Dům, který obýval pan Šénberk, nebyl podle mnohých dostatečným symbolem bohatství svého majitele. Hlavní budova prý měla být vyšší, přilehlá zahrada větší a vzdálenost do centra města kratší. Tyto nedostatky lidé přičítali majitelově bezuzdné šetrnosti. Pan Šénberk využíval výhradně městskou dopravu, aby si neopotřeboval své beztak již staré auto, a obleky, které nosíval, byly tak letité, že už jednou vyšly z módy a znovu se do ní navrátily. Doma se Šénberk příliš nezdržoval. Většinu času trávil v zahraničí, a domů – či lépe řečeno do tohoto domu – jezdíval pouze za odpočinkem a blahodárným nicneděláním. Přesně tak tomu bylo, když se mu udála ona mrzutá příhoda, o níž chci vypravovat. Šénberk seděl toho dne v salónu a pomalými doušky upíjel čaj ze svého obvyklého hrníčku s kohouty, který byl už přes dvacet jeho nejoblíbenějším kusem nádobí v tomto i ve všech ostatních domech, které vlastnil. Potom co se napil, položil hrnek na stůl a vytáhl z kapsy od saka balíček hracích karet. Důkladně karty promíchal a začal vykládat jednu po druhé na stůl do úhledných řádků. Buď hrál nějakou hru určenou pro jednu osobu, nebo se pokoušel komunikovat se svým osudem. Byl tak zabrán do své činnosti, že téměř přeslechl hlasité klepání na dveře.
Několik dlouhých vteřin trvalo, než si bušení v uších dokázal spojit s vnějším světem. Sluha měl ten den volno, musel proto jít příchozímu otevřít sám. Nazul si pantofle a nedobrovolným krokem se šinul ke dveřím. Než otevřel, zabušil nedočkavý návštěvník ještě dvakrát.
Za dveřmi stáli dva muži, které Šénberk nikdy předtím neviděl. Jeden byl vysoký a směšně hubený, druhý podsaditý a s rybíma očima.
„Kontrola bezpečnosti plynových spotřebičů,“ řekl poněkud strojeně vyšší muž, mávaje panu Šénberkovi před očima jakýmsi průkazem.
„Já jsem si žádnou kontrolu neobjednal,“ odpověděl stroze pan Šénberk.
„Kontrola se neobjednává,“ prohlásil kontrolor. „Ta přichází sama od sebe.“
„Ale já jsem o žádné kontrole nebyl informován,“ odsekl pan Šénberk. „ Neohlášené návštěvy zásadně nepřijímáme. Přijděte znovu, až tu bude můj zaměstnanec. A nezapomeňte se ohlásit předem.“
Pan Šénberk byl neústupný muž. Za šedesát sedm let úspěšného života se naučil chladně trvat na svém. Zpod dlouhého vousu mu vystupovala tvrdá ústa, která už nehodlala déle diskutovat s nechtěnými hosty. Chystal se zabouchnout dveře, avšak vyšší z mužů vsunul do dveří nohu, aby mu v tom zabránil. Pan Šénberk tedy znovu otevřel dokořán, aby drzému člověku vyhuboval. Nikdo se nesměl příčit jeho vůli, a už vůbec na tak neurvalým způsobem.
„Zalez dovnitř,“ poručil mu vyšší z mužů, když znovu stanuli tváří v tvář, a aby dodal na přesvědčivosti svému hlasu, který jinak nezněl příliš důstojně, namířil na Šénberka pistoli, která se mu náhle objevila v ruce.
Oba muži následovali pana Šénberka do domu. S hrůzou v očích sledoval majitel domu blátivé šlápoty, které zanechávali na koberci v předsíni. Když vstoupili do salónu, začali se oba nevítaní hosté kolem sebe rozhlížet jako malíři pokojů, kteří si přišli prohlédnout byt, jejž nutno vybílit. Chvíli bylo ticho, jen hodiny na zdi měřily pomalým tempem vlekoucí se vteřiny. Šénberk se neodvažoval promluvit a oba muži jakoby úplně zapomněli na přítomnost třetí osoby. Po chvíli nervózně pohlédli jeden na druhého. Nejspíš čekali, že bude salón nejbohatšího muže ve městě přeplněn zlatými, stříbrnými a – kdo ví – třeba diamantovými předměty, které lidé jejich druhu obvykle sbírají, aby je proměnili za peníze. Obývací pokoj byl však zrcadlem skromnosti a šetrnosti starého muže, který se spokojí s jednou skříní, velkou knihovnou a malým obrázkem na zdi. Vyšší muž Šénberkovi kývnutím hlavy naznačil, aby se posadil.
