Mám v rukou kousky puzzlí. Pomalu skládám obraz a vysloveně mě děsí. Nechci vidět výsledek, jenže vím, že ho složit musím. Dřív některé situace nedávaly smysl. Spoustu kousků jsem neměla u sebe nebo byly naopak příliš blízko, neviděla jsem ostatní.
Teď před usnutím, po cestě, ve chvíli, kdy nemám kontrolu nad mozkem, … se ten obraz pomalu skládá. Trnou mi z něj chlupy na zátylku, řeže do očí, až brečím.
Nechtěla jsem se k tomu vracet, ale asi je to nutné, aby se to mezi náma všechno urovnalo nebo jak to říct. Řekla jsem ti několikrát, že potřebuju přítele a ty se jako kámoš nechováš.
Možná bysme si měli od sebe na hodně let odpočinout. Nechci ti ublížit, ale celkem bych ráda, kdyby ti někdo provedl, to samé, co ty mně. Protože jsi byl můj první kluk.
Byla jsem malá holka a spoustu věcí jsem musela pochopit až po rozchodu, to nikdy nepochopíš, já vím.
Rozchod byl vlastně z celého toho roku asi to nejlepší, co se mi stalo. Sice jsem si tenkrát myslela, že se rozpadl svět, ale vlastně začal být docela barevný.
Jenže taky jsem potkala spoustu grázlů a nikdo mě nechránil, protože jsem se odstěhovala z města, kde jsem vyrůstala a kde mě hlídali kamarádi, o které jsem za ta léta v Brně přišla a nové jsem si nenašla, protože... no vlastně ani nevím, měla jsem tebe a ty jsi byl celý můj svět. Já pro tebe ne, což byla jedna z mnoha věcí, která nás od sebe oddělila. To je to, proč píšu, že jsem byla malá holka. Možná ještě jsem a chci taková zůstat.
Mám trochu vyjadřovací... hm problémy jestli sis nevšimnul a taky proto jsem chodila tolik let ke cvokařovi. Ty jsi mi pořád tvrdil, že jsem normální a že se mnou nic není... no ono je, je to tohle... neumím se vyjádřit a říct to pořádně tak, jak to je, nějak to řeknu a ty nebo někdo jiný to pochopí úplně jinak, tak proto i občas nechci mluvit... a ty věci se pak na sebe nabalujou a je to pořád dokola. Pak z toho vznikaj dost debilní situace a dřív jsem tyhle situace řešila řezáním. Víš, řezání není diagnóza, je to důsledek nějakého problému, který se nedá jen tak lehce změnit.
To že jsem napsala, že jsi jedním z těch lidí o kterých je „přání“, to nic neznamenalo, ale domyslel sis k tomu úplně všechno. Tak nemá smysl ti to vyvracet.
Já tu pro tebe vždycky jsem a budu. Ty tu pro mě nejsi. Je to dost sebevražedné jednání, ale svět je takový, to jsem za ten rok pochopila.
… protože občas tě to sežere, ta nálada, který se snažíš utéct a pak ty kusy někde dáš, někdo si je přečte a je naštvanej, ale vůbec ho nezajímá proč a jak a co... vidí jen výsledek a hrozně se mu diví.
Další přečtený komiks, další plány, další kresby a další týden práce přede mnou, práce, která mě bude odvádět od toho, co mě baví. Takhle to fungovalo spoustu let před tím než začalo osmileté léto. Ono se řekne léto... jenže v létě taky prší a děje se spousta divných věcí. Jenže pro ostatní je léto jen symbol klidu, tepla a dovolený. Vidí, co vidět chtějí, chápou jen část. Já taky, ale snad už je to větší část než dřív. Jsem Sofie v psím kožichu.
Vrátím se do doby před létem. Bude to nakonec vlastně prima. Všechno to jen potrvá o něco déle. Pomůže mi ale Lilith. Vyrostla... stejně jako já.
Je zvláštní ji mít zase u sebe. Brečela bych štěstím nevědět, čeho byla schopná. Čeho možná ještě schopná je. Ta nejistota vlastně vůbec není špatná.
Zná Lukáše, kluka s lékárničkou, kterého nikdy nepotkala a nepotká. Ten kluk má psa, co se jmenuje Berta. Lilith má špatné sny, protože Lukášova ségra je zlá víla, co vaří kouzelný prášek na špatný sny a sype ho Lilith na polštář.
|