Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky ŽÍT TANCEM z kolekce Mezi stránkami
Autor: rado (Občasný) - publikováno 8.3.2013 (00:59:05)
ŽÍT TANCEM

Tango je tříminutový románek a láska na celý život.
Tango je Cesta – právě tak jako zen, jóga nebo náboženství.
Tango je obřad setkávání a rozcházení.
Robert Fulghum

Jsem dívka z tance zrozená, jo, přesně tak se to zpívá v jedný vousatý písničce. Já vím, že to zní divně, ale fakt Jano, na mně to stopro platí!
Máma mi nejmíň tisíckrát vyprávěla, jak s borcem, kterýmu osud určil, aby se stal mým fotrem, vytáčeli kolečka na dožínkové zábavě tak dlouho, až dotancovali ke stohu na poli za sokolovnou. Podrobnosti si nechala pro sebe, jasně, ale jedno je jistý, já, teda výplod toho dožínkovýho špásu, jsem od malička blázen do tančení. Bylo mi sotva sedum a už jsem vystupovala ve finále soutěže dětskýho folklóru, ve třinácti cena za objev roku, to už bylo v juniorským DanceBoxu...
Hele, není ten Vavřineček trošku křtěnej, chutná dnes nějak divně. No, ale neboj, vracet ti ho nebudu, že jo?
Ještě k tomu mýmu tancování, to mě fakt bralo, zato k učení jsem měla daleko. Dávala jsem mámě docela zahulit; na jedný straně se těšila z mejch úspěchů, byla na mě pyšná, ale jen do tý doby, než jsem donesla pozvánku na třídní schůzku. Domů se vracela ustaraná a uvzdychaná. Následoval večer kázání, bylo to jako na kolovrátku: měla by ses učit, měla by ses víc soustředit na školu, jinak skončíš v krámě u pokladny jako já!
Věděla jsem co má na mysli, vlastně jsem ji i chápala, ale vždycky, když začala s touhle písničkou, bouchla jsem dveřma. Když jsem se pak vracívala domů, celá se rozzářila a bylo po výčitkách. Alespoň tak dlouho, než jsem přinesla ze školy další kouli.
Jojo, když jsem povyrostla, tak jsem na ni i řvala: Sama říkáš, že jsem holka zrozená z tance, tak proč mě nenecháš žít pro tanec? Dnes se za to stydím, dobře vím, že dělal, co mohla. Jenomže když venku pršelo a já neměla trénink v DanceBoxu, nic jiného mi nezbývalo, než se užírat v našem minibejváku a dumat do kolen, jen buchnout! Bylo by určitě lepší jít třeba do kina nebo k Mekáčovi, ale na to nebyly love. To, co máma vydělala, stačilo taktak na nájem, nějaký ty hadry na sebe, i když jsme se nijak neparádily, pak žrádlo, škola, nenasytnej bumbrlíček DanceBox.
To ví každej, že život bez lováků je na hovno, mě to bylo jasný od malička, ale jak jsem brala rozum, bylo to horší a horší. Třeba když mi zachutnala první špinka od kámošky a já pak horko těžko šmulila, abych si mohla koupit krabku a nemusela somrovat! Štvalo mě čím dál tím víc, že zrovna moje máma vydělává tak šíleně málo, ale přitom jsem dobře věděla, že největší vinu má ten, kterej jí zdrhnul ještě před svatbou, grázl! Kdyby aspoň posílal alimenty, ale buď se skrýval, nebo byl na druhým konci světa, nebylo po něm ani vidu, ani slechu. A máma jen krčila ramenama, co jí zbývalo, když neměla ani na pořádnýho advokáta. Párkrát sice zašla do jakési bezplatné poradny, ale tam byli samí cucáci, ještě nebyli ani doštudovaní.
Ach jo, Jani, ty vypadáš v pohodě, ale já se ti občas aji teďka cejtím děsně nespokojeně. Tebe to naše vystávání za pultem baví? Jo, v tomhle máš pravdu, musíme být rády, je to práce a za ni love, já vím, mohlo by bejt hůř, ale mě to někdy strašně sere, uprostřed všech těch chladnejch flašek vína tady okolo, celej den čekat až se někdo uráčí koupit láhev nebo vycucnout sklínku, zvlášť teď, v srpnu, když letí pivo. Proč myslíš, že jsem přinesla tamhleto rádio, starej křáp, ale reprák má dobrej, aspoň ať nás muzika rozhejbe!
Jo, díky, dej mi k tomu vodu, večer jdu na tango, partner je citlivej, nechci, aby to ze mě čpělo jak ze starýho sudu, he!
