KAREL FLEISSIG: STROMY

(Lyrický triptych a trip; Karel Fleissig žil jen 4.1.1912 – 7.2.1976)

Stromy!

Odkud jste k nám přišli, poutníci dávné věčnosti?

Ze které hvězdné ornice a šišek se vznesla vaše okřídlená semínka před milióny a milióny roky, kdy člověk zdaleka ještě nečíhal ani v porostu prapříští budoucnosti, aby láskyplně přilnula, nesena bezvětřím světelného času, k drsné skořápce naší země a z tehdejší její chudé plodnosti dopřála mamutímu stromu – METASEKVOJI vzepnout se k výšinám.

Vám, stometrové jehličnaté sekvoje, žijící už čtyři tisíce let, vám, o tisíc roků mladší tisy a poslední biblické cedry i tobě, stařečku fíkovníku, zvaný „stromem Bo“ a zasazený roku 245 před naším letopočtem. A také vám, duby a lípy, jejichž paměť sahá do dob kněžny Libuše, Bivoje a Horymíra i vám všem stromům naší drahé vlasti, o kterých básník říká:

„Slyšel jsem vzdech stromů. Slyšel jsem, jak nejprve mlčí, pak šeptají a vzdychají, teskní, žalují a opět, opět mlčí a čekají bolestně stuleny k sobě, až zajde noc a pozdraví je první svit dne, prvá píseň lindušek.“

Milujeme vás, stromy!

Jste památníkem věků. Vaše kmeny, větve, jehličí, listoví byly prvními svědky příchodu člověka. A jako jste bez něho předtím milióny let putovaly časem, nezměnitelně a neodvolatelně připoutané svým osudem k jednomu místu, tak v minulosti jste šly a dnes s ním jdete a půjdete až za táhla příštích horizontů a budete se dělit o radosti, smutky i životy všech generací.

Za odvěkou věrnost, krásu, lásku, dobro, za jas zelené čistoty, něžně rozkřídlené po celé naší zemi, spějící k zářivému cíli lidského štěstí, dík vám! (Karel Fleissig, talent na překlady z orientalistiky, mimo jiné jazyky)

STROMY RADOSTI (MALÁ JARNÍ CHVÍLE)

Malá chvíle, když mi z tebe usíná,

skane do samoty jako do vína.

Člověk se ti nikdy neubrání.

Chtěl bych vypít zrcátka tvých dlaní.

Malá chvíle nikdy s ničím nevyčká,

v lásce zazní jenom jako vábnička;

pro mne vítr tebou vždycky voní,

útlá větévko má na jabloni.

Z jara je každý strom utkán z tikotu malých chvil. Proto jeho líbeznost a půvab trvá tak krátce.  Podobá se radosti, po níž už včera někdo hodil kamenem, aby dnes zhasla. A přece ta malá chvilka postačí, aby jaro ve stromech vyznělo naplno barvami i vůněmi pádivých rytmů. Není divu, že strom na jaře se stává dějištěm, které vyvolalo jeho citlivé vidění polibků.

DOUŠKA

Jaro stromů, krátký úder do klávesnice něžného rozjímání. Jen zavane silnější vítr, už se sypou a sněží okvětní lístky třešní. Bíle šelestí v očích, plošně se podobají bříškům dětských prstíků, ach, až budete jednou v máji stát pod mámivou vidinou koruny zažehnuté květenstvím, nezapomeňte na zvídavé, dětské tváře s očima horce rozdychtěnýma, se stříbrnými hvězdami v panenkách a začněte jim vyprávět, kolik větrů už obracelo korouhvičky osudů v říši stromů.

A řekněte jim také, že strom zjara je jako mladý člověk, že jeho láska, i když je samotář, žije slunným dechem včelího bzukotu a ševelení, že i on má svítivou nádheru milostných chvil a prchavého života. Jen se nebojte pod jarním stromem vyprávět dětem o lásce. Nemusíte se před nimi stydět, pokud je vaše srdce a svědomí čisté.

Jinak stáhněte žaluzie i v tuto chvíli. Neboť láska, která jde ruku v ruce s jarem, bývá prchavá jak natupírovaná hlavička odkvetlé pampelišky. Ale nikdy si nepřejte a nedopusťte, aby zjara předčasně dovoněly vašemu dítěti květy.

LETNÍ INTERMEZZO

Sem, pod zelený slunečník listnatého zastínění, si často chodí omývat své tváře a oči dospělé léto.

