|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Kornel zvedl mobil a vyťukal známé číslo.
Věděl, že je to možná naposled, co si promluví s matkou. Bál se, aby na něm nebylo znát rozrušení.
„Ahoj, Oldříšku,“ ozval se ten nejpříjemnější hlas na světě. Kornel měl co dělat, aby se nerozbrečel, ale držel se.
„Ahoj, mami, jak se máš?“ ptal se a hlas se mu ke konci roztřásl.
„Děje se něco?“ zeptala se s obavou v hlase žena, která ho vychovala. Vycítila to.
Věděla, že není v pohodě.
„Ne mami, je mi fajn.“
„Víš, že mi vždy můžeš všechno říct?“
„Vím, a kdybych chtěl, aby to zůstalo mezi námi, použiju heslo,“ řekl Kornel už veseleji. Na heslo měl vzpomínky. Naposledy jej použil ještě v dětství. Vždycky, když chtěl mluvit s mámou o citlivých věcech nebo měl nějaké trápení, přišel k ní a řekl heslo. Někdy jí jen dal nenápadně lístek s tou poznávací větou. Tajnůstkařil kvůli otci. Ten byl přesvědčen, že jeho syn musí být tvrdý chlap, skvělý sportovec a úžasný řemeslník. Kornel nebyl šikovný a trpěl nemotorností, alespoň v dětství. Jeho otec nestrpěl nějaké kňourání, že je už po pětikilometrovém běhu unavený, a tak to bylo se vším. Proto se chodil vypovídat k mámě, ta vše uchovala v tajnosti a dodala mu novou energii.
Heslo znělo: „Mami, mám chuť na horkou čokoládu,“ kterou vždy opravdu uvařila.
„Jistě, kdykoliv můžeš heslo použít a já tě vyslechnu. Opravdu jsi v pořádku?“
„Jsem. Naprosto. Chtěl jsem ti jen říct, že tě mám rád.“ Hlas mu drhl jako by měl v krku smirkový papír.
„Já tebe taky, Oldříšku.“
Slyšel, že matka v telefonu začíná plakat, tak hovor ukončil. Zavřel oči a chtěl vrátit slzy zpět.
Jen, co položil mobil zpět na pracovní stůl, zaslechl jak kdesi dole, možná úplně v přízemí, zazněl výstřel. Kornel na nic nečekal a ihned začal jednat. Zvedl se a došel si pro tašku. Cestou málem zakopl o sanitárního robota. Jeho jediný společník v pracovně byl metr vysoký a příšerně zastaralý. Čočkovitá hlava a kuželový trup, pod kterým se schovávala pásová kolečka a dvě tříprsté ruce s omezenou pohyblivostí. Jen nahoru a dolů nebo doleva a doprava. Takové se už dvacet let nevyrábí, Kornel si jej však našel na jednom vrakovišti a opravil ho. Uklízí pracovnu, přilehlý pokoj a koupelnu. Výzkum je jeho celý život a obětoval mu všechno.
Z tašky vyndal dnes již také zastaralou „flashku“ a vložil ji do přídavného portu, který si vyrobil sám. Zazněly další výstřely, tentokrát hlasitější.
Pospíchal. Vzal si kabát a pistoli, ze které nikdy nevystřelil, a bál se, že ji jednou bude muset použít. Nesnášel násilí. Z počítače převedl data do té malé datové schránky, kterou už v současnosti nikdo nepoužívá. Šel ke skříňce a opět zakopl o robota. Odstrčil jej stranou a začal vyndávat dokumenty. Házel je do skartovačky a proklínal ji, že není rychlejší. Jeho kancelář byla tmavá a ponurá. Jediným výrazným světlem byl monitor počítače, na kterém momentálně probíhalo mazání celé paměti. Kornel strhal ze zdí všechna schémata a také je ničil. Dalším světlem v obydlí byla koupelna. Nechával ji rozsvícenou. Byl to jeho zvyk a cítil se tak v pracovně mnohem lépe. Zazvonil telefon. Hovor přijal. Volal jeho šéf David Šrámal.