Kde jsem to přestala? Jo, máma! Co všechno si musela se mnou vytrpět! Člověku to dochází, až už je pozdě. Vždycky jsem cítila, že bych jí měla být vděčná, místo toho jsem se chovala úplně opačně, drzej fracek, prostě to bylo ve mně. Nic než tanec pro mě neexistovalo. Když to nebylo na parketu, kroutila jsem se v rytmu doma u rádia nebo na dísce, u jediné sklínky kofoly, víc jsem si za večer dovolit nemohla. Ale v rytmu muziky jsem zapomínala na všechny sračky mýho života, tanec mi dával sílu a naději, že bude líp. Snívala jsem o tom, že se protančím až do muzikálovýho sboru, každej večer mi budou lidi tleskat vestoje, viděla jsem svoje jméno na plakátech napsaný tučným a velkým písmem, představovala jsem si, jak bude máma vykulená, až se jednou objevím v televizi. Pak bude čas na to, abych konečně koupila novou pračku a taky ten přístroj na espreso, mockrát o něm mluvila, když si připravovala ty svoje instantní čůrky.
Nakonec byla ráda, že jsem se po skončení devítky vyučila aspoň prodavačkou. Jeden kluk z DanceBoxu mi dohodil práci s docela slušným platem. Byl to erotic shop, znáš to, pornofilmy, časopisy, vibrátory, nafukovací panny a tak, někdo by možná ohrnoval nos, ale já se nerozmýšlela ani chvíli, nebyla jsem už žádná malá holka. Mámě jsem to kapku přikrášlila, aby se moc nezděsila, erotický pomůcky jsem překřtila na sportovní potřeby. Samozřejmě jsem jí neřekla adresu, to dá rozum, nestála jsem o žádný hysterický scény.
To znáš určitě taky, prostě matky, pořád nás braly jako malý holčičky, vůbec jim nedocházelo, že jim dcerušky rostou. Už v jedenácti mě začínaly svědět bradavky, pak přišly první krámy. No a potom kluci, líbačky, šmajchly a rajcování…, však víš. Promiň, nechci sem tahat osobní věci, nevím jak ty, ale pokud jde o mně, nemusím se za nic stydět, přišla jsem o to v patnácti. A některý holky v souboru ještě dřív! No, nediv se, vztahy v DanceBoxu byly tělo na tělo, extra živelný! Kolikrát jsme na to vlítli ještě zpocení, nevysprchovaný, rovnou z tance do nějaké prázdné šatny. Bývaly to rychlovky, ale člověk se po nich cítil bezva, absolutně vydejchanej! Od té doby mám slabost pro tancem rozpálený mužský. Ale pozor, na rozdíl od mámy, já si dávala setsakra pozor, dobře jsem věděla co a jak, abych nedopadla jako ona!
Jo, takže když jsem měla z krku tu otravnou školu, cítila jsem se docela bing. Neměli jsme sice na rozdávání, ale obě jsme vydělávaly. Doma byl najednou docela klídek, máma mi pomáhala s šitím kostýmů a já se zase snažila udržovat jakžtakž pořádek, těšilo ji to: Tak je to správný, říkávala,v malým bytě musí mít každá věc svý místo, jinak to nejde!
Jenomže žádnej klídek netrvá věčně. DanceBox se vypracoval na evropskou úroveň a začal jezdit na soutěže i do zahraničí. Náklady stoupaly. Zase se vrátilo to, co jsem tak dobře znala – chyběly love. Zoufale jsem přemýšlela jak to udělat, abych nezaostávala za ostatními. Kostýmy byly čím dál tím dražší, k tomu cestovní náklady a tak, skoro jsem nespala, furt přemýšlela, co dělat. Vystupování a soutěže sice hodily nějaký to kilo, někdy i litr, ale když se to dalo dohromady s tím, co mi dával majitel shopu, pořád to nestačilo. Bylo jasný, že když nebudu mít na zájezd, zůstanu doma, bez problémů zaskočí jiná. A pokud to tak půjde dál a já nic nevymyslím, odepíšou mě z repre grupy, budou krčit rameny a poplácávat mě po zádech, seš fajn, vydrž, něco vymyslíme. Láry fáry, pěkný hovadiny, nakonec budu dobrá akorát k předtančení na plesech.
Máma mě utěšovala, viděla, že mě to žere, byla celá nesvá, když jsem bulila, pod očima tmavý moncle, pořád huhlala, že musím víc jíst, ještě to tak, no a tak jsme se začaly trápit obě. Ale jednou přišla z práce a říká: Tento měsíc mě povýšili, už si nemusíš dělat starosti, budeš moct tancovat dál, třeba po celým světě! Tak to řekla moje báječná mamka a taky jo. Kdykoliv jsem si řekla, usmála se a šáhla do šuplíku v nočním stolku a dala mi tu tři, tu pět litrů na zájezd, ani nemrkla, a ještě mi pomohla s výpravou. Najednou jsem zase byla na svým místě mezi nejlepšími, mohla jsem jezdit po Evropě, Basilej, Amsterodam, tancovali jsme i v Nice, Madridu a Berlíně. Báječná doba, fakt pěkňoučká, ultrasuper!
Ale představ si, co se stalo. Jednou večer se máma dlouho nevracela, chvíli jsem čekala, ale pak jsem šla spát, stávalo se to, hlavně, když měli nějaký trable s inventurou. Ráno jsem se probudila a máma pořád nikde. Telefon nebrala, to už mě začalo cukat u zadku.
