Starý Krym sežehlý úpalem zůstal krok za námi. Jak se s ním rozloučit? Vydat se od vln a zrcadel do mlh a dešťů? Od něžné linky pohoří, od přetékajících trhů, od divů pradávných dob?
Dítě dvou moří předvídavě uspalo sopky a hebce vystlalo náruč pro lodě spěchající z dálek. Krym s pláty silného zlata na dně porostlém koráby z pohádek. Nedopočítáš se žuly, jež k sobě poutá dvě nedohledné hladiny. Kavyl mi šeptá bylinu o tom, jak bohatýr stepí na koni cválal a kůň kopytem kavyl pošlapal, jak Skytové v noci pohřbívali, zatkanou do hedvábného rubáše, nejkrásnější ze svých dcer, a jak vztyčili kurhan nad mohylou.
V Mramorové jeskyni zázraky žijí, čekajíce na člověka, že se zastaví aspoň na hodinku, na dvě.
Můj starý Kryme, rodiště snů, navoněný polní levandulí a trávou, dirigente stovětrné symfonie hřmící nad bezdechým krajem!
24. 7. 2006, Krym
|