Vybrali jsme do knihy na základě vašeho hlasování 5 textů a 3 fotografie publikované na Totemu v průběhu listopadu.
V listopadu bezpečně zvítězil
Whispermoonlite se svým triptychem Statky, rybníky, katastry - a osmi hlasy následován Jonášem – Tři kratší (4hlasy) a Swedish niggem – Hřbetní ploutev (4hlasy) dále se do sborníku Totemu dostane Miroslav Václavek – Těla (3 hlasy) a Empty Room – Léky na nespavost (2 hlasy)
Z vytvarna pak Nevysvětlitelná záhada od Standy (3 hlasy) Mustr od Jaxxany (2 hlasy) Gambové duo od Pořezané sluncem (2 hlasy)
Knihu pošleme těmto hlasujícím: Médea a Žaža
Kompletní vítězná díla najdete zde: http://www.totem.cz/kniha/ v sekci Vybráno do knihy (pravidla soutěže a nominovaná díla pro tento měsíc tamtéž)
Děkujeme vám všem, kteří jste hlasovali.
Adepti do knihy za měsíc prosinec 2012 - hlasujte do 5.2.2013
O vybraném adeptu prosíme hlasujte následujícím způsobem v poznámkách dole - uzávěrka hlasování 5.2.2012 Každý hlasující má možnost doporučit 1 - 5 děl k výběru do knihy.
Hlasujte takto: HLAS1: Název, autor HLAS2: Název, autor HLAS3: Název, autor HLAS4: Název, autor HLAS5: Název, autor
Sněžilo poprvé ten rok město rozsvítilo, abych se otočil a byli tam strážce majáku, který v posledním bytě pod nebem mění žárovky hvězd muž s právě ostříhanými nehty a stokorunou s telefonním číslem v kapse žena vydechující páru k černým tvářím v půlkruhu, aby bylo vidět její slova trafikantka kývající se ve směru přání, jimiž jsme si i my kdysi dokazovali odvahu dospívající stojící v cestě slunci, které teď bývá tak nízko, že bychom jej mohli obejmout blondýnka, o níž si představujeme, že to dělá ráda ústy a pak uvaří večeři ta, která si myslí, že ji nic nebaví, protože příští rok bude vdaná dvacet let pes v bílém oblečku, takže vypadal jako jehovista nebo podomní prodejce elektřiny Marie rozechvělá jako znělka předcházející nádražnímu hlášení v Kolíně, protože tajně miluje Annu mrtví, kterých bylo úplně nejvíc, jen je považujeme za iluzi našeho periferního vidění Petr po večerech umývající jejich těla protože nemá jinou práci a my považovaní za iluzi jejich periferního vidění ve kterou tolik věříme a přitom nabídnout v létě, vážce prst k usednutí může mít hluboký smysl protože se v ten okamžik dovídáme sami o sobě ale nikoliv tak, abychom pochybovali, že vážky nemají duši protože jinak nebudeme mít ruce volné k tomu aby vedly k tobě
(věnováno prodavačkám a jabloňové aleji)
ulice střádá kroky, má jich už plné chodníky, různosměrně, stahují historky z chodidel třeba ta na protější zdi kde něčí vyšší já zabije jednou člověka říkám si: někde tam uvnitř holan dýchl – jasně promlouvající útržek modrou barvou vyvolává domněnky
rázuji do práce, (pouhý záznam úkonu) v nákupním centru: samý svár, beton a kov bez oken kde minulé pomíjí a v tomtéž bodě směle začínají strategické tahy hlavičky, figurky odložené do veselých krabiček říká se tomu dětský koutek; zatímco řeky podpírají břehy a přitom trylkují (co je to za zemi, tak kouzelnou?), nedělám si iluze klimatizace nenačechrá do vlasů objem
přesto slyším, škrábat pod pokladnou stromy, kterým povisla ramena pod tíhou nadúrody, jabloňová alej, krajina hojnosti… ; dva plus jeden, koná se šála a čepice a boty zdarma!, dobrý signál pro zjevitele vypadá solidně, zvučí mu penízky za očima – nejspíš neznámý kmen a stále drží se zpříma
nadešel čas, hledám místo k odpočinku: nicnedělání s douškem čaje náhle sleduji, v meduňkovém omámení jak jablkům odchází léto píšeš, ne, není to konec, jen válka, sestřičko přirozených dějů – dozrávaní plodů na zlámaných větvích
hledám rozuzlení, (dokážu zadržet řeku dlaní, aniž by utrhla prst?) hledám v pracovní skříňce, pod šaty, tady mě máte, kostřička vší pokory! ale docela šťastna, dávám si dohromady cihly a malta a stále mi vychází proč věřím v okna
Obraz visí z kavárny – Nes
Je možné, že k sobě přisedají pouze shodní básníci vlastníci ikon z průchodu míst s chutí mízy, města vnímají v perutích, na stěnách domů necítí pach, nájemné prostory zvou obývacími pokoji v touze rozlohy starých bytů, z nostalgie po předcích v mýtu se vodí do čtvrtí ze skal, nabývají v dramatu.