„Nemusíš se bát,“ začal chlácholivě, „pokud se budeš chovat rozumně, vůbec nic se ti nestane. Nepřišli jsme tě zabít. Chceme se s tebou jenom podělit o trochu štěstí, kterýho ty máš přebytek a my nedostatek. Nechceme moc, spokojíme se i s málem. My jsme skromní. Narozdíl od tebe.“
„Narozdíl od tebe,“ zopakoval muž s rybíma očima po svém kolegovi.
„Správně,“ pochválil vyšší a nejspíš i chytřejší z obou mužů svého kolegu. „Narozdíl od tebe!“
„Co po mně chcete,“ vykoktal ze sebe Šénberk.
„Co bysme asi tak mohli chtít?“ zasmál se vyšší muž. „Peníze. Anebo nějaký cennosti. Rodinný stříbro, šperky, obrazy. Přišli jsme ti trochu ulehčit od starostí, který s sebou přináší nadbytek. Můžeš si myslet, že jsme něco jako prodloužená ruka sociální spravedlnosti.“
„Ale já tady žádné peníze nemám,“ bránil se Šénberk. „Peníze ukládám do banky. Ani cennosti tu nikde nejsou. Už čtyři roky jsem vdovec a všechny manželčiny šperky jsem dal dceři. Co bych tu s nimi dělal?“
„On tvrdí, že tu nic nemá, Alois,“ obrátil se vyšší lupič na svého nižšího kolegu a strojeně se zasmál.
„Lžeš!“ zvážněl náhle a zamířil pistolí na Šénberka. „Buď mi okamžitě řekneš, kde máš peníze, nebo to zmáčknu.“
Šénberk vždycky věděl, že pověsti o jeho bohatství kolují městem, okresem i celou zemí a že lidská závist bývá silnější než racionální uvažování. Občas slýchával, že všechny vodovodní trubky v jeho domě jsou ze zlata. Jindy zas lidé říkali, že se u něj na podlaze povalují stohy bankovek pocházející z pochybných kšeftů. Jednou mu jeden zbytečný člověk řekl přímo do tváře, že peníze, které doma ukrývá, pramení sice z legálních obchodů, ale ve skutečnosti nepatří jemu, nýbrž dělníkům, kterým špatně platí za tvrdou a poctivou práci v jeho závodech. Šénberk tušil, že si na jeho bohatství dělá zálusk mnoho podřadných lidí, přesto si nikdy nenechal v domě nainstalovat poplašné zařízení pro případ vloupání.
„Musíte mi věřit, pánové. Žádné peníze ani cennosti tu v domě neukrývám,“ prohlásil rázně a napil se čaje ze svého oblíbeného hrnku s kohouty, poněvadž mu strachem vyschlo v hrdle.“
Vyšší ze zlodějů zlostně kopl do stolu, až sebou Šénberk trhnul.
„Vidíš to, Alois? Říkal jsem ti to. On by radši zhebnul, než aby pustil chlup. Pohlídej ho,“ zavelel svému kolegovi, předávaje mu pistoli, „trochu se tu porozhlídnu. Nesmí se ani hnout. Jasný?“
„Jasný,“ přikývl horlivě Alois.
Když vyšší z mužů zmizel v domě, zůstal Šénberk v pokoji sám se zlodějem s rybíma očima. Uběhlo takto více než čtvrt hodiny a hodiny tikaly pomalu. Chytřejší lupič se však stále nevracel. Šénberk vzal znovu do ruky balíček karet a znovu je začal skládat na stůl do úhledných řádků, jak tomu činil do příchodu zlodějů.
„Co to děláš?“ vyjel na něj muž s rybíma očima. „Neslyšels, že se nemáš hýbat.“
„To jsou hrací karty,“ ukazoval Šénberk zloději balíček karet. „Jestli chcete, ukážu vám kouzlo.“
„Jaký kouzlo?“ zpozorněl muž s rybíma očima.
„Vyberte si z jednu kartu a dobře si ji prohlédněte. Ale neukazujte mi ji.“
Muž si vybral jednu kartu a pozorně si ji prohlédl. Možná až příliš pozorně.
