II. kapitola
Elvíra a Adrien
Včera přišel Adrien Brody. Zmateně se rozhlížel kolem, po krátkém váhání zamířil ke mně. S potížemi skrýval nervozitu i po několika sklenkách. Hned jsem se ho na to zeptala, tedy jestli je to on, holky se udiveně otočily a někdo se uchechtl, já jsem si v tu chvíli nemohla pomoct a taky mi to přišlo jako dobrý úvod na uvolnění atmosféry. Podíval se na mě i s tím jeho typickým smutným úsměvem, tentokrát ale byl ještě smutnější ve své opravdovosti, až jsem na chvíli přestala dýchat.“ Přesně, kývl hlavou. Vidíte, to mi ještě nikdo neřekl, ale vystihla jste to přesně.“ Najednou mi přišlo líto, že jsem mu svou spontánní poznámkou nějak způsobila ten podivný smutek. Čekala jsem nejspíš, že se zasměje.
Cestou na pokoj jsem se snažila působit co nejprofesionálněji, i když jsem se v duchu třásla nadšením, že si vybral právě mě…Adrien usedl na postel potaženou červenou sametovou dekou, prohlížel si mě zvědavě, ale každou chvíli uhnul očima před těma mýma, hned mi bylo jasný, že je totálně nezkušenej. „To bude dobrý. Uvolněte se, udělejte si pohodlí.“ Příjemně jsem se usmála, sedla si vedle něj a přes tenkou látku jsem cítila jeho husí kůži. Vzpamatuj se, opakovala jsem si, ale pořád jsem nemohla naskočit do svých zajetých kolejí. „Nikdy nepřipusť, abyses něčemu divila nebo se dokonce cítila trapně, normální musí být pro tebe úplně všechno“ buší mi do hlavy jedna z prvních vět, kterýma mě kolegyně Barča zasvěcovala do „řemesla“. Postupem času jsem se zocelila a bylo čím dál míň věcí, který by mě zaskočily. Až teď. Abych zahnala rozpaky, pomalu jsem ho hladila zádech přes bílou košili. „Víte, Brodyho já miluju, je to můj oblíbený herec, jste mu tak moc podobný, to se divím, že vám to ještě nikdo neřekl..znáte ho? Třeba v Pianistovi je úplně úžasnej…“ překotně jsem ze sebe sypala.. díval se na mě už zase smutně, měla jsem dojem, že chce něco říct, tak jsem se odmlčela a čekala. Pod mými doteky se zřetelně uvolnil. „ano, odjakživa jsem si přál být pianistou“ špitl stydlivě. „Místo toho obrušuju klíče v krámě a tak strašně mě to nebaví, ale nějak se uživit musím. Šetřím si na podnájem, abych mohl vypadnout z domu..“ „To děláte dobře, soužití s rodičema vás málokdy nakopne k něčemu velkýmu“ řekla jsem. „Ano, naprosto souhlasím.“ Odhodlal se: „Můžete mě prosím namasírovat?Přitom by se mi líp povídalo.“ Dojímal mě čím dál víc. Najednou se mi pod rukama spontánně rozpovídal a pak už šlo všechno úplně hladce jako nikdy předtím a zažila jsem něco, čemu už jsem dávno přestala věřit. Nechala jsem se na chvíli unést myšlenkou, že v momentě setkání dvou duší, které k sobě patří, se stírá všechno ostatní. Slyšela jsem ho oddychovat vedle sebe a kradla si ještě pár takových okamžiků. Zvedl ruku a dotýkal se mých vlasů, zamovával do nich prsty. „Jsi tak nádherná. Jsem šťastný, že jsem narazil zrovna na tebe, představoval jsem si to mnohem hůř, většinou je to poprvé obráceně, ne?“ Otevřela jsem oči a odtáhla se. „To si jenom myslíte, až budete mít nějaké děvče rád, bude to teprve krásné, uvidíte“ řekla jsem pevně a vstala. Červená knihovna se zaklapla, ale Adrian se probudit nehodlal, ležel stále bez hnutí na posteli náhle tak svěží a bezstarostný,se zorničkama rozšířenýma, teď jsem uhýbala já. Významně jsem pohlédla na hodinky - klapnutí je určeno i jemu v podobě velké ručičky za dvanáctkou, uspokojený Adrien už musí odejít a mě by mělo těšit, že svou první zkušenost zažil příjemně…Musím umlčet tu hloupou otázku, proč jsme se museli potkat zrovna tady, jinak by mě to mohlo opravdu bolet.
Díval se na mě, jako by tušil, co se mi honí hlavou a neochotně se zvedal. „Aspoň mi řekni, jak se jmenuješ? Zaprosil a pohladil mě prstem po tváři dřív, než jsem stačila uhnout. .“ Říkám si Elvíra“. „Elvíra“ opakoval moje jméno s posvátostí. El-víra a pak dodal Ty jsi Víra, El. Nuceně jsem se usmála rychle vyběhla na schody jako první, aby ten střípek neměl šanci se ve mně usadit.
|