Cítím procházení ulic, předsíní, komor, puls nespavosti, na němž jsme dojídali, ale pokud jde o tebe, lícem vnímám fráze, když u kávy recenzujeme zdvořilost, ruby večerů, nástupy na loď, hlad vybydlených domů, nebo jiné milenky. Podle koho tedy teď právě my. Říkalas, že si nikdy nebudeme životní, navždy se slovy, co naplňují hrnce, ani s přísliby věčné péče
poezie, letní noci.
Ty, Noci, ty se táhneš s námi i teď o půl třetí odpoledne tma, dva v přístřeší s výškovými domy ze sousedství, kam jsem se bral ke stolku s kávou, kde pozoruji tvé ruce, zasazen do zlozvyku mezi slovy. Vítr ti vlaje hebce mezi zuby, až věřím na setrvání ve rzi, mezi vlasy, skutečný. Skutečně k sobě přisedají pouze příjemci shodně v blízké smrti, když oznamují stavby vět, tělesné transfery, holé střídání za obnaženější souvětí.
Konečně tedy ty, v sedě pod stromem toho času v létě, tvůj básník se opíral mezi patry, dokud nevydalas hlasitý pohyb,
vešla do skal, čtvrtí z mýtu.
I.
šest hodin ráno;
se zalepenýma očima hledám okenice
abych dovnitř pustila trochu vzduchu
na zahradě přes noc vyrostly hliněné ruce
a všechny kmeny shnily
II.
naber je spolu s rosou
a pak sundej všechny okapy
ostříhej nehty
někdy stačí odejít a vrátit se
jen aby věděl že dokážeš opustit
dřevěná
babiččina půda
mezi špínou, harampádím a pavučinami
prosvítá z podlahy dřevěné světlo
připomíná mi
naše společné zimní dny
na poličce stála dřevěná figurka
a v uších jsem den za dnem
pomalu pletla pochopení
naslouchání
alespoň ty nejsi z daleka
pod smíchem máme stejný počet modřin
i do zdi nářků jsem smotala přání abys mohla vstát
ale propasti vypadají přece jen o kousek menší
když v nich nejste sami
Bylo osvěžující do vzduchu hodit minci a nemuset se bát, zda spadne tak či tak.
Vím o obrovském světě; který dřímá
v nejestvujících snech
Který mi říká: buďte vzpříma!
Smrt si tě najde na schodech.
Znám třeskuté ticho; až k prasknutí
v neodvratitelném porodu
V matčině děloze už není k hnutí
Moc se ti nechce do schodů
Infekční život je; všude kolem
Nahoře, dole, uvnitř i vně
Neptá se, zda ti padnou role
v pohlavním ohni poprvně
Chronická bolest jen; od věčnosti
Je sourozenecká z podstaty
Vyléčí ten svět z neplodnosti,
máš zavěšenou ji na paty
Toxická rozkoš čpí; nad svědomím
Nemine noc, ba ani den
a vše, co se ti zdálo jen soukromým
s korouhví studu za ní jde
Zní invazní vesmír; absolutna
Pojme jej pouze dětí moc
a pamatuj, jednou bude putna,
které z těch dětí tvá Je noc
Z asfaltu vlaje
sbohem
zaječích uší
Hlava a Krev
nikde.
v lavině posledních několika let snažím se nahmatat svá ramena tak dlouho se mráz zarýval, že přestal bolet, přestalo být cokoliv cítit
nevím kde začínám a kde končím nevím kde sníh začíná a končí
namotávám nepochopení, rovnám na stůl před sebe chci ho mít na očích a nesmím seškrábat ten večer kdy jsi věděl; mé uši jsou neúnavné, vše pojmou a nic je nespálí, nezalehnou pod tíhou hlasů – hlasy jsou strach a vztek a bolest
…
dnes desítky postav rozložených v místnosti namotávalo život „da sein…“ za domácí úkol „zachyťte moment, kdy to cítíte“
tak tedy píšu. vidím jen sein …místo kde jsem není tady
je to ledová krajina, usazeniny sněhu zaseklé v obloze místo mraků třpytí se, vypadá čistě a jasně ale není skutečná
Nahoře nad Klamovkou z růžových nebes zimy na lotosovou půdu lesa dopadl čínský altán betonový soprán boha bezdomovec kontrabas
Dunivý, dutý, nasládlý dým
na škvárovém hřišti vzduch se krčí při zemi děti v korunách lezou po boltcích plíživé psí hroby pst! půda se budí a šustí
Palace Cinemas horror s vágusy ale smrt je líná válí se v křoví líže si srst a topí na líh
Poslepu pohledem rejnoka mapuju terénní nerovnosti smrt, srst, srnka, kurva! půda se pokouší vzpomenout kde jsem stál před chvílí - hromádka bělostných kostí a já jí chci pomoct na nohy
Postupuju systematicky každý krok se počítá zachytávám se mnemotechnických větví hlava nehlava, oko za oko jdu si za svým periferním viděním veverky vyšinutá z podoby lišky
Stromy se potí žhář si z nich sází plot a to je důvod k erekci viz terasovitý snář završený hranicí z českých ložnic
Při té představě srůstají víčka a oči zplynované blahem v jednotu měchýře a nesestouplé varle stoupá trávicím traktem na místo kyklopa-promítačky
Můj slepičí mozeček dostává zlomená křídla mysl jasná a přehledná zápletka jak kurník s výhledem na moře jako počitadlo, kde se místo perel suší moje zmoklá čakra
Nebe je opět rýžové a les jako hladina mohyla zdolána zezdola ve střeše altánu zeje hřejivá bezhlavá díra laskavá lebeční chyba
Naděje – Egil
Je pozdě odejít
a možná je na odchod brzy.
