Vánoční setkání.

Ne všechny vánoce se povedou. Ne všechny vánoce vnímáme stejně. S postupujícím věkem se mění radost z dárků na radost ze setkávání.

 Byly to právě takové vánoce, na které jsem se ale vůbec netěšil.

Procházel jsem po Dejvické ulici a snažil se dokoupit poslední dárky. Bylo poměrně chladno, a tak jsem se zastavil na kávu, v restauraci Sokolovna na rohu Dejvické a Pod Kaštany. Nebyl to zrovna luxusní podnik, ale bylo tu teplo, sucho a veselý ruch. Na stole ubrus, místy propálený od cigaret, ne zrovna zářivě čistý a z rámů oken se na mnoha místech loupala barva. Lustr uprostřed měl velkou skleněnou kouli, puntíkovanou od much. Záclony zažloutlé od dýmu cigaret, který téměř zakrýval výčep. Usedl jsem do kouta a oknem, jehož sklo bylo stejně zašedlé jako celá tahle místnost, sledoval venku vánoční shon.

Nevím proč, ale najednou jsem se podíval ke dveřím a v tom jsem jí uviděl. Tvídová sukně pepř a sůl, trochu pod kolena, vesta bez rukávů z umělého králíka a sněhově bílá halenka s kulatým límečkem. Dlouhé vlasy do půlky zad, dětský úsměv, modré oči a nevídanou pohodu v duši. Bylo to jako bych viděl anděla. Přejela očima po zakouřeném sále, přišla k mému stolu a tiše se zeptala, zda si může přisednout. Přikývl jsem a nemohl z ní spustit oči.

 Pomalu a lehce míchala svůj indický čaj, opatrně nadzvedla malovaný šálek, pouze si přivoněla a zase jej položila. Podívala se na mne, pak na tašku s balíčky a zeptala se, jestli vánoce. Odpověděl jsem, že ano ale, že nějak ty vánoce nemusím. Pozvedla obočí, rozzářila svoje krásné oči a zeptala proč.

Vadí mi ten shon, shánění dárků, přípravy a nervozita. A pak je najednou konec a je po všem.

Bavili jsme se na téma vánoc asi hodinu. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, o čem vánoce vlastně jsou. Bylo to jako zázrak povídat si s tak krásnou dívkou. Vše na ní bylo krásné, její oči, její rty, vlasy i úsměv. Od vánoc, dárků a vánoček jsme přešli na zimní počasí, dopravu a dovolenou. Vůbec jsem nevnímal čas do té doby, než se podívala na hodinky, pokrčila rameny a tiše řekla, že už musí jít. Nebyla z Prahy a tak jsem se nabídl, že jí doprovodím na Dejvické nádraží. Pomalu jsme šli Dejvickou ulicí, míjeli rozzářené vánoční výlohy, tu a tam se zastavili a dívali se na sebe. Až téměř u vlaku jsem se zeptal, jestli se ještě někdy uvidíme. Podívala se na mě, trochu se usmála a řekla jen, že je z daleka, tak že asi ne. Ale na příští vánoce zase pojedu do Prahy a tak se třeba opět potkáme. Nastoupila do spoře osvětleného vlaku, naposledy se otočila ve dveřích, zvedla k pozdravu svou drobnou ručku a byla pryč. Ještě chvilku jsem stál na nástupišti a díval se na červená světla mizící ve tmě.

 A tak jsem příští vánoce opět brouzdal po vánočně naladěné ulici, ale nekoukal jsem do vyzdobených výloh. Se sevřeným srdcem jsem sledoval spěchající proudy lidí. Tu a tam se mi už zdálo, že jí vidím, ale osud mi prostě nepřál. Od té doby jsem ji již nikdy neviděl….