Podivuhodná dojemnost okouzlení vyzařuje z kmene a větví, zatímco žár, nabitý ohňovou výbušninou slunce, se roztéká jako láva volným prostorem, buší do lidských skrání, obdařených přehojnou úrodou potu a podpaluje praskotem zralý věk klasů. Měkká celistvost koruny stromu se svou tichou a odevzdanou líbezností překročí práh tvého srdce, aby se s ním polaskala v neviditelném dešti ptačího zpěvu, když nad ní jitra začnou rozpřahovat svou široširou náruč a večery se k ní schoulí a stulí do křehkých nášeptů, pod jejichž vlahý dech nosívá muž a žena společně všechnu svou lásku.

Jen se zasni, voň a ševel, letní koruno stromu! Ať je pod tebou počata radost budoucího života.

A už dnes plesej s ní.

DOUŠKA

Jak rádi bychom chtěli přivolat zpět všechny letní stromy, naskládané rok za rokem v našich očích. Ve chvílích, kdy do nich lehký vánek šlápl svou bosou nohou, kdy se na jejich listnaté dlaně spouštěly po tenkých provázcích kapky něhyplných spršek, kdy jimi kymácelo vlnobití vichřic, nebo když v stojatém jezeře jasné, měsíční noci spřádaly svůj klid a rozjímání.

Jaká podívaná by to byla, kdybychom se mohli spatřit zrakem těch letních stromů od dob útlého dětství až po dnešní dny, přebrodit zpátky řeku času, jež nám uplynula a zhasla v soukolí minulosti, jako hasnou seskupení mraků i lehkých obláčků, když je vítr se svou všudypřítomnou harfou doprovází za stavebnice zelených obzorů.

Jak rádi bychom chtěli přivolat zpět všechny letní stromy! Neboť žili jsme a žijeme v nich dosud, vždycky nám připomenou slunné dospívání našich citů, lásek, objetí a až nám už nebudou patřit míjivé vteřiny vezdejšího putování, za nás i našim dechem promluví k těm, kteří pod nimi stanou.

Proto si nikdy nenechme vyplenit pohádkové zjevení letních stromů.

POD STROMEM PODZIMU

V té době už bývá často obklíčen dýmovým svárem mlžných závojů. A přece se za takového času naplňují dny jeho plodnosti, kdy jabloňové větévky už jsou šťastnými rodičkami růžolících nemluvňátek, kdy hrušeň nabízí šťavnatou sladkost svého nového pokolení, tolik podobnou nenasytné studánce, vystlané místo vody bohatými trsy polibků, orosených večer i ráno dychtivostí a svítivou nádherou čisté, pramenité lásky.

A za takového času už je zralou i vinná réva, kdy zvláště tam, v požehnaných krajích moravských a slovenských, se odvíjí obřad, který se svažuje až k večerům a podobá se nejvábněji rozezpívanému splavu lidského doživotí.

Člověk tě snadno zraní,

sám ošetříš se bez fáče,

vínem, hřejícím v skráni,

jež na dně srdce nepláče.

Ať život pobodá tě;

však sklenka nevinně

s tebou, když se k ní skloníš,

vyhoří ve víně.

Buď veleben, strome i plode podzimu! Buď velebena, studánko a studno s okovem, která stáváš stranou a na jejíž dary se tolikrát zapomíná!

DOUŠKA

Všem stromům chtěl bych za podzimního jiskření jejich odcházející barevné výhně políbit kořeny. Zlíbat je ještě horoucněji, než kalíšky rtů svých bývalých lásek – ach, i jim jsem vděčný za každou krůpěj večerů i nocí, která skanula do číše mého života a s níž mne vždycky zasnoubily stromy – poděkovat jim za celoroční čarování ve jménu souběžnosti pupenů, proklubávajícího se lepkavého listoví, voňavé něhy a sdílnosti květů a vyznat se jim z největšího obdivu, který k nim i na zádumčivém prahu svého pokročilého času chovám.

A pak – – – – aby trochu popela ze mne ulpělo na jejich kořenech věčně zabydlených v této zemi.

ZIMNÍ SNY

Zvonivým vířením vládnou sněhové vločky, opeřené jehlicemi. Padají, padají na holé ruce stromů do košatých korun, vypleněných hrabivými prsty ledových vichrů. Nahé jabloně, hrušně, švestky, třešně, vrby a lípy si zvolna navlékají bílé pyžama, než jim zima zaroste do spánku, uloženého bezpečně v půdě jejich domoviny.

