Hledání ztraceného času
Krok
za krokem po stopách vyřčených slov,
zkratkou
přes smysl mezi řádky
až
na konec nedokončené věty,
kde
zlá slova nelze vzít zpátky.
Omluva
může být dokonalý sloh
psaný
těžkým pocitem viny,
ale
nespojí rozdělené světy
ostřím
morální kocoviny.
Krok
za krokem po schodech zapomnění
na
nábřeží nálezů a ztrát,
dřív
tu páry přicházely o rozum
a
dnes sem chodí rybáři spát
v
lehkém polospánku a polosnění,
na
háčku naivní návnadu,
v
tmavých šatech připraveni k převozu
na
popelem setou zahradu.
Krok
za krokem v zajetí tří promile,
v
doprovodu hejna labutí
kolem
nás jako by se zastavil čas
v
pachu města těsně po smrti.
Všechno
jsem to přežil leda omylem,
překračuju
lidské orgány,
bosý
po nejkratší trase ze všech tras
předbíhám
přeživší potkany.
Krok
za krokem mrtvým městem bez lidí,
zmizeli
a už se nevrátí,
okolo
vzpomínek na staré časy,
zmizely
a už se nevrátí,
podél
plotu, kam zvědaví nevidí,
tudy
jsem odmala chodíval
pronásledovaný
temnými hlasy,
zpátky
jsem se radši nedíval.
Krok
za krokem listím přes lávky,
alejí
křivdy a nudných soch,
tenkrát
mě děsily kamenné pohledy,
tenkrát
jsem byl ještě malý hoch
a
nepoužíval sprosté nadávky.
Malí
hoši se změní v muže,
ti
nadávájí a mění se v dědy,
těm
už nadávka nepomůže.
Krok
za krokem po hranici fantazie,
navzdory
lepivé depresi,
nalevo
barevná paleta
a
napravo plátno, které si
pomaluju
zvukem němé melodie,
sólem
pro mé vlastní představy,
jimiž
neurotickým tikem prolétá
možná
pravda, možná dejavu.
|