„Oldřichu, musíš ihned zmizet! Rozumíš? Hned! Je tady VIPK!“
Kornel nestihl ani odpovědět. Ozvalo se pípání. Všechno se bortí a to jen kvůli tomu programu. Chtějí přitom jenom mě, uvědomoval si. Bylo jasné, že k tomu jednou dojde. Není čas na fňukání, musí zmizet. Protože v hloubi duše počítal s možností, že si jednou někdo přijde pro program a bude ho chtít za každou cenu, vybudoval si únikový východ. Na záchodě byla malá odvětrávací mřížka. Za ní ovšem začínala mnohem širší ventilační chodba. Kornel kopl chodidlem do míst nad mřížkou. Nebylo to těžké, prokopl jen karton na jedné straně upravený tak, aby vypadal jako obklady. Po čtyřech postupoval chodbou vpřed. Ventilační systém byl v budově sice velmi rozvětvený, ale on si dobře pamatoval, kam má zahnout. Konečně došel ke konci chodby, kde našel kryt. Ten prokopl a ocitl se nad dírou, která se v systému vůbec nemá nacházet. Po kovovém žebříku sestoupil dírou až na dno. Byly tu dvířka půl metru na metr. Vstoupil do chodby, která vedla do kanalizačního systému města.
Dveře pracovny výzkumného střediska v Praze byly vyraženy a do místnosti vtrhli tři ozbrojení muži. Chlap, kterého hledali, tu už nebyl.
„Gregore, zkus něco vytáhnout z jeho počítače. Martine, prohledej koupelnu,“ poručil vysoký muž s dlouhými vlasy staženými do culíku. Sám potom prohledával skříňku v pracovně.
„Nic tu není, všechno smazal,“ hlásil Gregor.
Muž s culíkem to očekával, věděl, že Kornel je pěkně chytrý a musel slyšet střelbu ze zdola. Z koupelny se ozval Martin.
„Pane, je tu úniková cesta.“
Jejich dlouhovlasý velitel vztekle křikl pár vulgarit a kopl do skartovačky u skříňky.
„Ten hajzl, teď sice utekl, ale musíme ho chytit za každou cenu. Tohle město obrátíme vzhůru nohama, je vám to jasné?!“
Oba jeho podřízení souhlasně přikývli. V pracovně nic nenašli, usoudili tedy, že Kornel musí mít program stále u sebe.
Kanalizace je jedna z mála věcí, která zůstává stále stejná jako kdysi. Je vlhká, hnusná, smradlavá a obydlená množstvím krys. Když Kornel otevřel poklop nad sebou, netušil, kde přesně se ocitne. Měl štěstí, viděl nějakou zapadlou uličku. Cítil se k smrti unavený. Útěk, který právě podnikl, byl jeho největším sportovním výkonem v životě. Sedl si ke zdi. Po pravé i levé straně stály popelnice. Odpadků tu však leželo více na zemi než v nich. Někdo je musel pěkně prohrabat. Naproti stál žlutý kontejner, který přetékal plastovými láhvemi, obaly od potravin a všelijakým svinstvem. O pár metrů dál ležel bezdomovec přikrytý novinami. Kornel si uvědomil, že je teď skoro jako on. Přišel o domov, k matce jít nemůže, nechce ji vystavit nebezpečí a otec zemřel před deseti lety.
Ještě jednu věc má s tím bezdomovcem společnou. Ten muž s novinami určitě v sobě také nemá tu věc. Tu senzaci, která zlákala naprostou většinu obyvatelstva. Mít v hlavě miniaturní počítač a možnost se pouhou myšlenkou dozvědět cokoliv je ohromně lákavé. Malá destička, která vám umožní brouzdat internetem naprosto svobodně, tak proč ji také nemít? Tak proč si to do hlavy nedají politici, vědci a společenská elita světa? Protože moc dobře vědí, že je to nebezpečný nástroj. Nikdy by Kornela nenapadlo, že tomu bude pomáhat. Jako mladík chtěl otci dokázat, že je pracovitý, inteligentní a v životě něco dokáže. Stal se z něj vědec v oboru kybernetika. Zpočátku vymýšlel jak zdokonalit roboty a před pěti lety se mu podařilo implementovat do umělé inteligence robotů schopnost rozeznat, kdy jeho pána postihne epileptický záchvat. Díky tomu získal místo v Kybernetickém výzkumném pracovišti Praha. Zadali mu úkol vypracovat program, který by umožnil lékaři na dálku provádět lehké operace skrz vzdáleného člověka, který třeba nalezne na ulici zraněného, který bude potřebovat lékařskou pomoc okamžitě. Dík implantátu se ihned dovolá k lékaři, který se mu napojí do mozku a provede jeho rukama lékařský zákrok. V tom byl ten háček! Doktor se napojí na lidský mozek a bude jej ovládat. Kornel dokázal vymyslet takový program. Ovšem do takové míry dokonalý, že by tak mohl člověk ovládat cizí mozek úplně. Nějak se o tom dozvěděli ve VIPK (Vojenský institut pro kybernetiku). Začali po něm jít a chtěli program. Jenže Kornel se rozhodl, že nemůže takovou věc vypustit ven a nechat pro vojenské účely. Vlády chtějí mít své občany pod kontrolou. Tenhle program, nebo spíš počítačový virus by to umožnil. Aplikace by byla tak jednoduchá. Lidé by si jej sami dobrovolně stáhli od ministerstva zdravotnictví. Stačí jen záminka, třeba, že jde o očkování nebo něco takového, uvažoval Kornel.