„Teď ji vraťte do balíčku.“
Zloděj vrátil kartu do balíčku. Šénberk karty pořádně promíchal a vytáhl žolíka. Obrázek byl sice mírně poškozený, přesto však mohl člověk rozpoznat šklebící se tvář, zdeformovanou ironií. Na hlavě měl žolík šaškovskou čepici s rolničkami a na nohou kalhoty s jednou nohavicí červenou a druhou černou a směšně obrovské boty s protáhlou špičkou.
„Byla to tahle?“ zeptal se Šénberk a strčil zloději kartu až pod nos.
„Byla,“ přikývl zloděj. „To by mě zajímalo, jaks to udělal.“
„To vám bohužel nemůžu říct,“ odpověděl Šénberk, „vezměte si v domě, co chcete, ale nenuťte mě, abych vám prozrazoval svá kouzla. To opravdu nemohu.“
„Chci to vědět!“ poručil muž s rybíma očima.
„Dobře dobře, jen se nerozčilujte,“ uklidňoval ho Šénberk. „Řeknu vám to, hlavně zůstaňte v klidu. Jistě jste si všiml, že ty karty jsou už staré a trochu poškozené. Každá z nich má nějakou drobnou vadu. Tahle má například drobné škrábnutí vpravo nahoře,“ ukazoval zloději jednu z karet, „tahle má mírně přehnutý rožek. No a já znám každou tu kartu nazpaměť. Podle těch nejsubtilnějších rozdílů poznám jejich hodnotu, přestože nevidím jejich líc. Znám každý záhyb, každou tečku. Podíváte-li se pozorně na kartu, kterou jste si vytáhl, zjistíte, že je na jejím rubu nepatrná tmavá skvrnka – nejspíš od kávy.“
Muž zamručel na znamení, že pochopil podstatu kouzla.
Šénberk se znovu napil čaje ze svého hrníčku s kohouty a vyčkával návrat vyššího muže. Slyšel, jak zloděj pohybuje nahoře v pokoji skříněmi, jak freneticky práská zásuvkami, aby se pomstil jejich prázdnotě, jak buší pěstmi do stěny a vykřikuje přitom zoufalé nadávky. Nejprve zaznělo domem pár obscénních slov, jasně oddělených pauzami. Po několika minutách bezvýsledného hledání však začal zloděj chrlit sprostá slůvka v mnohem kratších časových intervalech. A ještě později, když už jeho trpělivost přesáhla všechny myslitelné meze, je začal mistrně spojovat ve věty, ba dokonce souvětí. Asi po hodině marného pátrání se vřítil zpátky do salónu. Těžce oddechoval rozčilením a fyzickým vyčerpáním.
„Nic jsem nenašel,“ zakřičel. „Vůbec nic.“
„Jestli mi hned neřekneš, kde schováváš peníze, tak tě zabiju,“ obrátil se na Šénberka. „Slibuju, že tě zabiju!“
„Nemyslím si,“ odpověděl Šénberk. „Dobře víte, že byste tím ničeho nedosáhl.“
Zlodějova ústa se zkřivila nepopsatelným hněvem. Potom si zastrčil pistoli za opasek a vrhl se na Šénberkovu knihovnu. Bral jeden svazek po druhém a listoval jimi, hledaje nějaké ukryté nebo zatoulané bankovky. Prohledané knihy házel na hromadu, aby se nepletly s těmi, které ještě zbývalo projít.
„Říkal jsem vám přece, že tu není nic, co by vás mohlo zajímat,“ opakoval Šénberk. „Nemám doma žádné peníze. Jen lidé, kteří nerozumí vznešenému umění investice, schraňují peníze doma v punčoše.“
„Umění!“ zarazil se náhle vyšší zloděj a pohlédl na obraz zavěšený na zdi, který byl nehezkým, zato však zaručeně moderním ztvárněním podzimní krajiny. Po tváři se mu rozlil vavřínový úsměv.
„Kolik myslíte, že asi dostaneme za ten obraz, pane Šénberk? Alois, sundej tu mazaninu, bereme ji s sebou,“ poručil méně chytrému z lupičů.
