou aura neškodná cenzura
rozmarné léto s rozmarně točenou zmrzlinou Vančura
čeká na ní ideálně jemný dámský kapesníček na nos
u její operace grácie Pierot a pozdrav tutovky štědrá noc
úspěšná školačka, oázy hledačka, VIP třešnička i salónní zvedačka
Ventura na její způsob až na vrcholky hor, kam jí nevyhoupla sedačka
PŘIBLIŽOVÁNÍ
Tma nás bleskurychle
Svlékla do naha
Spirále touhy
Obtáčí naše těla
Zamlklí
Splýváme
Na několik vteřin
které v sobě nesou
Paměť rozluky
NEOPĚTOVANÁ
Ten holoubek sivý
v mé srdéčko klove
Vyklovat chce lásku
Ta slzami plove
Daleko má láska
daleko sny chystá
Marně holub klove
není už tu místa
NA SKOK U MAMINKY
Housličky toulavé
Srdéčko chudé
Pár kapek veselí
Jdu plakat do mechu
Vezmem si s sebou borůvkový koláč
Maminka bude mít kytkatý šátek
Tady snad žádná bolest
Není tak těžkopádná
„Směj se, hříbátko, směj se,
můj hřebečku zatoulanej…“
KONEJŠIVÉ MOŘE ČASU
Z litinových pacholat
odvazuji své smyčky lan
Ještě pár chvil
a už se odpoutám a pak
Budu tě marně usilovně hledat
Už žádné Znovu Nikdy už
nenajdu tě sedět na zábradlí
racky počítat a hvízdat si
Na okno klepe ti paprsek z perleti
měsíc ho poslal za tebou…
S úsměvem ale zůstaneš tak živě
se prohrabovat svou tmavou čupřinou
v kukátku hezkých vzpomínek
mých nejprvnějších plachých lásek
Hlavně a hlavně tak ležérně
se doširoka smát celou tváří
do slunce zvrácenou
Kosatka času
Jen zvolna
Vykoná
Své
VLÁSKY BÁSNÍ
nechávám v sobě
k sobě uléhat
Nechci aby se spletly
v cop
Chtěla bych
studánkovo psát
Zatím jen tak
halabala leží ve mně
rozchucaně
Nechci je rozčesat
Ještě mě neokouzlil
Stříbrný
hřebínek
poezie
TAK NEVÍM
Tak já nevím
proč ti to mám
opakovat posté
je to tak prosté:
Mám tě ráda
Mám tě ráda
Mám tě ráda
Mám tě ráda
Mám – ?
BEZABRAKAČÁRYMÁRYFUK
Zaklínám tě
Bílý tvůj závoj pálím
i střevíčky
Z rukou strhávám
Hebké rukavičky
Ctnostný věneček
srážím z hlavy
Obyčejná buď básničko
To je mé zaklínání
Buď:
NEBE ZEMĚ KÁMEN
NE BEZE MĚ K ÁMEN
bezhlavě neputuj
Pevnýma nohama
Tady na zemi
stůj
UŽ NE SLOVA – OVEČKY BÍLÉ
pošetilé
Už ani jeden beránek
se nesmí vloudit do stránek
které by měly plné být
zelených polonin
Už nic jalového z těch volovin
Už ani jeden beránek
Žirafy slov by měly natahovat krky
a sloni prskat oslintanou spršku
lhářům těm mlátičkám do prázdné slámy
na hlavy
Kráva a prase by měly mít své čestné místo
tam kde už konečně jednou musí se zjednat čisto
veršem pěkně zhurta od podlahy Poezií Krev a mlíko
Duhové ryby vynášely by za ploutvemi
poetické texty až z hlubin
Pták Noh by to všechno holé opeřil myšlenkami
že přeci jenom Vždycky nakonec dobro v nás zvítězí
Už žádné Potěšilky
Chci básně jadrné s dračími zuby
NAŠLA JSEM
cestu
Našla jsem
člověka v nás
Jednou jsem zahlédla
i srdce na dlani
Radost až do rána
a postřižin čas
Našla jsem
nepravdu ve vínu
A ZCELA NA DNĚ
na dně sklenky
toho komu tam spadla
Zeleně mžourá teď
na mě ze zrcadla
Lásko
Hledám tě
A kdo by nelásko hledal zrovna tebe
…
Světe náš
Básničkou voláme tě
A hledáme
V tobě
Sebe
NEMILOSTÍN
…
Koho z nás do léčky
nechytily ovečky
Komu z nás oblázky nekladly otázky
Kdo z nás na lásky bol nesmočil alkohol
Jak těžké být originálem asi
V almanaších naší poezie kdekdo čechrá si vlasy
Jó jó… všichni jsme…
Naše slova
Naše životy
Náš dar zrození
jak vejce vejci jsou si
jak vejce vejci jsou si
jak vejce vejci…
PO PRVNÍM STÁNÍ
„Ty a já
Já a ty
Dvě desky
strašlivě kusy vohratý…“
Noc a dům
Bolest stěn
Všechny dny
Prohratý
Hrubost slov
Hloubka ran
Dveře jsou zamčený
Ve třetím pokoji
Pláče
Jak ty i já
Ten nejvíc
Ze všech zraněný –
Nevěří pohádkám
Nevěří pohádkám
Nevěří
Ne Věří
TY VZDÁLENOSTI
Jsi daleko zasunutá vzpomínka
na rozbité koleno
Říkám si Jak je tohle možné
ještě včera jsme se hravou náladou navzájem dotýkali
říkám si jen jak je to možné
Po pár dnech vyčichneš z mé paměti
jako záhadný parfém
najednou
snad v tisícině vteřiny
zasáhneš mě
otupíš mé smysly
svět zmizí nevím kam
jsi jenom Ty a Ty a Ty
Už zas
vtíráš se mi a pak…
ty vzdálenosti
kdyby nebyly
BOLESTI
Tepeš lidi
Do oškliva
Do oškliva
Shrbuješ záda
Křivíš obličeje
Bereš oči pro duhu, ne naopak
Jen paletu bolestnou
Mrazivě elegantní
Jen nemocniční
Smaltovanou
Mísu pod prdelí
K výběru pouze
Čerň
Špínabílá
Ledově většinou
Většinou unisono
Bolesti tepeš
Lidi do oškliva
Odnímáš uši
Pro hezká slova
Utínáš ruce
Pro něžná pohlazení
Svazuješ nohy
Aby nikdy nedošly
Slavíky zabíjíš v krku
A srdce rozemíláš
Na strašném
Strašidelném
mlýnku
VOR NEJISTOTY
se potácí
myšlenky srovnané
převrací
V partituře zpřeházené noty
Nemůže hrát Nemůže číst
Nemůže jíst – To ty…
stále se nevracíš
Někde bouchly dveře
přijelo auto
na schodech slyšet kroky
výtah tě nevytáh
minuta minutaroky
Ty poslední trpělivé drobné
klidně utrácíš
všechno jsi propil
nevracej se
Už se nevracej
Hrob ti kope
Divoce hraje a čte si
a dobře jí i spí
a zpívá
Sama sobě teď ponejvíc se směje
To by se načekala
PEŘÍČKA PRO NÁS ZTRÁCÍ
a není ochočená lázeňská sýkorka
zobající z dlaní
Je to tak nejspíš
kolibřík
Dvacítka mléčných zubů
mník
duhová rybka nad řekou třpytka
vlčí mák na hladině pár kruhů
smůla rosomák
smolnej kamínek
bumerang
Štěstí je plachej pták
POCHYBNOSTI CHYTAJÍ PŘEHNANÉ ŽÁRLIVCE
loutku marionetu
mlsného pejska
Uvízl čumáčkem v plechovce
od masového prejtu
Směšný je – nemůže se jí zbavit
hlavou o zem práská
Pochybnosti zapřáhnou do krabičky
člověka konipáska
Motýl v zavařovací sklenici
Smutná zmítá se láska
vezírkem žárlivosti
lapena
OBYČEJNÁ VÝČITKOVÁ
Asi už ti nemusím
Ani nakupovat dárky
Vánoční rybičky…
Teď si je krmím sama
Tvůj svetr sama dám do pračky
V knížce sama si podtrhávám
Nepotěšila by tě jednou v balíčku
Úplně
Jiná
Žena
?