Ten samý bělavý plankton…
Park se znovu předávkoval sněhem.
Fasády zvnitřněly… Přesto se pokoušíš
zapalovat papírové domy.
K čemu je, k čemu ne –
dopis nebo evoluce, když v moři vymírá adresát.
To moře je bílé a nesmírné;
hladina, modřina… – nesmíš – ne; vytloukej z obrazů
paměť.
Zbudou ti planá a rozlehlá zrcadla.
Poslední den ve starém roce
jsem prožil ještě po staru.
Ráno jsem vstal
chvíli se s kostmi pral
a pak
spíše než odpočinut zmožen
se belhal dolů pro kávu.
Odřezal kousek špeku nožem
pak zapálil si cigaretu
a ještě jen tak v negližé
mrknul jsem okem do spíže
zda na mou žáhu něco je tu.
A teprv po tom ujištění
a po dvou malých panácích
jež vyžaduje motor hnací
než donutí se ke své práci
se ozvalo to zasvištění
a dalo se to do chodu
čemu se říká přemýšlení.
A že byl poslední den roku
a že jsem se ho zase dožil
tak přímo z flašky do žil
nalil jsem zbytek toho moku
a po úvaze svěřil stěně
protože nikdo nevěřil by stejně
že jsem se odhodlal
k onomu zásadnímu kroku.
Od zítřka začnu zdravě trochu
a rum načnu až po obědě..
Dvakrát nevstoupíš … to jsem si říkal každý ráno tam byla v celý svý kráse a já jsem to porušoval vstupoval do zčeřený hladiny suchý plochy a pořád myslím na „dvakrát“.
Jednou to musí vyjít.
Hospodin volal mobilem: „Hallo, tu je Bůh. Seš tady trochu omylem, věř, na to já mám čuch.“
Otče náš, taky mám ten pocit. Myslel jsem, ve Tvé že je moci udělat z vola krále, co tančí sólo v sále
s nejlepší babou v širém světě. Jak mám teď říci dětem, že ta nej jsi jenom Ty,
že s Tebou noc planety a nad Tebe už vůbec nic a stihnout to do Vá…nic?
Ani nemám připravené žádné příště každé nádraží zdá se být posledním velcí ptáci až mladé sečtou v hnízdech ještě naposled se za mnou ohlédni budu opilá až tak že nezamávám schovám se do vln a splynu s pobřežím všechno co bylo se prostě někdy stává psala jsem básně kterým nevěřím
už zase voní voda ve vzduchu červení karasi vyplují ke hladině Anna najde růži za stěračem ovšem bez podpisu…
Tomáš seděl na jediné židli ve své (totiž pronajaté) garsonce a bez hnutí pozoroval protější zelenou stěnu. Nesnášel zelenou barvu a vlastně i svého domácího, ale neměl moc na vybranou. Stejné nebo alespoň podobné podmínky bydlení by nikde jinde nenašel a tak trpěl arogantního a vlezlého dědka, který byl schopen v jedenáct večer přijít na kontrolu, zdali Tomáš náhodou nemá dámskou návštěvu nebo si snad nedejbože přivedl nějaké zvíře. Tohle vše bylo totiž zakázáno. Tomáš musel trpět i naprosto šíleně a nevkusně vymalované stěny. Severní a jižní byly trávově zelené, východní a západní sytě fialové a do toho jako pěst na oko černý strop. Teď strnule pozoroval jižní zelenou stěnu a čas od času jeho zrak zabloudil ke stolu, na kterém ležela bílá obálka. Obálka, na kterou netrpělivě čekal, a když konečně přišla, nemohl se odhodlat ji otevřít. Jednoduše řečeno měl strach.