Měl ho zničit? Možná ano. Problém s tím, jestli ho někdo najde, by byl vyřešen. Ale on do toho programu dal vše. Bylo to jeho dítě, které se dá využít na dobré účely. Ne teď, ale v budoucnu snad ano.
Odpočinul si a zvedl se. Věděl, že tu nemůže zůstat věčnost, a přemýšlel, kam půjde. Za svým nejlepším přítelem Karlem. Ano, ten mi pomůže. Určitě alespoň do té doby než vymyslím co dál, říkal si v pozitivním duchu Kornel. Bezdomovec stále spal na zemi a bylo mu jedno, že vítr už z něho odfouknul noviny pryč.
V malém bytě činžovního domu stojícího na Kampě pil Kornel kávu s mlékem a pociťoval ohromnou úlevu. Karel byl jeho spolužák z gymnázia a jejich profesní cesty se rozdělily, když šel Kornel na kybernetiku a Karel na mikrobiologii. Přáteli však zůstali dodnes.
„Co budeš dělat?“ zeptal se Karel po té, co si vyslechl příběh svého kamaráda.
Kornel povzdechl: „Nevím. Zítra odejdu z města a někde začnu nový život.“
Nedokázal sice přesně říct, jak si ten nový život představuje, ale změní si jméno, nechá narůst vousy a začne pracovat jako dělník v nějaké továrně. Hlavně zůstat nenápadný.
„Pořád tě budou hledat.“
„To já vím, ale zkusím to. Ten program jim však nikdy nedám, ani kdyby mě mučili.“
„Nakonec ho vyvine někdo jiný.“
„Možná ano, ale nebudu to já, kdo pustil do světa tu hrůzu,“ řekl Kornel a trochu se divil svému příteli, že to bere takhle. Vždycky ho Karel povzbuzoval, teď působí tak jinak. „Jsi nějaký jiný, nervóznější než si býval. Stalo se něco?“
Karel si neustále poklepával na pravé koleno. To dělal vždy, když se něčeho bál, věděl Kornel.
„Ne nic, jen mám o tebe starost. Přijdeš sem tak najednou a za zády máš pronásledovatele. To člověka znejistí.“
„Neboj se, zítra vypadnu, nebudeš mít problém,“ uklidňoval Kornel a dodal: „Mohl bych si poslat jeden e-mail?“
„Jistě, posluž si.“
Kornel psal s těžkým srdcem. Poslední zpráva matce. Zítra začne nový život a nesmí jí už nikdy vidět ani jakkoliv kontaktovat.
Věřil, že vzkaz máma pochopí a program tak zůstane u ní uschovaný.
„Nic jsme nenašli, pane,“ hlásil Gregor svému šéfovi.
„To jsem čekal. Co jeho matka?“ ptal se muž s culíkem.
„Já jsem u ní byl,“ přihlásil se slovem Martin.
Muž s culíkem nic neříkal, ale rukama a očima naléhal, aby Martin řekl, co se dozvěděl.
„Prý svého syna už měsíc neviděla a o jeho práci nic neví.“
„To jí tak budu věřit. To je všechno? To seš tak neschopnej?“
„Pane je to stará ženská. Ta sotva bude rozumět kybernetice. Nevěřím, že by jí synáček při návštěvě vyprávěl o tak složitých věcech.“
„Tak to mi řekni, jak ho teda najdeme?“
Sotva muž s culíkem domluvil, zazvonil telefon.
Kornel se probudil a posadil na postel. Bytu vládlo ticho. Spal v obývacím pokoji na gauči a vstal s nepříjemným pocitem, že je něco v nepořádku. Oblékl se. Chodil po bytě a brzy poznal, že je v něm sám. Karel tu nebyl. Na stole v obýváku však zanechal vzkaz. Papír, na kterém stálo, „promiň, pracuji nyní pro VIPK,“ mluvil za vše. Pocit, že se stane něco zlého, se záhy potvrdil. Vchodové dveře se rozrazily a na Kornela se vrhly dva muži. Nezmohl se na odpor a sledoval muže s culíkem, který na něj mířil pistolí.