Sníh na kmenu, sníh na větvích, místy v ohybech nakupený větrem do polokoulí, do hromádek; jako by tu ještě před chvílí byly neviditelné víly na dračkách.

Rodácká úcta nás nutí obejít několikrát zimní klenotnictví topolů, vrb, lip, modřínů, smrků; a to všechno jakoby ztlumeno, sladěno v jedinou obrazárnu snů, které co nevidět začnou rašit tesknotou po lidech.

Tady, mezi zimními stromy, stojíme na nejcitlivějším místě domova, odkud je vidět minulost vnějšího i vnitřního světa, uzamčeného do kmenů.

Vítr občas zaduje stromům do jejich holé zkroušenosti. Jako lidem, když zestárnou. Ale i stáří mívá svou krásu. S jarem mládne drobnými krůpějemi radosti.

(STROMY SMUTKU) STROM NA SMETIŠTI

Smetiště, ponurý rentgenogram odhozených věcí.

Přestaly mít tvář člověka, vyvětralo z nich teplo doteků, dostydly na nich lidské hlasy. V hrncích bez dna už se nerozčeří zurčení tekoucí vody. Z rozpuklé vázy nezavane dech šeříku či růží. Zrezivělé kolo od dětského kočárku zaschlo slzami novorozenců. Střepy okenní tabule rozbily oblohu na malé, skelně šmolkové skvrny. K okraji nakřáplého kávového šálku se nikdy nepřiblíží úsměvné světélkování něžně vykrojených ženských rtů.

A nad tím i strom načichl rzí povalujících se odpadků. Jeho větve jako vykloubené údy teskní a trčí z bývalých hnízd zpěvavého milování. Sem už nezabloudí letky kosů, drozdů a pěnkav. Ba ani netopýr neprotne svou střelhbitostí kolem koruny hustý šerokruh pozdního večera. Živoucí tkáň kmene se povlékla patinou oprýskaného smaltu a vdechla do sebe tlející starobu rumiště.

I stín stromu je zchromlý smutkem odvržených předmětů, které dosloužily.

DOUŠKA

V poddajné a tvárné perspektivě noci se ztrácejí rozdíly mezi stromem, popelem a vším harampádím, jež tu ukazuje svou vyhřezlou, nepozemskou podobu. Předzvěst plísně a rozpadu už z povzdálí zahlcuje plíce a celé zákoutí je nalíčeno sežehlým nádechem neurčitého a nerozeznatelného zbarvení.

Strom sám jako by byl zachvácen metastázou malomocných kořenů. Zdá se, že i koloběh životodárné mízy ochabl a co nevidět úplně ustane. Scvrkává se také a puká pokožka po celém těle kmenu.

A snad, když je kolem propastné ticho, člověku připadá, že se strom na smetišti i dusí jakýmsi kašlem.

Jen se zaposlouchejte, jak souká svůj těžký dech.

Jak zůstává nejopuštěnější a nemůže svými kořeny usrknout ani nejmenší doušek iluzí.

Jak je steskem a smutkem skrz naskrz prohnilý.

STROM S ROUŠKOU

Viděli jste strom s rouškou? Viděli jste pařát rakoviny, jak se zaklesává hluboko do jeho boků i slabin, z nichž košatí krása i plodnost?

Souladně vrchovaté jsou měřice bolesti stromu i člověka, když se v nich zabydlí tumor, ten zhoubný novotvar sobeckosti, který chce žít jenom na úkor druhého.

A jak se tu najednou zužuje objem životního jmění, uzavřeného do operačního pole a ohraničeného rouškami, přichystanými andělským pohybem rukou i prstů zdravotních sester. Jak tu pod bělostným jíním prostěradel a plášťů přenocují za bílého dne v narkóze těla nešťastníků, pro něž není milodaru kromě zapomnění.

Jenom strom v šálivém odtoku hvězdného času nemá naději se svým nádorem na pomoc lidských rukou. Jeho bolest a jistý zmar zarouškují mlhy, jezdecká udidla splašených větrů, blikavé stíny mraků a vzlykající vlajky tmavých, bezesných nocí. Ale přece má aspoň nějakou roušku z tohoto světa.

DOUŠKA

Roušky v operačním sále, roušky na stromech, to jsou dary vezdejších sudiček, zasvěcených životu, které nikdo před nikým neskrývá a neuzavírá do trezorů na chamtivá zaklínadla. Je v nich hořčičné zrno smrti, a proto je nikdo nikomu nezávidí.

