O Adrianě a
fialovém klobouku.
Kdyby můj nadřízený nebyl přesně ten typ chlapa, který si
koleduje o domácí násilí , možná bych ho ani nepraštila tou
pánví s keramickým povrchem, kterou máme v akci,
neodvezli mě do léčebny, nezbavili svéprávnosti a neměla bych
do konce života svatý pokoj ,stálý lékařský dozor a procházky
po ústavní zahradě.
Přeleštila jsem
pánev flanelovým hadříkem a uložila zpět regálu.
Dnes jsi měl
štěstí ,Františku, ale jednou se to doopravdy stane.
Trávíte-li
s někým deset let den co den mezi rekvizitami šťastného
domova a řešíte spolu den co den nejrůznější praktické
záležitosti, od manželství se to zas tak neliší. .Včetně
občasného pocitu, že už nesnesete svého partnera ani pět minut.
Když jsem před
lety nastupovala do prodejny Domácí štěstí, brala jsem
to jako provizorium, než nastartuji někde úplně jinde hvězdnou
kariéru například redaktorky prestižního časopisu. Plná
optimismu, živeného z velké části časopisy pro ženy, ve
kterých se snad ani nepředpokládá, že by některá žena
vykonávala jinou profesi než manažerka, redaktorka nebo modní
návrhářka. Vzpomínám si, že vrcholně motivační byla pro mě
zpověď jedné učitelky z malého města, která se ze dne na den
rozhodla změnit svůj život, opustila rodinu i práci a odjela do
Prahy, kde vzápětí vyhrála konkurs na špičkovou manažerku
nějaké firmy, načež šla a koupila si Cosmopolitan, aby si
přečetla další pokyny
Absolvovala jsem
bezpočet výběrových řízení. Budoucnost mi zpočátku připadala
otevřená jako nový Kaufland, ale když časem přibývalo emailů
od personalistů s formulacemi jako „ děkujeme za účast ve
výběrovém řízení,bohužel jsme vybrali jiného uchazeče, ale
vaši nabídku vedeme v evidenci a při nejbližší možné
příležitosti se vám určitě ozveme. Přejeme vám mnoho
pracovních úspěchů.“ Ze začátku jsem plna důvěry čekala,
že se fakt ozvou- vedou mě přece v evidenci!
Nakonec jsem
rezignovala a odepsala na inzerát-asistentka vedoucího prodejny.
Příští
měsíc tomu bude patnáct let, kdy jsem poprvé překročila práh
naší prodejny.
Vzpomínám,jak
jsem z převahou budoucí šéfredaktorky vstoupila dveřmi s
klinkajícím zvonečkem nad hlavou a rozhlížela se po prázdném
krámě. Nikde nikdo.
Znejistěla jsem a
trochu jsem si odkašlala.
Už jsem chtěla
odejít, ale pojednou se za dveřmi s s částečně sedřeným
nápisem PRIVATE ozvaly kroky.
Dveře se pomalu
otevřely otevřely a v nich se objevil takový neslaný
týpek.Přejela jsem pohledem jeho skoro koženou bundu ,
prořídlé vlasy,brýlejako dna od flašek nevím proč se mi
vybavil Honza Nedvěd -aniž bych měla už tenkrát tušení o
Františkové folkáčské duši.
Jedinou jeho
kvalifikací pro muže snů , jak jsem se později přesvědčila
byla jeho kytara, která ovšem doposud spočívala nečinně v rohu
kanceláře.
Valčíček
měl tenkrát šéf teprve v záloze.
Poté co mě
provedl prodejnou, ukázal mi, kde je zahradní nábytek, roztomilé
proutěné košíčky různých velikostí, přesně takové jako ty,
kterými si už několik let zaskládávám svůj malý byt, polstry
na zahradní nábytek, boxy na polstry na zahradní nábytek, a taky
zahradní nábytek samotný, v akci, komínky ručníků, povlečení,
a haldy roztomilých drobností typu svítícího led-vajíčka a
led- napodobeniny hřbitovní svíčičky na tužkovou baterku. Oči
mi z toho přecházely a představovala jsem si, jak trávím mládí
tím, že se snažím asi na deset tisíc keramických kytiček
určených k dekoraci květináče umístit pomocí etiketovacích
kleští cenovku. Ale vonělo to tady příjemně, tak nějak domácky
a to já mám ráda.
. Ještě mi
předvedl, jak se zachází s elektronickou pokladnou, pak zřejmě
usoudil, že už jsme toho spolu zažili dost a navrhl mi drze
tykání.“My jsme asi tak stejně staří ne?“
S hrůzou jsem
dodatečně zjistila, že je to pravda.
V polední pauze
potom skočil pro láhev, a seznamování se protáhlo do pozdních
nočních hodin.Ráno jsem se probudila na posteli Jackie-bříza
masiv.
V hlavě se mi
kromě neurčitého bušení ozývaly útržky Valčíčku a Frankie
Dlouhána.
Posadila jsem se a
přitáhla si červený pléd fleece blíže k holému tělu. Na noc
se topení vypíná.
František se
zjevil ve dveřích, a mžoural na mě přes svá nedvědí skla.
-Ještě jsem
ti zapoměl říct, že miluju Francii-
Od té doby se
náš vztah dostal do standartních pracovních kolejí, i když v
poslední době, se na mě občas zvláštně dívá..-možná
nějaká druhá míza, nebo mu to staromládenectví už leze na
mozek.
Vrchol všeho-včera
přišel slavnostně s tím, že už jsem u firmy deset let a při
této příležitosti se mi rozhodl jako zvláštní prémii za
věrnost věnovat romantický víkend do Paříže pro dvě osoby.
Pro dvě! Možná bych měla použít jeden inzerátů,
které mi maminka vystřihuje z různých tiskovin a schovává do
kredence pod cukřenku. Dělá to vytrvale už asi sedm let. Já
se jí skoro stejně dlouho snažím vysvětlit, že pomocí
papírových inzerátů se dnes seznamují jenom lidé s
blikajícím nápisem „loser“ na čele.
Na internetu to
taky není ovšem žádná sláva, zvlášť v poslední době-myslím
tím zhruba poslední dva tři roky, které mi ostatně tak nějak
splývají dohromady. . Připadá mi, že jsem se dostala do
nějakého časového paradoxu . Einstein tvrdí , že čas je jenom
iluze, asi na tom něco bude.připadá mi,že to můžou být tak dva
měsíce, cojsem uklidila vánoční výzdobu se soby z výlohy
do krabic ve skladu, a dnes František od rána znervozňuje tím, že
se snaží sestavit stojan k našemu umělohmotnému vánočnímu
stromku, který vždycky stojí před vchodem už tak od půlky
listopadu. Nemám ho ráda, myslím ten stromek , samozřejmě.
Dráty se musí
táhnout přes celou prodejnu k zásuvce a já o ně pravidelně
zakopávám. Františkovi se to ještě nikdy nestalo, žádnému se
zákazníků taky ne, jenom mě. Většinou vytrhnu dráty ze zdi a
elektrické lucerničky na naší venkovní okrase pohasnou. Než to
dá František zase do pořádku.
Je to zlatíčko.
Co
se týká Michala, toho manželka určitě se mnou na výlet do
Paříže nepustí.
Michal
je člověk se kterým posledních pět le vstávám i usínám.
Samozřejmě virtuálně, ve skutečnosti je pro mě vzdálený jako
nějaká celebrita a náš vztah je z 95 procent platonický.
Těch
zbývajících pět procent a naděje, že se poměr časem obrátí,
mě drží při životě
Ještě
je tu možnost jet sama, ale to už si můžu rovnou naplánovat skok
z Eiffelovky. Dnes měl šéf celý den zasněný nepřítomný
pohled a pobrukoval si „Bon Soir Mademoiselle Paris“ -Tak
už víš , s kým pojedeš?- zeptá se mě zničehonic před krámem
po prvním šluku. Nepředstavuje
si snad nakonec že by tím štastným měl být on,vyděsila jsem
se. Projíždějící
náklaďák mi dal chvilku času na rozmyšlenou. -Asi s maminkou-
řekla jsem nakonec první věc , která mě napadla.
-Koupila jsem vám
zájezd do Paříže-oznámila jsem matce při příští návštěvě.
-Budete mít
výročí svatby, tak ať si to trochu užijete-
-To budeme divila
se matka, ale až za půl roku..-
.Teď jsou akční
slevy, -opáčila jsem.Na to máti vždycky slyšela. –A co
táta, ptala ses ho jestli bude chtít s tebou vůbec jet?-napadlo
mě. –Bude.- Opáčila striktně matka.
Otec většinou
neměl na výběr. Skutečný původ poukazu jsem zbaběle
zamlčela. Aspoň se mi po dlouhé době podařilo udělat rodičům
něčím radost.Svatba by ovšem tento účel splnila bezpochyby líp.
Doufala jsem,opět
marně ,že tentokrát toto téma nebude programu .
Máti vzala nějaký
leták připnutý kancelářskou sponkou ke kalendáři a položila
ho významně
přede mě na
stůl.-C o zase máš,-povzdychla jsem si v neblahém tušení
-Rychloseznamka
-opáčila lakonicky máti.Měla bys tam jít, za to nic nedáš.Teda
jenom dvě stovky.-
Bez pokusu o
planou diskusi jsem sbalila leták s nabídkou do kabelky.
-Takže si to s
tátou užijte-rozloučila jsem se -Ale stejně by mě víc
těšilo, kdybys jela do Paříže ty a my s tátou hlídali doma
vnoučata!-, zchladila mě matka.. Člověk se nezavděčí.
-SLindou se scházíme tradičně každý čtvrtek v Metru. Linda
učí na zdejší základce matematiku. Na stejné základce ,
kterou jsme všechny tři před více než čtvrt stoletím
absolvovaly. V deváté třídě jsme si slíbily, že se nikdy
nerozejdeme. A tak se taky stalo. Dobře nám tak. Linda taky
tráví spoustu času na Novinkách CZ a ráda se dělí o
nejrůznější zajímavosti a kuriozity.
Mezi samičkami
makaků existují prý takzvané omega samice, které nejsou
geneticky určeny k zachování rodu ale spíš k takovému dalo by
se říct obveselení. Zjistilo se že tyto samičky vylučují jak
uvolňují feromony přitahující samce, jejichž samičky jsou
momentálně zaneprázdněny třeba péčí o mláďata, nebo slouží
jako náhradní objekt, jestliže samice z nějakého důvodu
dočasně samce zavrhne.Ostatní samice většinou omegy tolerují.
Protože v hiearchii společenství se jim cítí nadřazeny, nemají
pocit ohrožení ani potřebu s nimi soupeřit. Zajímavé-poznamenala
jsem a čichla si nenápadně k podpaží. Možná by mi pomohlo ,
kdybych ty zatracené chemické signály přebila nějakým těžkým
kalibrem. Polskou kolínskou , možná?
-Tamhle ti
sedí. - zabručel můj šéf jaksiublíženě, sotva jsem přišla
ráno do práce. . Na Františkův minimalistický slovní projev
jsem si za ta léta už zvykla.. Vzápětí jsem spatřila Michala
sedícího na zahradní houpačce Erika, zabraného do katalogu
aktuálních slev. Vypadal jako vždy tak úžasně, že by mohl
zfleku pozovat na jeho titulní straně.Zahradní houpačky by se
staly podle mě bleskově nedostatkovým zbožím. Přisedla jsem
si k němu, Františekněco nevrle zamumlal a zmizel v
kanceláři. -Tak copak takhle poránu? -lehce jsem se zhoupla v
bocích-tipuju že potřebuješ akutně plastovou židli nebo nebo
stojan na podložky pod sklenice? Taky máme v akci skvělé
povlečení s motivem Ferrari?- Ne¨, Aduš, potřebuju tebe, pojď
se za mnou posadit-upřel na mě své modrozelené oči-ten pohled
dokázal obyčejně snížit moji teplotu tání na fyzikálně
zcela nepravděpodobnou hodnotu. Dokonce i na fotce kterou nosím v
peněžence, natož teď , když jsme seděli bok po boku na zahradní
houpačce a jeho stehno se dotýkalo mé holé kůže-nosím v práci
úplně kratinkou sukni-dávám si ještě tak rok a půl, než si
začnu vzhledem k věku připadat trapně.