„Máš jedinou šanci si zachránit život. Dej mi ten program.“
„Nemám ho a ani ti neřeknu kde je.“
„To se uvidí.“
Gregor a Martin Kornela drželi a jejich šéf do něj mlátil. Rána střídala ránu. Do břicha k žaludku. Na spánek či do brady. Zkoušel i elektrošoky, ale Kornel neprozradil nic.
Myslel na mámu, na svůj osamělý život a na to jak vydržet bolest. V koupelně ho párkrát málem utopili a pak znovu nasadili elektrošoky. Píchli mu „injekci pravdy“, ale vůle mučeného byla skálopevná.
Snažil se myslet na nesouvisející věci. Na hory, na přírodu. Přál si už zemřít. Doufal, že to všechno k něčemu bude. To mu dodávalo odvahu. Dokud byl při vědomí, trpěl jako nikdy předtím. Nebylo už cesty zpět. Bolest se po nějaké době stáhla do pozadí. Slyšel nějaké hučení a cinkot z dálky. Cítil se lehčí. Už nic neřekne, uvědomil si poslední myšlenku svého života. Už nikdy nic.
Muž s culíkem vzteky do Kornela mlátil jak smyslů zbavený až do té doby, než Martin řekl: „Pane, už je mrtvý.“
Návštěva toho divného muže ji znepokojila. Je syn v pořádku? Bála se o něj. Pocítila nutkání sednout k počítači a podívat se, jestli jí nepřišel e-mail. Byl tam. Při jeho otevírání si vždy vzpomněla, jak ji to syn učil. Vzkaz, který přečetla, jí vystrašil.
„Ahoj, mami. Moc mi scházíš. Stýská se mi po domově a ani nevíš, jakou mám chuť na horkou čokoládu. Mám spoustu práce a vypadá to, že na nějakou dobu budu muset odcestovat. A to hodně narychlo, ani se s tebou nestihnu rozloučit, promiň.
Prosím, zajdi do mé kanceláře a vezmi si mého robota, určitě se ti doma bude hodit. Ahoj, mám tě rád a posílám pusu.“
Slzy v očích utřela a přemýšlela, co tím vzkazem myslí. Heslo nepoužil od dětství, a proč se zmiňuje o robotovi?
Druhý den zašla do výzkumného pracoviště. Pustili ji dovnitř, i když se podivně dívali. Tak soucitně.
V pracovně jejího syna byl příšerný bordel, až se zděsila. Přepadl ji silný vnitřní smutek. Bylo tu šero, a jak procházela místností, zakopla o něco. Byl to ten robot, o kterém psal její syn. Vyvezla ho na světlo a lehce očistila. Neuměla ho ani zapnout, tak proč o něm psal, to jí nešlo na mysl. Na zadní straně robotovy hlavy si všimla malého výstupku. Taková malá hranatá věcička, chtěla ji vyjmout. V tu chvíli k ní přistoupil z chodby dobře oblečený muž s knírkem. Lekla se a mírně s sebou trhla.
„Dobrý den, paní Kornelová. Jsem David Šrámal, vedoucí tohoto výzkumného pracoviště. Mám pro vás smutnou zprávu,“ říkal ten muž, který noblesně jen vypadal. Vyzařovalo z něho cosi zneklidňujícího. „Váš syn je po smrti, předávkoval se prášky na tlak.“
Ta zpráva byla tak zdrcující, že nevnímala nic kolem sebe. Robota upustila na zem. Myšlenky na tu hranatou věc přebyla lítost.
Propukla v pláč, a i když jí to ten muž nabízel, objetí odmítla. Uvědomila si vzápětí jednu věc. Její syn nikdy neměl problémy s tlakem. Zhrozila se nad tím, že před ní možná stojí vrah. Beze slova odcházela rychlými kroky pryč a nemyslela na nic jiného, než na svého syna.
Muži to bylo jedno, zahlédl, jak se ta žena shýbala k robotově hlavě. Viděl tu věc a vyndal jí ven. Rozpoznal přenosný flashdisk. Kornel měl rád starobylé věci, to musí být ono, zaradoval se. Jeho příští kroky vedly k muži s culíkem.
|
|
|