STROM VYHLÁŠEK

Úděsným pohybem se často otáčejí kola dějinných mlýnů. V jejich klapotu, rozpuštěném do zvukomalby prostoru a nezranitelného času, stojí letitý strom, z jehož koruny už tu a tam trčí výhružně pahýl jak ustřelený kus ruky nebo náznak šibenice, namířené svým vodorovným ramenem do nejbližších tváří zítřejších viselců.

Někdejší duhy lidské radosti ztratily svou spektrální vůni a kujnou jasnomluvu. Sytou barvu příchylných polibků rozčtvrtil hákový kříž, kolem stromu se najednou přehnalo tisíce bezduchých kobylek, zatemněných smrtonosnou stádností, jejíž hnědá zvlčilost začala jak hyena ohryzávat práh našeho domova a srdce.

A v nastálých dobách pak na kmen stromu byly přibity vyhlášky. Neměly rýmů. Ale jejich rytmus udávala jména popravených, kterých den za dnem přibývalo a bylo jich tolik, že je nikdo nemohl vykoupit slzami.

DOUŠKA

Vyhlášky, které by byly sebelákavější nebo sebekrutější, jsou jen vyhláškami. Záleží na tom, co mají před sebou a co tady po nich zůstane.

Běda vyhlášce, která ztratila lidskou tvář budoucnosti. Pro minulost se přece nikdy nic nevyhlašuje!

Zato Sovětská armáda bez vyhlášek pořádně zatopila pod kotlem času. Vteřiny už neodkapávaly z ciferníku vyrovnaným tikotem, ale odskakovaly jako zápalné jiskry, když kovář buší perlíkem do žhavého železa. Rádoby hrdinství země kladiva a srpu s tekutou ocelí v krvi se pak dalo na pochod.

STROM VÁLKY

Tma, hluboká temnota i za bílého dne. Hnízdí v lidech, její vřeteno pokračuje ve stromech, které zamykají svá krvavá slova bez pláče do vlastní dřeně, když jim šrapnely a ruční granáty potrhají zelené kabátce sličných korun a ohlodají rozkřídlené větvení, jež tak jímavě sahalo po blankytném seskupení oblohy. A nad nimi v dálce i výšce spirály tažných obláčků předem kreslí bělobou bombardérů mžení příští smrti, ohně i popela.

Neviditelné svalstvo války svírá, škrtí a rdousí čistý hlas stromů i lidí. A v něm se ztrácí i jejich totožnost, láska, vzpomínání na zítřek, podobný blanokřídlému přeludu, který přestává být sám sebou. A jako válka bije do stromů, bije i do dětí, rodících žen, nemocnic, starců. A v zákulisí celého koloběhu zkázy se usmívá a přešlapuje před lidskými jatkami ten, kdo ve jménu svého blaha vymyslil sopečnou lávu tohoto utrpení. A nevadí mu, že zvrácený sloh jeho krutosti se přetavuje v krev člověka. A tou krví že zrumění země, kořeny, žalně to pokroucené okončetiny stromů, tou krví že budou poznamenány i první plamínky trav, až na ně zavolá jaro.

Ach, kéž by už nikdy nikdo nesázel do této země S T R O M  V Á L K Y !

STROMY ŽIVOTA (STROM – ZVONICE)

Zásvit vzpomínky. Jako pavučina tenký a voňavý vánek zavlažuje pole i asfaltovou silnici. V jejím ohybu se rozevlál zvon radosti, naroubovaný na starý dutý kmen. A po něm začala zpívat i ostatní květnice stromoví, která po obou stranách doprovázela cestu do mírného stoupání, obstehovanou travnatými nitěmi příkopů a vykolíkovanou telegrafními sloupy. Vězení minulých dnů zvětralo a rozpadlo se pod hutným stejnokrojem sovětských tanků. Byl květen roku 1945.

V člověku najednou opět kořenila svoboda, vyzvánění vykotlaného kmene bylo jímavé a zápalné, jenom ve vzduchu ještě tlumila jas slunečního rozdychtění tíha posledních břemen války. Zbraňovala, aby se otevřené rány zajizvily.

A přece – jak strom–zvonice rozdmýchal oheň svého hlaholu – chřestýš spanilomyslného veselí bosky roztančil každou náves i každou ulici ve městech, takže ve zvukomalbě zpěvu, výskotu, chtivého rozletu s měchovým voláním harmonik se zadusila bahnitá mokřina někdejších hnědých nocí a temna.