Vrátila se až odpoledne, celá strhaná, seděla zhroucená v kuchyni, brečela a pořád dokola popotahovala: Odpusť, Simi, odpust mi to. Nejdřív jsem nic nechápala, později, když už jsem věděla, která bije, jsem byla v šoku, ale jedno jsem věděla jistě: se zlatými časy je šlus.
Díky, ještě jednu dvojku si dám, večer si kloktnu ústní vodu. Ale raději Portugal, prosímtě.
Jo, to byla bomba!Máma nakonec dostala dva roky na tvrdo, musela jsem za ní jezdit až do Světlé nad Sázavou. Říkala, že její cela je velká jako náš pokoj, akorát podél každé stěny je kovová postel. Pro tři ženský a umyvadlo s mísou je to dost těsnej prostor, říkala, ale na rozdíl od těch ostatních jí to prej moc nevadí. Jo, říkala jsem si, to znám: Všechny věci musí mít svý místo, jinak to nejde! Mohla by si to vylepit nad postel, bachařky by ji určitě pochválili. Dělala ze sebe hrdinku, jenže při každý návštěvě jsem viděla, jak ji to bere. Nejspíš se styděla, určitě kvůli mně, ale taky sama před sebou. Zdálo se mi, že tak nějak hrozně stárne, i když jsem ji ujišťovala, ať si nedělá starosti, že všechno bude OK.
Ach jo, musím si loknout, víš že ten Portugal chutná líp? No, ale k věci. Jani, představ si, že je ti sotva osmnáct a žiješ sama v minibejváku Nic moc neumíš, ani vařit, ani prát, ani žehlit, ani se handrkovat s úřady, zkrátka se starat o sebe. Jediný co umíš, je tancovat. Jo, kdybych měla love, byla by to možná i docela zajímavý, ale s těma mejma pár šupama to bylo na depku. Ještě pořád jsem se držela zuby nehty v DanceBoxu, jenže když bylo potřeba zacálovat příspěvky, nepomohly ani zuby, ani nehty. Nejdřív mě přeřadili mezi náhradníky, pak mi navrhli, abych asistovala při tréninku juniorů, no a pak jsem se pohádala s partnerem a práskla dveřma, to mi šlo už od malička. Na druhej den už mě šéfka zpátky nepustila. Dala jsem jí klacek do ruky, nic lepšího by nevymyslela.
Dovedeš si představit, jak mi z toho všeho bylo? Máma v lochu, já spadená na držce. Civěla jsem doma do stropu nebo chodila cikcak po městě, ale tak, abych se vyhejbala známejm, protože když jsem viděla spokojenej ksicht, bylo mi ještě hůř. Ale jednou jsem potkala Renatu, kámošku z učňáku, byla celá rozzářená a zatáhla mě do Pegasa, že si musíme trochu pokecat. Objednala hned celou flašku, a než jsme ji vyžahli, co myslíš, že z ní vypadlo? Teď se podrž, prej, že si vydělává šoustáním. Takhle na rovinu to řekla! Vlastně je to jako jednorázový rande smluvený za dva litry, povídala. Byla jsem hladová a víno mi lezlo do hlavy, fest to se mnou zacloumala, mluvila o tom jako o každodenní bagetě, prej buď si toho užiješ, nebo si to prostě odbudeš.
Na druhej den mě to v krámě nedalo, prohlížela jsem si chlápky, jak supěli a motali se mezi regály a já si říkala, jestli bych dokázala s některým z nich jít za dva litry na jednorázový rande. To víš, že mě napadalo ledacos, když se na to ptáš, hlavně ty lově mě braly, ale chvílema jsem se krotila, všude chleba o dvou kůrkách, to mi opakovala máma, nakonec i z Renaty jednu chvíli vypadlo, že s některejma mužskejma je to děsný a kolikrát to pěkně bolí.
Ale stejně mi zhořkl svět, když jsem si uvědomila, že za love z normální hokny si člověk vydělá sotva na žrádlo, šminky, pár hadříků a nějakou tu krabku špinek, prostě normální každodenní věci. Na tančení, moji jedinou radost, mi v tý době zbýval už jen pokojík a hudba z cédéček. Takovej život stojí za prd, ne? Renata je v pohodě, protože na to má náturu, jenomže já bych, to jsem si říkala tenkrát, šoustat za prachy, třeba s takovejma úchylama co chodí do krámu pro oplzliny, nedokázala ani za dva, ani za pět litrů, i kdybych chtěla! Prostě už jsem tak vyrostla, tak mě máma vychovala.
To všechno mě, přiznám se, docela rozhodilo, byla jsem hrozně nervózní, ani nevím proč, zákazníci mě začali jít na nervy, zvlášť, když na mě některej chtěl máknout, otřít se. Dřív mě to nevadilo, bylo to neškodný, a když jsme to brala s úsměvem, káplo z toho dýško. A tak tuzéry ustávaly, místo nich se množily stížnosti. Šéf na mě vyjel, dal mi nejdřív přednášku o chování v krámě, pak ultimatum a nakonec, tušíš správně, jasně, vyhazov! To víš, že jsem ho poslala do prdele, a hrdě odkráčela.