Tomáš Veselý byl spisovatel. Nebo možná se jím snažil být. Obálka měla v levém horním rohu (kde se obvykle píše odesílatel) logo jednoho z větších nakladatelství a adresát byl nadepsaný tučným písmem – Tom Joker. To byl Tomášům pseudonym a v obálce byla velmi pravděpodobně odpověď na zaslaný rukopis jeho románu. Tomáš byl zvědavý, co mu píšou. Na druhou stranu nechtěl slyšet další odmítnutí. A tak seděl a zíral na zelenou stěnu a představoval si, že v obálce je nadšený dopis od šéfredaktora, ve kterém mu nabízí pohádkový honorář a lukrativní smlouvu na další díla. Nakonec nevydržel. Na hodinách, které koupil za pár korun v bazaru, poskočila ručička na devět hodin večerních, když roztřesenou rukou obálku otevřel a vytáhl list papíru. Nedočkavě ho rozevřel a četl díky za zaslání rukopisu a slušné odmítnutí spolupráce. Sen o literárním výdělku a o konci živoření se opět posunul o kus dál a ztrácel se v mlhavé budoucnosti. Tomáš hodil list k obálce na stůl a opět se zahleděl na protější zelenou stěnu.
„Takže zítra znovu od začátku,“ pomyslel si trpce. „Nechat okopírovat rukopis, nacpat do obálky a poslat do dalšího vydavatelství. Pak několik měsíců čekání, než přijde odpověď. Která ale může být zase odmítavá a tím budeme zase na začátku.“ Tomáš s povzdechem vstal ze židle a převlékl se do pyžama. Ulehl na nafukovací postel a nařídil si budík na čtyři hodiny ranní, aby stihl od pěti hodin v oranžové uniformě a s koštětem v ruce svou brigádu a obživu. Zhasnul lampičku a zavřel oči, když uslyšel zašramocení klíče v zámku.
„Ach jo, zase ten debil,“ povzdechl si v duchu a otočil se ke zdi. V místnosti se rozsvítilo.
„Tak co, máš pro mě nájemný?“ ozval se skřehotavý hlas pana domácího. Tomáš se s maximálně rozespalým výrazem pomalu otočil a oslněný světlem se zadíval na protivného staříka.
„Ale pane domácí, sedmnáctého je až zítra,“ namítl. „Zítra dostanu výplatu a jako obvykle vám peníze hned přinesu.“
„No radši bych od tebe měl ty peníze co nejdřív,“ zamračil se stařík.
„Stalo se někdy, že bych vám nezaplatil?“ zeptal se Tomáš. „Třeba nemám co jíst, ale nájem vám vždy platím. A včas,“ doplnil ještě, aby dodal svým slovům váhu. Stařík se rozhlédl po prázdné garsonce.
„Stejně bych ale byl radši, kdybys mi platil dřív. Podívej se, co lidí hledá bydlení a já tady ztrácím čas s takovým ztroskotancem, jako seš ty.“ S těmi slovy hodil na stůl poslední výtisk Annonce a nasupeně odešel.
„Je to debil,“ pomyslel si Tomáš a lehl si zpátky. Nečekaná návštěva ho však tak rozhodila, že spánek byl ten tam. Tak chvíli ležel, koukal do stropu a hlavou se mu honily černé myšlenky. Pak vstal a jeho zrak upoutal dnešní výtisk inzertních novin ležící na stole. Otevřel ho a pro zajímavost si našel rubriku Byty k pronájmu – poptávka. S povzdechem musel dát panu domácímu za pravdu. Seznam lidí hledajících bydlení byl opravdu dlouhý. Pak nalistoval nabídky zaměstnání. Přestože i tam bylo inzerátů poměrně hodně, požadavky z žádného z nich neodpovídaly Tomášově kvalifikaci. To byl ale docela těžký úkol, protože Tomáš pořádně nic neuměl.
„Ach jo,“ povzdechl si Tomáš, když tu najednou si všiml rubriky se zajímavým názvem. „Co nikam nepasuje,“ přečetl si. „To je stejné jako já. Já taky nikam nepasuju. Ale já na rozdíl od téhle rubriky nejsem v novinách. Kdybych byl v novinách, to by bylo něco jiného.“ Koukal na otevřené noviny, stránku s formulářem na podání inzerátu a najednou dostal nápad. Vytáhl ze zásuvky nůžky a formulář vystřihl.