-Rád bych se
k tobě nastěhoval,..
-Polkla jsem a
dělala jakoby se mě to ani netýkalo.
Jestli se moje
feromony náhodou nezbláznily a nezačaly vysílat opačné
biologické signály než doposud.?
-Abych ti to
vysvětlil. Včera jsme se s Edit pohádali. Nevím co to mělo
znamenat, ale už odvčerejška jí volala na mobil nějaká ženská
a sháněla se po mě. Už to bylo peklo a výslechy, znáš ji, co
dokáže. No a na dovršení všeho večer v půl osmé někdo
zvoní, jdu otevřít, Edit samozřejmě v závěsu za mnou . Za
dveřmi divná ženská, myslím že celkem mladá, nastříkaná
nějakým parfémem, na chodbě byla skoro tma , ani jsem nemohl
posoudit, jestli ji odněkud znám nebo ne. Jenom jsem si všiml, že
měla klobouk.. A že prý Míšo, proč se mi neozveš, už tři dni
tě sháním…nebereš mi telefony..-rozumíš, ta ženská byla asi
blázen nebo psychopat, nikdy v životě jsem ji neviděl, ale
vysvětluj to Editě . Dnes ráno odjela ke tchyni do Hradce. Že prý
„musí o nás dvou přemýšlet“. Z toho si moc hlavu
nedělám, to už udělala několikrát, a vždycky se za pár dní
vrátí. Dávám jí tak týden.
-A co já
s tím?-otázala jsem se tak lhostejně, jak jen to šlo.
-Problém je
v tom, že já nedokážu být sám. Všechno na mě doma padá.
Napadlo mě, jestli bych nemohl být těch pár dní u tebe, než se
to zase srovná?-
Láska
neexistuje, existují jen feromony, a ty v mém případě pracují
vždycky proti mě. Zase mám být náhradní samičkou pro
dočasně zavrženého samečka? A to jsem si asi pět minut myslela,
že se dějí zázraky. Adriana jako záskok na dobu určitou, to
jsem já. Na trvalý pracovní poměr s benefity a sociálními
jistotami jsou tu jiní. Šla jsem radši vybalovat zboží..
Pohled na novou zásilku srdíčkových valentinských polštářů
mě sentimentálně rozlítostnil.
Večer Sára objednala u
baru láhev Metaxy . -Na radostné stáří-pozdvihla jsem
skleničku -Aby bylo-usmála se smutně Linda . Když jsem něco
po půlnoci vystupoval z taxíku u domu, odlepila se od
vchodových dveří povědomá postava s velkou cestovní taškou
přes rameno. -Tak pojd, povzdychla jsem si a odemkla-Doufám že
to bude jenom na těch pár dní řeknu jakoby nic , ale srdce se
mi roztiká jako Geigerův počítač v Černobylu,protože ve
skutečnosti si samozřejmě nepřeju nic jiného, než aby to
bylo navždy.Aby jednoho dne svým typicky patetickým způsobem
prohlásil, že zůstává navždy se mnou a Editka at se postará
sama o sebe. Ve skutečnosti jsem se tetelila blahem, že moje
garsonka, pojme aspoň dočasně zase jednou tohoto chlapíka, který
už mě stál už hodně bezesných nocí. -Nemáš hlad?-
dělám jako by nic a nemůžu se odtrhnout od toho jeho úžasného
profilu. -Ani ne, spíš bych si šel lehnout..-zabloudil zrakem k
mému napůl rozestlanému dvojlůžku. Metaxa ještě
nevyprchala, a vypadalo to, že tento večer neskončí zas tak
špatně. Nesmím si to zkazit. Tvářím se, jako by mě to
nesmírně obtěžovala a vytahuji z peřináče další sadu
lůžkovin. Někdo zvoní. Nebýt jedna hodina v noci, mohl
by to být například kamelot s letáky, , nebo paní s nejnovějším
vydáním Strážné Věže. Můj zvonek je bohužel první vlevo
nahoře, což mi dává pochybné privilegium pouštět podobné lidi
elektrickým vrátným do domu. -Prosím?- -Haló-zařvu ještě
jednou a praštím sluchátkem domovního telefonu.Pak mi to nedá a
jdu se podívat z okna. -Pojd se podívat.-zavolám Michala.
-Na tu ženskou..- Přistoupí k oknu a obejme mě lehce kolem
ramen. Připadá mi ,že jeho ruka má zápalnou teplotu. Sledujeme
odcházející ženskou siluetu v bundě z kožešinkou a fakt
zvláštním klobouku.
-Možná jsem
blázen,ale trošku mi vzdáleně připomínátu ženskou , co mi
udělala doma ten malér- -Potmě a zezadu- -Ty máš asi dobré
noční vidění, viď!- Podívá se na mě svým mrazícím
pohledem. -Potmě a zezadu. Sám bych to, pusinko, lépe
nevyjádřil...- Dále měl večer standartní průběh,stejně
jako další dva následující.
Třetího dne
zazvonil zvonek a Michal se div nepřerazil o proutěný konferenční
stolek, jak běžel otevřít.
To není
fér-chtělo se mi řvát.Řeklo se týden! -Děkuji, že
jste se mi postarala o manžela-usmála se Edita. Její pohled mě
zařazoval nekompromisně někam mezi nedotknutelné
a nějak jsem se tomu nedokázala postavit, protože moje
sebevědomí se právě scvrklo do malé kuličky.
To se mi stává
vždycky. Celou dobu, než si pro Michala přišla majitelka, jsem
si připadala jako člověk z toho filmu, který padá z třicátého
patra a ve čtrnáctým si říká-ještě je to dobrý! Celé dva
dny toho euforického letu jsem ale věděla , že pád je
nevyhnutelný.Každou hodinu, každou minutu těch necelých tří
dní..
Přesto jsem ale
celou dobu doufala že se něco stane, co pádu zabrání. Některé
typy žen mají pro muže neodolatelnou přitažlivost kterou
nedokážu dost dobře pochopit.Asi nemám tu správnou hormonální
výbavu.V každém případě se chci v příštím životě narodit
jako blond anorektička . , budu náladová a hysterická a každý
chlap bude bažit po tom , aby si mě nastěhoval domů, pečoval o
mě a chránil mě. Jsem přece tak křehká a citlivá! Potkala
jsem v životě takových týpků několik, a fakt je, že taková
sexy příjemně zaoblená nekonfliktní tmavovláska proti nim
nemá šanci. Chlap jsou asi převážně masochisti. Nebo
pitomci. Dívala jsem se za nimi z okna ,a vnitřnosti se mi
svíjely jako prádlo ve ždímačce.Cupitala vedle něj na svých
deseticentimetrových podpatcích , které prý ženy nosí aby měly
nestabilní chůzi a vyvolaly v mužích ochranitelský
reflex. Možná někde dělám chybu. Nasedli do své rodinné
felicie, Michal hodil tašku na zadní sedadlo a odjeli směrem ke
své bytové jednotce.Vzhledem k tomu, že Michal neřídil, čekala
jsem, že se aspoň otočí. Ale vypadalo to, že už je myšlenkami
jinde, Edit do něj něco hustila a on snaživě
přikyvoval.
Existuje málo depresivnějších věcí než
nedělní odpoledne. Zvlášť když počasí vytrvale ignoruje
vánoční výzdobu a předvádí rozplizlé předjarní počasí., a
předjaří na mě odjakživa působí umrtvujícím dojmem. Celý
okolní svět se třeskutě raduje z jarního sluníčka a mě se z
toho vzduchu a tajícího rozbředlého sněhu a vůně hlíny
připomínající čerstvý hrob chce umřít, vlastně ani to ne,
protože kdo by si pro svůj odchod z tohoto světa vybral zrovna
takové období. Po mé životní lásce zbyl jen závan
kolínské v koupelně a představa, jak si to doma všechno
vysvětlují a usmiřují se. Jak s něčím takovýmt rozumně
naložit?
Cítila jsem se
absolutně sejmutá. Tupé
prázdno uvnitř hlavy.
Jak
dlouho asi tak trvá, než se osamělá žena stane alkoholičkou?
Ráno jsem se
rozhodla nasadit terapii, které říkám „ožralý milionář“,
a vyrazila jsem do hypermarketu. Je to dobrý způsob, jak si
vyčistit hlavu i platební kartu.
V hypermarketu
byla v tuto dobu spousta rodin, které se sem vydaly světit svůj
sváteční den Pánové se tvářili mírně otráveně, dámy si
neustále něco zkoušely a sháněly rozběhané děti.
Procházela jsem se mezi nimi poněkud bezprizorně. Hlavou se mi
letmo mihne představa Michala na místě některého z otců rodiny,
kterou hned zatlačím hluboko do mozku. Jsem v rekonvalescenci po
psychické bouračce a podobné představy jsou pro mě něco jako
černá díra, kolem níž je třeba chodit velmi, velmi opatrně.
Koupila jsem si dvě kabelky, jednu elegantní a jednu sportovní,
kořeněný parfém, tři knihy, z toho jeden bestseler,který jsem
si chtěla už dávno přečíst, ale v místní knihovně ho neměli,
potom jsem si zašla na menu do zdejší restaurace včetně mojita
na závěr. Poté zafungoval jako obvykle můj finanční pud
sebezáchovy a proměnila jsem se opět ve střední třídu. Ne že
by mi to nějak zvláčť pomohlo, ale trochu líp mi bylo,moje mysl
byla přinucena zabývat se přece jenom spíš stavem konta než
duševními traumaty.
Vydala jsem se k
východu, s vědomím, že dnes už mě zřejmě nic mimořádného
nepotká. -Tak jak se mamince líbilo pod eiffelovkou? Zamrkal na
mě po ránu František. -Hezký klobouček! Pařížská
móda?-- Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadlové skříni
.Nevypadal zle.
-No víš..-ono ani..-
Mezi řečí
jsem si ivšem sundala svůj nový fialový klobouk a položila na
stolek. Najednou jsem si v zrcadle připadala poněkud
urousaně. -Vlastně jsem nikde nebyla, dal jsem poukaz našim,
měli výročí, -dokončila jsem unaveně větu a připjala si
jmenovku. Opravdu nechápu co mě včera při odchodu z nákupní
galerie přimělo zastavit se u pultu s klobouky,když takové věci
vůbec nenosím ,jenom když hodně mrzne, halím se do plédu aby
mi neumrzly uši. Nevím co je to přesně „kloboukový typ“, já
to asi nebudu, i když celý život toužím po tom, chodit v
elegantním kloboučku. Vyzkoušela jsem si před trojdílným
zrcadlem několik klobouků, docela se mi zamlouval jeden asymetricky
tvarovaný, který snad musí slušet každému, ovšem když jsem si
ho nasadila já, připadala jsem si jako houba, kterou nějaký
neekologicky smýšlející turista z jedné strany dosti nešetrně
nakopl.
Klobouk je vůbec
zvláštní věc. Připadá mi že do sebe nějak nasává osobnost
svého nositele a ušlápnutá chudinka bude v klobouku vypadat ještě
ušlápnutější, zatím co frajer kloboukem znásobí svoje
frajerství. Pohled do zrcadla mě v této teorii nekompromisně
utvrzoval.
Už několik
desítek let doufám,že si jednoho dne nasadím klobouk a budu si
rázem připadat podle svých představ-záhadná, sebevědomá..
-nebo tak nějak.