Mámě jsem nic neřekla, pokaždé se ptala, jak se mi daří a já jí odpovídala, že bezva. Asi to tak mělo být, že jsme si měly lhát, abysme byly v pohodě. Jenomže jak to bylo jednoduchý s mámou, o to těžší to bylo se mnou. Hůř a hůř, až na doraz. Prostě jsem nevěděla, co dál. Kámoše a kámošky jsem dokázala oželet, i když mě bolelo, že se zachovali jako srabi, ale nedovedla jsem si představit, že s tancem je tuty beton konec!
A zase jsem si vzpomněla na Renatu a její randění. Pořád se mi to vracelo, až jsem se jednou navečer tvrdě nakopla, dala se do pucu, navlíkla hadry, který mě vždycky slušely, napajcovala se posledními zbytky šminků a zašla do Čtyř růží. Neuplynula ani půlhodinka a už mě balil sympatickej borec. Dali jsme si večeři a pěkně popili.
Co říkáš? Jo, to víš, že jsem se musela krotit, nejraději bych schlamstla steak i s talířem! On byl samej úsměv, šátral mi pod sukni, otíral se o kozičky, a když už byl dožhava, tak jsem mu nabídla, že můžeme ke mně. To bylo všechno, na co jsem se zmohla. Říct mu o dva litry, to už bylo nad mý síly. Říkala jsem si, času dost, stačí, když natáhnu ruku, než na to vlítnem. Jenže, smůla, když přišlo na placení, musel urgentně na hajzlík. Než mi došlo, že se nevrátí, musel už být na druhým konci města. Krávo pitomá, skřípala jsem zuby, co teď? Ostuda jako hrom, naštěstí mi uvěřili, že jsem oběť, nechala jsem jim tam občanku a na druhej den ten cech zaplácla z peněz za mámin prsten, kterej jsem zastavila. Bylo jasný, že nejmíň týden nebudu mít co žrát. Tenkrát jsem poznala, že lidi se dělí na dvě skupiny, klikaře a pechaře. A já patřím k těm druhým.
Jani, seš hodná, ale vínko už ne. Moc se těším na tango, nerada bych si to pokazila. Možná, víš co, udělej mi espreso, díky. Kde jsem to skončila? Aha, rande za dva litry, to bylo povedený hogofogo, radši nevzpomínat! Ale na druhý straně, asi to tak mělo být, takový znamení, že na tyhle věci prostě nejsem. Bylo mi do breku, když jsem si vzpomněla na mámu. Sedávala jsem v tu dobu doma a hryzala si nehty, neměla jsem ani na autobus do Světlé. Nebyl problém vynechat žrádlo, ale děsně chyběly špinky. Odpoledne jsem vyrážela do ulic, doufala jsem, že potkám někoho známýho, abych mu řekla aspoň o jednu rouru. Pár kámošům jsem zkoušela taky zavolat, ale buď neměli čas, nebo byli nedostupní. Jakoby se všichni vypařili, ale spíš to bylo tak, že se na mě vykašlali. Byla jsem zoufalá, sotva jsem se vlekla.
A pak jsem v jednom momentu stála na křižovatce a čekala na zelenou, pamatuju si, že byla děsná zima, a najednou mě z protějšího baráku šlehla do očí obrovská reklama. V té chvíli mě to v hlavě brnklo. Já blbá, že mě to nenapadlo dřív!
No neděs se, Jano, nezapomněla jsem na mámu. Trvala jsem na tom, že chci smlouvu jen na tanec. Nejdřív se šéf ošíval, ale když jsem mu předvedla svoji kreaci, plácli jsme si. Dala jsem si záležet, přidala jsem step, šéf čuměl, co se dá na tak malým prostoru vymyslet. I těm holkám, co tam sloužily, střídalo se jich tam dohromady asi dvacet, se to líbilo.
A tak jsem začala tancovat v Roxíku. Byla jsem i na upoutávkách ve městě a v reklamách: GO-GO Simona! Ale nemysli si, Jani, v reálu to nebylo tak jednoduchý jako na letácích. Musela jsem si na každou kreaci spíchnout jinej ohoz, v tomhle mi mámina pomoc strašně chyběla, plácala jsem se okolo šicího stroje celý dny. Večer pak od devíti do jedné, každejch dvacet minut jedno číslo, v jiným úboru! Kruci, to byl záhul!
Ale přesto všechno jsem byla šťastná, že zase můžu tancovat, to si piš! Všechno jsem tvořila sama, figury, muziku, vypíjela jsem to do dna: nejdřív tóny, pak tělo rozhýbaný v rytmu a nakonec jsem cítila takový, co já vím, prostě azuro v celým hrudníku, až do krku a hlavy! Tanec mi zase pomáhal vzdorovat tomu zasranýmu osudu. Každej večír, od devíti do tří, každou půlhodinu, jsem se dostávala do závratí, a navíc s potleskem!