POTKÁVÁM TOHO MNOHO
co zrovna není „akorát“
podle mého táty a mojí mámy
To poznání mě vždycky zas
až na dřeň kostní bolí
a chtěla bych se
za vše pravdivé a čisté prát
třeba i slovy
která jsou laskavec
květina nevadnoucí
a přec ne amarant
Vždyť slovo to je zbraň
i vylekaný králík
i trávník pošlapaný
trpělivá budu a políčím si naň
Jen nevím zdali se mi ta rána povede
tak akorát
a do černého střelím
Ú SPĚŠNÁ GRAMATIKA
Po studiu praktického jazyka
učinila jsem toto poznání:
Mnoha jazyky mluví někteří z nás
Jazyk – kývání
Jazyk – lísání
Jazyk – uspávání
Jazyk – výhoda
Hbitě plamenně plamenitě
Mnoha jazyky mluví někteří hned
bez příruček slovníků konverzací
stačí jim k tomu jediná
gramatika
VŠEOBECNÁ SRDEČNÍ
inovace…?
Holá srdce na dlaních
se už nenosí
K mání jsou jen tak v bazarech
na regálech se válí pohozena
Proboha vy to nevíte paní:
Dnes v rámci inovace
nosí se jedině
lhostejná
opancéřovaná
JABLOŇOVÉ PŘIPADÁNÍ
Někdy připadá si
tak strašně
strašně stará
uschlá jabloňová větévka
zjara
jenomže v ní to
uvnitř tak krásně kvete
Kdejaký vrabčák ještě si
hlavu splete
Do jejích dlaní
hnízdečko položí
a strom zas bude znít
jednoduše
čimčara
čimčarára
STROMY
své koruny zlehounka dotenka vylehčují
na nich vždycky nejlépe poznám konec léta
předzvěst – smutněnka se vkrádá
ještě však přijdou barevné výkřiky do módy
jemné žloutnutí a tiché uvadání
stromové varování – lidé užijte si
užijte si ještě trochu léta
než přijde to babí
chladivé sehnuté žlutavo
šedivé skřehotavé
kostnatou rukou nás upozornit
že jak měsíce i nás ubývá
Ale nás jenom jednou
Jen jednou Jedenkrát
ZDÁL SE MI PŘESPŘÍLIŠ SPLAŠENÝ
ten verš co se ti v noci zdál
JSI JAKO RADOST NA ČELE
DO KTERÉHO BYCH CHTĚL SÁZET KVĚTY
Klaním se ti Žádná reprodukce Originál
Kéž by to tak ve mně chtělo zůstat
Pokaždé když najdu v našem malém bytě
Tu ponožku Tu vázanku Tu druhou třetí pozvánku
Na schůzi Na exkurzi Večer družby…
Klaním se ti Žádná reprodukce Originál
Jak to můžeš prosimtě všechno vydržet
A k tomu ještě ty moje věčný řeči
Klaním se ti a ptám se jak je možné že
Tohle všechno můžeš
a ještě se ti potom
zdají verše roztomilé
a mně ne
VYLOŽÍME KARTY
Pojď
uděláme si čisto
prostřeme bíle stůl
Vedle toho všeho
co na ubrus dáme
dlaněmi vzhůru položíme
své ruce
Šípy s jedovatými hroty
nebudeme tahat z toulce
protože oba chceme
vyložíme karty
nenecháme si žádné
případné trumfy
pojď
LÁSKOLÁSKO
staronová
senzační
něžněbílá tanečnice
zpolehoučka dovášniva
roztančilas moje srdce
Bije prudce
láskolásko
hrubozrnná
držíš ty mě svými drápky
už mě kalvárií vedeš
ne z pohádky
do pohádky
Lásko Lásko
Bílá Stránko
Lásko Lásko
Živá Vodo
Už jsem si to nemyslela
že mě jako blesk rozštěpíš
umřu že a hned se zrodím
Tebou Svoje
Nově Celá
ROZVERNOSTI?
Co slyší a vidí sochy v našem parku v máji
I.
Zpívání
Líbání
Hlazení
Mazlení
Vyzývání
Ptáčete píp pípání
Rašení
Pršení
Zelenání
Doteky
Přísliby
Červenání
Rozkvěty
Hubičky z darování
Šeptání
Lákání
Omlouvání
Slzičky z dojetí
Objetí
Domlouvání
II.
Blůzičky
na zemi
Odpoutání
Loučení bolestné
I prolhání
(a ještě ráno má ta nestyda nahatá, mramorová, tajemný úsměv na rtech a František sedí na zeměkouli a má v ruce rybu, odvěký symbol plodnosti a mlčení.)
Františkovy Lázně, jaro 1960 – 70 – 80 – 90 – 00 – 10 – 11 – 12 – 13… ???
