Kirsten – Nesmrtelnost
Byl jednou muž a ten založil město. Dal mu své jméno a protože byl moudrý, vládl jeho občanům. Nazývali jej Král.

Měl sedm synů a když dospívali, řekl jim: Založil jsem město a nebudu zapomenut. Hleďte, abyste ani vy nebyli zapomenuti.

Nejstarší syn byl odvážný a podnikavý. Procestoval cizí země, objevil neznámé kraje a dal jim své jméno.

Nakreslil stovku map a popsal tisíc divů. Nazývali ho Objevitel.

Druhý syn byl silný a smělý. Byl nejudatnější z lidí, bojoval ve stovce bitev a zabil tisíc mužů.

Když zemřel, zpívaly se o něm hrdinské písně. Nazývali jej Válečník.

Třetí syn byl důsledný a trpělivý. Postavil stovku paláců s tisícem věží a do každého štítu vytesal svůj znak.

Nazývali jej Stavitel.

Čtvrtý syn byl učený a pracovitý. Stovku lidí vyrval smrti a tisíc jich přivedl na svět.

Všichni znali jeho jméno a vyslovovali je s obdivem. Nazývali jej Léčitel.

Pátý syn byl přímý a duchaplný. Uměl poradit každému a pomoci všem.

Znali ho ve stovce měst a milovaly ho tisíce lidí. Nazývali jej Prorok.

Šestý syn byl čestný a dobrý. Tucet synů neslo jeho jméno a každý z nich zplodil další tucet. Nazývali jej Otec.

Sedmý syn byl roztěkaný a vášnivý. Nevěděl, co by měl dělat, a tak se připojil k nejstaršímu bratrovi.

Spřádal nejsmělejší plány a maloval nejneuvěřitelnější zvířata, ale poděsil ho divoký příboj, a tak odešel ke druhému bratru.

Měl nejzářivější zbroj a nejvznosnější krok, ale když uslyšel lomoz bitvy, utekl a přidal se ke třetímu bratru.

Navrhoval nejkrásnější výzdobu a sázel nejskvělejší zahrady, ale čekat na dokončení celé stavby mu bylo dlouhé, a tak odešel ke čtvrtému bratru.

Vymýšlel nové léky a toužil léčit nejtěžší nemoci, ale když poprvé uviděl krev, odvrátil tvář a odešel k pátému bratru.

Hovořil plamenně a nejvybranějšími slovy, ale než aby hovořil o dojení krav a práci na poli, raději odešel.

Tak minula léta jeho mládí a zralosti, a když chtěl jako jeho bratr počít děti, nenašel ženu, která by si ho vzala.

Stal se z něj osamělý stařec, o kterého se nikdo nezajímal. Jednoho dne usedl ke stolu a napsal paměti. Nazývali jej Spisovatel.

EmptyRoom – Léky na nespavost
Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Teplá voda byla vlažná a studená voda byla taky vlažná. Člověk se nemohl ohřát / ani osvěžit. Všude bylo spoustu lidí, lamp, kulatých kamínků, hodin, zvířat, listí, zvuků a proseb. Slunce se celý týden všem smálo do ksichtu a dnes zase kopírovalo nultou odevzdanost kytarových pražců.

Ať si udělal cokoli – nic nebylo předem jasné. Ve všem sis mohl vybrat. Mohl si jít ven – nebo zůstat doma.

Mohl si jít do baru – nebo zůstat na ulici

Mohl ses umýt – nebo zůstat suchý

Mohl si křičet – nebo být tiše

Mohl si žít – nebo zemřít

Mohl si hořet –nebo se dusit

Mohl si tvořit – nebo ničit

Všechno bylo otevřené / všude byly samé možnosti / všude bylo otevřeno / všude se svítilo

Prsty na ruce byly voskové figuríny celebrit a dlaň část špatných stránek z našich osudů. Pomsta byla na příděl a ptáci odlétali do teplých krajin bez pasů.

Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Chleba byl tvrdý a rohlíky byly taky tvrdý. Člověk se nemohl najíst ani zůstat hladov. Na stěně se houpal obraz co nikdo nerozhoupal – na stěně byl stín co nikomu nepatřil a na dveře ťukal prst co vypadal jako vosková figurína neznámého komparzisty z filmu Sever proti Jihu – co nikdy nebyl v kině / natočil se jen z povinnosti / černobíle a jednou to bude klenot trezorů

Ať se udělalo cokoli – vždycky to bylo špatně! V ničem sis nemohl vybrat. Musel si na záchod

Musel si dýchat

Musel si spát

Musel si chodit

Musel si koukat přes záclonu

Musel si vnímat slunce

Musel si mhouřit oči do slunce

Musel si otevřít na ťukání na dveře

Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Alkohol byl buď silný nebo ještě silnější. Člověk nemohl zůstat střízliv-EJ / ani opil-EJ. Všechno pomalu tančilo / kvádr zkrychnul a kolo z kužele odlomilo dno k zítřku.

Ať ses napil čehokoli – vždycky to byl jed! V ničem ses nemohl cítit bezpečně. Nešlo odpovídat

Nešlo přemýšlet

Nešlo vzdychat

Nešlo vzpomínat

Nešlo odejít

Nešlo se vrátit

Nešlo ležet

Nešlo stát

A každé křeslo se houpalo do kyvadel

Byl to den v malém bytě / uprostřed města / ve středu světadílu / uvnitř planety. Teplá voda byla vlažná a studená taky. Člověk se nemohl ohřát / ani osvěžit. Mohl jen stát mokrý ve vaně / Musel dýchat / Nešlo přemýšlet.

Vzdálenost mezi levou částí těla a pravou částí těla se měnila dle hodin, co čekaly na každé číslo a povýšeně se pak rozhlížely po bytě jestli sis všiml! VŽDYCKY SI VŠIMNEŠ … protože si nikdy nezaspal / protože si vždycky přišel včas / protože touha nečeká / protože slunce svítí / protože voda je vlažná / protože chleba je tvrdý a rohlíky taky

Annonce – pavelskalicky
Posted by pomerancova on 2.12.2012 in Adepti do knihy, listopad 2012, Próza | Edit
Tomáš seděl na jediné židli ve své (totiž pronajaté) garsonce a bez hnutí pozoroval protější zelenou stěnu. Nesnášel zelenou barvu a vlastně i svého domácího, ale neměl moc na vybranou. Stejné nebo alespoň podobné podmínky bydlení by nikde jinde nenašel a tak trpěl arogantního a vlezlého dědka, který byl schopen v jedenáct večer přijít na kontrolu, zdali Tomáš náhodou nemá dámskou návštěvu nebo si snad nedejbože přivedl nějaké zvíře. Tohle vše bylo totiž zakázáno. Tomáš musel trpět i naprosto šíleně a nevkusně vymalované stěny. Severní a jižní byly trávově zelené, východní a západní sytě fialové a do toho jako pěst na oko černý strop. Teď strnule pozoroval jižní zelenou stěnu a čas od času jeho zrak zabloudil ke stolu, na kterém ležela bílá obálka. Obálka, na kterou netrpělivě čekal, a když konečně přišla, nemohl se odhodlat ji otevřít. Jednoduše řečeno měl strach.

Tomáš Veselý byl spisovatel. Nebo možná se jím snažil být. Obálka měla v levém horním rohu (kde se obvykle píše odesílatel) logo jednoho z větších nakladatelství a adresát byl nadepsaný tučným písmem – Tom Joker. To byl Tomášům pseudonym a v obálce byla velmi pravděpodobně odpověď na zaslaný rukopis jeho románu. Tomáš byl zvědavý, co mu píšou. Na druhou stranu nechtěl slyšet další odmítnutí. A tak seděl a zíral na zelenou stěnu a představoval si, že v obálce je nadšený dopis od šéfredaktora, ve kterém mu nabízí pohádkový honorář a lukrativní smlouvu na další díla. Nakonec nevydržel. Na hodinách, které koupil za pár korun v bazaru, poskočila ručička na devět hodin večerních, když roztřesenou rukou obálku otevřel a vytáhl list papíru. Nedočkavě ho rozevřel a četl díky za zaslání rukopisu a slušné odmítnutí spolupráce. Sen o literárním výdělku a o konci živoření se opět posunul o kus dál a ztrácel se v mlhavé budoucnosti. Tomáš hodil list k obálce na stůl a opět se zahleděl na protější zelenou stěnu.

„Takže zítra znovu od začátku,“ pomyslel si trpce. „Nechat okopírovat rukopis, nacpat do obálky a poslat do dalšího vydavatelství. Pak několik měsíců čekání, než přijde odpověď. Která ale může být zase odmítavá a tím budeme zase na začátku.“ Tomáš s povzdechem vstal ze židle a převlékl se do pyžama. Ulehl na nafukovací postel a nařídil si budík na čtyři hodiny ranní, aby stihl od pěti hodin v oranžové uniformě a s koštětem v ruce svou brigádu a obživu. Zhasnul lampičku a zavřel oči, když uslyšel zašramocení klíče v zámku.

„Ach jo, zase ten debil,“ povzdechl si v duchu a otočil se ke zdi. V místnosti se rozsvítilo.

„Tak co, máš pro mě nájemný?“ ozval se skřehotavý hlas pana domácího. Tomáš se s maximálně rozespalým výrazem pomalu otočil a oslněný světlem se zadíval na protivného staříka.

„Ale pane domácí, sedmnáctého je až zítra,“ namítl. „Zítra dostanu výplatu a jako obvykle vám peníze hned přinesu.“

„No radši bych od tebe měl ty peníze co nejdřív,“ zamračil se stařík.

„Stalo se někdy, že bych vám nezaplatil?“ zeptal se Tomáš. „Třeba nemám co jíst, ale nájem vám vždy platím. A včas,“ doplnil ještě, aby dodal svým slovům váhu. Stařík se rozhlédl po prázdné garsonce.

„Stejně bych ale byl radši, kdybys mi platil dřív. Podívej se, co lidí hledá bydlení a já tady ztrácím čas s takovým ztroskotancem, jako seš ty.“ S těmi slovy hodil na stůl poslední výtisk Annonce a nasupeně odešel.

„Je to debil,“ pomyslel si Tomáš a lehl si zpátky. Nečekaná návštěva ho však tak rozhodila, že spánek byl ten tam. Tak chvíli ležel, koukal do stropu a hlavou se mu honily černé myšlenky. Pak vstal a jeho zrak upoutal dnešní výtisk inzertních novin ležící na stole. Otevřel ho a pro zajímavost si našel rubriku Byty k pronájmu – poptávka. S povzdechem musel dát panu domácímu za pravdu. Seznam lidí hledajících bydlení byl opravdu dlouhý. Pak nalistoval nabídky zaměstnání. Přestože i tam bylo inzerátů poměrně hodně, požadavky z žádného z nich neodpovídaly Tomášově kvalifikaci. To byl ale docela těžký úkol, protože Tomáš pořádně nic neuměl.

„Ach jo,“ povzdechl si Tomáš, když tu najednou si všiml rubriky se zajímavým názvem. „Co nikam nepasuje,“ přečetl si. „To je stejné jako já. Já taky nikam nepasuju. Ale já na rozdíl od téhle rubriky nejsem v novinách. Kdybych byl v novinách, to by bylo něco jiného.“ Koukal na otevřené noviny, stránku s formulářem na podání inzerátu a najednou dostal nápad. Vytáhl ze zásuvky nůžky a formulář vystřihl.

„Já snad tomu dědkovi budu ještě vděčný,“ bručel si pod vousy, když přepisoval první část jedné ze svých povídek do inzerátu. „Čtyři sta znaků není mnoho, ale darovanému koni na zuby nekoukej.“ Třemi tečkami naznačil, že povídka bude pokračovat a posledních pět písmen mu zabral jeho pseudonym. Spokojeně své dílo přelétl zrakem a vložil list papíru do obálky. „Utnul jsem to zrovna v napínavé části,“ pochvaloval si, když opisoval na obálku adresu. „Snad to někoho navnadí, aby si koupil další díl.“ Pak mocně zívnul a zalezl pod peřinu. O pár minut později už oddychoval a nic z jeho aktuálních trápení mu radost ze života nekalilo.

Druhý den ráno si na svůj večerní nápad ani nevzpomněl. Až nadepsaná obálka na stole mu připomněla, že měl v úmyslu prorazit se svým dílem do jednoho z periodik, jehož náklad převyšoval Tomášovy sny o několik řádů. Na okamžik zaváhal. Desetikorunová známka za necelých čtyři sta znaků, přičemž na celou povídku by jich potřeboval třiadvacet. To dělá dvě stě třicet korun jen na odeslání. Ještě bude muset koupit dvaadvacet Annoncí, protože lze těžko předpokládat, že mu pan domácí dvakrát týdně doručí aktuální výtisk. Má tohle šanci na úspěch?