Jo, hosti, publikum! Byly rozdíly, to je fakt. Někteří přicházeli na večeři nebo jen posedět a pokecat u dobrýho pití, ti byli fajn, ale ti pozdější, co se objevovali okolo půlnoci, ti přicházeli jen kvůli jednomu. Někteří byli pod obraz, hulákali na mně, chtěli mně na pokoj. Byly s tím potíže tak dlouho, dokud se šéf nenaštval. Nabídl další love, dohromady to už byl balík, o kterým se mi v životě nesnilo, dal mi den na rozmyšlenou, nůž na krk. Co myslíš, že jsem udělala?
Ne, neuhodlas, Jani, tentokrát jsem dveřma nepráskla. Ta holka pruďas, kterou jsem vždycky bývala, se najednou kamsi vypařila, a víš proč? Strašně, strašně se mě eklovalo vrátit zpátky do nuzoty. Zase čupět sama doma, žužlat měsíc starý kůrky, búra s pětkou na celej tejden, bát se vyjít mezi normální lidi, z toho mi naskakovala husina, říkala jsem si už nikdy, fakt! Za toho půl roku jsem se docela zahojila, koupila si pár věcí na sebe, jezdila pravidelně za mámou a ta jenom koukala, jak mi to sluší. Když se ptala, říkala jsem, že mám teď angažmá v umělecké sféře, ale nemůžu říct kde, protože to nechci zakřiknout. Byla spokojená, viděla, že se mi daří dobře a v jejích očích se občas zaleskla i mateřská pýcha, to bylo moc prima.
Ale teď bylo zase všechno v pytli! Asi jsem byla fakt nevyléčitelná naivka, když mě hned na začátku nedošlo, že to tak nakonec musí skončit. A víš, z čeho jsem měla největší strach? Že si na to zvyknu! Cítila jsem se jako sebevrah nad propastí. Ještě pořád byly mou hlavní náplní kreace u tyče, ale když na mě nějakej host ukázal, nedalo se nic dělat, musela jsem jít. Pokaždý, fakt úplně pokaždý jsem si říkala: Máma se o tomhle nesmí nikdy dovědět! Nejhorší bylo, že málokterej z těch chlapů se choval normálně. Někdo na sobě měl kýbl parfému, jinej se potil jak dveře od kravína. Čuňáci zanechávali na památku modřiny, taťkové si poroučeli všechno, co jim se ženuškami chybělo, raděj nevzpomínat. A skoro každej se chtěl líbat, ale to bylo naštěstí oficiálně zakázaný, stejně by mě k tomu žádnej nepřinutil, kdybych mu měla oči vyškrábat! Byl to fakt hnusnej čas, nad vodou mě držel jen tanec a, to se ví, love. Říkala jsem si, že do té doby, než mámu pustí z lochu, něco našetřím, a pak zvednu kotvy.
No a do tohohle všeho zničehonic vstoupil Richard. Objevoval se tak dvakrát týdně a časem, se ustálilo, že si mě zamlouval na celej večer. No, navenek nevypadal nic moc, vlastně tucťák, holá glocna, dost při těle, krátký hnáty, ale pusu měl hezkou a taky oči, takový černý, jiskrný! V pauze mezi kreacemi mě občerstvoval sektem a když jsem měla end, tak jsme zdlábli večeři, při které, pokud byl v laufu, vykládal fóry, kolikrát jsme se docela nachlámali. Jindy zase vyhlížel jako mrzutej kocour, kterej mrská vousama, posílal do prdele kdekoho. Zato nahoře v posteli málem brečel, jak je život těžkej. Já se tvářila chápavě, utěšovala ho, ale v duchu jsem si říkala, jo, hochu, tvý starosti bych chtěla mít!
Poslyš, Jani, vidím, že tě to už napadlo, tak to nebudu prodlužovat, prostě z toho začínal být vztah. Jeho věčně stejný řeči mě sice trošku nudily, ale to se změnilo, když se jednou napil trochu víc a zničehonic z něj vypadlo: Jak ses do tohodle pajzlu vlastně dostala? Myslím, že bys měla na víc. Nebylo mi to nepříjemný, to bych lhala, taky proč, najednou se o mně někdo zajímal! Už ne jako o kurvičku na prodej, ale jako o ženskou, která má pod mejkapem a flitrama svý trápení.Dovedeš si představit, že mě to trochu vyrazilo dech, ale když se vyptával dál, během několika večerů ze mě dostal všechno to, co jsem ti, děvenko, právě vyklopila.
Jej, kafe je fuč, už jsem na suchu, přece jen si dám ještě dvojku! Mám dnes nějakej splín, nebo co, nějak se to ze mě sype. Ale kdybych ti začala jít na nervy, klidně to řekni, já se neurazím Nemusíš spěchat, nejdřív si obsluž toho pána, já klidně počkám, dám si pár pávů na chodníku...