A ta štěstím opylená zvonice stromu, květů a lidského zmrtvýchvstání zvučela jako světlice a ohňostroj v nás i v upřímných očích švarných sovětských osvoboditelů.

DOUŠKA

STROM ZVONICE není obrazec, který se každým dnem střídá a mění na obloze. Snář mživých tkanin nikdy neosedlal jeho krví spájený hlas. Žije v něm dynastie čistého lidského srdce. Kdo ovšem staví na pyramidách lži, spláče nad výdělkem. Zdá se, že někteří příliš brzy zapomněli. Připomeňme jim, že budoucnost nikdy nekončí, jde stále vpřed. A také nečeká.

Tož milujme ji a přejme si, aby každá ta příští byla ještě lepší než naše!

POHÁDKOVÝ STROM

Patří rovněž k životu. I když jeho štěpy svou rodovou posloupností pramení z jiného světa, zůstává trvale tajnosnubným vzkříšením napotomního příchodu v nových květnících lidského srdce, rozumu a technického předstihu. Cožpak přísně a přesně domyšlené pohádkové předivo se za našich časů neokřídlilo zorným viděním Gagarinů, zarámovaným do přehršle nebeských těles, kam předtím živá noha z naší země nedosáhla? Cožpak gobelíny, tkané z ostrého světla a stínu si někdo někdy dovolil vyrušit z tisícileté strnulosti prachem měsíčního povrchu, zvířeným krokem kosmonauta? Cožpak kybernetické stroje nevzešly z lůna pohádkového stromu?

Ptejte se, tisíckrát se ptejte! Odpověď bude jednoznačná.

Člověk jako první a poslední pastýř pohádkového stáda je veden a nesen jeho šumivým, povlovným pohybem po hladině lučních jezer až k břehům biblických vod, nezahalených svárem zázraků, těch pravnuků ošidného poblouznění, ale osluněných někdejší pohádkou, které ruce i mozek člověka vdechly skutečnost a pravdomluvnost.

A tak pohádkový strom, jehož úpatí zůstává hluboce zakleslé v každém z nás a provází běhutou vodu všech našich dnů, co jich bylo a ještě snad bude, nemůže nikdy odejít z okruží lidského světa a jeho budoucnosti. Neboť bez něho bychom zůstali jen v chlebníku nížiny. A nikdy by nám nebylo dopřáno dostat se až ke hvězdám.

DOUŠKA

Pohádka živí zcela samodyšně pokrok. Umí spatřit z hodně veliké výšky, proto vidí daleko a může člověka daleko dovést. Byla v pradávnu počata ve vědomí našich předků. Jejím otcem byl muž a matkou žena. A už tenkrát příroda předurčila, aby jim sloužila. Slouží dodnes – a bude sloužit. A zároveň podpalovat tlumok jejich vloh.

STROM U CESTY

Vodomalba místa, kam se přichází, odkud se odchází a kudy se tak často prochází s věrnou příchylností, nezvětralým zalíbením a stále obrodnou náruživostí. S prudkými city a někdy i pelyňkovou tesknotou, když už jsme starší a polibky, které jsme tu jednou rozdávali i přijímali, rozemnula dávno ve svých dlaních noc, prošitá pletivem letních vůní. I postáváme tam, kde navždy prosákly do země naše šlépěje, dotýkané milostným dvojzpěvem mladosti beze slov. A ústa, to opylené mazlení s lunotvornou příchutí vzácného šafránu, jako by se dnes zamykala do partitury vzlykavých ozvěn a chtěla se schovat před vlastní lítostí.

Strom u cesty, vedoucí vždycky někam, má svou neprůsvitnou svébytnost tvaru, událostí, přibývajícího růstu i stárnutí, před nímž jej nezaštítí ani svítání. Ejhle, rozmar, tolik souběžný s osudím člověka! A jako tvář vráskami, tak se otevírá i kůra kmene puklinami času a bezbranného ticha, protékajícího i nejklidnějšími zátočinami kolem hřbitovů a hradních zřícenin.

Strom u cesty, svéprávný samorost lidské dějepravy, ověnčený zjara slavnostní snůškou včelího procitnutí, dívá se i jícnem příštích roků do svědomí generací. Kéž jim láska k této zemi dopřeje jako blanokřídlým stavitelkám medových pláství, těm dělnicím, prolnutým vzruchem neutuchající píle a vytrvalosti, aby se staly chloubou a příkladem tvůrčího usilování. Aby strom u cesty byl vždycky jen svědkem jejich líbezného zrání. Aby všem pokolením mohl na cestu do budoucnosti zamávat větvemi.