„Já snad tomu dědkovi budu ještě vděčný,“ bručel si pod vousy, když přepisoval první část jedné ze svých povídek do inzerátu. „Čtyři sta znaků není mnoho, ale darovanému koni na zuby nekoukej.“ Třemi tečkami naznačil, že povídka bude pokračovat a posledních pět písmen mu zabral jeho pseudonym. Spokojeně své dílo přelétl zrakem a vložil list papíru do obálky. „Utnul jsem to zrovna v napínavé části,“ pochvaloval si, když opisoval na obálku adresu. „Snad to někoho navnadí, aby si koupil další díl.“ Pak mocně zívnul a zalezl pod peřinu. O pár minut později už oddychoval a nic z jeho aktuálních trápení mu radost ze života nekalilo.
Druhý den ráno si na svůj večerní nápad ani nevzpomněl. Až nadepsaná obálka na stole mu připomněla, že měl v úmyslu prorazit se svým dílem do jednoho z periodik, jehož náklad převyšoval Tomášovy sny o několik řádů. Na okamžik zaváhal. Desetikorunová známka za necelých čtyři sta znaků, přičemž na celou povídku by jich potřeboval třiadvacet. To dělá dvě stě třicet korun jen na odeslání. Ještě bude muset koupit dvaadvacet Annoncí, protože lze těžko předpokládat, že mu pan domácí dvakrát týdně doručí aktuální výtisk. Má tohle šanci na úspěch?
„Přijdu maximálně o pár stokorun,“ pomyslel si. „Když to ale nezkusím, tak třeba promarním příležitost, na kterou už čekám hodně dlouho.“ Olízl známku, nalepil na obálku a vyrazil do práce. Spěchal, aby nepřišel pozdě, ale vhodit dopis do schránky ještě stihl.
Ten den pracoval jako nikdy předtím a vedoucí jejich skupinky si jeho výkon pochvaloval. Tomáš byl rád, alespoň nikoho ani nenapadne uvažovat o jeho výměně. Když pracovní den skončil, dostal svou obvyklou měsíční výplatu, jejíž velkou část o chvíli později přenechal stále brblajícímu panu domácímu. Pak si jen rychle spočítal, kdy by se tak asi mohl jeho „inzerát“ objevit a netrpělivě vyhlížel Annonci.
Konečně! Nedočkavě noviny otevřel a nalistoval tu správnou rubriku. Vydechl úlevou, když uviděl svůj první díl mezi ostatními inzeráty.
„Nevyhodili to,“ pomyslel si a o chvilku později už přepisoval pokračování. A jelikož to vypadalo slibně, připravil si rovnou už i další díl.
Uplynuly více než dva měsíce a Tomáš trpělivě dvakrát týdně odesílal do redakce další část své povídky. Už dvacet dílků takto pravidelně vyšlo, zatím však bez viditelného efektu. Tomáš už pomalu ztrácel naději, že se něco změní. Zvažoval i možnost, že poslední tři díly neodešle a ušetří tak tři desetikorunové známky. Nakonec se ale rozhodl, že to už dotáhne do konce. Poslední dílek už nebyl tak dlouhý, takže mohl napsat i své celé umělecké jméno a adresu. Obálka skončila v bezedné schránce jako dvaadvacet podobných před ní a Tomášovi začalo čekání na změnu.
Annonce s posledním dílkem do celkové povídkové skládačky se objevila v trafikách a Tomáš si díky svému rannímu vstávání také jeden výtisk pořídil. Když jel tramvají domů ze své ranní směny, sedl si a noviny otevřel. Díval se na své umělecké jméno a adresu a přemýšlel, kdo se mu ozve. Jestli vůbec někdo. Na zaslaný román nebyla zatím také žádná reakce a Tomášovi tedy nezbývalo než každý den ráno vzít do ruky koště a vyrazit do ulic bojovat za čistější město.
„Jé, člověče, ty máš dnešní Annonci,“ probral ho z přemýšlení rozhovor dvou mladíků, kteří před chvílí přistoupili. „Když jsem přišel do trafiky, tak poslední výtisk koupil nějakej dědula těsně přede mnou. Prosil jsem ho, ať mi z ní dá jen jednu stránku. Vysmál se mně, že zrovna kvůli tý stránce s povídkou si ji koupil.“
„Tak já ti to okopčím,“ nabídl se ochotně šťastný majitel novinového výtisku. „Pak si to vystřihnu a založím. Koukal jsem, že dneska je tam poslední díl.“
„To budeš hodnej,“ rozplýval se nešťastník. „A doufám, že ten Joker bude psát dál, protože to fakt bylo dobrý.“ Tomáš nevěřil vlastním uším. Ti dva si kupovali Annonci jen kvůli jeho povídce! A dokonce sváděli boj o poslední výtisk s důchodcem, který šel po jeho povídce také! Zaplavila ho vlna euforie, že se někomu konečně jeho dílo líbí. Bohužel si však za to nemohl nic koupit. S povzdechem vystoupil z tramvaje a pomalým krokem se vydal k domovu.