Chceš vědět, jak to bylo dál? Ukázalo se, že Ríša je bohatej právník, ale nedělal advokáta ani soudce. Podnikal, i když jsem nikdy nepochopila jak a v čem. Ženáč, děti neměl a s manželkou žili už pěknejch pár let každý po svým. Rozvod nepřipadal v úvahu, znáš to, kvůli majetku. Tak to dnes chodí, žádná láska až za hrob, po jaké vždycky vzdychala máma, ale domy, věci, peníze jako zlatá klec pro dva lidi se stejným příjmením. Kolikrát mi ho bylo líto, říkala jsem si, kdo z nás dvou je na tom vlastně hůř.
Čím dál tím víc tlačil, abych se na Roxík vykašlala. Chtěl mě mít jen pro sebe, to je ti určitě jasný, a tak žádný velký překvapení, když řeknu, že mě jednoho dne zavedl do bezva zařízené garsonky v úplně novým baráku, byla to paráda. Velká prosklená místnost, balkon a tak. Žádný nájemný, chtěl jen, abych mu byla tak dvakrát třikrát týdně po vůli, jinak jsem měla svobodu. Tak vidíš, je to venku! Z té úzkostlivě vychovávané máminy holčičky je v jednadvaceti vydržovaná milenka, taková lepší děvka, když to mám říct na rovinu. Žádný řečičky o lásce, jen férová dohoda. Však to znáš, vždy upravená, příjemná a pozorná jako gejša, no a v posteli všeho schopná, k tomu povinný vzdychačky, oči navrch a tak, chlapi se v tomhle dají oblafnout děsně lehce. Ale chápeš, že to pro mně, po těch mužskejch v Roxíku, byla úleva? Ráječko! Najednou jsem měla všechno, nic mi nechybělo...
Jo, až na tanec, máš recht! Někdy mě napadaly takový kacířský myšlenky, jestli by to nebylo lepší obráceně. Takový závislácký krize. Nedokázala jsem si s tím sama poradit, tak jsem do toho zatáhla i Richarda, ale nepochodila jsem. Važ si dobrýho bydla, Simi, říkal a nevymýšlej si. Co jinýho jsem mohla čekat?
Mezitím se máma vrátila domů a divila se, proč je náš minibejvák prázdnej. Vylíčila jsem jí Richarda jako prince z pohádky o Popelce. Úplně ji to dojalo, byla to pro ni hojivá náplast na těch dvacet měsíců v krimu. Samozřejmě jsem pomlčela o jeho manželství. A taky jsem jí zapomněla říct, že je o patnáct roků starší. A jak jste se seznámili? A kdy ho uvidím? Máminy otázky mi nedělaly moc dobře, tak jsem to vzala hopem – napovídala jsem jí, že je strašně zaneprázdněný, no ale, že časem na všechno dojde. Aby se co nejrychleji vrátila zpátky do normálu, koupila jsem jí kávovar, konečně taky pořádnou pračku. Dohodli jsme se, že dokud si nenajde nějakou práci, budu jí přispívat na domácnost, tak jako dřív, jenom s tím rozdílem, že budu bydlet někde jinde. Bylo mi z toho docela divně, když jsem viděla jak je z toho všeho paf - brečela, objímala mě a děkovala. Ach jo, kdyby věděla...
No, a pak to přišlo. Klíč v zámku, dveře se otevřely a já, jako vždycky připravená tak, jak se to Ríšovi líbilo, jenomže tentokrát to nebyl on, ale jeho žena. Neřekla nic jinýho než jednu větu: Sbal se, a ven! Bylo to pro mně něco strašnýho Jano, ten šok! Snad tisíckrát jsem volala Ríšovi, ale byl nedostupný. Jako kdyby se vypařil. Cítila jsem se jako zvíře v pasti.
Koukám, že vypadáš zvědavě, ale já nic dalšího nevím, záhada neobjasněna! Nevěřím, že by mě po tom všem, co jsme spolu prožili, nechal takhle sprostě vyhodit na ulici. Asi po roce jsem se ho zeptala, jestli by garsonku nepřepsal na mý jméno, cítila bych se líp, ale jen se zasmál a říká: buď v klidu, Simi. Fakt, nemám tušení, co se s ním mohlo stát. Možná měl nějakou nehodu, třeba umřel nebo spadl do nějakýho průseru a zabásli ho. Míval takový divný stavy, jakoby se uzamkl v sobě, nosíval pistoli, třeba ho odstřelil někdo z konkurence, co já vím? Dneska je možný všechno.
Co bys v takové situaci udělala, Jani? Já vím, je to blbá otázka, ty máš život úplně jinej, no ale mě tenkrát zbylo jediný řešení: Vrátit se k mámě. Ta se naštěstí moc nevyptávala, byla docela ráda, asi se cítila dost sama. Ale uplynulo pár tejdnů a zase mi začínalo bejt těsno. Najednou jsem si uvědomila, že za pár měsíců budu třiadvacítka a začínám zase od nuly.
