|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Co napadá neumělou básnířku
za bouřlivé noci na Korfu
Pokoj s balkonem,
s dveřmi vlajícími
a oknem věčně rozzívaným,
osahává pláž
s bídou tak na dvě obří dlaně. *)
*) jedna obří dlaň=1,5m
Na raz se usmívá,
na dva – tv áří se polekaně:
chapadla přílivu na dosah
(to Moře, zapomnělo udělat si práh,
a navíc si tam chodí jen tak, nečekaně).
Moře si tam chodí na návštěvu
jen tak, kdy se mu zamane.
Dlouho nezůstane, jen na kus řeči,
blýsknout se modří.
Jednou denně bere sebou Noc,
tu krásku ověšenou
hřebeny vln,
které jí blázen Měsíc
nechal postříbřit,
když ještě byli zasnoubeni.
Ona si snad myslí, že na tom nic není.
(Pravda Bouřlivák Vítr na manželství moc nedá.)
Běda, tančí si vesele a nějak zapomněla
na tchýni.
Ta cosi kuchtí ve své mračné kuchyni
a hromově si žbrblá do toho hrnce,
co mu říká záliv.
Teda já být Nocí,
nechám si chuť zajít.
Se starou Bouří není legrace.
Prásk! A teď se dala do práce.
Ty její hrnce nale štěný,
se blejskaj, až to bere dech,
jak z hromovým rachotem
se řítí po schodech,
když prostor nebe už je Bouře plný.
I Moře začíná se bát,
zálety rychle mění na pokoru.
Snaží se rychle pochytat
ty Bouří poblázněný vlny.
Modř už mu zešedla,
žíhaná blesky visí na obzoru,
odkud jí Vítr
(jako vždy s křížkem po funuse)
se snaží odtrhat.
V tomhe by vážně bylo hříchem spát…
Sedím v tom pokoji,
slaně urousaná,
a se mnou tahle báseň nedopsaná…
|
|
|