Když pak přišel ke schránce nadepsané svým jménem, prosvítalo z ní kruhovými otvory něco bílého. Tomáš rychle schránku otevřel a vyndal bílou obálku, na které byl napsán jeho pseudonym. Nedočkavě obálku roztrhl a vytáhl dopis.
„Vážený pane,“ četl. „Jménem vydavatelství Annonce Vám děkuji za Vaši povídku, kterou jste trpělivě posílal do každého našeho výtisku. Prodej našich novin se zvýšil a průzkumem mezi čtenáři jsme zjistili, že to bylo kvůli Vašemu příběhu na pokračování. Přijměte prosím malou odměnu za tento úspěch, na kterém máte nemalý podíl.“ Tomáš se znovu podíval do obálky a oněměl. Usmíval se na něj František Palacký z tisícikorunové bankovky.
„To není možné! První honorář!“ blesklo Tomášovi hlavou a na tváři se mu rozzářil úsměv. Pak si ale uvědomil, že dopis ještě pokračuje.
„Rádi bychom s Vámi uzavřeli smlouvu na Vaše další povídky, které bychom otiskovali v našich novinách. Jestli máte případně i nějaký delší text, rádi bychom nahlédli i do něj. Pokud byste o spolupráci s námi měl zájem, zavolejte… napište… zastavte se…“ Tomáš dopis dočítal jako ve snu, ale ve splněném snu. Rychle zaklapl schránku, vyběhl schody, měl jen trochu problém odemknout dveře, protože se mu třásly ruce. Nakonec se ale podařilo a on si sedl ke stolu, položil před sebe obálku, tisícikorunu a dopis, který si znovu a znovu dokola četl. Pak otevřel šuplík a vyndával své povídky i román na hromádku před sebe. Pak začal třídit, přeskupovat a nakonec svá zdařilejší dílka naskládal do tašky.
„Annonce volá,“ prohodil mezi dveřmi přes rameno k zeleným a fialovým stěnám. „Držte mi pěsti, ať to dobře dopadne. A ať můžu vypadnout do přívětivějšího bydlení.“
Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Teplá voda byla vlažná a studená voda byla taky vlažná. Člověk se nemohl ohřát / ani osvěžit. Všude bylo spoustu lidí, lamp, kulatých kamínků, hodin, zvířat, listí, zvuků a proseb. Slunce se celý týden všem smálo do ksichtu a dnes zase kopírovalo nultou odevzdanost kytarových pražců.
Ať si udělal cokoli – nic nebylo předem jasné. Ve všem sis mohl vybrat. Mohl si jít ven – nebo zůstat doma.
Mohl si jít do baru – nebo zůstat na ulici
Mohl ses umýt – nebo zůstat suchý
Mohl si křičet – nebo být tiše
Mohl si žít – nebo zemřít
Mohl si hořet –nebo se dusit
Mohl si tvořit – nebo ničit
Všechno bylo otevřené / všude byly samé možnosti / všude bylo otevřeno / všude se svítilo
Prsty na ruce byly voskové figuríny celebrit a dlaň část špatných stránek z našich osudů. Pomsta byla na příděl a ptáci odlétali do teplých krajin bez pasů.
Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Chleba byl tvrdý a rohlíky byly taky tvrdý. Člověk se nemohl najíst ani zůstat hladov. Na stěně se houpal obraz co nikdo nerozhoupal – na stěně byl stín co nikomu nepatřil a na dveře ťukal prst co vypadal jako vosková figurína neznámého komparzisty z filmu Sever proti Jihu – co nikdy nebyl v kině / natočil se jen z povinnosti / černobíle a jednou to bude klenot trezorů
Ať se udělalo cokoli – vždycky to bylo špatně! V ničem sis nemohl vybrat. Musel si na záchod
Musel si dýchat
Musel si spát
Musel si chodit
Musel si koukat přes záclonu
Musel si vnímat slunce
Musel si mhouřit oči do slunce
Musel si otevřít na ťukání na dveře
Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Alkohol byl buď silný nebo ještě silnější. Člověk nemohl zůstat střízliv-EJ / ani opil-EJ. Všechno pomalu tančilo / kvádr zkrychnul a kolo z kužele odlomilo dno k zítřku.
Ať ses napil čehokoli – vždycky to byl jed! V ničem ses nemohl cítit bezpečně. Nešlo odpovídat
Nešlo přemýšlet
Nešlo vzdychat
Nešlo vzpomínat
Nešlo odejít
Nešlo se vrátit
Nešlo ležet
Nešlo stát
A každé křeslo se houpalo do kyvadel
Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Teplá voda byla vlažná a studená taky. Člověk se nemohl ohřát / ani osvěžit. Mohl jen stát mokrý ve vaně / Musel dýchat / Nešlo přemýšlet.
