Petr Kurka: Dvacetikoruna
Jednoho dne se u nás ve třídě znenadání objevil nový žák. Na tom by nebylo nic divného, jenže nový žák se ve třídě objevil někdy uprostřed školního roku. Onen "neznámý cizinec" se jmenoval František, pročež jsme mu říkali Frantík nebo spíš Franta. Kdyby k nám přišel ve vyšším ročníku (kdy už jsme se učili dějepis), možná byl dostal přezdívku Franz Josef Jánevímkolikátý... Frantík měl dost špatný prospěch, ale tím se od okolí příliš neodlišoval. Takových žáků bylo v naší třídě víc. Zajímavější už bylo, že Frantík bydlel (samozřejmě s rodiči) na sídlišti Zelená Liška, což bylo od naší školy bratru tři stanice tramvají. Přitom přímo na sídlišti Zelená Liška byla škola ! Zřejmě ho právě z té školy vyloučili anebo přeložili. Časem se vysvětlilo, proč ho asi přeložili.
Když s námi Frantík chodil do školy už asi dva měsíce, začalo se o něm mezi spolužáky šuškat něco na způsob - on není jejich ! Jako desetiletá děcka jsme si neuměli dobře představit pojem adoptivních rodičů. Ostatní žáci ve třídě měli své vlastní rodiče a považovali to za samozřejmost. Takže ono označení - on není jejich - bylo pro nás něčím hodně zvláštním. Frantík se tedy od ostatních žáků odlišoval, protože měl adoptivní rodiče. A děti ve třídě to o něm věděly. Nikdy se nezjistilo, kdo tu fámu o adoptivních rodičích mezi děti vypustil. Někdo z dospělých si zkrátka pustil hubu na špacír... a Frantík se tímto způsobem o svých adoptivních rodičích dozvěděl, přestože se to podle jejich přání zatím ještě dozvědět neměl.
Paní učitelka (tenkrát samozřejmě soudružka) přišla asi měsíc před koncem školního roku s nečekaným zlepšovákem. Ustavila patronáty dobrých žáků nad slabými. Zřejmě si chtěla ušetřit práci. Rozhodující však bylo, že já jsem tehdy dostal pod patronát Frantíka. Měl jsem ho doučovat mluvnici. V praxi to vypadalo tak, že jsme byli po škole oba, dokud se Frantík nenaučil správně psát slovo Litomyšl (a jiná vybraná slova po M). Babyku, Bydžov a Přibyslav už jakž takž zvládal, aniž by pořádně věděl, co tato slova znamenají. Když jsem Frantíka požadovaná vybraná slova naučil, šel se mnou Frantík domů (myslím tím ke mně domů, nikoliv k sobě domů). Šel ke mně domů a od toho dne začal k nám domů chodit denně. Asi nutně potřeboval kamaráda. Fáma o Frantíkových adoptivních rodičích už začala účinkovat i na něho.
Frantík k nám začal chodit pravidelně každé ráno, abychom pak šli do školy spolu. Chodil k nám stále dřív a dřív, takže asi po dvou týdnech u nás zvonil ještě v době, kdy jsem já byl ještě v posteli. Ranní vstávání bylo totiž mou slabinou již od školních let. A Frantíkovi se zřejmě u jeho adoptivních rodičů nijak zvlášť nelíbilo, když využíval každou vhodnou příležitost, jak z domova zmizet. Naopak já jsem u Frantíka doma nikdy nebyl a jeho rodiče jsem vůbec neznal. Nevěděl jsem, jací vlastně jsou.
V té době sehrála moje matka jednu z nejhorších rolí svého života. Na začátku byla bohužel lenost. Její lenost ! Její a možná také moje. Matce se nechtělo chodit brzy ráno nakupovat, přestože do žádného zaměstnání nechodila. Obvykle na ranní nákupy posílala mě - pokud se jí podařilo dostat mě z postele. Jenomže náhle byl k dispozici Frantík ! Matka tedy začala posílat na ranní nákupy Frantíka, který se pro mě cestou do školy zastavoval. Přitom já jsem ani přesně nevěděl, kde Frantík bydlí. Sídliště Zelená liška bylo postaveno před válkou a je poměrně rozsáhlé. Osudný den pro Frantíka nastal 30.června. Měli jsme si jít do školy pro vysvědčení. Učit se už samozřejmě nemělo. Přesto pro mě Frantík ten den přišel a moje matka ho poslala na obvyklý ranní nákup. Se stokorunou, což tenkrát byly hodně velké peníze. Bylo to hodně peněz, takže Frantík přinesl nazpět peníze, které mu vrátili v obchodě. Počtář byl dost mizerný - v tomto ohledu však příliš nevynikala ani moje matka. Když jsem s Frantíkem odešel do školy, ještě se nic nevědělo.