DOUŠKA

Kdykoliv potkáte strom u cesty, nestyďte se jej pozdravit a popřát mu dobrého dne. I on měl kdysi mladistvě odlité sny ze zvonoviny radostí, když ještě vstávaly na úsvitě vašeho jarního věku. I v něm plápolal a dosud jiskří v květech i listech dělný žeh poutníka této země. Šel tudy s vámi od narození. A noc, která vás čeká, i když není dosud vyskružena do dna, svlékne jednou i jeho tělo donaha a pošle je za vámi.

POSLEDNÍ STROM

Topole, topole! Jak se kolem tebe krajina podobá vypuštěnému rybníku. Jak čaromocně a rychle stoupáš k hvězdnému nadnebí. Škoda, že tě u nás nesázejí při narození děvčátek jako v Holandsku. Dívám-li se na tebe, pokaždé v duchu ulpívám svými pohledy na jedné ženě, která prošla snítkami mého už vypáleného sadu a tolik se ti svou vznosnou útlostí podobala. Dnes se schyluje do jinovatky mého srdce jenom drobnohra její vzdušné tváře, prováté úsměvnými prodlevami. A pak postava, která jako by celá sahala po větvích topolu a chtěla se vtělit do jejich přímého zdvihu, do trojúhelníkovitého listoví a něžně dlouhých řapíků, připomínajících mi rysy až bláznivě sladkých prstů. Ne, ne, musí mne opustit pokušení ptát se nahých ozvěn na to, co mi čas i věk jednou vyrval z objetí.

Topole, poslední strome v tomto lidském zhmotňování citu i rozumu! V tobě ruch větrů a dálek nikdy neusne. Pamatuješ dolmeny, dávné hrobové mohyly, nad nimiž se zavřela vnímavost prapředků z doby kamenné. Pamatuješ menhiry, ony svislé kamenné sloupy, které připomínají významné události, jež se kdysi rozplozovaly po zdivu ranních obzorů, ale dnes už o nich nic nevíme.

Topole, topole, kéž tě v příštích časech i u nás vysazují při narození děvčátek, těch plodonosných zornic budoucnosti, do níž lidstvo musí vykročit. Kéž ze slov ŠŤASTNÝ, POKOJNÝ ŽIVOT ušije zítřek roucho pro srdce Čechů, Slováků, Poláků, Arménců, Němců, Mongolů, všech afrických i asijských národů i kmenů, všech lidí dobré vůle na této planetě. A kéž podle předlohy staletých utrpení všichni ušijí válce rubáš a navěky ji pošlou k čertu!

DOUŠKA

POSLEDNÍ STROM – topol. Není hříčkou náhody. Roste rychle. Snažme se růst s ním, abychom viděli dál a dokázali víc než ti, kteří se tak rádi zhlíželi a zhlížejí v hlavních pušek a děl.

EPILOG

Stromy. Vlají od věků do věků, dovedou prohřát oči i srdce něhyplnou radostí, jsou praporcem dálek i výšek, nesobecky rozvinutých po travnatých i skalnatých dlaních horizontů. Jsou z pradávna posedlé šílenou oblibou provázet člověka od vydlabané kolébky, lavice, stolu až po přesmyčku smrti s propadlištěm tmy, zasuté do kajícně sbité rakve, kde už nevýská čas, netřeští činely tanečních zábav, nevoní mýtina teplých letních soumraků, pod nimiž vábničky polibků, ty nejsvůdnější ladičky mileneckého štěstí, nejdou v patách zápalným objetím.

Stromy, živí svědkové bez kroků zvrásněných záduchou, bez šoupavého pohybu podrážek, bez chrčivého dechu. Zato dovedou polnicemi svých květů voňavě ohlušit i za dálkou dálku, oslepit hlasem ptačího vábení a vztyčenými ukazováčky svých nejvyšších větví pozdravit hvězdy.

Stromy jsou věčným prstokladem roků, který vyhrává na barevných strunách jara, léta, podzimu i zimy magické chvalozpěvy života a lásky. Budiž pochváleny ruce, které je sázejí, zušlechťují a opatrují, dělné, rozpukem mozolnatého květenství poseté dlaně mužů i žen, těch stavitelů světlem opeřeného, pozemského ráje, jehož brány se otevírají i všem poctivým lidem naší drahé matičky země.