Vzdálenost mezi levou částí těla a pravou částí těla se měnila dle hodin, co čekaly na každé číslo a povýšeně se pak rozhlížely po bytě jestli sis všiml! VŽDYCKY SI VŠIMNEŠ … protože si nikdy nezaspal / protože si vždycky přišel včas / protože touha nečeká / protože slunce svítí / protože voda je vlažná / protože chleba je tvrdý a rohlíky taky
Byl jednou muž a ten založil město. Dal mu své jméno a protože byl moudrý, vládl jeho občanům. Nazývali jej Král.
Měl sedm synů a když dospívali, řekl jim: Založil jsem město a nebudu zapomenut. Hleďte, abyste ani vy nebyli zapomenuti.
Nejstarší syn byl odvážný a podnikavý. Procestoval cizí země, objevil neznámé kraje a dal jim své jméno.
Nakreslil stovku map a popsal tisíc divů. Nazývali ho Objevitel.
Druhý syn byl silný a smělý. Byl nejudatnější z lidí, bojoval ve stovce bitev a zabil tisíc mužů.
Když zemřel, zpívaly se o něm hrdinské písně. Nazývali jej Válečník.
Třetí syn byl důsledný a trpělivý. Postavil stovku paláců s tisícem věží a do každého štítu vytesal svůj znak.
Nazývali jej Stavitel.
Čtvrtý syn byl učený a pracovitý. Stovku lidí vyrval smrti a tisíc jich přivedl na svět.
Všichni znali jeho jméno a vyslovovali je s obdivem. Nazývali jej Léčitel.
Pátý syn byl přímý a duchaplný. Uměl poradit každému a pomoci všem.
Znali ho ve stovce měst a milovaly ho tisíce lidí. Nazývali jej Prorok.
Šestý syn byl čestný a dobrý. Tucet synů neslo jeho jméno a každý z nich zplodil další tucet. Nazývali jej Otec.
Sedmý syn byl roztěkaný a vášnivý. Nevěděl, co by měl dělat, a tak se připojil k nejstaršímu bratrovi.
Spřádal nejsmělejší plány a maloval nejneuvěřitelnější zvířata, ale poděsil ho divoký příboj, a tak odešel ke druhému bratru.
Měl nejzářivější zbroj a nejvznosnější krok, ale když uslyšel lomoz bitvy, utekl a přidal se ke třetímu bratru.
Navrhoval nejkrásnější výzdobu a sázel nejskvělejší zahrady, ale čekat na dokončení celé stavby mu bylo dlouhé, a tak odešel ke čtvrtému bratru.
Vymýšlel nové léky a toužil léčit nejtěžší nemoci, ale když poprvé uviděl krev, odvrátil tvář a odešel k pátému bratru.
Hovořil plamenně a nejvybranějšími slovy, ale než aby hovořil o dojení krav a práci na poli, raději odešel.
Tak minula léta jeho mládí a zralosti, a když chtěl jako jeho bratr počít děti, nenašel ženu, která by si ho vzala.
Stal se z něj osamělý stařec, o kterého se nikdo nezajímal. Jednoho dne usedl ke stolu a napsal paměti. Nazývali jej Spisovatel.
Osobní vlak č.22218 tiše brouká na malém nádraží, stejně tak tichém jako krajina kolem. Sněhové vločky se pomalu, jakoby líně, snášejí k zemi a zůstávají ležet na rudé čepici výpravčího. Strojvůdce Václav, trochu podsaditý chlapík v nejlepších letech, zahodil z okna oharek cigarety, pohladil si neoholenou tvář a podíval se směrem k zvednuté ruce výpravčího. Otřel rukávem popel ze zažloutlého ukazatele na řídícím panelu, pomalu zavřel okno, posunul páku a vlak se s nepatrným trhnutím rozjel. Blíží se půlnoc, všichni sedí doma s rodinou a těch pár poslední cestujících co vezu. . ., pomyslel si. Ale služba je služba a vnoučata už stejně spí. Vždyť jsem ráno doma a mám dva dny volna. Promnul si oči a soustředil se na trať. Konečně, průvodčí Markéta je mladší, děti jí ještě chodí do školy a i takhle pozdě večer se dokáže na cestující usmívat.
Průvodčí Markéta, je hezká, štíhlá blondýnka a právě na nový rok jí bude 35let. Podívala se na mizící světla nádražní budovy, pak na hodinky a s uspokojením, že jedou načas, začala procházet vlakem. Nejdříve myslela na rodinu, ale brzo se soustředila na cestující. Postarší paní, tak trochu nervózně sledující krajinu, bude určitě bývalá paní učitelka a někde se zapovídala a ujel jí spěšný vlak ve 20.50. Nebo…, ale myšlenku už nedomyslela. Promiňte prosím, řekla ta postarší paní, kdy budeme v Ledečku, jedu za sestrou a ujel mi přípoj v sedm. Jedeme přesně podle jízdního řádu, tak že asi tak za půl hodiny. Paní poděkovala a zase začala sledovat krajinu. Sníh už nepadá a v dálce na obzoru vykoukl bledý měsíc.