Zkouším to při
různých příležitostech, ale zatím se to nezlomilo. Skepticky
jsem se chvilku pozorovala, načež jsem si všimla, že tak nečiním
sama, ale za zády se mi odněkud vynořila prodavačka, které
jsem si předtím nevšimla. Kdyby se zeptala _Můžu vám nějak
pomoci?-osvědčený způsob, jak odehnat nerozhodného
zákazníka-pravděpodobně bych sundala klobouk, něco zamumlala
-jen se dívám-a odešla.
. Naše oči se
střetly v ploše zrcadla. Přistoupila ke mně.
Narovnala mi
ramena jemně dozadu. Zvedla mi bradu. Přitom se mi stále
díval takovým zvláštním způsobem do očí. Obestřel mě
závan jejího parfemu. Chanel?
. Ustoupila jsem
trochu v rozpacích o krok dozadu.
Svou osobní
bublinu rezervuji pro jiné lidi než prodavačky v nákupním
centru. Posunula klobouk ještě trochu na stranu. -Myslete
na to co jste chcete být nebo jste kdy chtěla být..kdybyste tím
nikdy nebyla, může se stát, že to bude, jako byste byla.-
Co to mele,zmateně
jsem zírala do zrcadla a kromě toho, že jsem se moc nechytala,
zdálo se mi , že je něco jinak. Takové situace zažívám někdy
ve snu.
Chvíli jsem si
připadala , že klobouk by pro mě přece jenom nemusel být
zakázaná věc. . .To už je lepší-vydechla prodavačka-ale
jale možná že bych pro vás měla ještě něco lepšího. Sáhla
do regálu a vytáhla kulatou krabici . _Zkuste tohle- Odklopila
víko a obě jsme chvilku hleděly na zcela úděsný fialový
klobouk, který ležel uvnitř. To snad ani ne-uchichtla jsem se
rozpačitě-ale nebyla jsem nějak schopna zabránit tomu, aby mi ho
začala ta divná osoba aranžovat na hlavě. -Opravdu vám
sluší-
Připadal jsem si,
jako by někdo nafukoval mé sebevědomí jako skákací hrad. Musela
jsem konstatovat, že má pravdu.
Démona
je prý nutno nazvat jménem, aby odešel. Až jednou poznám
jméno toho svého, snad se ho navždy zbavím. Linda
se naučila vykládat tarorové karty. Byla jsemk tomuto jejím
novému koníčku nejdřív dost skeptická. Líbily se mi ale
obrázky na nich i jejich symbolika. Sešly jsme se tentokrát na
restaurační zahrádce.zahrádce. Když nám přinesli dvakrát
Bloody Mary, Linda vztáhla balíček ještě neohmatanych karet.
Rozložiila je po kulatém stolku. -Základní poučení:
Temná noc duše je moment pravdy, hrůzy a údivu.- Nalistovala
Linda v příručce, kterou dostala zároveň s kartami. -To je
pro tebe moc intelektuální, zkusíme něco ohledně
chlapů..- -Počkej, jak to bylo- zvláštní slova mě
zaujala,ale Linda nebyla k zastavení. -Sejmi levou rukou...tak,
tady máme..super karta Zamilovaný! Mrkneme na to-listovala v
příručce. -Zamilovaný muž na této kartě představuje určité
dilema, kterou z dam, mezi nimiž stojí vlastně upřednostnit.
Tu která je oděná a představuje duchovní hodnoty, nebo tu, která
je nahá a zastupuje hodnoty materiální a pomíjivé. Je to
karta dilematu, nerozhodnosti, ale i přání, tužeb, lásky,
romantických vztahů, harmonie i disharmonie a osobních zkoušek.
-
-Jo, já budu asi ta oděná. Nicméně obávám se, že
Michal žádné dilema nemá. Zcela zřetelně preferuje nahou
Editu s těmi materiálními pomíjivymi hodnotami-povzdechla jsem
si. -Já ,oblečená intelektuálka jsem pro něj jenom taková
výplň volného času- -Třeba bude nakonec všechno jinak, znáš
to arabské přísloví-do chlapů a do melounu nevidíš- -Fakt
jo? To Arabi říkají?- -jasně,četla jsem to na Novinkách
cz. Zdálo se mi,že jsem v protější výloze zahlédla odraz
nějaké ženské ve fialovém klobouku. Rychle jsem se otočila,
ale pokud tam někdo takovy byl, už se vmísil do davu. Připomělo
mi to můj novy klobouk, který momentálně odpočíval v krabici
doma ve skříni.Přesto se mi pojednou vybavil ten pocity, který ve
mně probouzel. Pocity, které pro mě byly něčím úplně
novým. Například takové matné ,ještě zcela neurčité
tušení,že kdybych chtěla,kdybych opravdu chtěla.. -Seš si
jistá že víš co chceš?-ozvalo se za mnou. Dobrá otázka,
měla jsem na jazyku a otočila jsem se za hlasem. Otázka patřila
holce v růžovém tílku, která zřejmě řešil nějaky spor s
pokérovanym svalovcem se zlatym řetězem kolem krku. - Možná
že ano-řekla jsem si tiše. Už jsem ti to chtéla dávno
říct, jak mě s tím M. štveš..ženatý chlap je jednou ženaty a
žádná cizí ženská se do něho nemá co navážet...-pravila
striktně Linda při jednom našem setkání. V kontextu jejího
života je Lindino spravedlivé rozhořčení zcela
pochopitelné. Těžko bude shovívavá k milenkám ženatých
chlapů, kdzž ji samotnou jedna taková připravila o manžela i
luxusní byt v centru a teď tráví zahořklé večery v panelákové
garsonce, kterou dostala jako odstupné. Za byt. Za ztrátu
manžela nedostala nic.
Dlouhou dobu
doufala,
že je to nějaký
dočasný úlet a že se přece ten její chlap musí jednou
vzpamatovat, nebo že se jí to celé jenom zdá.
Noční můra ale
nechtěla zmizet. Stejně tak nehodlala zmizet ta slečna z jejich
krásného v bytu, kam se hned další den nastěhovala.
Linda si ustlala v
obýváku, zatnula zuby s odhodláním vydržet.
Po několika
měsících společného soužití aztratila nervy
a vyklidila pole.
Linda si
myslí, že za krádež manžela by měla být aspoň podmínka, Je
prý chyba, že trestní zákoník některé zločiny opomíjí. –
Prosím tě nech toho.Dobře víš, že já jsem byla první a
správně měl být ženaty se mnou. Byla to pravda. Kdzž jsme se
na tom mejdanu s Míšou seznámili, témě okamžitě jsme z začali
plánovat společnź život a nikdy by y toho nesešlo, kdyby se mezi
nás nevmáčkla krysa Editka se svými deseticentimetrovymi
podpatky a potřebou péče a ochrany. „já zůstala němá
stát“, zpívá se v té písni a bylo to přesně tak Během
měsíce následovalv rychlém
sledu omluvy dopis a svatba-ovšem že ne se mnou. Když se M
stačil vzpamatovat z víru událostí , bylo už pozdě. Od té
doby jsme se čas od času vídali, určitou dobu dokonce M. uvažoval
o tom, že se rozvede, ale Edita vždycky jakoby něco vytušila
svou krysí intuicí a přitáhla řetěz. Jednou ji odvezli
houkající sanitkou s nějakym srdečním kolapsem a M vysedával
hodiny u jejího lůžka, než absolvovala všechna vyšetření a
zjistilo se, že jí vlastně nic není. – Asi nějaká nervová
slabost, Možná bych se jí měl teď trochu víc věnovat-pravil M
. provinile. Tenkrát jsem poprvé v životě vypila
sama půl litru Metaxy. Následky byly strašlivé. Jediné
pozitivum, které z tohoto incidentu vyplynulo bylo to, že od teď
se o Metaxu zásadně dělím s kamarádkami.
O co jsem se dnes
ale s Lindou nerozdělila, byl zbrusu nový pocit, který semi
zničehonic vynořil v hlavě, a částečně vytlačil diktaturu
beznaděje, která v ní doposud vládla.. Nemám opravdu
představu, jak to udělám, ani tu sebemenší ale mé odhodlání
je nepopsatelně pevné.Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila.
Připadám si jako splasklá plastová hračka,kterou někdo začal
konečně nafukovat, a beztvará hromádka mého sebevědomí začíná
nabývat konečně zcela konkrétní pevné tvary.
Nemyslím si, že
by tom hrála až takovou roli divná prodavačka, která mi
vnutila tu fialovou hrůzu, prvda ale je že od navštěvy
hypermarketu se datuje absolutní pocit jistoty, že dokážu aby¨se
Michal ke mě vrátil. Napořád.
-Tak na radostné
stáří!-pozvedám sklenici s naším tradičním přípitkem a do
mého hlasu vmísí zcela nepozorovatelné zrnko naděje. -Aby
bylo-
Odcházím nezvykle svižným krokem domů -Bon soár
madmazel Paris...-huláká pouliční kytarista. Na okamžik se naše
oči setkají. Vysypu mu do klobouku vybledle fialové barvy
všechny drobné z peněženky.
Včera
odpoledne mi připadalovšechno snadné, ale dnešní ráno se
podobalo vystřízlivění po bujarém večírku.
Sedím na balkoně,
zírám do korun stromů a čekám na záchytnou myšlenku, která na
sebe nenechá dlouho čekat. Nabourat se někomu do e-mailové
schránky není tak těžké jak by se zdálo. Člověk nemusí
být zrovna hacker, zvlášť když krysa Edita trpí zřejmě
představou že když si dá jako kontrolní otázku při zapomenutém
hesle jméno matky za svobodna, nikoho na našem maloměstě ani ve
snu nenapadne že její matka prodává v trafice na náměstí a
za svobodna byla Horáková. Během několika minut jsem obdržela
náhradní heslo. Probírám se se zájmem její poštou. Hromadné
slevy, elektronické vyúčtování..., zajímavé pozvánka na
tŕíní sraz. V úterý, v salonku naší oblíbené putyky
Metro.Zaznamenávám do paměti. Pozvánka na pracovní
pohovor-vypadá to na dobrý džob! OMLOUVÁM SE? ALE MUSÍM NASI
SCHUZKU ZRUSIT SÁZAVSKÁ. E-mail letí eterem. Ještě zpráva
do současného zaměstnání-Váženy pane řediteli, příští
středu si beru volnoi za účelem výběrového řízení na
pozici u konkurenční firmy. To víš ty prevíte,
nabízej mi tam víc.! To už jsem možná trochu přehnala,mačkám
rychle back space. Ještě vzkaz Michalovi: Zlato, rozhodně mě
dnes nevyzvedávej v práci! Jdu na pracovní oběd s
kolegou. Tak,Editko to je
zatím jenom jenom malá ochutnávka. Mé pocity jsou
prapodivným mixem zadostiučení s takovou zvlaštní kovovou
příchutí ,jako že něco není úplně košer. To ale brzy
rozdýchám, protože jsem evidentně v právu a nikdo na světě ani
v žádném z vesmírů mi nezabrání vzít život do vlastních
rukou.
Odoledne jsem zašla do prodejny a náměstí, a s
těžkým srdcem investovala několik tisíc do mobilního
telefonu stejné značky jako má krysa Edita. Bar Metaxa se stal
v posledních pěti letech mým druhým domovem.
Dnes sedím na
zbytečně vysoké barové židličce a upíjím už třetí kokteil
Sunny Days s dvěma barevnými brčky.
Nenapadá mě
zatím žádný způsob, jak nenápadně vyměnit dva stejné mobily.
Mám výhled na
stolek s červeně čalouněnou rohovou lavicí, kde obvykle s
děvčaty sedáváme, dnes je obsazený,sedí tam párek nějakých
starších manželů s lahví šampaňského před sebou.