Antoine de Saint Exupery: Slova jako hvězdy

O DUŠI

A já jsem vždycky dělil lidi na dvě části: Jsou lidé – zahrady a lidé – dvory. Tihle vláčejí s sebou svůj dvůr a vy se dusíte v jeho čtyřech zdech. A jsme nuceni si s nimi povídat, abychom překonali mlčení. Mlčení na dvorech je tíživé.

Ale v zahradách se procházíme. Můžeme mlčet a volně vdechovat vzduch. Je nám dobře. A šťastná překvapení vyvstávají prostě před námi. Nemusíme nic hledat. Hle, tu je motýl, tu chrobák, tu zase světluška. Nevíme nic o civilizaci světlušek. Můžeme o tom přemýšlet. Zdá se, že chrobák ví, kam jde. Velice pospíchá. Překvapuje to. I o tom můžeme přemýšlet. A tu je motýl. Když usedne na velký květ, říkáme si, že pro něho je to jako by se snesl na terasu houpající se visuté zahrady v Babylonu. Potom zmlkneme. Objevily se tři nebo čtyři hvězdy.

/…/

Myslel jsem také na něco jiného. Existují ještě lidé – silnice první třídy a lidé – stezky. Lidé – silnice mě nudí. Nudím se na štěrku vozovky mezi kilometrovníky. Vedou k velice přesnému cíli: k zisku a ctižádosti. Podél stezek jsou místo kilometrovníků lískové keře. Touláme se a chroupáme oříšky. Jsme tam prostě jen proto, abychom byli tam a ne někde jinde. Ale od kilometrovníků nemůžeme očekávat naprosto nic. /…/ Dopis paní Françoise de Rose

O ČASE

„Radost spočívá jen v cestě“

„Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, zatímco cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jakoby smysl byl v dosaženém cíli. A právě tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš. A v odpočinek nevěřím. Neboť drásá-li člověka nějaký rozpor, není správné volit nejistý a nehodnotný klid za cenu slepého přijetí jednoho ze dvou prvků rozporu. Vyhýbá se snad cedr větru? Co by tím získal? Vítr ho drásá, ale i otužuje. Kdo by dokázal oddělit dobré od zlého, byl by měru moudrý. Hledáš, jaký dát životu smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a ne pominout rozpor a tak dosáhnout ubohého klidu. A když tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se. Buď blahoslavena ta otevřená rána, z níž se zr...odíš: vždyť žádná pravda se neukazuje a není k dosažení v tom, co je zjevné. A pravdy, jenže se ti nabízejí, jsou určeny jen k pohodlí a podobají se práškům na spaní.

Pohrdám lidmi, kteří se sami otupují, aby zapoměli, nebo se pro osobní klid sami zjednodušují a udusí v srdci některou z tužeb. Pamatuj si, že každý neřešitelný protimluv, každý nesrovnatelný rozpor tě nutí růst, abys ho do sebe pojal. Nabíráš v uzlu svých kořenů beztvarou zemi, její křemen a humus, a k slávě boží buduješ cedr. Jen takový chrámový piliř dosáhl slávy, který se zrodil v průběhu dvaceti pokolení ze svého střetávání se s lidmi. A chceš-li růst ty sám, střetej se svými rozpory: vedou tě k Bohu. To je ta jediná možná cesta. A proto rosteš, přijmeš-li utrpení. Jsou však i malátné stromy, které pouštní vítr neuhněte.

Jsou i malátní lidé, kteří se nedokáží přesáhnout. Zabijí nejprve velkou část sebe sama, a pak své štěstí hledají v prostřednosti. V jediné hospodě zůstanou na celý život. Sami sebe nedonosili. Je mi lhostejné, co se stakovými lidmi stane, i zdali vůbec žijí. Krčí se nad svou ubohou sklizní a nazývají to štěstím. Nechtějí vidět nepřítele venku ani v sobě samých. Nechtějí slyšet hlas boží, ten hlas, který je potřebou, hledáním a nevyslovitelnou žízní. Nehledají slunce, nepodobají se stromům v houštinách lesa, stromům, které nikdy nezískají slunce do zásoby nebo zálohy, neboť svým stínem dusí jeden druhý, ale přesto se zvedají za sluncem stále výš jako nádherné hladké pilíře, které vytryskly ze země a cestou za svým bohem se proměnily v sílu. Bůh není dosažitelný, ale nabízí se člověku a člověk se v prostoru vytváří jako koruna z větví."
Citadela