„Za ten obraz nedostanete vůbec nic,“ odpověděl pan Šénberk, avšak z jeho hlasu byla cítit určitá nejistota. „Namalovala ho nebožka žena, a ujišťuji vás, že moje žena nebyla žádnou významnou umělkyní. Malovala jen tak pro radost, aby si zkrátila dlouhou chvíli, když jsem byl na cestách. Ujišťuji vás, že ten obraz nemá vůbec žádnou uměleckou hodnotu.“
„Zase lžeš,“ houkl na Šénberka vyšší zloděj. Alois, podívej se na podpis dole v rohu.“
„Nelže,“ odpověděl druhý zloděj, když sejmul obraz ze zdi. „Je tu podpis nějaké Šénberkové. A vzadu věnování: Mému muži. To bude asi pro Šénberka, ne?“
„Hmmm, asi jo,“ odpověděl zamyšleně vyšší zloděj.
„Ale mám nápad,“ zaradoval se po chvíli, přičemž zamrkal chytrácky na Šénberka. „Polož ten obraz na stůl, Alois.“
Alois tedy položil obraz na stůl před Šénberka. Vyšší zloděj vytáhl kapesní nůž a přiložil jej k plátnu.
„Možná že ten obraz nemá žádnou, jak ty říkáš, uměleckou hodnotu, ale vsadil bych se, že pro tebe nějakou hodnotu má, takovou tu jinou hodnotu… jak bych to řekl… sentimentální. Dobře mě poslouchej. Buď mi teď řekneš, kde tady v domě najdeme peníze, nebo to plátno rozřežu na tak maličký kousíčky, že už ho nikdy nikdo nedá znova dohromady. Co ty na to? Máš na výběr. Ale rozmýšlej se rychle, nebudu čekat věčně,“ řekl vyznamně, a na důkaz svých slov zabodl špičku nože do plátna.
„Nechejte toho!“ vykřikl zděšeně Šénberk. „Nechejte toho, dám vám všechno, co chcete, ale nechejte toho.“
„Konečně slyším rozumnou řeč,“ pochválil ho vyšší zloděj. „Poslouchám.“
„Alcofribas Nasier,“ vydechl odevzdaně Šénberk.
Vyšší zloděj na něj vrhl nechápavý pohled.
„Peníze jsou v knihovně, ve svazku od Alcofribase Nasiera.“
Muž s rybíma očima přiskočil ke knihovně a jal se hledat autora mezi knihami. Chvíli mu to trvalo, protože svazků v knihovně bylo hodně a zloději ušlo, že jsou uspořádány podle abecedy. Nakonec knihu vytáhl z police a otevřel ji. Nejdříve svůj objev zkoumavě prohlížel, neboť si nebyl jistý, zda bankovky tak vysoké hodnoty vůbec existují. Nakonec však usoudil, že nejspíš ano, a z jeho úst vyšel táhlý hvizd obdivu a úcty.
„Kolik tam je?“ nahlížel zvídavě vyšší zloděj svému kolegovi přes rameno.
„Dost na to, aby sis koupil nový auto,“ zasmál se muž s rybíma očima. „A já taky.“
Vyšší zloděj spokojeně přikývl.
„Víš,“ obrátil se pak na Šénberka, „já to říkám pořád. Není nic lepšího, než když člověk najde peníze. S cennostma bývá obvykle problém. Člověk je napřed musí prodat, aby si mohl koupit, co chce. Tím se vystavuje riziku, že ho chytnou, protože ne na každýho překupníka je spoleh. Já to říkám pořád. Není nic lepšího než najít peníze.“
„Děkuji za poučení,“ zabručel Šénberk.
„Žádnou jinou skrýš už tady nemáš?“
„Zdá se vám to snad málo? Za ty peníze si můžete koupit nový dům, nové auto a bůhví co ještě!“
„Nezdá se mi to málo. Uznávám, že tolik peněz člověk hned tak nevidí. Ptal jsem se jen tak pro jistotu. Anebo aby řeč nestála. Teď nás ale budeš muset omluvit. Kvůli tvojí lakotě jsme se tu zdrželi až moc dlouho. Teď jdeme s kamarádem do nějaké hezké hospůdky zapít úspěch. Možná že si připijeme i na tvoje zdraví.“
Nato lupič kývl směrem k muži s rybíma očima.
„Ještě jedna věc,“ řekl Šénberk.
„Co? Chceš nám snad říct, že máš někde poznačený čísla bankovek?“
„Ne, to nemám,“ odpověděl po pravdě Šénberk a zvedl ze stolu balíček karet.
„Vyberte si jednu kartu, dobře si ji prohlédněte, ale neukazujte mi ji,“ vybídl vyššího zloděje.
Ten neodolal dětinské zvídavosti a vytáhl jednu kartu z vějíře, který mu Šénberk rozvinul před očima. Prohlédl si ji a vrátil do balíčku. Nato Šénberk karty zamíchal a vytáhl srdcového krále.