Chodila jsem od krámu ke krámu, všude se ptala na práci, trvalo dlouho, než jsem měla štěstí v téhle vinotéce, tos tady ještě nebyla. No, a když jsem se zapracovala, začaly mi zase svrbět nohy, ruce, celý tělo volalo, však už víš. S mámou jsme si jednou zašli ke Kvačákovi, kde se každej pátek tančilo na živo, ale bavila se jen ona, pro mě to bylo za trest. Taky jsem zašla do DanceBoxu, ale byli tam už úplně jiní lidi, dívali se na mě jak na pomatenou brécu. Dala jsem dohromady prachy na kurz salsy a rueda, ale měli přebytek žen a málo partnerů, skončila jsem na čekací listině. Taky většina těch, co jsem první večer viděla, byla nad třicet, málem klub důchodců.
Pak jsem si někde přečetla, že v Luhačovicích pořádají každej týden revivaly s tancem. Jednou jsem se tam, jen tak na blind, rozjela a musím ti říct, že to byla paráda. Člověk se tam mohl rozpálit, hodně rokenrolu, dokonce i boogie-woogie, taky ploužáky v rytmu blues a tak. Nikdy nebylo přecpáno, dostatek prostoru k improvizaci a vymýšlení figur.
Tak jsem tam začala jezdit každou druhou sobotu. Taky proto, že hned napoprvý mě padl do oka mužskej jen o tři roky starší než já, bezva tanečník a příjemnej chlap. Měl takový nezvyklý jméno, Kryštof, jako Kolumbus, ne? No ale já mu začala říkat Kíťo, bůhvíproč, najednou mi to přistálo na jazyku. Akorát se trochu podivil, když jsem mu řekla, že nejsem v lázních jako host. Pak jen kulil oči, když poznal, co dokáže na parketu normální prodavačka, která si jezdí zatancovat do Luhačovic až z Brna. Měl na okraji města takovej podnájem v rodinným domku, tam jsme taky končívali.
Po dlouhé době mi bylo s mužským báječně. Musím ti říct, že v posteli byl stejně dobrej jako na parketu. Těžko bych vzpomínala, kdy mi bylo tak senza. Já vím, co si myslíš, Jani, máš to napsaný na čele, říkáš si, vůbec se nepoučila, už zase skáče do bazénu, aniž by se přesvědčila, jestli je tam nějaká voda. Máš pravdu, je to tak, když ale já už asi jiná nebudu. Říkala jsem ti, jak mě chlap roztančí, jsem úplně daun! Skulím se mu do náruče a zůstávám v ní tak dlouho, dokud nedostanu kopačky. Všechno zlý předtím jakoby najednou nebylo: Erotic shop, Roxy, Richardova fúrie. Luhačovice jsou lázně a Kíťa mě tam léčil, kdykoliv jsem se k němu přitiskla a zašeptala: Drž mě pevně, miluj mě zlehka.
Ta věta mě trkla jednou odpoledne, když jsem šla kolem výkladu s knížkama v Brně. Kvůli ní jsem dokonce vešla dovnitř a knihu si prolistovala. Byla o lásce a o tanci, zvlášť o argentinským tangu, s krásnejma obrázkama. První kniha, kterou jsem si kdy koupila. Číst mě nikdy nebavilo, až do té doby jsem myslím žádnou knihu nedočetla. Nebudeš mi věřit, ale tuhle jsem přečetla za dva dny, fakt nekecám. Dokonce jsem si některý věty opisovala. Všechny ty papírky jsem nakonec poztrácela, zůstal mi akorát jeden, nosím ho v peněžence, podívej! Můžu ti ho přečíst? Tak jo:A když ti při tanci položím ruku a paži na rameno, tak necítím žádné napětí. Vnímám jen hladký pohyb svalů a šlach. Když moje ruka při tancování poprvé vklouzla do tvé, měl jsi ji teplou a suchou; nervózní muži mívají zpocené dlaně. A na tvé sevření se prostě dalo spolehnout, aniž bys mě kdovíjak svíral. Spolehlivé uchopení, které vyvolává důvěru.
Vidíš, jsem z toho docela naměkko! Takovejch vět tam byla spousta a já byla dojatá, skoro nad každou stránkou jsem kroutila hlavou, jak dokáže ten pisatel, ještě k tomu chlap, myslím, že se jmenoval Fulgum nebo Fulum, tak nějak, přesně vyjádřit to, co já cítila při tanci s Kíťou.
Napadlo mě, že by se ty příběhy z tančírny mohly líbit taky Kíťovi a tak jsem mu knížku věnovala k narozeninám. Slavili jsme je v Dominu u rohovýho stolku, pili víno, byl to ryzlink rýnský, to si pamatuju, slupli večeři. Útrata skoro pět kil. Vždycky jsem cálovala já, brali jsme to už jako samozřejmost, tichá dohoda, jenomže tentokrát, když měl ty narozky, jsem mu dala peněženku, aby zaplatil on. A když nechával vrchnímu dýško, cítila jsem se vážně fajn, jakoby kdyby mě královsky pohostil. Byla jsem asi prdlá, jinak si to nedovedu vysvětlit. Založil účet mezi stránky, když jsem se ho zeptala, jestli ho můj dárek potěšil. Tvářil se moc mile, řekl dík a slíbil, že si ji přečte v klidu během týdne. Pak jsme šli tančit a na parketu bylo vše jako obvykle, prostě bjútifl ívning!