Čistě hédonistická
PÁNOVÉ
jestli si myslíte
že jste jediný na světě
kdo ženám přináší
slast
Ó to se mýlíte
já například
s radostí kladu nožku
pedikérce a slastně vzdychám
v kosmetice
blahem se rozplývám
když mi kadeřnice
drbe a umejvá hlavu
fakt…
S TEBOU
Celou mě slastně objímáš
Laskáš mě svými doteky teplými
Pookřívá celé mé znavené tělo
Oči mám zavřené
Na nic nemyslím
Zjasňuje se mi čelo
Podléhám tělem i duší vůni tvé omamné
Je mi nádherně
Ve vaně v koupelně
A koneckonců
I s tebou
PODEJ MI ESÍČKO
Po ránu
Nikoliv z nebe
Ale můj miláčku
z tebe
na mne dopadá nostalgie
stesku
Ještě žije
Ještě žije
nesku
neskutečný krapet poezie
v esku
v esíčku sladkém
PROČ UŽ TY NEMÁŠ A POSTRÁDÁŠ SMYSL PRO KRÁSU
Když já
Když já si asi
Čechrám tu pro tebe vlasy
Pro tebe slovíčka načechrávám
Podej mi esíčko
Lásko má lasičko
JO UŽ JDU
Z kuchyně
na tebe
vařečkou
mávám
…RYTMUS ŽIVOTA V MLADÝCH ŽILÁCH KLOKOTÁ
Navoň se…
Chtěla bych si hrát
S tebou na něžné kolébání
Dnes nechci sama usínat
Pojď – zahrajem si na líbání
Utíkej – ne – spíš dej se v let
Budem si zpívat do svítání
Rytmy co známe nazpaměť
Pojď ke mně…
Ach…
–
Už se ani nevoň
OSLAVNÁ ÓDA ZAKONČENÁ POKÁNÍM
ANEB CO SLYŠÍ DÍVKY POTOM
Rajská je rajská
Píseň tvého klína
Celý svůj úsměv
položil jsem do ní
Životní návraty
prohry i odplaty
své prudké lety koní
Rajské jsou písně tvé
Ach utopit se do nich… !
Teď díky milá díky
Za břehy tvojí něhy
Jednou snad
stvořím ódu
Teď promiň
Usínám
Němý
HRNÍČKOVÉ PŘÁNÍ
Nepřeji ti
Přeji si:
Dva pomněnkové hrníčky
na tvém stole
Abys pil z nich kávu
čerstvě umletou
S lidmi které máš rád
Přeji si aby každý z nich
Na jejich kvítkách ponechal
Své nepolapitelné
Přeji si:
Rozprávět se všemi
Obrázky
Co zůstanou na jejich dnu
A jednou také já z nich pít
přeji si:
malíčkem znovu pohladit
Ouška
jejich
Slzičky
otazníčky
Nepřeji ti
přeji si
I taková
jsem
PODZIMNÍ TRALALALA
(Pro jednu smutnou holčičku)
Pohleďte lidi
v koutě parku stála
Třásla se zimou Asi se bála
Asi se bála podzimního deště
asi se bála
asi se bála
tak jsem ji vzala pod víčka
Stěží mi někdo asi uvěří
nasáklá deštěm – je jak pápěří
S sebou ji nosím stále na víčku
a občas se mi promění v jednu písničku
V písničku
V podzimní
V tralalala
PŮJDU SE VYSVLÉKNOUT DO SKŘÍNĚ
Celá se tmou obložím
Až se mě dotknou tvé electro elektrické prsty
Rozhořím se rozhořím
až začnou sršet jiskry
do peřin
Budu jak trampský ohýnek
Ohňostroj na plachtě noci
Rány budou nám kolem uší hřímat
Světlice pršet A pak
se budu na zem na padáčku snášet
Zůstanu viset na nejvyšším topolu
Už tě vidím za ním jako kluka utíkat
Drápat se vehementně nahoru tě vidím
Zatím mě karmínová polévá a já
jako poprvé se stydím a ty
na mě hulákáš očima
že ten můj stud
je nejhorší
druh lakoty
KUBA ŘEKL
Vyzuj se Pojď bosa
Trápíš si nohy podpatkama
co pod patkama svýma
ráda nosíš i když víš
že je to nemoderní
a doktorama spíš je schvalovaná móda
triumfujících ploských kristusek
Bestie malá Víš dobře jak ti sluší
Klenutí chodidla a nártu
Úžasná architektura
už od paty…
Štve mě Štve mě tak Štve mě
že každej chlap očima sejme
vzorek z nich sobě pro štěstí
Ze sladkých mazlivek opodpatkovaných tvých
Vyzuj se Vyzuj se Bosa pojď… to – to
– to chrlil velice hbitě a za ruku mě ulicema táh až jsem si málem podpatek zlomila a říkala jsem si
Jak může takovej medvěd chlap
vymyslet tolik hezkejch slov
Hned jsem je doma zapsala
Ani nevíš že seš básník
značka Kubík
TEDY JSEM
HODINY VE ZNAMENÍ CERVANTESE
Mé velké kuchyňské hodiny tikají
Bez ciferníku
Přes celou jeho plochu vepsal tam
Miguel de Cervantes
Jediné kraťounké příslovce: T E Ď
Teď – ručičky spínají se
Teď – rafije prosí
A tikot tepe kladívky
mou duši
teď – teď teď – teď
prosí
teď – teď teď – teď
neb cestou Potom
dojde se k domu Nikdy
O RUBÍNOVÉM PŘELIVU NAD ČELEM
Hlavu má plnou červánků
Ráno jí spadly do vlasů
Bude je tam nosit pro krásu…
Která z nás by si nepřála
alespoň jedenkrát umýt si hlavu
v červáncích na obloze
Ještě alespoň jedenkrát si hrát
a zpívat v dešti duze
o tom co teprve přijde
o lidech které potkáme
o mužích kteří postaví domy
o dětech které se narodí
o stromech které se Budou zelenat
Která z nás by si nepřála
mít toho mnoho ještě před sebou?
Hlavu mám plnou červánků
To ráno spadly mi do vlasů
a někdo třeba neví že Chci je tam nosit
Pro krásu Pro odvahu
dívat se lidem zpříma do očí Posté se pálit
A postéprvé říkat…
A ještě k tomu Tralalala
Hlavu mít plnou červánků
Na just!
ALEHOLKY
Na světě jsou holky
a ještě taky aleholky
My holky nosíme culíky
a podkolenky a džíny
Korálky pejsky a mokasíny
Říkáme čau a hejbni kostrou
Máš bezva vohoz
kam na to chodíš…
My aleholky máme svý prcky na kočárku
Na školách a v Praze na vysoký
Sedíme trvalou u holiče
Stojíme na banány
a kdyby jenom na ty
Nosíme domů plné tašky
Zpátky už jenom láhve
Ptáme se Co, jak žiješ
a odpovídáme stejně
Ále holka… přijď někdy
Popovídáme
DESÁTÝ LUNÁRNÍ MĚSÍC
Na pozadí smrti
Stoduhový život
A všechny krásy světa
Mžitky nad tůní
.