Za sleněnými
lítačkami v salonku je ovšem poněkud veseleji. Sraz ze střední
školy po dvaceti letech,teď zřejmě nastala ta část, kdy každý
z bývalých spolužáků líčí ostatním svoje životní
peripetie. Napínám trochu sluch, jestli už náhodou nepřišla na
řadu Krysa, ale nemůžu to v tom veselém hlaholu rozlišit.
Nicméně pokaždé když číčník rozrazí dveře s nějakou
objednávkou,zahlédnu na několik vteřin vysmátou krysu, která
sedí bůhvíproč na čestném místě hned vedle třídní
profesorky. Nemůžu si nepovšimnout mobilu, který má položený
hned vedle skleničky s pitím. Co kdyby volal manžel, ne? Dloubne
mě trochu žárlivě ve slinivce.
Z kuchyně se line
lehký pach přepáleného oleje z friťáku. Dostávám hlad, dala
bych si dejme tomu něco s hranolkami.
Vedlejší
židlička hostí nějakého chlápka se skelným zrakem a umaštěnými
kudrnami. Palec pravé ruky má zafačovaný.Předpokládám, že tak
do pěti minut začne navazovat konverzaci.
-Slečno, nebo
paní..-můžu se vás na něco zeptat?-
.-Jestli se chcete
zeptat, proč jsem tak smutná, tak proto, že mi zdražili krmení
pro křečky.Jestli potřebujete vědět,odkud se známe, tak
neznáme..-
-To ne, tto bych
si nedovolil, paninko, jen jsem vás chtěl o něco poprosit.
Nepůjčila byste mi stovku?-
Něco mě
napadlo.-Klidně dvě-prohlásila jsem-a nemusíte mi je
vracet.-pokud to dobře provedete.
Předala jsem mu s
mírnými obavami o její osud zbrusu novou Nokiu a sledovala, jak se
vrávoravým krokem blíží k salonku. Další průběh událostí
jsem neviděla, ale reakce společnosti, které jsem mohla
zaslechnout, neodpovídaly radostnému vítání dalšího spolužáka.
Za chvíli vyběhl
Jindra Mareš, kterého dobře znám ze školy a sháněl číšníka,
aby toho ožalého pobudu okamžitě vyhodil Mezi lítačkami jsem
ho na okamžik zahlédla, jak leží rozplácnutý na stole naproti
Kryse, která se štítivě odtahuje, ještě jsem zahlédla
převrženou skleničku. Doufám, jenom, že aperitiv nenateče do
mobilu a nezničí ho.
Můj pobuda se
zatím odpotácel ven , ještě dřív, než mohl být vyveden,
jakmile prošel lítačkami, jeho krok se stal jistější.Přistoupil
těsně ke mně a strčil mi do ruky krysí mobil.-Ty dvě
sta-zafuněl mi do obličeje. Ráda jsem mu je dala a nechala ho
svému osudu /který mu připravil pro následující chvíle pouze
to, , že byl o ony dvě stovky skásnut obsluhou a vykázán ven do
tmavé noci/
Rozhodla jsem se
odměnit za dobrou práci ještě jedním Sunny Days.
Podívejme se, kdo
to sem kráčí. Krysa se rozhodla použít toalety v suterénu.
Vedou tam poměrně příkré schody. Má červené lodičky na
vysokém podpatku a červenou kabelku. Buď má své dny, nebo má
obavu, že bez kabelky by její outfit po cestě na WC nebyl
dokonalý. Nebo si chce jenom přepudrovat svůj krysí
ksichtík.Zahlédla mě .
-Dej
si pozor, osamělé
ženy prý snadno propadají alkoholismu-poznamenala
starostlivě. Krysy
mi udělují lekce o zdravém životním stylu. Úžasné. Tvářím
se melancholicky, abych dostála své roli, ale uvnitř je mi veselo.
Zvlášť když můžu pozorovat, jak se Kryse po cestě do suterénu
zvrtne jeden podpatek a málem se zřítí do hlubin.
Získat Michalův mobil bylo trochu obtížnější, ale jak se
nakonec ukázalo, nikoliv nemožné. I když to obnášelo
předstírání fiktivního problému spadajícího do působnosti
odboru,kde Michal pracoval-ten úžasný člověk mařil svůj šarm
řešením otázek poplatků za komunální odpad!- posléze jeho
náhlé opuštění kanceláře za účelem nečekané návštěvy na
vrátnici /zařídila po menším přemlouvání Linda/ a převzetí
mého případu kolegyní od vedlejšího stolu. Když mi bylo
vysvětleno, že nedoplatek za uplynulé období byl vypočítán
správně a s mnoha omluvami jsem oppouštěla kancelář, hřála
mě v kapse další Nokia a na Michalově stole se s nevinným
výrazem, dá -li se to o mobilu říct, povalovalo její dvojče. O
půl hodiny později jsem seděla v křesle a zírala na dvě stejné
Nokie před sebou. Stály jste mě půlku platu, tak ukažte co
umíte.
Pomalu beru Michalův mobil a píšu:
Lásko
má, nevěřil bych že na kancelářském stole se dají zažít
takové věci! Nedvedeš
si představit, jak se zítra těším do práce!!!
SMS
omylem odeslaná na špatné číslo-jak banální zápletka!
Uchichtávám se pro sebe a odesílám zprávu na nový Krysí
mobil. Doufám, že se mi podaří nadělat dostatečnou paseku
v jejich vztazích dřív, než oba přijdou na to , že mají
sice stejnou značku telefonu , ale číslo se jim záhadně
změnilo.
Původní Michalův mobil leží přede
mnou. Nová zpráva na sebe nenechá dlouho čekat. Myslym,
miláčku,že bychom si měli promluvit.
To
jo, Editko promluvíme si.,usmívám se a odepisuji:
Nezlob
se, ale ne. Myslím že není o čem. Rozhodl jsem se, že se
odstěhuju.
Nechám
v tom krysičku chvilku podusit a píšu z Editina mobilu
Michalovi: Miláčku
už dlouho se ti to chystám říct. My dva už spolu nemáme nic
společného. Nemám odvahu ti to říct do očí, ale chtěla
bych začít nový život někým jiným. Začínám
se v tom trochu ztrácet.
Linda
věří jedině tarotu. -Vidím solidního muže středních let,
který k tobě zaplane láskou, musíš jenom odstranit překážku
, která stojí mezi vámi.- -Jasně, Editku odstraním snadno,
už se na tom pracuje.-protáhnu se a nahlédnu do rozložených
karet .Co znamená ten barák? Ten jako vyvdám? Michal má
jenom byt... -T o je zřícená věž-znamená zmaření všech
plánů-ale pozor-následuje nový začátek! -Nedělej mi v
hlavě ještě větší zmatek než mám a radši něco nalej!
|Shrnu karty na jednu hromádku. -Nechceš vyložit ještě na
ten nový začátek? -láká mě Linda- -Ne díky, radši budu
plynule pokračovat ve stávajících intrikách- nový začátek
bude až s Michalem-doufám že už brzy.-
Zřícení
věže na sebe nenechalo čekat dlouho. V pátek odpoledne jsem
potkala na náměstí Editku zavěšenou do Michala, byli ve skvělém
rozpoložení a něco si povídali. Když mě zahlédli, už z
dálky na mě mávali a nadšeně mi líčili, jako bych byla nějaký
rodinný přítel nebo co, jak měli manželskou krizi kvůli
nějakému nedorozumění s mobily, ale pak se sladce usmířili a
je to lepší než předtím, v sobotu letí do Paříže slavit
výročí sňatku. Že jste neřekli dřív, měla jsem dva
zbytečné poukazy-chtělo se mi říct. Ale neřekla jsem nic. Měla
jsem poněkd stažené hrdlo. Aspoň jsem to zkusila.
Dvě letenky
do Paříže leží v maminčině kuchyni na stole, jak se říká,
jako němé vykřičníky. Ve filmu pro pamětníky by s máti
možná utírala oči cípem zástěry, ale tričko z tržnice
takovým patetickým gestům zrovna nenahrává. -Nikam
neletíme.Jestli chceš vědět proč, zeptej se svého
otce,-
Mlčím, a nechám matku lamentovat. Ze zkušenosti
vím, že je to nejlepší způsob, jak se konečně něco
dovědět Pochopila jsem, že se jedná o nějaký jednorázový
otcův úlet se paní Zlámalovou, rozenou Horákovou. Mou
mysl v současné době dostatečně zaměstnává její povedená
dcerka. -Však v Paříži si to všechno vyjasníte ne?- -To
zrovna. Já s tím starým bláznem nikam nepoletím. Nebudu se
celou dobu dívat na jeho provinilý obličej . Na to už nemám
nervy. Jsi hodná Adinko, že jsi nám dala ten dárek , ale vem si
to a udělějte si hezký víkend třeba s Lindou-když už
nemášmanžela ani přítele-opět imaginární zástěra, matka ke
mně přisunula oba poukazy-jenom leť , Adinko do té
Paříže, beztak co z toho života máš..-Nechápu dost dobře
matčinu potřebu chovat se a mluvit jako prvorepubliková matinka.
Kvůli její zálibě ve filmech pro pamětníky slyším také na
jméno Adina.
Nicméně mám
zase v ruce ty dva zatracené poukazy-s jedním rozdílem-začínám
maličko, docela nepatrně sladce tušit, s kým bych mohla příští
týden stát pod Eiffelovkou.. Nechci to ale zakřiknout.
Když
něco doopravdy chcete, všechny síly vesmíru se spojí, aby vám
pomohly
- Jsem pevně rozhodnutá. Přísahám ,
že použiju jakýchkoliv prostředků na nebi i na zemi, nebo třeba
v pekle abych Michala dostala ze Krysiných spárů.- -Ty
seš tím chlapem úplně posedlá, kroutí hlavou Linda.-Copak je
jediný na světě?- -Pro mě jo- odpovídám rezolutně. -Není
dobré chtít něco za každou cenu, vzpomeň si, jak dopadla ta
dívčina ve Svatebních košilích od Erbena-a to z toho vyvázla
ještě celkem dobře.
Poučení-člověk
nemá nic chtít za každou cenu, aneb, člověče nešťastný,
dostane se t toho, čeho žádáš.-
-Nepleť sem
Erbena a vytáhni radši něco z té tvé ezoteriky-něco co funguje,
samozřejmě- -No tak samozřejmě , jsou tu různé nápoje lásky
a tak, ale to bych asi nedala. Přece jenom ty ingedience by se těžko
sháněly. Ale četla jsem, že mladé cikánky na Slovensku, když
chtěly získat chlapa, tak si ustřihly pramínek vlasů a daly mu
ho tajně do kapsy-a už se ho nezbavily-říkali tomu, že mu
porobily -Kdyby to bylo tak jednoduché- povzdychnu
si.
Síly vesmíru, tak rychle to ani být nemuselo!
-Nechal tady bundu-zamručí šéf hned další ráno a kývne k
věšáku . Prosila jsem ale o pomoc na tolika frontách, že teď
ani nevím, kam mám vlastně směrovat své díky.Popadnu hnědou
koženou bundu, která tam visí jako Michalova relikvie z jeho
poslední návštěvy..zasunu ho co nejhlouběji do vnitřní kapsy
pramen vlasů, který jsem předtím upižlala kancelářskými
nůžkami a přitisknu bundu k sobě. -Já mu ji zanesu- -Šéf
se otočí. -Co blbneš, ta druhá. Tahle je moje.Vyrve
inkriminovanou bundu s mé náruče a navlékne siji. Teď teprve
si všimnu, že není z kůže, ale z podřadné koženky-takovou by
si Michal na sebe nidy nevzal. -Jdu na poštu-oznámí lakonicky a
práskne za sebou dveřmi. Být to v televizním sitcomu, ozve se
teď huronský smích . Ale ve skutečnosti jsem tu zůstala stát
zcela konsternovaná bez smíchu a bez publika.