„Přijdu maximálně o pár stokorun,“ pomyslel si. „Když to ale nezkusím, tak třeba promarním příležitost, na kterou už čekám hodně dlouho.“ Olízl známku, nalepil na obálku a vyrazil do práce. Spěchal, aby nepřišel pozdě, ale vhodit dopis do schránky ještě stihl.

Ten den pracoval jako nikdy předtím a vedoucí jejich skupinky si jeho výkon pochvaloval. Tomáš byl rád, alespoň nikoho ani nenapadne uvažovat o jeho výměně. Když pracovní den skončil, dostal svou obvyklou měsíční výplatu, jejíž velkou část o chvíli později přenechal stále brblajícímu panu domácímu. Pak si jen rychle spočítal, kdy by se tak asi mohl jeho „inzerát“ objevit a netrpělivě vyhlížel Annonci.

Konečně! Nedočkavě noviny otevřel a nalistoval tu správnou rubriku. Vydechl úlevou, když uviděl svůj první díl mezi ostatními inzeráty.

„Nevyhodili to,“ pomyslel si a o chvilku později už přepisoval pokračování. A jelikož to vypadalo slibně, připravil si rovnou už i další díl.

Uplynuly více než dva měsíce a Tomáš trpělivě dvakrát týdně odesílal do redakce další část své povídky. Už dvacet dílků takto pravidelně vyšlo, zatím však bez viditelného efektu. Tomáš už pomalu ztrácel naději, že se něco změní. Zvažoval i možnost, že poslední tři díly neodešle a ušetří tak tři desetikorunové známky. Nakonec se ale rozhodl, že to už dotáhne do konce. Poslední dílek už nebyl tak dlouhý, takže mohl napsat i své celé umělecké jméno a adresu. Obálka skončila v bezedné schránce jako dvaadvacet podobných před ní a Tomášovi začalo čekání na změnu.

Annonce s posledním dílkem do celkové povídkové skládačky se objevila v trafikách a Tomáš si díky svému rannímu vstávání také jeden výtisk pořídil. Když jel tramvají domů ze své ranní směny, sedl si a noviny otevřel. Díval se na své umělecké jméno a adresu a přemýšlel, kdo se mu ozve. Jestli vůbec někdo. Na zaslaný román nebyla zatím také žádná reakce a Tomášovi tedy nezbývalo než každý den ráno vzít do ruky koště a vyrazit do ulic bojovat za čistější město.

„Jé, člověče, ty máš dnešní Annonci,“ probral ho z přemýšlení rozhovor dvou mladíků, kteří před chvílí přistoupili. „Když jsem přišel do trafiky, tak poslední výtisk koupil nějakej dědula těsně přede mnou. Prosil jsem ho, ať mi z ní dá jen jednu stránku. Vysmál se mně, že zrovna kvůli tý stránce s povídkou si ji koupil.“

„Tak já ti to okopčím,“ nabídl se ochotně šťastný majitel novinového výtisku. „Pak si to vystřihnu a založím. Koukal jsem, že dneska je tam poslední díl.“

„To budeš hodnej,“ rozplýval se nešťastník. „A doufám, že ten Joker bude psát dál, protože to fakt bylo dobrý.“ Tomáš nevěřil vlastním uším. Ti dva si kupovali Annonci jen kvůli jeho povídce! A dokonce sváděli boj o poslední výtisk s důchodcem, který šel po jeho povídce také! Zaplavila ho vlna euforie, že se někomu konečně jeho dílo líbí. Bohužel si však za to nemohl nic koupit. S povzdechem vystoupil z tramvaje a pomalým krokem se vydal k domovu.

Když pak přišel ke schránce nadepsané svým jménem, prosvítalo z ní kruhovými otvory něco bílého. Tomáš rychle schránku otevřel a vyndal bílou obálku, na které byl napsán jeho pseudonym. Nedočkavě obálku roztrhl a vytáhl dopis.