Tu noc jsem dlouho koukala do stropu a v jednom okamžiku jsem nahlas řekla, že ho miluju, nebudeš věřit, ale bylo to moje první vyznání lásky v životě! Celá rozbrnkaná jsem čekala, jestli se ozve, třeba taky nespí a má stejný pocity jako já, ale když pořád nic, tak jsem se nad něj naklonila, a koukám, spal jako mimčo.
Ne, Jani, děkuju, seš hodná, ale vínko už si fakt nedám, raději minerálku. Koukám, že hodiny letí, budu muset jít, tak to vezmu zkrátka. Když jsem přijela příště, Kíťa se neobjevil na sále, nebyl ani doma. Mobil vypnutej. Zašla jsem do toho domu a otevřela mi bytná. Zdálo se mi, že se tváří soucitně. už mě znala. Postěžovala si, že Kíťa odešel a nezaplatil za poslední dva měsíce nájemný. Pustila mě dovnitř a ukázala mi pokoj. Zválená postel, prázdnej stůl, rozevřená skříň a na zemi něco, co způsobilo, že mě píchlo u srdce. Jo, byla to ta knížka, skrze kterou jsem žadonila: Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Vyčuhoval z ní růžek papíru a na něm logo: Domino restaurant. Kopanec do prdele, co? Tak tohle si za rámeček určitě nedáš, beruško moje, řekla by máma.
Tak vidíš, Jani, málem stará bréca a pořád stejně naivní a blbá jako v patnácti! Ne, dík, už půjdu, nakecala jsem toho už dost. Co říkáš? Ne, to ne, necítím se opuštěná, nebo vlastně občas jo, ale jinak, než myslíš. V každým kurzu potřebuješ partnera, a to je někdy docela problém. Jinak jsem buď v práci, nebo s mámou, říkala jsem ti, že ztloustla a má problémy s cukrem. Ale hlavně jsem ve víru tance! Mířím všude tam, kde se něco šustne! Fakt je, že se semotam nechám pozvat po tanci na drink, a když je to jakžtakž sympaťák, tak může dojít i na šukandu, ale potom rychle čau pane, o trvalejší cmundu nemám zájem. Ty víš, o co jde, na rovinu, ten jejich vitamín je zdravej a číča ho občas potřebuje, cheche. Ačkoliv, to se možná taky změní, od minulýho tejdne mám partnera, kterej...
Jo, vyzvídáš, co? Tak dobře, ale jen v rychlosti. Přijdu do Tango klubu, vypíšu přihlášku, ale jako obvykle nemají žádnýho tanečníka. Až na jednoho, usmívá se na mě šéfka, ale ten není pro každýho! Kývne hlavou k baru, kde postává štíhloun s bezva ulízanejma černejma vlasama, cestička podle pravítka, oblek s dvouřadovým sakem, tmavá košile a rudá vázanka, prostě jako když vypadne z argentinskýho magazínu, úplně mě to vzalo! Ráda bych, říká šéfová, abyste se poznali blíže. A přivede toho krasavce ke mně. No řeknu ti, bomba, nebyl to mužskej, ale... babochlap! Zkusili jsme to na parketu - figury vytáčel úplně božsky a ještě mě stačil hecovat: Cabeza arriba! Nejdůležitější pravidlo – hlavu nahoru!
Takže ten večer vznikl novej pár. Radost měli nakonec všichni: já, Scarlet i šéfová. Moc si rozumíme, akorát, že Scarlet nemá ráda alkoholickej odér. Ne, že by se nenapila, ale vadí jí to při tanci...
Kruci, už musím letět, tady je kilo, Jani, pětku si nech za trpělivost a já valím na šalinu. Pusť si nějakou muziku a hezky se zavlň v rytmu. Tanec je medicína, fakt! Podívej se na mně, nic mě nezdolá! Drž mě pevně, miluj mě zlehka! Scarletino sevření je báječný, dlaně má suchý a teplý, skoro jako Kíťa, no a to druhý… nejsem žádná lesba, ale co když, hehe…, tak ahojka!












Fulghum, Robert: Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Překlad L. Fárová, J. Hrubý. Argo, Praha 2011. Zakoupeno v lednu 2013 v AB Antikvariátu, Kounicova ulice, Brno. Mezi stránkami 96-97 nalezena nedatovaná, rukopisně vystavená účtenka s logem restaurace DOMINO Luhačovice, a šesti položkami jídla a nápojů, v sumární ceně 484 korun českých.


Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 24.3.2013 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 (3)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter