Legenda o válce mezi Zändrem a Trôplis-Runem

                  /podle zaručeně věrohodné kroniky skřetů ze země Ranhus-Môn, jak ji zaznamenal její očitý svědek Đorblin /

Byl jsem ještě malý skřet, tak malý, že jsem si nesměl osedlat veverku, ani se bez dozoru koupat po dešti v jelení  stopě, kdy se bratři Èor a Àor nedohodli, kdo zasedne na posvátný Kámen skřetů jako nový vládce po smrti krále Èsnera, jejich otce. Jeden Kámen a jedna říše králům nestačily a tak si každý založil své město na opačné straně řeky, která protékala přímo středem říše jejich otce. Staré královské město Òrlent zpustlo, zarostlo hustým lesem a v jeho rozvalinách se usídlili netvoři, kteří se dříve neodvažovali přes hranice království.

Kromě práva usednout na posvátný kámen zůstala jim po otci ještě další část dědictví – nádherný drahokam Zářící Měsíc /Ranhus-Môn / a kouzelná sekera Masless, která dokázala pobít celé vojsko nepřátel. Bojovný Èor z Města Stínů na severní straně řeky si vzal Masless a mírumilovný Àor odešel na jižní stranu řeky vybudovat Sluneční Město, kde v nejvyšší věži paláce vystavil Ranhus-Môn, který každou noc osvicoval jeho půlku říše.

Jak jsem rostl, od sporu uplynulo několik skřetích století a bratři Èor a Àor zemřeli. Vládu po nich převzali jejich synové Zändr a Trôplis-Run. Žil jsem ve Slunečním Městě a vláda nového krále Trôplis-Runa byla stejně moudrá jako Àorova. Na opačné straně řeky zase tvrdou rukou vládl bratranec našeho krále Zändr.

Zändr si vybral za svého rádce Rëwana, který za našich mladých let trápil ostatní skřeťata tím, že jim vytrhával chloupky z uší a kradl uzené krtčí kýty sousedům ze spižírny. Rádcem Trôplis-Runa jsem se stal já, po tom, co jsem vystudoval hvězdopravu, přírodozvěd, zdravitelství a pitevnictví, skřetodějství, krásnopis, bohozpyt, duševědu a malebnictví.

Šel jsem do let, kdy skřetům začínají zlátnout štětinky na uších a řídnout zelené vousy. Bylo to zrovna po veliké oslavě narozenin našeho vládce, když po západu slunce za Měsíční věž zůstalo město poprvé za léta vlády Àora i Trôplis-Runa potemnělé. Všichni obyvatelé Slunečního Města se zděsili. Trôplis-Run vyběhl rychle do věže, aby zjistil, co se s drahokamem stalo. Překvapením strnul uprostřed dveří Měsíční komnaty a hrůzou ani nedýchal. Vzácný Ranhus-Môn zmizel!

Svolal všechny stráže a vyptával se, jestli si někdo nich něčeho podezřelého nevšiml. Pouze strážce Severní brány ohlásil, že viděl před soumrakem vycházet za hradby jednoho z královských sluhů Bùnù. Vypadalo to, že směřuje s nůší zakrytou plátnem směrem k Hraniční řece.

Královi trubači vyhlásili z hradeb zprávu o tom, že kdo ví, kde se Bùnù nachází, dostane bohatou odměnu. Ani král, ani já, jeho rádce, jsme nevěděli, jestli Bùnovo zmizení souvisí i se zmizením vzácného kamene.

Druhý večer si jeden ze strážců povšiml, že daleko za Hraniční řekou, v místech kde leží Město Stínů, vychází z temnot slabá namodralá záře, kterou jsme tak dobře znali. Tím jsme zjistili, kdo se zmocnil Ranhus-Mônu - byl to sousední vládce Zändr, kterému se zachtělo drahokamu mého pána.

Trôplis-Run a já jsme se vydali přes Hraniční řeku, unikli nástrahám nebezpečného Pustého Města a nepoznáni vnikli v přestrojení za prodavače hadích jedů do Města Stínů. Počkali jsme na soumrak a spatřili vycházet jas Ranhus-Mônu nad špinavými a zapáchajícími uličkami Zändrova města.

Jeho obyvatelé provolávali slávu mocnému Zändrovi a podplacenému zloději Bùnù, který se pyšně naparoval po boku krále. Prohýbal se pod tíhou těžkých zlatých řetězů a cpal se u královského stolu vybraným cizokrajným caerfím masem i různými sladkostmi, které zapíjel lahodným nektarem z květů tyrkysově zelených lesních růží, ambaristovým vínem a Bongulským pivem.

Ještě za chladivého měsíčního svitu jsme opustili tiché již spící město a nastoupili stejně nebezpečnou cestu domů. V temném lese jsme museli unikat tmou probuzeným flambingúm, krvežíznivým quengům, s vyvalenými bulvami oslizle chroptícím hujklopům a pod hnijícími kořeny spícím azderafům.