Horečně
vyťukávám Lindino číslo. -Cože, jestli to jde zrušit? Já
nevím, zo by snad věděly ty cikánky na Slovensku. Ty sis to
nakonec s Michalem rozmyslela? Dalas to do kapsy někomu jinýmu? Já
se z tebe picnu-... Linda přemýšlí .až se mi kouří z mobilu a
nakonec si vzpomene, že zná jednu paní, co provozuje jako
volnou živnost čarodějnictví a jiné služby. Třeba by věděla
, co s tí. Velkou šanci tomu nedávám.
Nemám na výběr
Ve středu
odpoledne jsem , v kožené kabelce vizitku s adresou na čarodějnici,
a s Lindou v závěsu chodila rychlým krokem po Malém náměstí a
hledala číslo 4, než jsem si uvědomila, že na náměstích jsou
domy číslovane za sebou a ne napřeskáčku, jako v ulicích ulice,
uběhlo dvacet minut. Pak jsem se dalších deset minut nemohla
dostat do baráku se žlutou oloupanou omítkou, který se pyšnil
řadou zvonků, z nichž jen několik působilo funkčních dojmem,a
z nich zase jen asi polovina byla opatřena jménem nájemníka.
Konečně vylezl z
domu nějaký floutek v růžové softshellové bundičce s kbelíkem
odpadků.
-Prosím vás,
můžete mi říct-
-Moment-zvedl
důležitě ruku, prosmýkl se kolem mě a zamířil ke kontejnerům
před domem.
S vědomím, že
jdu stejně pozdě a akademickou čtvrthodinku jsem už dávno
přetáhla, jsem se s povzdechem opřela o dveře , nebýt toho, že
mě poměrně nedávno vyléčilo z kouření počínající astma a
iritující nápisy na krabičkách, byla bych si i zapálila. Tak
jsem jen sledovala , jak Růžovka s rozmyslem ukládá jednotlivé
kousky, do patřičných nádob. U kelímku od jogurtu se dlouze
zamyslel.
-Víčko hliník,
kelímek plasty!-zahalekala na něj Linda pro urychlení. . Ještě
chvilku popřemýšlel, než vytřídil poslední kousek podle mého
návodu. -Prosím vás , bydlí tady paní Jelena?-odchytila jsem
ho,když se kolem mě chystal zase rychle projít, , aniž by mi
věnoval pohled.
-Čtvrté
patro-zamumlal pošuk a zmizel v útrobách domu. Taktak jsem se
stačila vmáčknout dovnitř, než zase zabouchnul dveře.Linda
čekala venku jako bodyguard.
Zanedlouho
jsem stála ve čtvrtém patře před bíle natřenými dveřmi jako
v nemocnici s masivní mříží a smaltovanou tabulkou Oksana,
věštby, výklady z karet, osobní poradenství . Dvakrát
jsem krátce zazvonila,za dveřmi to nejdřív nadějně zašramotilo,
ale posléze šramot utichl a na chodbě se rozhostilo ticho.
Vnímala jsem
dopolední klid starého domu, vzdálené zvuky z ulice, a zvláštní
, něco neurčitě známého připomínající puch, jaký už ve
starých barácích bývá. Začínala mě přepadat tíseň.
Když už jsem
byla rozhodnutá odejít, ozvalo se zdola dusání po schodišti.
Vyklonila jsem se přes kovové točité zábradlí a spatřila jsem
z leteckého pohledu nafialovělý klobouk se širokou krempou ,pod
ním rozložité tělo a ruce třímající dvě nákupní tašky.
-Slečna Lesecká?-dofuněla
ke dveřím bytu-
Omlouvám se, že jste musela čekat , V Liedlu měly slevy a bylo
tam děsných lidí. Ale měli máslo v akci, tak jse jich vzala
deset, dám je do mražáku..ale rohlíky mají za tři koruny, to si
radši zajdu do Kauflandu. Kdyby tady v tom stoletém baráku byl
aspoň výtah,,- Jestli se snaží záměrně působit civilně a
nečarodějnicky, tak je to poněkud křečovité, pomyslela jsem si.
Chvíli zápolila se zámkem mříže, kterou byly opatřeny vchodové
dveře.
-už nás dvakrát
vykradli-poznamenala, když se konečně podařilo překonat poslední
překážku a vstoupily jsme do předsíně.
V kuchyni jsem se
vmáčkla za stůl na rohovou lavici, stejnou jakou mají naši
dodnes v kuchyni.
O nohy se mi otřel
velký černý kocour s obojkem na krku. Snažil se vytrvale upoutat
moji pozornost.
-Takže k
věci- Jelena si sedla si proti mně ke stolu a pozorovala mě
zapadlými hnědými očky pod krempou klobouku. Bylo to, jako by mě
někdo pozoroval z ústí jeskyně. -To že něco chceme,
neznamená , že je to co potřebujeme, že? O už vám snad někde
někdo řekl, nebo ne? Poslední dobou to ta nahoře někteří
flákají..odfrkla si znechuceně.- Zvedla oči ke stropu, odkud
se ozývaly tupé rány.
-Nemyslím
tam
nahoře.-zareagovala Oksana-měla trochu cizokrajný přízvuk, jak
jinak.-To se jenom stěhuje nová partaj.-
Tlustý černý
kocour, se uvelebil vedle mě na židli a snažil se mě odtud
vytlačit.
-Mlíko, na
místo-zaječela na něj pronikavě ,až jsem sebou škubla a kocour
se provinile odplížil na omšelou dečku do kouta.
Oksana neztrácela
čas ,vytáhla z kredence balíček karet a začala ho netrpělivě
míchat.
-Takže levou
rukou, od srdíčka, tři krát tři karty do kříže-
Oksana si nasadila
brýle a upřeně do nich zírala do karet.
Nastalo tich
přerušované jen tikáním hodin a tichým kocourovým vrněním.
Když už to
trvalo trochu dlouho, nesmělě jsem si odkašlala.
-Nevím, jestli
vám Linda říkala...-
-Určitě ,nebojte
se , děvenko, já vím proč jste tady! -rozhořčila se Jelena tak,
že jsem se málem odplížila za kocourem Mlíkem. -chcete zrušit
to pitomé kouzlo. To už stejně nejde, to vám můžu říct
rovnou, ale chtěla jsem vám dát nějakou dobrou radu do budoucna,
teď jste mi ale přetrhla niť
a hned tak se zase
nesoustředím! Myslíte že je to jenom tak, napojit se na
univerzum?!-
-Moc se omlouvám,
pípla jsem-
-Můžu vám aspoň
přečíst něco z logru,-pravila čarodějnice smířlivě.
-Nezlobte se, já
už bych snad radši...-začala jsem se zvedat
Chytila mě za
rameno, až to štíplo.
-Tak to teda ne.-
Odešla do
předsíně. Slyšela jsem, jak ve vchodových dveřích cvaknul
zámek.
V kuchyni se
Oksana postavila na špičky a vsunula svazek klíčů do džbánku
bulharským folklorním motivem nahoře na lince.
Pak si s laskavým
úsměvem sedla naproti mě-
Nebudu tady
plýtvat svým čase, aby si to pak slečinka v půlce
rozmyslela-říkám vám, že z tohoto bytu odejdete, teprve až
vyřešíme váš problém. A jestli ho nevyřešíme ,no tak prostě
neodejdete!!-
I takoví už tu
byli-co neodešli..-
Cvakla rychlovarná
konvice, Oksana se otočila k lince
-Ale já bych snad
přece jenom,učinila jsem další pokus,, začínalo být trochu
dusno.
Jelena se
postavila těsně přede mě, konvici s vařící vodou v ruce.
Viděla jsem zblízka každý chloupek jejícho silného srostlého
obočí.
-Nikam-prohlásila
pevným a klidným hlasem.
Atmosfera
houstla.. Pozorovala jsem kostkovaný dekor na voskovaném ubruse, a
přemýšlela , jak z toho ven.
Do čeho mě to ta
Linda zase namočila!
Jelena nekonečnou
dobu seděla naproti mně a měřila si mě zlověstně svými očky.
Klidu mi nedodala
ani sada nožů na magnetickém držáku za jejími zády. Využila
jsem toho, že Jelena šla zalít kávu v miniaturních šálcích a
rychle jsem vytáhla z kabelky mobil. Ještě že mám vypnutý zvuk
tlačítek.
POMOC ! Odeslat
Lindě.
Oksana postavila
na stůl šálky.-Teď mě na moment omluvte, musím pustit kocoura
na balkon,má tam svůj záchod, víte-
Sotva vrzly dveře
od balkonu, skokem jsem se vymrštila po malovaném džbánku, který
skončil ve třech kusech na béžových dlaždicích-sakra-ale klíče
byly moje a dalším skokem jsem už u dveří zkoušela ,který klíč
ze svazku je ten pravý. První nešel zasunout, druhý zase ano, ale
nešlo s ním otočit, pak už jsem nevěděla, který klíč jsem
zkoušela a který ne,a musela jsem začít znova, nakonec mi celý
svazek upadl na zem.
Jelena stála
klidně za mnou .
Je to ten velký s
červeným rozlišovačem.-řekla nakonec-mohla jste se zeptat. -a
když píšete zprávu, měla byste dávat větší pozor, komu ji
posíláte, dodala mimochodem. .-Co je vám do toho, komu
píšu!-vytočila jsem se. Hlavně proto, že před chvílí jsem si
připadala jako akční hrdinka rafinovaně unikající ze spárů
psychopata, a teď když napětí pominulo, tak vlastně, no, poněkud
trapně. -Jen běžte, má milá, ale jediné co vám můžu říct,
a to prosím, zdarma: Věci jsou tak, jak mají být a nesnažte se
je měnit. -Děkuji pěkně za radu-odměřeně odpovím a vložím
svazek klíčů do nastavené dlaně čarodějky S úlevou za sebou
zabouchnu dveře. -Psychopaty opravdu nemám zapotřebí,
jdeme!-popadnu Lindu pod paží. Před domem se ještě otočím.
Za záclonou v
druhém patře mě sledují dvě gamma oči. Zvoní mobil.
František. _Děje se něco? Psala jsi, že potřebuješ pomoc nebo
tak nějak..-
Oksana měla
pravdu.
Měla bych si
dávat větší pozor, komu posílám SMS. -- Posledních pár
dní mám pocit, jako bych se řítila po namrzlém tobogánu.
. Už jen ten
fakt, že si dávám schůzku s někým, s kým už deset let sdílím
téměř společnou domácnost.
Se smíšenými
pocity vstupuji do klubu Metro. Asi bych měla zařadit do svého
jídelníčku víc mrkve,
protože v
pološeru nevidím skoro nic. Očima zabloudím k rohové červeně
polstrované sedačce, kde se lesknou povědomé okuláry.
-Ahoj- František
má před sebou napůl vypité espresso a tváří se tajemně. Se
skrytým povzdechem se podívám na dekorativní hodiny na stěně
zasazené v pomačkané kůži. Dám mu tak hodinku, rozhoduji se, to
nějak vydržím, a ještě stihnu hlavní zprávy..
Trochu jsem v
rozpacích , jestli se mám posadit vedle Františka nebo naproti,
nakonec si sednu vedle, ale nechávám si odstup-mezi nás by se
vešel ještě aspoň jeden účastník tohoto podivného setkání.
Podivného, protože naše role jsou dost nevyjasněné. Jsme tady
jako šéf a podřízená, nebo kamarádi? Pořád ještě zbývá
zrnko naděje, že cikánské kouzlo nefunguje.
S nadpřirozenými
jevy je to taková ošemetná věc. Pokud nedokážete přesvědčit
sami sebe, že neexistují, pokud ve vás zbývá zrnko
pochybností-co kdyby, tak se vám budou pořád plést do života.Ale
v tom zrnku je právě zakopaný pes. Je to asi tak snadné jako
snažit se vědomě nemyslet na růžového slona.
-Takže můžeme,
šéfe, zahájit pracovní poradu-snažím se odlehčit.František
neříká nic.