O PŘÁTELSTVÍ

„Přátelé nejsou na prodej…“

Přítelem je v první řadě ten, kdo nesoudí. Ten, kdo otevře své dveře tuláku, jeho berli, jeho holi odložené do kouta, a nežádá od tuláka tanec, aby ho pak mohl podle tance soudit. A když žebrák vypráví, jaké bylo tam venku na cestě jaro, pravý přítel to jaro pojme do sebe. A když vypráví o hrůzách hladovění ve vsi, odkud přišel, přítel s ním trpí hlad. Jak jsem ti říkal, přítel je ta část člověka, která je obrácena k tobě a otevře ti dveře, jež možná nikdy jindy neotvírá. A tvůj přítel je pravdivý a pravdivé je všechno, co říká, a miluje tě, i když tě v jiném domě třeba nenávidí.

A přítelem v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel z milosti boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou stejným Bohem, neboť pak jsme jednotni, i kdyby byl jinak třeba kupcem a já kapitánem, nebo zahradníkem a já námořníkem. Nalezl jsem ho nad tím, co nás rozděluje, a jsem mu přítelem. A mohu vedle něho mlčet, což znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoří, strže a pouště, neboť on do nich nevkročí. To, příteli, co ode mne s láskou přijímáš, je cosi jako vyslanec říše mého nitra. A ty jsi k němu laskavý a vyzveš ho, aby se posadil, a popřeješ mu sluchu. A jsme šťastni. Nikdy jsi přece neviděl, když jsem já přijímal vyslance, že bych je nechal stát stranou nebo je odmítl přijmout jen proto, že v jejich říši, vzdálené tisíce dní cesty, se jedí jídla, která nemám rád, anebo proto, že tam jsou jiné mravy. Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti. Kdo sedí za mým stolem, tomu neumím nic vyčítat.

Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem. Co bych pohledával v chrámě, jehož bůh by měl námitky proti postavě či tloušťce svých věřících, anebo v domě přítele, který by nechtěl přijmout mé berle a nutil by mě tančit, aby mne mohl soudit.

Na světě potkáš ještě soudců až dost. Máš-li být nově uhněten a utvrzen, přenech tu práci svým nepřátelům. Však oni se jí zhostí, tak jako bouře, jež hněte cedr. Tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal. A když vstupuješ do chrámu, uvědom si, že tě Bůh nesoudí, nýbrž přijímá.

Citadela

O LÁSCE

„Láska je tiché naslouchání“

Láska je především tiché naslouchání. Milovat znamená nazírat. Nadejde chvíle, kdy se má hlídka zasnoubí s městem. Nadejde hodina, kdy ve své milé dospěješ k tomu, co nebude pouze ten či onen její pohyb, ten či onen detail tváře, to či ono její slovo, nýbrž Ona sama.

Přijde chvíle, kdy už pouhé její jméno bude jako modlitba, neboť k němu nebudeš mít co dodat. Přijde chvíle, kdy už nebudeš nic žádat. Ani rty, ani úsměv, ani něžnou paži, ani dech její přítomnosti. Bude ti stačit, že Ona je.

Přijde chvíle, kdy se nad tím či oním krokem, slovem, nad tím či oním rozhodnutím, odmítnutím nebo mlčením nebudeš muset na nic ptát, abys je pochopil. Neboť Ona je.

Některá žena však vyžaduje, aby ses ospravedlňoval. Otevře nad tvými činy proces. Zaměňuje lásku a vlastnictví. Proč bys jí odpovídal? Co můžeš v jejím naslouchání najít? Chtěl jsi být přijat především v tichu, a ne pro to či ono gesto, pro tu či onu vlastnost nebo slovo. Chtěl jsi být přijat v celé své bídě, takový, jaký jsi.

Citadela

Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, budu se především snažit, abych ho přinesl druhým, třebas bych měl jít pěšky a tvrdě se plahočit. A nebudu si dělat z Boha otroka. Z toho, co dá on druhým, budu živ i já. A proto člověka, který doopravdy miluje, poznám podle toho, že nikdy nemůže být podveden. Nemůže být podveden říší člověk, který pro říši zemře. Ten či onen člověk může snad být nevděčný, ale jak by mohla být nevděčná říše? Říše je vybudována z toho, co jí dáš, a jaké by to bylo špinavé počtářství, žádat od ní projevy vděku! Ten, kdo svůj život věnoval chrámu a za chrám se směnil, ten doopravdy miloval. Jak by se však mohl cítit podveden chrámem? Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. A je-li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno.  :-))

Citadela