.
.
na těchto místech
byla popisována bolest
na kterou se rychle zapomene
Sotva přiložíš poprvé dítě k prsu
Chceš peříčko najít v lukách
Co všechny války škrtne
ANI PES NEŠTĚKNE
Po někom housle – po někom elpíčko
Po někom na vršku domek – po někom žlutohnědý Okál s brizolitem
Po někom zahrada – po někom stereo HIFI 1136A
Po někom rezatá kastle žigulíka…
Po někom stříbrná duha tónů
Po někom čtyři slané slzy
Po někom pták v koruně stromu
Po někom ani pták Ani pes Ani koruna
Čtyři macešky
Ty Zpodzemiočka
Pár bláznivých básnivinek
Kdyby aspoň
po mně
REŽNÁ
Režná jsou moje ústa
Ne samet motýlí
Jsem krajina podzimní pustá
Barvy když pomíjí
I z veršů psaných do větru
Jsem labutěnka hadí
(A režná ruka tátova
motýlově hladí…)
Režné jsou moje úvahy
Režný jen na mě vsadí
Režné mé tělo podzimní
Režně tvou horkost zchladí
…
(Michalovi)
Nebydlím
v rovině položené jako spánek
ve městě Čelákovice
u továrny TOS
hned vedle hospody Moravěnky
ve Smetanově ulici
s popisným číslem 752
Nemám plaňkový plot zeleně natřený
Na okno se neťuká
U vrátek se nezvoní
Já bydlím totiž v šedivé krabici
zeleného města
v ulici Pionýrů 14
A přesto i u nás je
klíč pod rohožkou
A bez teplého podkrovníčku
podobná je ta cesta ke hnízdění vlaštovky
Jediná jedna je
Nic na ní nezměním
NEJKRÁSNĚJŠÍ POCIT STOLU
(Jiřímu Wolkerovi)
Jsem tichý svědek dlaněmi hlazený
Lokýtky mazlený
Pěstmi otloukaný
Slzy radosti ale i žalenky
bolenky trápenky
jsem dosyta ochutnal
Znamení domova – k jídlu prostřený
vídám-li ráno co ráno muže a ženu
s dětmi si sedat kolem mě
spolu
Večer co večer je radostně vítám
a vím že nejen mně
je v tyto chvíle míru nádherně
A to je ten nejkrásnější pocit stolu
JAKO BYCH TUŠILA
Básníci verši s citlivými prsty
osahávají současnost
Ruce chtěli by Saxánovitě natáhnout
daleko do budoucnosti
(okřídleným koněm)
Zatímco moje poezie
je obyčejná kobyla Krista
kterou jsme měli když nám táhlo na dvacet
Byla už stará Potřetí zmetala
Nemohla nám dát hříbě
Jako by tušila
že ji prodáme do buřtů
a postupně ji budeme propíjet
Na chocovické pláňce zhluboka nasála
mrazivý vzduch a chtělo se jí běžet
běžet běžet
ještě teď zpěněná zasněženým polem cválá
na každém druhém skoku jí zmrzlá oranice
seká do strunek
kobyla padá vstává padá a vstává
jako by tušila…
(krev srdce v závějích
nohy sedřené dokrvava
cíl sražená hlava)
TOPOLY DO ČÍTANKY
(Tátovi a Mirce)
Mají už na sobě
žebrácké roztrhané šaty
O nic však neprosí
Budou i nahé hrdě stát
v nepohodě
a všechny – i ty nejmenší
prstíčky topolů
provždycky budou
jak první učitelka Eva
ke slunci ukazovat
směřovat nahoru
Když kácejí topoly
myslím na čítanky a listuji
také ve svém tátovi
MÍT TO ŠTĚSTÍ
připsat nové písmeno
na konec naší abecedy
Je mi líto že se mi to
do konce života asi nepovede
Ale já stejně věřím
že jednou přijde člověk
docela obyčejný jako já
jednoduše z kapsy vytasí několik znaků
a zasune je namísto těch opotřebovaných
Z té abecedy
už nepůjdou dát dohromady některá slova
jejichž podstata mě k smrti děsí
Chce se mi připsat písmeno
na konec abecedy
CLARION V NÁS
Je někdy sedmdesát osm světelných let
ode mě – snad někde v souhvězdí Lva
Daleko od Země
A přece je V každém okamžiku
V tobě i ve mně Je hudbou pramenů
i forte hrané jemně
ponorná řeka co nezní beznadějně temně
I když zdá se někdy mizet
JE
A nikdy neumře
dívčinka
SVĚTLOvLÁSKA
Clarion
I střapatý kluk v nás
Hvězdička
naděje
PRVOTINA
Ty – ono – my a já…
Má Druhotina touží
životu být podobná
Nechce být černá – ani bílá
Nechce být jiná – ani stejná
Ukřičená ne
Ani tajná
Ze všeho nejvíc ne
Ľahostajná
ZPÍVÁM
Ve mně je hora
I moře
I stůl
Je ve mně cukr
I úžas
I sůl
Tak už rozepni
Ty knoflíčky
Blůzičky
Co už se dávno nenosí
A pojď BÝT
A být i staromódní
A třeba i poklekni
A řekni:
V tobě je ta hora
Ta voda
Ten dům
Je v tobě hoře
I závrať
A kořínky ke snům…
/EDICE SOUKROMÁ HRABALIA:/
A PŘESTO CLARION
Až cesta moje uzavře se
a v moji tvář se vloží stíny
já mávat na vás nepřestanu
nadějí
s křídly
bukovými…
kontakt na autorku:
„od sochy Františka“
Národní 13
Františkovy Lázně
Telefon 0166 54 29 40
MAMI
Mám velmi dlouhé nehty umělé
Básně na stroji vyťukávám
obrácenou lžičkou
Nádobí myjeme myčkou
Ve velkém pokoji má Anežka obývák
Bude mi třiačtyřicet
Aninevímjak
Strašně to letí
Necítím se tak dospělá
Jen trochu unavená Zklamaná
Stále něco čekám Krásnýho
Občas když nemohu usnout
nad ránem se lekám
že už to všechno Bylo
že už nic nepřijde
A tak já se tulím k bílé angorské vestě
hebké jako chmýří pro králíčky
…
NA FAKÍRSKÉM KOBERCI NOCI (je to scat a scatting)
tma a tma tma smavá tma ó nahatma
mat a tma tma hmatám tam a nahmatám:
tma a tma tma mává tma a nach a tma
mat a tma tma chvátám tam a Nahatma
a Dav a Dva
Pro světlostíny na mandolíny hrajem
na fakírském koberci noci
do chvíle nad ránem zmítám sebou
pak jdu a beru tři lžíce medu
antistresovou to terapii – tejrám se
– rozsvěcím – čůrám – zhasínám –
– rozsvěcím – piji …
Na rožni touhy usnout
otáčím sebe sama nad plamenem
v chladném zážehu měsíce
celá bolím a Jonáš
křičí ze sna To není velryba
to docela malá rybička Na dně
hrníčku malovanýho –
Na strop zapisuji naivní svoji
fugu
drze hladím se Hrabalem Už zase
vkleče u konzula vyťukávám
dopisy němé
(Předsmrtnou poštu neotvírá!
