vyfotím si tvé vševědoucí oči

a uvidím se v nich přitom poprvé

a pak podruhé, až tě vyvolám, tichou a krásnou

abys vstala a přišla až ke mně domů

načež ani jeden z nás tomu druhému neřekne

že to, co není, nemůžeš si přát

vyfotím si tvůj potměšily úsměv

při kterém já blouzním a ty matně vzpomínáš

jak jsme se proboha vlastně seznámili

jak se minulost stala zase budoucností

a jak jsme každý zvlášť nepřišli na to

že to, co není, nemůžeš si přát

vyfotím si tvá nadýchaná prsa

aspoň přes tričko a dál už to nechám na tobě

protože tuším, že víš, co bych chtěl

a pohladím tě všude, kde mi to dovolíš

aniž bys přitom rudla a připomínala mi

že to, co není, nemůžeš si přát

vyfotím si tě tak, jako nikdo předtím

nejdřív skutečnou a pak vyprošenou

nejdřív oblečenou a pak nahou

nejdřív milovanou a pak ještě jednou

abych už navždy věděl i nechápal

že to, co není, nemůžeš si přát