Umaštěný
kudrnáč sedí opět na baru, hledí směrem k nám, asi přemítá,
jestli bych pro něj neměla nějakou další placenou službičku.
-Jo, porada.
-promluví konečně František.-Takže k prvnímu bodu. Rozepne
batoh, který má pod stolem a vytáhne kytičku fialek. V
listopadu!.-A do háje-pomyslím si a radši bych byla někde jinde.
Mám sevřený krk
a hrudník.
Žmoulám fialky v
ruce, a nevím dost dobře, co říct. Přitom František se na mě
dívá, oči se mu lesknou, a čeká , co ze mě vyleze.
Můj těkající
zrak přejede jako švenkující kamera nejasné reprodukce na
stěnách a za staví se u dřevěného věšáku, na kterém vedle
něčí mírně uválené šusťákové bundy spočívá ta
Františkova téměř kožená. Zamyslím se krátce nad obsahem její
pravé kapsy.
Dále se v mém
zorném poli octne pan Mastná Kudrna.
Možná mu dám
dnes znova vydělat.
-Díky-usměju se
přátelsky-doufám že jsi pro ně nemusel v tomto ročním období
ke dvanácti měsíčkům!-
-Ne , jenom na
náměstí-ale klidně bych šel i dál. Včera večer jsem si totiž
uvědomil jednu věc..-
Polkne a jeho
ruka, žmoulající ubrousek, se přisune k mé asi o pět centimetrů
blíž.
Zapálím si.
Kouření možná nemá mnoho výhod, ale jednou z nich je možnost
únikové činnosti v krizových situacích.Moje ruka se tak
nenásilně ocitne mimo Františkův dosah.
-Tak co je bodem
dva?-usměju se.Možná se mi podaří udržovat rozhovor v rámci
pracovních témat,hodinka uběhne a tradá!
Když si František
odskočí, kývnu na kudrnáče, který se ochotně přibelhá. Až
teď jsem si všimla , že má nějakou vadu chůze-posledně jsem
jeho krok považovala za opilecký.
-Vlasy, v pravé
kapse?-diví se trochu Kudrna nestandartnímu požadavku, ale
dvoustovka, kterou mu vsunu do kapsy, vypadá standartně, takže
bližší vysvětlení nepožaduje.
František se
vynoří ze suterenu, kudrnáč rychle mizí.
-Co ti chtěl ten
bezďák?-
_ale, normální
vopruz, jestli se neznáme nebo co-chtěl se seznamovat.-
_Tipoval bych , že
bude chtít spíš nějaké drobné.-
Nastalá situace
umožní Františkovi sednout si nepříjemně blízko, nevím jak si
slušně odsednout, v tom mi moje kuřácká vášeň nijak nepomůže.
František začíná
mluvit nezvykle tichým , zjihlým hlasem o svých osamělých
večerech, o mých tmavých vlasech, přátelském úsměvu, kterým
ho každé ráno vítám v práci, a že si ani nedovede představit,
že by pracoval s někým jiným.
-Nevím, jestli to
můžu říct-uchichtnul se rozpačitě- ale někdy mi připadá, že
jsme něco jako manželé-
-ono tě to
přejde-myslím si a koutkem oka sleduji mastného kudrnáče, který
nenápadné pajdá k věšáku s Františkovou bundou.
Zároveň
poslouchám Františka a na pozadí mysli mi běží trochu
zneklidňující myšlenky.Že by mi možná František taky scházel,
kdybych měla pracovat s někým jiným, že je to v podstatě hodný
a citlivý člověk, jakých zas tak moc není, a na tu kytaru taky
nehraje zas tak špatně-sakra já přece žádné vlasy v bundě
nemám, tak co se děje!-
-PANE, TO JE VAŠE
BUNDA? -Vytrhne mě z rozjímání barman, který si všiml, že
pobuda šátrá ve Františkově kapse.
-Sem se
spletl-odvětí dotyčný bez rozpaků, podívá se na mě, pokrčí
rameny a odšátrá se pryč.
-Tak příště,
no . -prohodí , když jde kolem nás. František trochu nechápe.
Ještě nějakou
dobu Františkovo tokání vydržím a jakmile se dostanu ke svému
pramínku vlasů tak ho definitivně spálím nebo něco takového a
bude klid. Ty dvě stovky už asi neuvidím, s tím jsem se smířila.
S čím jsem se
smiřovala hůř , byl fakt, že jsem Františka ten večer už
nemohla dostat z hlavy.
Když jsem ráno
jela do práce, téměř se mi podlomila kolena, při představě, že
ho maximálně za dvacet minut uvidím.
U vchodu jsem
vydolovala klíče na kožené šňůrce, a připadalo mi, že
odemčení bezpečnostního zámku trvá celou věčnost. V tom začal
houkat bezpečnostní alarm jako splašený. Nechápajíc jsem
vyťukala číselný kód, abych ho umlčela, a vstoupila dovnitř
prodejny. Bylo tam prázdno jako v Gándhího lednici. Na pultě
ležel bílý list papíru. Skočila jsem po něm.
Jenom zapomenutý
dodací list.
Našla jsem v
kontaktech Františkovo číslo. Nekonečné vyzvánění, pak
hlasová schránka.Zkouším to znovu, tentokrát se ozve nezřetelné
mumlání, ze kterého posléze vyrozumím , že Františkovi nějak
není dobře a dnes nepřijde.
Otvíráme až za
hodinu.
Vlastně jsem u
Františka doma nikdy nebyla. Nebyl jaksi doposud důvod.
Pomalu, protože
přitom dost přemýšlím, pozhasínám znova všechny zářivky,
zakóduju alarm a zamknu. Teprve za přechodem si uvědomím, že
jsem mohla dát na dveře aspoň nějakou vysvětlující ceduli, aby
zákazníci zbytečně nelomcovali dveřmi.Ale už to nechám být.
František bydlí
překvapivě ve vile se zahradou. Znala jsem samozřejmě jeho
adresu, ale tak nějak automaticky jsem předpokládala, že obývá
nějakou garsonku v bytovkách , které se nacházely ve stejné
čtvrti jako řada prvorepublikových vil.
Stojím před
kovanou brankou se dvěma zvonky. Na jednom bylo nějaké napůl
smazané jméno
S...ná, .a na
spodním fixkou napsáno FRANTIŠEK SNÁŠEL-nezvoní, volejte
605003383. Prozváním hodnou chvíli se nic neděje, až se nakonec
v zarostlé zahradě ozvou šouravé kroky v neshrabaném listí.
_Panu Snášelovi
není dobře a nikoho nepřijímá-prohlásí odměřeně Oksana,
aniž by se obtěžovala
otevřít branku. Má na sobě modrou pracovní zástěru a gumové
rukavice.
-Pokud by vás zajímalo, co zde dělám-/to by mě teda sakra
zajímalo/-starám se panu Františkovi o zahradu. Nějak si
přivydělávat musím, když jsou i takoví , co mi třeba za dobrou
radu ani nezaplatí..-
Pravda , při útěku před psychopatem málokoho napadne , že by
se s ním měl nejdřív nějak finančně vyrovnat.
-Nezlobte se, ani jsem si neuvědomila,-vytahuju peněženku a
poslední dobou obligátní dvoustovku. Strčí si ji do kapsy u
zástěry.
-Nezlobte se, ale nepřipadá mi, že by skutečnost, že Františkovi
pečujete o zahradu, jakkoliv zakládala právo rozhodovat, kdo může
Františka navštívit a kdo ne. Nehledě k tomu, že jsme spolu před
chvílí mluvili a přál si, abych přišla.Takže kdybyste laskavě
dovolila-
Asertivně jsem vzala za kliku branky, a chtěla sebevědomě vplout
dovnitř.
Klika mi zůstala v ruce a její zrcadlové dvojče se válelo na
druhé straně branky v trávě.
-Chtělo by to tady víc udržovat,ale já to všechno nestíhám .
-Prohlásila Oksana a odkráčela neudržovanou cestičkou z plochých
kamenů zpět do domu..
Chvíli jsem stála s půlkou kliky v ruce, pak jsem ji položila na
nízkou zídku. Opravdu nízkou. Snad proto byla její horní plocha
osázena střepy zalitými do betonu.
Sáhla jsem na jeden z nich špičkou prstu.Nebyl to příjemný
pocit.Pokud mě před chvílí letmo napadlo , že bych naštvala
bábu a dostala se do domu nějak ilegálně, teď mě tato myšlenka
přešla.
Zvláště při pohledu na moje předražené silonky, které měly
údajně vydržet třikrát tolik ne ž normální, ale střepy by
asi nedaly.
.Impulsivně jsem se otočila k odchodu, s dobrým pocitem, že se
přece jenom dokážu rázně rozhodnout-poslední dobou se mi to
daří čím dál častěji.o. Po dvou krocích mě napadlo, že teď
Františka asi delší dobu neuvidím a tato myšlenka mě opět
zcela překvapivě rozlítostnila.
Vytáhla jsem znova mobila vytukala Františkovo číslo. Znovu
dlouhé vyzvánění-třeba mu není dobře, spí a já ho zbytečn ě
otravuju.
Po zapnutí hlasové schránky jsem hovor ukončila.
Poté pípla esemeska-ČÍSLO 605 003 383 vás žádá o zavolání
zpět.
Zřejmě nemá kredit. Takže znova, po dvou zazvoněních někdo
telefon zvedá, ozývá se nějaký šramot,
Hovor ukončen.
Tady něco nehraje, děvče pomyslela jsem si a měla jsem pocit že
mezi osrdečnicí a srdečním svalem se mi udělalo něco jako
rychle tepající dutina.
Přesně tento pocit mívám, když podvědomě tuším průšvih a
nechci si to připustit.
Znova prozváním a skoro vydechnu úlevou, když se vyzváněcí tón
přeruší a někdo to konečně vezme.
-Vypadni-
Cizí bezvýrazný hlas bez jakéhokoliv zabarvení. Mohl to být
zrovna tak František jako-..kdokoliv jiný.....
Myšlení se mi pojednou přepnulo na autopilota.
Vyhoupla jsem se na zídku a zkoumala zrakem prostor osázený
střepinami. Nebyly v jedné řadě, ale pokrývaly v souvislém pásu
celou půlmetrovou šířku zídky.
Vzpoměla jsem i na fakíry, kteří si klidně lehnou na desku plnou
ostrých hřebíků. Je to prý záležitost správného rozložení
váhy, tvrdí Linda.
Položila jsem opatrně jednu nohu na nebezpečnou plochu a
testovala. Podrážka se v místě nejvív vyčnívajících hrotů
trochu prohnula. Cítila jsem jejich špičky jako mírný tlak,
který se nebezpečně zvýšil, když jsem na pravou nohu přenesla
váhu a a zhoupnutím přidala i levou.
Teď
jsem dřepěla na ježaté zídce a snažila se udržet rovnováhu,
což se mi asi dvě vteřiny dařilo,
než jsem ji definitivně ztratila a moje pravá ruka nejdřív
zašátrala do
prázdna
a nalezla útočiště na okraji zídky, kde byla sice už jen cihla,
ale jeden z větších střepů který nebyl zasazený zcela kolmo mi
projel dlaní téměř skrz.
Teď
jsem sice nabyla ztracené rovnováhy, ale za cenu toho, že jsem
zůstala trčet nabodnutá na zídce jako slanina na špízu.
Zopakoval
jsem si v duchu všechna neslušná slova, včetně těch, která
jsem použila naposledy na základce.
Ještě
chvilku a začnou houkat policejní sirény. Po druhé straně
chodníku procházel starší pán s kokršpanělem.
Snažila
jsem se tvářit nenápadně a spokojeně, jakože tady provozuji
nějaké svoje hobby nebo něco takového.