Komentoval mé Pošetilky
Potěšilky Kadlec – Ale! Václave!
Svetr ode mě S jelenama Ručně
upletenej Nosí –)
rozkvetly černé růže po nebi
Vtom ty černé kupy sena
Krčily se jako vlci
černá maštal černí koně
na hřbetech jim kočky sedí
sedí tiše tiše hledí
oči mají úplňkové
z okna černá šerpa visí
socha padá padá socha Krásná
zkamenělá hudba
z okna černá
šerpa visí
(a nach a tma
tvá Nahatma)
A PŘECE BUDU
ach, bude až
po všem
po všem veta
a poslední věta v ústech
zlomí se mi
já hlavou
stále v oblacích
kde krásné zámky plavou
toulati se budu
a srdcem v zemi
rýt
na věcoviště slov odhodím
všecky róby doby a zůstane
zase jenom
já
holčička malá s velkejma vočima
na koni jede
a hříva mozolnatá
ruka vlaje
vez mě koníčku
k tlustoprdce hodné mamince mojí
která spávala s peněženkou
k mamince s tečkovanejma rukama
ta všechny rány zhojí
i nejtřeskutější
v mrazu bez bot pro fialky půjde-li
a přece budu k mamince se lísat
v poslední vteřině
já mazlíček její
Z OKNA ČERNÁ ŠERPA VISÍ
Rozkvetly černé
růže po nebi
Studená zima a mráz
vtom ty černé kupy sena
krčily se jako vlci
černá maštal
černí koně
na hřbetech jim
kočky sedí
sedí tiše
tiše hledí
oči mají úplňkové
z okna černá
šerpa visí
socha padá
padá socha
krásná zkamenělá
hudba
slovíčkem dychtivým
nikdy víc nepořečníme
nepohostí mě pivem a sýrem
Tymián bude mi vonět z Provence
A TAK NEUVĚŘITELNÉ
STALO SE SKUTKEM
Kočka ve mně
se napřímila
a povytáhla
drápky
Neuvěřitelné stalo se skutkem
neboť zároveň
tiše přeběhla jsem si přes cestu
Zaplnila jsem se světlem
a tmou
Světlem a tmou
A neuvěřitelné opět stalo se
skutkem
neboť bylo mi zeleně jako kdysi
v jedné básni
asi před padesáti nebo
čtyřiceti šesti
Sevřela jsem dlaně a malý vesmír
držela jsem v pěstích
Ano jsem Tvá Nach a Tma
Nahatma Stále proti větru
a jalovčinky na mor
stejnosti stejnosti stejnosti lho
a neuvěřitelné stalo se Mé srdce
hořelo
Že tys za horami lesy a přeci má
Malorca Menorca Ibiza i Tenerife
blízká – a já to nejlíp vím lásko
že voníš deštěm
že můj jsi můj
jetelíčku náš
A TROUFLA JSEM SI
z bláta pozvednout
ten kapesníček
jenž
pohne vesmírem
blíž
k srdci
a nestydím se posté
opakovat slova:
srdce
něha
pravda
soucit
láska
ačkoliv pravda obzvlášť
patří Bohu
a řiť do kalhot
trychtýř je obrácená pyramida
a z nebe pyramidou
luna šedivá se
třetím očkem
dívá…
ČEKÁRNA PRO NEJPŘÍBUZNĚJŠÍ
A tak neskutečné stalo se
skutkem
Veliký básník vyskočil oknem
z pátého patra
Rovnou do nebe
a já ve čtyři ráno
vzbudila syny a pravila:
Na tento výlet do Prahy
co živi nezapomenete
a jeli jsme bez snídaně
vlakem z Německa a Jonáš neustále
ptal se Mami, ty kytky jsou umělý?
V Praze nám vítr cuchal vlasy
Obloha poseta černými růžemi
Vtom ty černé kupy sena
krčily se jako vlci
a my na počest Velikého
Cvoka – namísto v automatu Svět
snídali jsme v mekáči
Donaldu Mc a starší syn kladl
mladšímu bratrovi vzdělávací otázky
typu: Jaká řeka protéká Prahou No
Napsal ji také Veliký hudební skladatel
Prahou protéká Rusalka – odpověděl
celou větou ten mladší bratr a syn
A sny Ach sny mé Kam jste se vytratily …?