„Byla to tahle?“
„Byla,“ přitakal zloděj. „Srdcovej král – jako já,“ usmál se lupič.
„Srdcový král – jako vy,“ potvrdil s vážnou tváří Šénberk.
Na odchodu za sebou zloději zavřeli dveře jako zdvořilí hosté, kteří nechtějí obtěžovat svého hostitele. Šénberk si oddechl. Šedesát sedm let úspěšného života ho sice naučilo potlačovat emoce, přesto tahle nevítaná návštěva rozrušila jeho jinak chladnou mysl. Znovu se musel napít ze svého hrnku s kohouty. Ještě před pěti lety balil tento hrnek do sametu a ukládal do bezpečnostního sejfu. Vždyť z něj popíjeli samotní císařové Dynastie Sung. Teprve teď, když už byl starý muž s krátkou, téměř zanedbatelnou budoucností, si chtěl užít tohoto malého, nenápadného kusu porcelánu, jehož hodnota byla stěží vyčíslitelná, avšak jistě by se za něj dalo zbudovat menší město. Odkoupil ho před mnoha lety od nějakého čínského venkovana, který jej objevil doma na zahradě. Venkovan původně požadoval čtyři tisíce dolarů, ale Šénberk cenu usmlouval na tři. Ne proto, že by se mu čtyři tisíce zdály mnoho, spíše se obával, že kdyby na požadovanou cenu přistoupil bez váhání, mohl by v nevzdělaném vesničanovi vzbudit podezření a možná že by se pak ten chudák obrátil na nějakého znalce, a dověděl se tak skutečnou hodnotu svého nálezu.
Vzpomínka na jednu z nejlepších koupí svého mládí ho zahřála na srdci. Opatrně složil vzácné hrací karty ze šedesátých let devatenáctého století – karty, v nichž se poprvé v celé karetní historii objevil žolík, a zavolal policii. Nařídil policistům, aby prohledali všechny hospody v okolí. Nepochyboval, že lupiči budou blízko, že je během jedné či dvou hodin objeví policie opilé v nějaké místní nálevně. Potom šel uklidit knihy, které se válely na hromadě. Jeho knihovna byla plná svazků, pro které by mnozí sběratelé neváhali provést ty nejstrašlivější věci. Za bibli z šestnáctého století, kterou vyšší zloděj pohodil na zem, by mnozí z nich bez meškání upsali svou duši ďáblu.
Opatrně a s láskou zvedl ze země knihu od Alcofibase Nasiera, ve které předtím schovával peníze. Prohlédl ji ze všech stran, aby se ujistil, zda ji zloděj příliš neohmatal, a vsunul ji zpátky do police. Bylo to první lyonské vydání z roku 1532, jeden z nejvzácnějších svazků, kterými se mohl pochlubit. Jeho vzdálený bratranec z New Yorku – August Schönberg – mu za ni kdysi nabídl celou bankovní pobočku, a když Šénberk nabídku velkoryse odmítl, vyhrožoval mu, že si uřízne pravou ruku a pošle mu ji poštou, aby ho až do konce života trápily výčitky svědomí (Šénberk na dopis neodpověděl a bratrancovu ruku poštou nikdy neobdržel). Peníze, které v knize ukrýval, byly určeny na koupi stejného titulu, avšak neskonale mladšího vydání. Kniha, kterou hodlal za peníze koupit, už nebyla publikována pod autorovým pseudonymem Alcofibas Nasier, nybrž pod jeho skutečným jménem François Rablais. Byla to nejspíš sběratelská nenasytnost, která jej nutila opatřit si ještě jeden svazek Gargantuových příběhů, který neměl ani zlomkovou hodnotu svazku, který už vlastnil. To odpoledne měl knihu odkoupit od jednoho kdysi zámožného ruského sběratele, který nešikovným manévrováním ve vysoké politice přišel o veškeré jmění, takže mu nezůstalo víc než holý život a pár knih, které teď kus po kuse rozprodával.
Šénberk pečlivě naskládal všechny poházené knihy zpátky do knihovny. Potom poodstoupil pár kroků, aby si svou sbírku prohlédl v celé kráse, a radostně si promnul ruce. Všechno bylo zase tak jak předtím. Všechny knihy byly na svém obvyklém místě. Ani by jeden nepoznal, že se s nimi hýbalo. A to bylo dobře.