O pár lavic dál, zahalený v kabátu, z kterého koukala jen část uniformy, spal vyhublý a hrozně unavený voják. Patrně sní o své milé a jede na vánoce domů, pomyslela. Raději ho nebudu ani budit. Když ho však míjela, vlak se zrovna zakymácel na výhybce a aniž by chtěla, malinko do něj strčila. Prudce se probudil a nechápavě se na ní podíval. Promiňte prosím, řekla s úsměvem a šla dál. Chvilku se za ní díval a pak se podíval z okna. Opušťák dostal ještě v době, kdy si myslel, že bude o svátcích se svou Maruškou, ale je to týden co mu napsala, že má jiného. Jede sice domů, ale ani se mu tam moc nechce. Ohromný tmavý mrak zakryl měsíc a venku nastala dokonalá tma.
Vlak se pomalu jakoby ospale, zastavil ve stanici. Jen spoře osvětlená budova nádraží, vypadala v těchto nočních hodinách jako kulisa z hororového filmu. Otevřela s rachotem dveře, a protože nikdo nenastupoval, zvedla ruku jako znamení pro výpravčího a hned je zase se bouchnutím zavřela. Přeci jen je venku zima. Promnula si ztuhlé ruce, počkala, až vyjedou z ponurého nádraží a vrátila se ke své obchůzce.
Dobrý večer, oslovila mladší pár držící se za ruce. Trochu s sebou trhli a chvilku trvalo, než on našel po prohledání asi tuctu kapes, dost pomačkané jízdenky. Poděkovala a prohlédla si mladou, snad těsně plnoletou dívku. Dívka nebyla ošklivá, jen byla tak nějak smutně oblečená a unavená. Ta si opět položila hlavu na mládencovo rameno, vzala jej za ruku a zavřela rozmazané oči. Asi plakala, napadlo ji. Divné je, že nedokážu vymyslet jediný důvod, aby tihle mladí nebyli o vánocích doma. Docela jí to vrtalo hlavou.
Znovu si vzpomněla na domov, rodiče a bratra. Vzpomínky na dětské vánoce, časem očištěné o všechny negativnosti, zla a nepravosti jí nyní připadali jak pohádkový příběh. Chtěla by pro své děti také takové šťastné a pohodové vánoce, ale všechno je teď nějak jiné, šedivé a uspěchané.
Zase ty výhybky, řekla spíš jen tak pro sebe a podívala se z okna. Velké sněhové vločky opět utíkaly kolem oken, na chvilku osvětlené žlutavým světlem. Podvědomě popotáhla sako uniformy, která jí nesmírně slušela a narovnala si čepici.
Na posledním sedadle seděl starší pán. I přes to, že cestuje již několik hodin, je stále jako ze škatulky. Snad až pedantsky upravená kravata, solidní oblek a pěstěné ruce. Měl sice zavřené oči, ale nespal. Povzdychl, rozepnul si sako a podal jí jízdenku. Poděkovala a trochu se usmála. Pokývl hlavou a opět se zabořil do svých myšlenek. Postřehl, že je hezká, snad by si s ním mohla i povídat, ale myšlenky jej vrátili do svých rodinných problémů. Manželka zemřela již před lety, syn se odstěhoval na druhou stranu republiky a služební cesta se nepředvídatelně protáhla. Stejně mne doma nikdo nečeká. Podíval se ještě jednou za ní a pak znovu zavřel oči.
Zrovna takhle musí vypadat obchodní cestující, proběhlo jí hlavou nebo také sňatkový podvodník, dodala pro sebe. A proč ten chlap není vlastně s rodinou. Nechápu, proč všichni musí o vánocích cestovat. Ozval se skřípot brzd a vlak zpomalil. Vzpomněla si na pohádkový vlak, z obrázkové knížky, který jako malá dostala od své babičky. Tento tajemný vlak, jel od nikud nikam a vezl cestující, kteří nevystupovali ani nenastupovali. Ale já se už těším do postele, pomyslela si, podívala se na hodinky a pohlédla z okna. V dálce bylo vidět první mihotavá světla, potemnělé domky a liduprázdné ulice. Vysoko na nebi svítil měsíc. A jsme doma, řekla potichu, tedy alespoň já jsem……
Dnešní, autor: pořezaná_sluncem |
|
Fták, autor: jeremy |
|
Hrad Loket ve 13. století – autor: Lukáš Hanzl |
|
Husa na stole – autor: Vorejs |
|
kabelko co ukrýváš… – autor: jamala |
|
pohyb – autor: mattyjah |
|
Zasněžená pláň – boval |
|
|