Rusalka plakala (Rusalky vždycky pláčí
pro básníky) a nám pršelo za límce
a šla jsem smutnou Prahou s těmi umělými
kytkami co vypadaly jako živé
(svět chce být klamán mami)
dovnitř jsem ronila slzy
V Dětském domě
jako pro Pietu stylově vyprodávali knihy
(jak panebože paradoxní! I zdi mají uši
ale vaše uši jsou kvalitně zazděné …)
Na obrovských štosech knih seděli
znudění prodavači a komíhali nohama
Vtom ty černé kupy sena
krčily se jako vlci a my jsme
koupili
neplatného průvodce Paříží a Astrologii
Stále jsem myslela na toho velikýho člověka
co dokázal Skočit do nebe a modlila jsem se
Za něho: NAHATMA NAHATMA Už nic tě nebolí
Pak všichni jedním směrem šli a přivedli
mě až tam kde Rakev vidět nebylo
Kluci se potom přeli jestli byla černá
nebo hnědá a jenom já vím: byla Bílá
s kravatovými puntíky zlatými
Zatímco pozůstalí čtenáři tiše plakali
jiní vtaženi průvodem s aparáty
vždy připravenými cvakali
Kdo ti umřel? – Ptal se s úlekem
Zdeněk Janík ještě v obřadní síni
a já Stále Nahatma
Věřící
v podání ruky přes hory a doly devatery lesy
na podání ruky přes krvavé hřebeny
na úžasnou mnohovýznamovost
mlčení
na ohňostrojové Slovo
na slovo – neolovo
stála nepohnutě drze v čekárně
pro příbuzenstvo
Něčím mě dobil ten pohřeb
a viděla jsem neviditelnou ruku
kterak do mě zabíjela hřeby hřebíky
a světla kamer co chvíli ozářila To
panoptikum a já tam nebyla
Viděla jsem se svlékat ze sebe
svetr s jeleny ten druhý
a chtělo se mi Teď Hned
jej mezi věnce položit ke Jmenovce
a zabylo mi líto všeho dobrého
co jsem pro nebožtíka Neudělala a pak
jsem jako bleskem v čekárně pro příbuzenstvo
věděla že já už Nikdy Nesmím
ke Zlatému tygru
abych nikdy nepřestala cítit jeho
Ruku a sýr tymiánem sypaný
tak zůstala jsem bez Tryzny
Vtom ty černé kupy sena krčily se jako vlci
a já už věděla že už Nikdy nenechám se
čtvrtit na velkém rudém dranžírovacím stole
ačkoliv už nikdy nepřestane bolet půl
věty spálený A tak otočili jsme se
na podpatku abychom Jídlem oslavili ten Skok
do nebe a s Cikánským brekotem v uších
jedli jsme v obchoďáku teplé předkrmy
(tak na ten výlet do smrti nezapomeneme mami)
Pivo k poctě Bohouška – Mojeho – pila jsem
sama až v rychlíku do Chebu
a od toho dne
Hrabalovou Prahou
smutná Rusalka nepřestane téci
a její hlavou jí černé růže plavou
ty co rozkvetly toho dne po nebi…
(Jarda Jiránek zahynul až 16.1.2013 a to byl dvakrát přítomen s námi u hrobu Bohumila Hrabala v Kersku, hned vedle má totiž uloženy ostatky svého vzácného děda a babky… ten hrob Bohumila Hrabala je pozůstatkem na památku její básně, Rusalka má hned vedle svoje ulehlé příbuzenstvo v Kersku pod drny)
APRÍLOVÁ KOKETA
Bohužel – anebo bohudík
jsi můj chladivý
pan kouzelník
Drsný a dravý
malounko hravý
Zpočátku vlaze
záhy však drze
mé horké tělo
uchvátils
Bosa jdu v dešti
a všude mám tě
bohužel anebo bohudík
Kdoví jestli zaručeně jsi
Ten můj pravý – kdo ví
nejsi-li jenom aprílový
a prý loví deštík
prostovlasé dívky (co taková Sinead v Irské divočině)
co nenosí deštník
Já ne
chyť si chyť si Dešti
mých sedmnáct
Chyť si Tak chyť
(16.4. to seklo náramně bodré aprílové koketce Ilonce, a to slavila Irenka…)
UŽ ZASE OBCHOD STOJÍ
Obchod a poezie asi doopravdy
Nejdou dohromady
můj táta říkal – bordel na kolečkách
a tak hezky to znělo
Ráda bych připsala pár hezkých slov
ale zas musím jít kšeft volá
tiché vábení kalkulačky
Na kolečkách byt i ve mně…
A na hlavě mé červánky vyhaslé
ale
dnes do rána
vyrašil mi mezi vlasy
Kapraď samec
aby mě ujistil že je jaro
V MÉM KRÁMĚ SE ŠEPTÁ ŠEPTEM
V mém krámě se šeptá:
Ad astra
Vždycky jsem chtěla nemožné a to
se stalo hlemýždím krokem
ale vytrvale za tisíce dnů
nebylo to málo
Clarion čím dál blíž
se na mě směje třpytem svým
kapradím zeleným
vždycky jsem nemožné si troufala přáti
Bláznivý zlatokop hledám hroudu huronské
poezie
v krámě
čaroděj
Kašpirovskij
půjčil mi své dlaně
kladu je na hlavy svých návštěvníků neboť
jen málokteří prožijí metamorfózu ve šťastné
zákazníky Nahatmy
Na kolegy své na fakturu něžně tleskám:
šup šup šup a boty vyzujte Vzadu je Seánce
a daruji daruji
něžně mléčné peří v peroutce husí na trhu nabízené
aby byly buchty voňavé
povždycky nemožné Maminko mami
Víly tančily u Čerňáku v lese přesně tam
pod tím zlatým stromem kde
Išla Ančička šmatíčko prati na Jordan
Anežka prsten ztratila A já ne
V našem krámě úžasně se myjou hlavy
Potmě
(ne pošetile)
MÉ A FRANTIŠKOVY (aneb z JINÉHO SVĚTA)
No ano Praha je naše hlavní město
Ale Františkovy jsou Hlavní
mé
Jen jednou jedinkrát se jimi projdi
I tvé srdce drobínek možná zůstane
Stále se budeš muset vracet
jak vlezlá melodie
nepůjdou ti z hlavy
Ochočí si tě
Jako veverky
jako sýkorky
jednoho rána jim budeš
zobat z dlaně
Nepomůžeš si Vyvěsíš inzerci:
Vyměním Své za Fr. Lázně – 3 + 1 zn.:
„I za menší“
A v tuhle chvíli už budou Františkovy
Tvými a pak teprve Františkovými
Vyzkoušela jsem na sobě
***
„Člověk je potěšen
a žal nese se tak krásně,
když jsou na světě dobráci,
lidé, kteří čtou
básně!“
(Petr Bezruč)
„Kdo myslí jenom na sebe
ošidí druhé o sebe
ošidí sebe o jiné
a zakrní
a zahyne“
(Jan Noha)
***
I.
BOLÍ VÁS TROCHU NOHY?
