Ano, to byl přesně ten nádherný roztomilý drobeček, který nás naprosto uchvátil v prosinci 1996. Koupili jsme mu klec (docela malou, jak se zjistilo později) a to všechno okolo, a hurá domů. Tam jsme ho zabydleli (z nedostatku místa na molitanové podložce na zemi) a usadili se k pozorování. Řeknu vám, lepší než satelit! Co to zvíře dokázalo udělat během pár chvil s krásně rozmístěným „nábytkem“, to jste neviděli! Okamžitě všechno prolezlo, přestěhovalo, hoblovačky přenosilo z jednoho kouta na druhý a zase zpátky, domeček odtlačilo na tu nejnevhodnější stranu a vůbec bylo všelijaké hemžení a hrabání. (Později jsem zjistila, že křečci nejsou nikdy spokojení s tím, jak jim to u nich doma uděláte, mají na to vlastní názor a čím větší nepořádek, tím líp.) Jinak spokojenost na obou stranách, a tak jsme mohli jít v klidu spát. V klidu?! To jsem záhy zjistila!!! Sice jsem věděla, že křečci jsou nejaktivnější v noci, ale přece jen jsem netušila, že tak moc! Hrabání, hemžení a stěhování se asi tak zdesateronásobilo, a když jsem myslela, že už si na to zvykám, přidalo se hryzání drátů, což byla v nočním tichu skvělá uspávanka pro unavenou středoškolačku, která musela v půl šesté ráno vstávat. Ale postupem času jsem si zvykla a uzavřela jsem s křečkem dohodu: já ti nebudu mlátit v noci do klece, když děláš randál, a ty zase nebudeš rozzuřeně vykukovat ve dne, když hraju na klavír nebo kytaru. Křeček podepsal a tím bylo naše soužití ideální, alespoň do té doby, než bylo potřeba mu vyčistit klec. Rázem jsme se ocitli na ostří nože. Křeček byl rozčilený („naprosto nechápu, proč mi někdo musí každej tejden hrabat do mýho tak krásně smradlavýho pelíšku!“), já nervózní, protože jsem se bála, abych mu neublížila. Takže jsme předvedli menší rodeo a mně bylo naprosto jasné, že musím prolomit mantinely a začít křečka zvykat nejen na přítomnost mojí ruky, ale taky na to, že ho do té ruky budu brát. Vyřešila jsem to jednoduše – v krabici od televize jsem mu postavila fitness. Prolezla jsem byt, shromáždila krabice nejrůznější velikosti (od čajů až po boty) včetně mřížek z bonboniér, všechno to poslepovala izolepou a připevnila do televizní krabice. Provrtala jsem dírky, zavěsila provázek na šplhání a houpačku, kterou jsem udělala z dřevěné tyčky a milý křeček putoval každý den večer do svého fitnessu, kde jsem mu porůznu rozmístila dobrůtky a před příliš prudkými pády z výšin jsem ho zachraňovala nenápadným nastrčením vlastní ruky, takže za chvíli mi do ní padal, aniž by si vzpomněl, že se má bát. Jednoho dne mi po nastavené ruce vylezl až na rameno a bylo vyhráno. Pak si začal sám vylézat z klece, když jsem mu otevřela dvířka a nakonec už mě nepotřeboval ani k tomu, otevíral si je sám a to v tu nejnevhodnější dobu, takže jsem mu na dvířka musela dát visací zámek. Ale tak koukám, že už jsem toho napsala spoustu a ještě jsem se nedostala k tomu, proč se jmenoval zrovna tak, jak se jmenoval, a proč mám v nadpisu ženský rod a celou dobu tu píšu v mužském. Původní jméno bylo totiž Šmudla, protože to stvoření mělo tak rozmístěné tmavé proužky, že to vypadalo, jako by se o něco umazalo. No a „ten“ Šmudla to byl asi tak půl roku, než jsem zjistila, že to fakt není kluk, ale holčička. (Křečci totiž nenosí kalhotky, aby se zjistilo, jestli má růžové nebo modré.) A tak to byla „ta“ Šmudla, neboli Šmudlinka (podobnost se Šmoulinkou je čistě náhodná). Další průběh zkrátím, aby mi ze seriálu nevznikl celovečerní film Zkrátka, Šmudlinka byla naprosto geniální – uměla si přepínat dálkové ovládání na televizi, milovala erotické filmy, běhala mi po kalkulačce, když jsem učila na maturitu a pak zděšeně zůstala koukat na to, co to vlastně vypočítala. Vytahovala mi jehlice z pletení, kousala trička a tepláky, na chalupě běhala v pískovišti a stavěla tam tunely, až se nám jednou málem ztratila. Uměla si poručit, když chtěla štrůdl, milovala pózování na fotografie (hlavně když mohla pózovat na jídle nebo v jídle), rozbalovala dárky pod stromečkem (uměla si najít ty svoje) a chtěla si přivlastnit tátovy ponožky. Běhala mi po klávesách na svítícím keyboardu (chytala světýlka) a dokonce ovládala i telepatii. Fakt, jednou jsem byla s mamkou u babičky a dědy v Praze a křečci (to už byli dva) byli doma samotní s dostatečnou zásobou jídla i vody. Táta byl na chalupě a už usínal (bylo asi 11 v noci), když měl neodbytný pocit, že ho Šmudla volá. Převracel se na posteli, nakonec nevydržel, sedl do auta a jel. Když přijel, zjistil, že Šmudla má sice vody dost, ale druhý křeček, o kterém bude řeč v dalším dílu seriálu, se v horkém dni ochlazoval tím, že si do napáječky žďuchal a nechával si kapat vodu na kožíšek, až ji celou vykapal... Prostě Šmudlinka byla Šmudlinka, byla první a nejchytřejší ze všech křečků, kteří následovali. Byla nesmírně aktivní a měla ty nejlepší předpoklady přežít průměrný věk křečků – 2 roky. Ale bohužel se tak nestalo. V říjnu 1998 začala najednou krvácet z dělohy a přes všechny snahy veterináře nás po týdnu opustila. Byla jsem s ní celý den doma a na ten den nikdy nezapomenu. Dodnes si vyčítám, že jsem ji nedala raději uspat, protože bych jí ušetřila alespoň ten poslední den. Nejhorší byl její nechápavý pohled – „člověče, dělej něco! Já nechci umřít! Proč už nemůžu běhat jako dřív? Kde jsou všichni? Proč jsi tu sama?“. Obdivuji její vůli, se kterou se dočkala alespoň mamky, než přijela večer z práce. Táty se bohužel nedočkala. S posledním vydechnutím počkala, až půjdu do sklepa pro uhlí, jako kdyby věděla, že po celém dnu, kdy jsem byla svědkem jejího trápení, bych už pohled na to nesnesla. Pohřbili jsme ji na chalupě, na zahradě, kterou měla tak ráda...
(na obrázku pózování na dortu, kterým jsme slavili úspěšnou maturitu)
|