Poslední nebezpečný úsek cesty nás čekal u kalných vod Hraniční řeky. Někde v jejích hlubinách sídlil obrovský vodní had Ỳs. Na mělčinách bylo zase loviště drobných dravých ryb šarquejí. V hejnech se vrhaly na svoji kořist, ostrými zuby se do ní prokousaly a vyžraly pak její vnitřnosti.

Měli jsme štěstí seslané od dobrých lesních bohů, protože přes Šípkový brod právě táhlo stádo huňatých impogampů s třemi modrými rohy na vztyčené hlavě. Odlákali nebezpečného Ỳse i šarqueje, kteří v nich ucítili vítanou kořist, a my jsme o něco níž za záhybem řeky bezpečně přeplavali na druhou stranu.

Za svítání jsme zmoženi dorazili do Trôplis-Runova paláce. Král povolal zkušeného ptáčníka Òmera, aby poslal svého oblíbeného jestřába Grašhena k Zändrovi se vzkazem o navrácení uloupeného drahokamu. Pokud se tak nestane do dvou slunce západů, pak budeme muset vyhlásit Zändrovi válku.                       

Grašhen se vrátil s krátkou odpovědí: „Válka - čekejte nás u Jasmínového brodu o Dni lesklých borovic * !“

Dobře jsem věděl, že proti mocné armádě a kouzelnému Maslessu nemáme šanci. Poradil jsem králi, pokusit se vyhrát lstí a on přijal můj plán. Část našich skřetů, zvyklých práci a ne válce, střídavě celé dny i noci bušila do kovových plátů a kovadlin, aby to vypadalo, že připravujeme výzbroj pro bojovníky. Ostatní skřeti, živící se odjakživa kutáním železa a drahých kovů pod zemí, začali tajně prodlužovat důlní chodby hluboko pod řekou až k Městu Stínů. Vzdálený rachot plechů a kovadlin maskoval i známky kopání přímo pod nepřítelovým městem.

Onoho dne v předvečer svátku Lesklých borovic bylo celé Město Stínů poddolováno sítí chodeb, připomínajících hustou pavučinu.

Nastala půlnoc a na nádvoří se shromažďovali skřeti v čele se Zändrem, který držel nad hlavou smrtonosný Masless. Velitel Zändrových vojsk Rörklen kontroloval těžkou výzbroj svých vojáků, kterou při přípravách bitvy na rozkaz Rëwana  kováři od svítání do svítání kovali, aby měli důkladnější výzbroj než nepřítel.           

Všichni bojovníci měli silná brnění, štíty, těžké meče (rovné, zahnuté či zubaté), kopí či sekyry, a jezevci, na kterých jely jízdní oddíly, se prohýbali pod tíhou svého i skřetího brnění. Rörklen zadul na lasturový roh, což byl signál pro zahájení válečného tažení.

Před hradbami Města Stínů jsme s obavami pozorovali z šachet skrytých za pařezy na Amblitské pasece přípravy mocného nepřítelova vojska. Nesl se k nám řinkot zbraní a válečné písně a do očí nás občas oslepil odraz svitu Ranhus-Mônu od blýskavého ostří Maslessu.

Do boje jdem

se slunce východem

Zändr nám vládne

Troplis-Run padne

Maslessu síla,

hlavy utíná

železem oděni

v bezpečném brnění

Do boje jdem

se slunce východem

nového území

jistě dobudem !!

Po signálu z trouby jsme zaslechli mohutný Rörklenův hlas. Zavelel: „Pochodéém vchod !!! “

Při prvním došlapu stovek okovanců povolila tenká pavučina pod městem a nádvoří a za ním celé město se s rachotem propadlo. Òmer bystře vyslal Grašhena nad bortící se město. Jestřáb rychle zamířil k padající věži a v poslední chvíli, než se sesunula do temných hlubin země, uchopil do silných pařátů Ranhus-Môn. Zakroužil nad obrovskou propastí, ze které stoupal kouř a prach, a zamířil zpět k svému pánovi. Òmer si vzal drahokam od Grašhena a předal ho králi.

Tak se uloupený drahokam dostal zpět k Trôplis-Runovi a skončila tak i válka, která ani nezačala. V podzemí zmizel i  Masless a celá říše se opět sjednotila a dostala jméno po vzácném kamenu Ranhus-Môn.

Jsem již starý a unavený skřet a jsem rád, že konec svého života dosluhuji v klidu a míru za vlády Trôplis-Môna, syna mého vladaře, který kráčí ve stopách svého otce i děda a cení si moudrost nad sílu.

Až přijde den a já se rozplynu v oblak plující nad Ranhus-Mônem, budu pozorovat vládu syna Trôplis-Runa i jeho následníků s radostí, že jsem ve světě lidí našel chlapce, který ve své fantazii uslyšel můj vnitřní hlas. Legenda o bitvě i další příhody z říše skřetů tak zůstanou navždy živé jako památka na dobrodružství, která jsme s Trôplis-Runem zažili.

*) skřetí svátek obdobný jarnímu slunovratu

 Více na www.petr-hejna.cz