SEDNĚTE SI
ODPOČIŇTE
NECHTE SE HLADIT
VŮNĚMI
JSEM VAŠE PRVNÍ LAVIČKA
Ráno ve Františkových Lázních
je vlahé ráno
Hraběnky parkem jdou
pročesávají mu srst
je vlahé ráno mlčenlivé
ruší je pouze modrý autobus
Hraběnky smutné jsou
o hrábě opřeny
dívají se skrz
růžové rododendrony
Vlahé je ráno
Nebeský prs doposud ještě
zahalený
a kladrubáci
temní
v černou bryčku zapřaženi
zvolna si to štrádují vzhůru Dukelskou
Hraběnky i koně
po sobě otáčejí hlavy…
Je vlahé ráno mlčenlivé tiché
rozčísnutá zem hrubě voní
kníratý kočí Mikuláš na kozlíku spí
a vydechuje rum
ze spaní skřípá zuby a metá modré
tetované blesky ze zápěstí
Těžká byla noc Je první letní den
A něco
Visí ve vzduchu
JEDEN (MÝCH A FRANTIŠKOVÝCH)
Jaro tančí čardáš
Léto na Jadranu
vytleskává disco jako hecovač WestBam
Podzim Babička Evergreen
Plíživec Ploužák
ale i Preludium
Ference Liszta
Parkem kráčí rozesmátý
Nezval a zpívá si
V kořenech
tiše Beethoven píše
VIII. symfonii F–dur
Třemi listy
pláče Božena
Zima vypnula všechna média
Ticho
rašelina touhy
A někde v ohnivém jádru
neustále infernále tepe
tepající rock
ať chceme nebo nechceme
ať chcete nebo nechcete
ŽENY DÍVKY A PANNY
Sáhněte si Sáhněte si
…
Po den celý
Vyzvání František s váčkem
Svými milostnými ritornely
Za odměnu pak – kdekterá
věneček z kvítí dá mu
V přítmí Zpodvečera
…
Ve dne si cudně sáhne
jen na nožičku
Přijďte se podívat
jak jsou oblýskané… jak oprýskané…
POPRVÉ V LÁZNÍCH
Zámeček Amerika Jadran Zátiší
Kilometry Litry Kroky Víno
Utišit strach Zapomenout
Utišit
Z každé skleničky se vyloupává
a tančí Tajemná Akvabela Tančí
na márách maličkých
Tma Zůstala tam V tmách Nespatří
Neuvidí Neucítí Světlo
Strach, že přijde znovu a stiskne oběma
krk Extra uterina Připomíná se
škubáním dole v podbřišku Trápí Hyzdí
mých pětadvacet let Civí na mě
Ve sprchách Slzy
Nemít dítě a zároveň nepodniknout nic
jiného Velkého Je jako nežít vůbec
žít obilí vkleče z cizího
a stokrát denně plakat: Proč zrovna já
Proč – křičet zoufale
ale
stále ta touha
touha přes bolest hýčkat patřit
nekonečná touha obtisknout a prodloužit si
Kroky zadupávají strach
Chodidla ze země sají naději
Jednou snad vysadím růži
Halí belí zazpívám
Velkému dospělému
V BŘEZNU
A jaro nejde
Zimní čápi
brodíme se
rozčvachtaným sněhem
Jsme unaveni
rozladěni
plni pleskavé slabosti
Pro útěchu nám bručí v uších
murmurando – Antilíbeznosti
Chumelí
Odněkud Tam
kde ještě spokojeně spí si
první jarní den
mě volá Blaženino cembalo
aby se nebálo
aby se ani trochu mé já nebálo
I letos jaro přijde
přijde
přijde
A chumelí se na Františka
BĚŽNÝ OBRÁZEK (I.)
Nic originálního
Tady je běžně k dostání
obyčejný akvarel
Starý kůň a kobylka sivá
když se připozdívá
na mýtině si vyhazují
z kopýtka
jsou trochu směšní ale
nechytejte je do ohlávky
přejděte tiše na druhou stranu směru
rozkvete v každém věku
i kdyby na pár hodin
i kdyby na pár dní…
Vy nemusíte
kupovat
malovat
dívat se
akvarel zkrátka nemusí
být váš nechcete-li
domů si ho NIKDO neponese
Zůstane u nás za altánkem
v lese viset
Napořád
POZDRAV Z LÁZNÍ
Františkovy Lázně leží na náhorní planině
Chebské pánve pánvičce
v nadmořské výšce 440 metrů…
Mohly by mi ležet u nohou
Jen kdybych ovšem chtěla!
Zatím roztouženým pohledům unikám
do nejbližších lesů K arnikám
Jinak nechodím vůbec nikam
je mi totiž nejlíp
ve tvém vytahaném roláku
a krajina je tu pro oči přenádherná
líbám tě
tvoje
Věrná
POMŮŽE MI MARKÝZ DE SADE
Jsem bez tebe ztracená
Mučíš mě Mlčením Napiš
Volám: … / – – – / …
a ozve se mi Komorní hůrka
přírodní rezervace
SOOS
Kde toulával se neposedný Goethe
a zcela vážně
bez legrace
nabídne mi Bublavé bahýnko
Mofety
Nepůjdu se dobrovolně utopit
Radši si dám rum na Rybářské baště
Budu se bavit představou:
V RAŠELINIŠTI
MIZÍŠ TY
BĚŽNÝ OBRÁZEK (II.)
Král vchází do sálu
Z každé strany krásné mladé
dlouhonohé páže
páv vesele halasně cosi
vypráví natřásá se
/a srdce mele z posledního infarktu/
Je Král Král Král
Jedné je šestnáct
Druhé sedmnáct
Černá ho hladí očima
Blondýnečka nohou Dívejte se
Už abych je měl
obě venku
Jsem světovej
Král Král Král z Harweye
už má šrajtofli poloprázdnou
a slečny dělají že nevidí
a slečny dělají že nevědí
nenechají se pobízet
kdepak tady se upejpat
Židle budou mít za chvíli
nohy nahoře
slečny
pijí a konzumují a smějí se tomu
zaklánějí hlavy
a malou pusinku a prsíčkem takhle
jakoby náhodou při tanečku tango
ruka rozechvělá Ach stehýnko
No vo co de Jen ať si uleví a šáhne
Mě nesežere Dědula Neškodnej
králíček…
Král Král Král
NA ÚČET VOLANÉHO (aneb HIPODROM DISCO 1990 MEZIMĚSTO LONG PLAY)
Jsi to ty miláčku?
Jsi to ty… ?
Děkuju – nádherně.
A ty… ?
Ušoupala jsem tu
dvoje podpatky
věčným stáním
na lázeňské oplatky.
Jsou výborné.
U telky si dáme dlábec.
Ještě aspoň desatery
sháním jo a taky
několik Novákovým…
Jo…
To víš, že jo…
Pošli mi, brouku, pětikilo,
musela jsem si jít koupit
nový boty, to víš,
ty fronty – jsou i tady
a pak – děsný túry
z jednoho konce města na druhý.
Mám děsně proházený procedury…
Jinak senzační…
Chybí mi jen to pětikilo
a jedna spešl kúra…
ta nepředepsatelná procedura,
ty…
Ano, miláčku, telegraficky…
Lázeňský dům Otava
Už tady za mnou netrpělivě přešlapují
Tak papapa…
II.
UTRŽIL JSI K RÁNU
RÁNU?