Ve škole nám učitelka rozdala vysvědčení, dala nám nějaké rady, co máme a zvláště co nemáme dělat o prázdninách, a pustila nás domů. Ten den jsem Frantíka viděl naposled v životě. Doma mě totiž čekalo velké překvapení. O moje vysvědčení nejevila matka vůbec žádný zájem. „Petře, víš, kde přesně bydlí Frantík ?“ udeřila na mě ihned po návratu ze školy. „Vím to jen přibližně. U Nových domů, ale kterej je to barák, to nevím.“ „Našel bys to ?“ „Nenašel. Ta ulice je dost dlouhá.“ „Tak musíme jít honem do školy, dokud je tam ještě učitelka. Ten tvůj kamarád mně z vrácených peněz ukradl dvacetikorunu !“ tvrdila suverénně matka. Do školy jsme samozřejmě šli, protože jsem matce uvěřil. Kupodivu jí uvěřila i třídní učitelka a dala nám Frantíkovu přesnou adresu. Zároveň učitelka s konečnou platností potvrdila fámu, že Frantík "skutečně není jejich", tedy že má adoptivní rodiče.
Sídlištěm Zelená Liška jsem navigoval matku já. Je to sice divné, ale jakožto desetileté děcko jsem znal okolí svého bydliště mnohem lépe, než matka. Nebydleli jsme tenkrát na Pankráci dlouho. Dovedl jsem matku ke správnému domu a společně jsme se dostali i ke správným dveřím. Matka mě pak nechala čekat před domem. Další jednání Frantíkovy tragedie znám jenom z matčina ústního podání. „Ten nevlastní táta klukovi strašlivě nařezal, ale kluk se nepřiznal. Pořád zapíral. Tvrdil, že u nás nic neukradl. Jeho táta mně pak dal tu dvacetikorunu ze svého.“
Do další třídy s námi už Frantík nechodil. Ne proto, že by propadl. Opět ho přeložili na jinou školu. Stejně to asi nebylo nic platné, protože Frantík už věděl, že má adoptivní rodiče a zřejmě se mu u nich nelíbilo. Možná, že na něho byl adoptivní otec příliš přísný. Možná, že ho nadměrně bil. Prostě nevím. U oné závěrečné exekuce jsem totiž "z výchovných důvodů" nebyl.
Na Frantíka a zejména na příhodu s takzvaně ukradenou dvacetikorunou jsem však vzpomínal. Divil jsem se, že i zkušená třídní učitelka přijala matčinu verzi o krádeži. Že nehledala jiné možné vysvětlení, proč ve vrácených penězích náhle chyběla dvacetikoruna. Existovaly přece ještě dvě možnosti. Ztráta peněz po cestě a ošizení v obchodě. Za komunistů totiž prodavači přeochotně ošidili každého, kdo si to nechal líbit. Byla to však jednoznačně matčina lenost, že si nepřepočítala vrácené peníze ihned. Proč by je také přepočítávala ? Ona přece nevydělávala. Naši rodinu živil otec ze svého průměrného platu.
Asi o třicet let později... Měl jsem přítelkyni v Jeseníku a jezdil jsem za ní skoro každý víkend. Jednu neděli jsem šel v Jeseníku po náměstí a viděl jsem, jak vítr žene po chodníku padesátikorunu. Nejdříve jsem dohonil letící bankovku a teprve pak jsem se snažil zjistit, kdo ji mohl ztratit. Asi desetiletý klučina právě přelézal zábradlí, které mělo bránit nezvedeným chodcům přecházet křižovatku po úhlopříčce. Kluk samozřejmě křižovatku po úhlopříčce přeběhl - a já za ním. Bylo pravděpodobné, že peníze ztratil on. Malé děti obvykle peněženku nemívají. Peníze nosívají po kapsách. Kluk mě zavedl do bufetu, kde na něho čekala babička. Poslala ho na nákup a nyní chtěla peníze nazpět. Podobně jako ve Frantíkově případě, jenže tahle babička počítat uměla. „Pepo, víc peněz ti v hotelu nevrátili ?“ „Já nevím.“ „Kde máš další peníze ? Museli ti přece vrátit víc !“ „Já nevím, babi. Já už nic nemám.“ odpověděl klučina a rozplakal se.
„Kolik mu vlastně chybí ?“ zeptal jsem se babičky. „Vy jste nějaké peníze našel, pane ?“ „Peníze jsem sice našel, ale nevím, kdo je ztratil. Přepočítejte ten nákup. Já vám s tím počítáním pomohu.“ „Poslala jsem ho nakupovat do hotelu Jeseník. Víte, v hotelu je všechno dražší, ale v neděli je jinde zavřeno. Musel do hotelu. Účtenku jste nenašel, pane ?“ „Nenašel. Pokud Pepovi vypadla z kapsy, tak já ji neviděl. Třeba mu žádnou nedali.“ „Dala jsem mu na ten nákup stovku a chybí aspoň padesát korun, ne-li víc. Kolik jste vlastně našel ?“ „Přesně padesátku. Tady ji máte.“ „Moc vám oba děkujeme. Vezměte si za odměnu dvacku na pivo. Za poctivost.“ „Kdyby ty prachy ztratil někdo dospělej, tak bych si tu dvacku možná vzal. Takhle nemůžu. Kupte za ni Pepovi něco pro radost.“ poradil jsem babičce a odešel jsem z bufetu.
Pár dní nato jsem si opět vzpomněl na Frantíka. Onen nešťastný den, kdy nám ve škole dávali vysvědčení, to mohlo dopadnout stejně - kdyby moje matka tenkrát nebyla líná si vrácené peníze ihned přepočítat. Když pak zjistila, že chybí dvacka, suverénně tvrdila, že tu dvacku Frantík ukradl. Bohužel jí všude uvěřili.
|