Kokršpaněl
naštěstí zaměstnal pánečka tím, že našel v trávníku
nějakou humusoidní věc
a
on se ho snažil usilovně přesvědčit, aby se jí vzdal, takže mě
přešli bez povšimnutí.
-Fuj je to-zavolala jsem za nimi ještě polohlasem .
Mohla bych si zdravou rukou vytáhnout mobil a zavolat pomoc. Problém
je opět v objasnění důvodu mého výskytu na zídce. Z a
druhé-volat o pomoc? Totéž. Pravděpodobnost, že narazím na
zcela flegmatického a nevyptávajícího se náhodného
kolemjdoucího, ochotného pomoci, je minimální.
Pokud se pokusím vytáhnout střep z rány, pravděpodobně
vykrvácím .To se nesmí.Je to stejně přísně zapovězeno jako
dělení nulou. To si pamatuji z kurzu.
Uchopím střep zabodnutý v dlani druhou rukou a lehce zapáčím.
Poznávám, že jeho odlišný sklon je způsobený tím že omítka
v těchto místech je dost zvětralá. Uvolní se nečekaně snadno.
Se střepem stále zabodnutým v ruce se skoro skutálím na druhou
stranu zídky na nízký trávník.
Tak se asi musela cítit Alenka v kraji divů, když se konečně
ocitla v té zahradě s chladivými vodotrysky.
Radost mi trochu kalil střep, který pořád ještě výhružně
trčel z mé ruky.
Vem to čert , pomyslím si a začnu střep pomalu, pomaličku ,
tahat po milimetrech ven Čekám, kdy se objeví gejzír tepenné
krve. Nic takového se nestalo, z rány nakonec vytekl jen tenký
červený pramínek, takže jsem ani nemusela použít své drahé
silonky jako škrtidlo, jak jsem měla původně v plánu. Ovázala
jsem ránu kapesníkem a rozhlédla se konečně po zahradě.
Naštěstí mě částečně zakrývaly keře maliníku, za kterými
jsem se mohla případně přikrčit, ale Oksana naštěstí nebyla
stejně v dohledu. Jen z druhé strany zahrady, v části skryté za
domem, se ozýval zvuk zahradní sekačky.
Rozhodla jsem se kráčet zpříma a důstojně , jako bych sem
odjakživa patřila. Kdybych náhodou někoho potkala, určitě bude
tak snažší zdůvodnit mou přítomnost na zahradě,než kdybych
se ploužila kolem zdi domu, přískokem vpřed. I když momentálně
mě stejně žádné rozumné zdůvodnění nenapadá.
Zvuk sekačky mezitím ustal, což mě mírně znepokojilo, ale
naštěstí jsem se ocitla před vchodem do domu, dveře byly jenom
přivřené.Vešla jsem do chodby páchnoucí plísní, která
potřebovala už dávno vymalovat. František asi svému domu
nevěnuje moc péče, pomyslela jsem si. Hlavně že si platí
potrhlou zahradnici.
Je snad ještě něco dalšího, co o něm nevím po těch deseti
letech každodenního soužití?
Ze stropu se odloupl kus omítky a se šustěním spadl na zem.
Smetla jsem si z vlasů zbytky plesnivého vápna a vydala se po
dřevěném prošlapaném schodišti do prvního patra. Už venku
jsem si všimla, že jeden z pokojů v tomto patře má zatažené
závěsy.
Hned naproti schodiště mě uvítaly dveře otevřené dokořán do
tmy jako vchod do kinosálu.
Copak asi dnes dávají?
Vstoupila jsem obezřetně dovnitř. První , co jsem v přítmí
spatřila byla široká manželská postel z masivního dřeva a na
ní klidně oddychující František.
Na nočním stolku stál velký keramický hrnek, nejspíš s čajem.
František má virózu a léčí se klidem na lůžku. Banální
záležitost. Přemýšlela jsem, jak se odsud nenápadně vytratit,
neboť v lepším případě budu muset svou přítomnost vysvětlovat
Františkovi.
V horším případě...detail, který jsem předtím v přítmí
nepostřehla, mě přiměl odložit můj odchod na neurčito.
František měl obě ruce připoutané k pelesti.
Ještě ke všemu, aniž bych slyšela jakékoliv vrznutí schodů,
najednou za mnou stála Oksana.
-Mohla byste mi to prosím nějak vysvětlit?-
-Vzhledem k tomu, že se nacházíte v cizím domě, kam vás nikdo
nezval, měla bych spíš požadovat vysvětlení já. Ale na důkaz
mě dobré vůle-co potřebujete vědět?
-Mávla jsem konsternovaně rukou směrem k poutům-
-Pan František měl vysokou horečku a házel sebou, měla jsem
strach, že spadne s postele a ublíží si. Tak jsem ho připoutala.
V nemocnicích se to u neklidných pacientů dělá běžně.
Až na ta pouta, která vypadají jako ze sado maso salónu.
,pomyslila jsem si.
Ta se asi v běžných zdravotnických zařízeních zas tak
nepoužívaji.
-Pro jistotu jsem mu uvařila ještě směs zklidňujících bylin,
aby se vyspal. Až se probudí, bude jako rybička,dodala Oksana a
bez jakéhokoliv přechodu nebo upozornění vyšla ven, práskla
dveřmi a otočila klíčem.
Ve tmě , které se nevím proč říká egyptská , se ozývalo jen
tikání hodin
Posledních pár let mi trvá poměrně dlouho, pokud se dostanu do
nečekané situace, než se v ní zorientuju. Tahle byla ještě o
něco nečekanější, než jakákoliv nečekaná situace, která
mě kdy nečekaně...začaly se mi trochu plést myšlenky.
Už podruhé dnes jsem si připadala jako Alenka v kraji divů,
tentokrát jak o když padala tou králičí dírou a nevěděla ,
kam dopadne.
Nestává se tak často, aby se člověk ocitl zamčený potmě v
neznámé místnosti s šéfem připoutaným
k posteli- tedy možná že někomu se to stává často ,
ale já nejsem ten případ.
Ještě včera ráno jsme společně vybalovali polštáře s dutým
vláknem a všechno bylo tak normální!
Běžná
skutečnosti, vrať se mi zpátky, já už budu hodná!
Z rohu, kde stála postel se ozval povzdech.
-Františku?-
-vypadni ať nehoníš vlka jak ten trouba..-šeptal František
ta sova tomu moc nepomůže-prohlásil rezolutně nahlas-
Hrnek s Jeleniným čajem stál pořád ještě na stolku a šířil
po pokoji vůni, která mi něco vzdáleně připomínala. Něco mezi
půdou, na které se suší seno a terpentýnem.
Blouznění z horečky? Sáhla jsem Františkovi na čelo. Bylo
studené.
Vzala jsem do ruky hrnek a přičichla k jeho obsahu. Začaly mě
trochu štípat oči a obrysy nábytku, matně viditelné ve světle
pronikajícím skrz závěsy, nabyly výhružného tvaru.
Zatřásla jsem hlavou a položila hrnek rychle zpátky na stolek.
Mrkla jsem po očku na Františka. Ležel s otevřenýma očima,
které se ve tmě trochu leskly.Jeho brýle ležely na nočním
stolku vedle hrnku. Zdálo se, že mě pozorují.
Závěs se nepřirozeně pomalu pohyboval v průvanu.
Usilovně jsem se pokoušela vzpomenout, kdo je ten chlap na posteli.
Pojednou všechno zapadlo s cvaknutím do správné drážky a
realita se opět zaostřila.
František stále blábolil něco o sovách, ale už jen polohlasem,
zdálo se že usíná.
Vzala jsem ho za ruku, připoutanou k pelesti. Byla studená jako
led, na zápěstí jsem cítila nitkovitý tep. Nehty měl pečlivě
upravené, přes hřbet ruky se táhnul dlouhý škrábanec.
Vzpoměla jsem si na své zranění ze zídky a v dlani mě ostře
bodlo.
Pelest byla ze dvou prken nad sebou. Zapáčila jsem oběma rukama,
nedbajíc na pronikavou bolest v té pravé, a prkno celkem bez
odporu povolilo vyvlékla jsem pouta a položila Františkovi ruce
podél těla.
Potom mě přepadla smrtelná únava, lehla jsem si na druhou část
manželské postele a tvrdě usnula.
Probudil mě František sklánějící se nade mnou.
, František se skláněl na de mnou .
-Naše druhá společná noc.-zašeptal
Zavřela jsem zase oči v naději, že zazvoní budík a probudím se
ve své posteli.
Nicméně realita zůstávala stejná. Potemělý pokoj, naplněný
tou divnou vůní, vylomené prkno z postele, ležící v koutě
společně s kovovými pouty. A samozřejmě František, který seděl
na posteli v lotosovém sedu a nic neříkal.
-Kolik může být hodin?-protáhla jsem se, s vnitřním
rozhodnutím, že když se svět kolem rozhodl být absurdní, já mu
v tom nebudu nijak bránit.Nemám na to sílu. Z nějakého důvodu
jsem si připadala bez vůle a elánu jako mokrý hadr na podlahu.
Celé tělo jsem měla těžké jako po zvlášť vydařeném
autogenním tréninku.
-Nemám tušení. odvětil František. Pro pořádek, kdyby ses mě
chtěla zeptat, jak tu dlouho jsem ,jak jsem se zde ocitl a co tady
vlastně dělám, pak ti k tomu nemůžu říct zhola nic.
Poslední, co si pamatuji, bylo že mi Oksana tvrdila, že mám
počínající virozu a vnutila mi nějaký bylinkový čaj.
Jestli to bylo před týdnem nebo před měsícem...-podle toho, jaký
mám hlad, je to spíš dýl.._
Taky bych něco pojedla.
Nehledě na to, že použít plechový nočník v rohu místnosti mi
připadalo před nadřízeným žinantní. Jestli se tady zdržím
ještě půl hodiny, zábrany budou muset stranou.zhrnula jsem závěs
na okně.
-Mříže-poznamenal lakonicky František. Nechal jsem je tam dát,
když mě loni o dovolené vykradli.-
Zalomcovala jsem klikou. Mosazné kování vypadalo bytelně, stejně
jako masivní dřevěné dveře.
Stejně jako všechno v tomto domě.
Potřásla jsem hlavou a vylovila z kabelky mobil.
Nejjednodušší řešení napadají člověka až naposledy.
Volám Lindu, tradičního přítele na telefonu. Vyzváněcí ton
přeruší ostrý zvuk signalizující vybitou baterii. Vždycky,
když začne baterie hladově vřískat, zbývá ještě aspoň
hodina než se úplně vybije.
V tomto případě, jak jinak, displey pohasne téměř okamžitě.
Zkouším telefon znova zapnout, naběhne úvodní motiv barevných
podzimních listů a pak zase všechno zčerná.
-Nabíječku tady asi nemáš, ptám se s nevalnou nadějí
Františka. Nečekaně sáhne do nočního stolku a podá mi
nabíječku.
Kdyby se
všichni výrobci mobilních telefonů domluvili na stejném způsobu
nabíjení, ulehčili by mnohým lidem život. A některým možná i
zachránili.
Zoufale se pokouším nacpat konektor Františkovy nabíječky do
miniaturního otvoru v mém telefonku. Připadá mi, že František
sleduji moji činnost s téměř úchylným zájmem.
Ještě k tomu moje útroby se začínají hlásit o svá práva.
Přinutím Františka, aby se otočila strčil hlavu pod polštář a
s povděkem použiji plechovou nádobu našich předků. Naštěstí
má i víko.
Už můžeš, zahalekám na Františka a vzápětí oba sedíme nad
nekompatibilním telefonem a nabíječkou.
František náhle vyskočí vytáhne odněkud rezavý zavírací nůž
a nekompromisně upižlá z nabíječky koncovku.
-Nejsem žádný elektrikář, ale moc se mi to nezdá.-poznamenám,
spíš pro formu.