POJĎ NA MŮJ KLÍN
TVOU RÁNU ZAHOJÍM
/A NA STEHNĚ MÁ VYRYTO
M i l u j i t ě J o s e f e/
NEJSEM ŽÁDNÁ NEJISTÁ
POBĚHLICE
JSEM SOLIDNÍ
KAMENNÁ
PŘECE MLUVÍCÍ
LAVIČKA
***
KDYŽ LÁSKA NEROSTE
UBÝVÁ…
MĚ ALE NEVÁBÍ
ŠÁLIVÁ
LÁSKA JE PRO MĚ
SPOLEHNOUT SE NA DRUHÉHO
POETICKÝ ATAK
V parku mě napadá báseň
Na Národní třídě Ve Frontě V samoobsluze
Ve zdravotním středisku U doktora Horáka (praktického zubaře)
V autobuse atakuje mě jsem v jednom kuse
na lopatkách a tak
beze slov
jdu za ní kamkoliv
i kdyby na jeřáb do výšin ne na pahorek – jdu poslušná jak beránek
v mrazu jak plát plotny horká Alenka
Ze skály krumpáčem dobývám ta pravá slova pravé hlášky pravé hrátky
ale jsou nahouby a já kus dřeva
A poezie? Má krásná dřevomorka
K ČEMU ŽE JE POEZIE DOSPĚLÉMU?
Řízeček pěkně dorůžova
bifteček růžový
jako stehno panny
K čemupak je poezie…
A přesto
to léto recitoval té
co nosí místo obočí
t
e í
l c
í
á
r n
v y
nesmutni pošlu ti pár
sladkých slov
a pak /ještě se ozýval
v jeho těle digy dog
digy dog LL Cool J Diggy Down clown/ vlak a už psal
Do bílé obálky balil:
Lesní jahody
medový koláč
měsíc
kyraso /vzpomínek na tvé náruživé rty/
hvězdný vůz polárky
nebeský cukrovar…
Ani jeden masa kus
NECHEJ TĚCH BÁSNÍ
Dnes byla Bílá Labuť
plná veselosti
Hrálo se Tancovalo
Smálo se
/Bralo se…/
U výčepu ležela zmožená dívka
na zem kleslá
Labuť ji litovala
zamávala perutěmi
a k měsíčku se vznesla
Se všemi pivními pasažéry
S číšníkem Abrhámem Josefem
kterému dneska kroužkovalo
pivo
zdivo
protivo
pro pivo
mizivo
nech už těch básní
mlezivo
Pěna hustá – kožich polárního medvěda
půllitr zdobený srstí
polární lišky podšité
půllitr orosený voňavý
pijme ho ať nám rostou prsa
a do šišky nám stoupají
vznešené oferty
nech už těch básní
chmelové šišky a okamžiky
nabíráme hrstí
život je krásný Jedna báseň
A tak se loučí výčepní
z naší Bílé labutě: Příprava
do ložnic Končíme Zavíráme
Hybaj
Na kutě!!!
Jsme poslušní Utřeme si vousy
a jdeme
NA LAVIČCE
Páni Já měla nápadníků
Kolik jsem srdcí nalomila a zlámala docela
A teď už jenom rohlík namočit do kávy
Páni Já měla kluků
Jeden mě naučil kouřit globusky
Jeden hrát na kytaru
Bouchal mě přitom polínkem přes prsty
Jeden mě naučil řídit motorku
Jeden mě chvíli vodil za nos
Jeden na jízdárnu za hemelkama
Jeden mě naučil milovat psy
a tak mi koupil do garsonky
štěně vlčáka
Jeden mě celej tejden maloval
Jeden mi napsal báseň
Jeden mě zabil v detektivce
Ale jenom jeden jedinej
mě znovu vzkřísil a do očí
mi vhodil
malé tygříky…
a pak
si klidně
o d e š e l
už je Tam
můj mazlivý
děda
Co já tu bez něho No řekněte
Tygříci za ním odešli
I já je půjdu hledat…
MODLITBA PŘED SLUŽEBNÍ CESTOU
DO FRANTIŠKOVÝCH LÁZNÍ
elmex erilex stůj při mně lásko
nivea de miclén soté silk
dej mi dost sil bych nehřešil
abych nehřešil bez sebe
abych vždycky při tom byl
elmex erilex BAC
aby mi neujel vlak
abych nic neztratil
akorát tu hlavu
co bez lásky je
trapně těžký kámen
ámen
JEDEN /TELEGRAFICKY/
krasodrap
trap
t r a p
t r a p
láskodrap
chatodrap
lesodrap
všechnodrap
mrakodrap i markodrap
a pak
už žádné
pak
podtrženo
sečteno
tečka
VERŠE Z HLOUBI PONAHATMÍ PRO CLEMENCE MONSANTOVOU, SYNY A SNY
V bílém údolí Ryb bude mi zponenáhlu čtyřicet
Už dlouho jsem
Už dlouho jsem nenapsala báseň a chtěla jsem
a chtěla jsem tak lidsky přívětivě božský malý chrám
a prozatím: krám a krámu koule u nohy
Prachu prám
ach prachy posraný
a něžný trám
a vysoko
nad slámou se schoulit a prozatím
náhradní přístřeší
něco jako
Dva popeláři v náklaďáku
Dva krasavci v mercedesu
ne nových slov se neděsím
jen jejich vnitřností
parfémů hlučících
V chřípí mé tluče mě
madeirovými kapesníčky pižmo
téhle demokracie
Bude mi čtyřicet a
Smích a pláč a Krvavá
kamej divočiny
Do hlubších tůní Clemence
do hlubších tůní Clemence Koně na úsvitě čpí
Nový tvar slova sytost Nová tvář slova hlad
tepe nové břicho
Bude mi čtyřicet a ptám se Čím potěším
vaše srdce Hledám k pohlazení alespoň pár vět
K narození místo
Báječné je
Svět…
III.
POBOLÍVÁ TĚ
ZE VČEREJŠÍ KOČKY
HLAVIČKA
ZASTAV SE USEDNI
KLIDNĚ ODDECHUJ
JSEM TVOJE DALŠÍ MILÁ
LAVIČKA
HVĚZDA NA VRBĚ
Snad v každých lázních je
Tulírna
Balírna
Kočkodrom
Ale ten strom stromláska
je jen jediný jeden na světě
ve Františkových Lázních
Tam ve větru se houpají
zamilovaní blázni
ve větvoví
a klobouk na ně zírá ze křoví
Houpají se a nikdy to na ně nepoví
protože je to vrba
a hladí blázny kočičkami
každou vesnu ve svém podkroví
Jsi tam i ty a písničky i vy a zvon
a s námi se všemi
do konce konců Clarion
hvězda ze souhvězdí Lva
když nejvíc lžu nejblíže jsem pravdy
Pak věřte mi
|