Obraz 5.
U dveří cinkl uvítací zvoneček a panty vrzly. Malířovi se sevřelo leknutím hrdlo.
" On je tu ! Přišel si pro obraz, co mu jen řeknu ? Já nešťastník ! ", lamentoval stařík a dlaněmi si zakryl obličej.
Pokusil se vstát, tentokrát bez pádu zpět. Hmátnul po holi opřenou o čelo postele a šouravým krokem šel přivítat toho muže s divným kloboukem. Když malíř přišel do dílny, zhrozil se nad tou spouští, kterou uviděl. Barvy rozlité na zemi, stojan s obrazem převrhnutý a zákazník ve vchodu.
" Přeji dobré ráno, mistře ", řekl uctivě muž v šedém kabátu stojící ve stínu tam, jako předešlý večer, " Obraz je hotov ? Zaplatím štědře, jestli budu spokojen ".
Malíř nevěděl co odpovědět. Vždyť jej nedokončil. Má požádat o odpuštění nebo ještě o jeden den ? Sevřené hrdlo mu nedovolovalo vyslovit jediné slovo a chvíli koktal.
" Omluvte prosím, velectěný pane, moji opovážlivost, ale ten obraz ... ", starý pán pokynul rukou směrem k ležícímu obrazu a pohlédl na něj.
Jeho řeč se zastavila, když uviděl v obraze schouleného červeného psa na rozkvetlé louce. Vypadal opravdu jako živý ! Ale vždyť jej nedomaloval, byl unaven a šel si lehnout ! Tak kdo jej dokončil za něj ?! Mistr zalapal po dechu.
" Chtěl jste mi něco říct ? Stalo se snad něco s mým obrazem ? ", zeptal se cizinec pomalým vážným hlasem.
" Ne pane ", odvětil rychle malíř, " Váš obraz je hotov. Tady prosím ", s námahou jej zvedl z podlahy a podal jej cizinci.
" Vskutku mistrovské dílo. Je málo umělců na světě, kteří dokážou malovat věci, krásnější než ve skutečnosti vypadají ", pochvaloval malířovo dílo a nechal přinést svými poskoky z kočáru truhlici zlaťáků.
" Tady je moje odměna, jak jsem slíbil. Užívejte dlouhého života, Mistře", naklonil se vpřed a cizincova postava vystoupila ze stínu. Okraj klobouku se pozvedl a stařík poprvé spatřil jeho tvář. Kůže byla čistá, hladká, bez vousů, svěží jako tvář mladíka. Jen protáhlá hranatá brada, vystouplé lícní kosti, černé oči bez bělma a mohutné vrásky nad obočím dodávaly obličeji výraz zrůdné krásy.
" Času není mnoho ! ", dal důraz na poslední slova a rty se rozšířily do šibalského úsměvu.
Starý malíř ani nedýchal, ani se nerozloučil, ani nepopřál cizinci dobrou cestu. Stál tam jako solný sloup. Nohy se změnily v kmeny starobylých dubů, jejichž kořeny jsou pevně vrostlé do země. Dlouhý šedý kabát se zavlnil jako ve větru a tajemný muž zmizel dveřmi s lehkosti ranní mlhy. Na ulici zařehtaly divoce koně, vzduchem práskl bič a kočár vyrazil kupředu.
|