Z nabíječky trčí dva obnažené drátky, které František s
maximální opatrností zasune do zdířky. Poté co s neméně
soustředěným výrazem zasune nabíječku do zásuvky,ozve se se
zajiskřením krátká dutá rána.
-Jsme bez proudu-poznamená celkem zbytečně František
–
Ležíme nejspíš už několik hodin vedle sebe na posteli a hledíme
do stropu se štukovým dekorem.
Probrali jsme snad už stokrát všechny možnosti, jak se odsud
dostat.
Zbývá nám jen doufat, že v Oksanině psychopatické mysli se něco
pohne a vysvobodí nás, dřív neš tady bídně zahyneme hlady a
žízní- ne na poušti nebo v pralese, ale zde uprostřed vilové
čtvrti.
Venkovní svět mi připadá čím dál tím víc vzdálený a
neskutečný. Ráda bych věděla jestli nás někdo venku postrádá.
Pokud by byl někdo natolik důvtipný a hledal mě nebo Františka v
tomto domě,
Oksana by ho dozajista odpálkovala dřív , než by se dostal do
zahrady.
Napadla mě zoufalá myšlenka. Trosečníci posílají vzkazy v
láhvi, já můžu složit papírovou vlaštovku a popsat na ní naši
bezvýchodnou situaci.
František otráveně poznamenává, že i kdyby byl někdo natolik
dětinský, že by sbíral na ulici papírové vlaštovky, a kdyby ho
nakrásně napadlo, zkoumat, co je na vlaštovce napsáno, těžko to
bude brát vážně. Kromě toho pravil, že by rád viděl způsob,
jakým hodím vlaštovku tak , aby doplachtila deset metrů přez
zídku a nezůstala ležet v zahradě na trávníku.
Odoivěděla jsem mu dotčeně, ať tedy vymyslí něco lepšího.
Stejně jsem posléze nenašla v kabelce ani papír, ani cokoliv ,
čím by se na něj dalo psát.
Co mě ale dost potěšilo , byl nález čkoládové figurky
Mikuláše, kterou jsem nosila v kabelce už bůhvíjak dlouho. Na
etiketě zespodu byl nápis-Vánoční muž-100 g.
Rozdělili jsme se s Františkem spravedlivě o vánočního muže,
což mu mírně spravilo náladu.
Santa Klaus se prý spouští komínem do krbu, aspoň v Americe,
poznamenal.
Chvíli mlčel a mačkal staniol z figurky do kuličky.
-HO ho ho!-vykřikl najednou, až jsem sebou trhla
-Santa naruby!-
Polekala jsem se, že Oksaniny bylinky začaly zase působit.
Františkovi zářily oči, opakoval stále-Ho ho ho! A ukazoval do
rohu místnosti.
Byl tam krb.
Strčila jsem hlavu dovnitř a podívala se do otvoru, který
končilasi dva metry nahoře malým kolečkem světla. Hlava projde
určitě, ramena taky, dál se uvidí Já bych mohla projít,
František asi těžko. Dostanu se ven a přivolám pomoc
Poprvé v životě jsem zažila, co je to klaustrofobie. Když mi
František pomohl vsoukat se do otvoru, kde mě ze všech stran
obklopovalo těsně komínové obložení, takže jsem se nemohla
skoro ani nadechnout, propadla jsem panice. Udusím se, chci zpátky,
řvala jsem, až se to komínem dutě rozléhalo. Ale zpátky už to
nešlo, jediné, co jsem mohla dělat, bylo posunovat se pomocí
kolen zapřených o vnitřek komína pomaličku směrem vzhůru.
Mihla se mi před očima groteskní představa obtloustlého Santy
jak ladně sjíždí komínem s pytlem dárků. To bych ráda viděla.
Asi půl hodiny jsem se nepatrně posunovala, světlo nahoře se
pomalu přibližovalo.
Rozhodla jsem se to urychlit a vší silou jsem se odrazila lokty a
koleny od obložení. Něco mě praštilo do hlavy, až se mi zatmělo
před očima.
V komíně byla nějaká nesmyslná kovová mřížka. Jaktože jsem
si jí předtím nevšimla?
Tak tady asi umřu , zavěšená v komíně jako kus uzeného. Zpátky
už to nejde , ani na to nemám sílu.
Dala jsem se do pláče.Před očima se mi zatmívalo, a začaly se
mi vybavovat různé výjevy z měho života.
Zrovna teď, když všechno začalo vypadat nadějně, má být
konec. Michala jsem sice nezískala, ale ten pocit, který jsem
nedávno zažila, že když člověk opravdu chce, dokáže všechno
na světě, ten stál za to. Kdybych se odsud náhodou dostala, teď
vím zcela určitě, že získám kteréhokoliv chlapa na světě.
Včetně Michala, jehož obraz mi ale poněkud blednul a na jeho
místo se v mé mysli tlačil František,
který v reálu klečel s hlavou v krbu a povykoval-jak to jde, to
dáš, věřím ti!a tak podobně.
Trochu jsem se nahrbila, aby mezi mřížkou a mou hlavou vznikla
mezera, zavřela jsem oči , nadechla se a vší silou vrazila hlavou
do mřížky. Zatmělo se mi znova před očima, přesvědčila jsem
se, že hvězdičky kolem hlavy nejsou jen výmyslem autorů
kreslených seriálů. Začerstva, než si to rozmyslím, jsem manévr
zopakovala. Mřížka tentokrát vyletěla asi pět centimetrů
nahoru a poté se pomalu sunula komínem dolů, kde se ozval tlumený
výkřik.
Nevěnovala jsem mu pozornost a s novým elánem se sunula centimetr
po centimetru k ústí komína.
Po nekonečně dlouhých minutách jsem se dostala k k okraji komína.
Zachytila jsem se prsty za okraj a z posledních sil přehodila jedno
do krve sedřené koleno přes okraj. Nějakým zázrakem se mi
podařilo vyhoupmout se nahoru a vzápětí už jsem seděla na
komíně jako čáp a rozhlížela se po krajině.
Srdce mi bušilo jako Car Kolokol, ale na oddech jsem neměla moc
pomyšlení, při představě, že František možná leží
polovinou těla v krbu, omráčený litinovou mřížkou.
Zvážila jsem svoje možnosti, co se týče šplhání po
hromosvodu, a rychle jsem tuto možnost zavrhla
po zjištění, že vypadá velmi chatrně, a jeho připevnění k
vnější zdi je nevalné-vlastně tam jenom tak volně povlával.
Všimla jsem si, že kestřeše domu dosahuje větev starého
ořešáku. Byla dostatečně silná, aby mě unesla, ale mezi okapem
a větví bylo asi deset centimetrů.
Šlápla jsem s obavou na zrezivělý okap a s žuchnutím se
posadila obkročmo na větev. Přísunem jsem se dostala až ke
kmeni,odkud se dalo jako po schůdkách sestoupat do nižších
pater stromu.
Pak už zbývalo jenom jako poslední hrdinský čin dnešního dne
seskočit asi z dvoumetrové výšky na trávník. Dřepěla jsem na
větvi a odhodlával se ke skoku, ale stará větev to rozhodla za
mě, když se pode mnou s prakotem rozlomila a já zůstala ležet
pod stromem na zádech , popadajíc dech.
Ani nebyl čas přemýšlet, jestli držím pohromadě. V rámci
svých možností jsem se rozběhla zpátky do domu, zdolala schody
do druhého patra. V zámku masivních dveří trčel klíč .
Otevřela jsem dveře.
František stál u postele a držel se za hlavu.
Aniž bych o něčem přemýšlela, vrhla jsem se mu do náruče a
dnes už podruhé se rozplakala. Tentokrát úlevou.
Po nekonečném utěšování a vzájemném ujišťování, že jsme
oba v pořádku, jsme se rozhodli opustit dům a zavolat nějakou
pomoc. Houkající sanitka je přesně to, co Oksana zrovna
potřebuje, na tom jsme se shodli oba. Jenom ji nesmíme vyplašit.
Scházeli jsme opatrně po schodech.
-A sakra-utrousil František.
Na prvním odpočívadle stála Oksana a očekávala nás. Neměla
zástěru ani rukavice, ve svém kloboučku a něčem, co by v
dřívějších dobách nazvali cestovním oblekem, vypadala spíš
jako Mary Poppins před odletem. Usmívala se.
Instinktivně jsme couvli.
-Konečně -prohlásila-t o aby jeden pohledal, takové dva idioty,
kteří jsou deset let denně spolu
a nedojde jim, že patří k sobě. Zvlášť tomu jednomu. Podívala
se na mě -
Pak s tím má člověk práci a lítání aby jim to došlo a ještě
by na něj volali sanitku. S takovým džobem mi příště všichni
můžou...-
Běžte už oba dva do háje.-
Obsah jejího proslovu byl v ostrém protikladu s mírným
tonem její řeči, a neuvěřitelně laskavým pohledem. Přistoupila
ke mně a zasunula mi zpocený pramínek vlasů za ucho.
-Doufám, že už víš co chceš-pohladila mě po tváři.
Divali jsme se , jak schází po schodech potom jsme slyšeli
vzdalující se kroky na cestě a klapnutí venkovní branky.
Pak jsme se vydali do kuchyně udělat si konečně pořádnou
snídani na vidličku
Namrzlý
tobogán po několika lomených zatáčkách, obnášejících časté
a vášnivé schůzky a vzájemné nečekané poznávání nás
vyplivl v této malé přátelské pařížské kavárně s výhledem
na eiffelovku.
František mi pod
okrajem bílého ubrusu neustále tisknul koleno, ale mě to kupodivu
vůbec nevadilo.
Pořád jsem
nedokázala pochopit, jak jsem ho těch deset let mohla přehlížet.
Teď jsem na něm
shledávala úžasným naprosto všechno.
Ddokonce i laciná
koženková bunda, ve kterém pořád ještě ústřižek mých
vlasů. i
Nebýt jeho,
mohla jsem teď místo v pařížské kavárně místo Editky sedět
v obýváku vedle Michala.
Představa, za
kterou bych před měsícem dala život.
Když jsme se
procházeli kolem Seiny, sundal jsem klobouk. Chvilku jsem si ho
prohlížela .Je fakt děsný pomyslela jsem si a obloukem ho hodila
do řeky. Než se úplně potopil , vypadal jako pitoreskní odraz
fialového západu slunce na hladině.
Zasunula jsem ruce
do kapes tvídového kabátku. Mou pravou ruku zaujal nějaký
chomáček. Vytáhla jsem ho na světlo ,abych si ho prohlédla.
Na Františkově
hlavě nezbývalo už příliš materiálu ke srovnání, ale vzorek
,který jsem držela v ruce jsem držela v ruce,by s ním dokonale
splynul.
František
kráčející dva kroky přede mnou se otočil.
Rychle jsem
zasunula pramínek zpět do kapsy .
. -Madam-,podala
mi ji květinářka s malou úklonou kytičku s levandulí, kterou mi
František koupil dnes už potřetí a upřela na mě oči s
předlouhými řasami.
-Madam?-oslovila
mě polohlasem, když jsme odcházeli.Otočila jsem se.
-Toute a ordre,
nespa?-
-Co říkala?-ptal
se František-
-ale prý,jestli
je všechno v pořádku _usmála jsem se.
-A je?-vzal mě za
ruku
Mlčky jsem
přikývla.
Svět byl v
pořádku.
Aspoň prozatím.
Život si
většinou žije svým vlastním životem, jakkoliv se mu snažíme
do toho zasahovat. Někdy se může zdát, že si svůj osud řídíte
sami, ale nevěřte tomu. Je to jenom taková berlička pro nás,
lidi, abychom si nepřipadali jako kus větve zmítané v poudu řeky.
Ostatně už jste někdy viděli větev, která by se rozhodla plout
v protisměru?
Tak se nechte
unášet proudem a užívejte si to.
Ono to nakonec
vždycky nějak dopadne.
Vaše
Adriana ´ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
|