„Vážený pane,“ četl. „Jménem vydavatelství Annonce Vám děkuji za Vaši povídku, kterou jste trpělivě posílal do každého našeho výtisku. Prodej našich novin se zvýšil a průzkumem mezi čtenáři jsme zjistili, že to bylo kvůli Vašemu příběhu na pokračování. Přijměte prosím malou odměnu za tento úspěch, na kterém máte nemalý podíl.“ Tomáš se znovu podíval do obálky a oněměl. Usmíval se na něj František Palacký z tisícikorunové bankovky.

„To není možné! První honorář!“ blesklo Tomášovi hlavou a na tváři se mu rozzářil úsměv. Pak si ale uvědomil, že dopis ještě pokračuje.

„Rádi bychom s Vámi uzavřeli smlouvu na Vaše další povídky, které bychom otiskovali v našich novinách. Jestli máte případně i nějaký delší text, rádi bychom nahlédli i do něj. Pokud byste o spolupráci s námi měl zájem, zavolejte… napište… zastavte se…“ Tomáš dopis dočítal jako ve snu, ale ve splněném snu. Rychle zaklapl schránku, vyběhl schody, měl jen trochu problém odemknout dveře, protože se mu třásly ruce. Nakonec se ale podařilo a on si sedl ke stolu, položil před sebe obálku, tisícikorunu a dopis, který si znovu a znovu dokola četl. Pak otevřel šuplík a vyndával své povídky i román na hromádku před sebe. Pak začal třídit, přeskupovat a nakonec svá zdařilejší dílka naskládal do tašky.

„Annonce volá,“ prohodil mezi dveřmi přes rameno k zeleným a fialovým stěnám. „Držte mi pěsti, ať to dobře dopadne. A ať můžu vypadnout do přívětivějšího bydlení.“

Hřbetní ploutev – swedish_nigg
Kroky tam a zpět
rovnoměrně položené linoleum
čekárna s lehátkem
ordinace se zářivkou
za mléčně bílým sklem

Za mléčně bílým sklem
sestra vypisuje recept na přebalovacím pultu
a je to skutečně tvá sestra
čte dopis od rodičů
diktuješ a nevíš komu

Za mléčně bílým sklem
ponocuješ v práci
večeříš tu i snídáš
pokládáš se na lehátko
a vyšetřuješ – noční hlídač

Za mléčně bílým sklem
rentgenové snímky dne
temná komora pod bílým pláštěm
zamlžený monitor pod leukoplastí
hyperglykémie

Za mléčně bílým sklem
přichází nádherná zralá žena k odběru krve
je do půli těla nahá jako hermelín
nebo je to obrys vycházejícího slunce
a ty jí vezmeš poslední kapku naděje

A za to jí dáš nohy
naučíš slepou chodit
jít za obrysem slunce
běžet k jezírku s chodníčkem
z mléčně bílých pastilek

Dál nedohlédneš, nemůžeš, neklepat!
tvůj svět je operační sál
kde operuješ ty
při lokálním umrtvení pýchy
bílý narcis v porcelánové míše

Zůstaneš v čekárny
za mléčně bílým sklem
jako léky na spaní ve vitríně
jako kustod ve výstavní síni
v pozici spící Venuše

Tvůj sádrový odlitek je cisterna
plaveš všemi směry vemene
dýcháš pod vodou
nic tu nepáchne rybinou
jsi ryba – bysta tvé sestry

A je to sladké
sytíš se bělobou
mlha řídne v úplňku
jak se jenom jmenuje?
táhneš s lososy pro a proti všem proudům
nahoru do hor k ledovci s pařížským dortem

Před tebou je celý čirý svět
jak bílá slza pluješ sklem
protože sítnice má velká oka
a Damoklův meč svítí na stropě

11 I Vzpomínáš?, autor:tomas.pektor

vzpomínáš
jak jsme prvně kradli
ze stromu bytí divný snář?

spolu tam dolů přes zábradlí
ty bílá
a já žádná tvář

jak rděly se nám studem kmeny
a moře trávy třelo břeh

ne, není dobře zvát se jmény
hlas sivé kantilény
jež ulpěla nám na křídlech

pojďme zas nedělat
to málo, co z nás zbývá

a vítr bude skučet,
lát

až havran sedne na akát
a až se rozezpívá…
 

Jen tak, autor: vorona

pohybem štětce
nadzvedla vlasy z ramen
v tu chvíli
noční motýli v krajkovaném prádle
objevili vlastní striptýz

zachytila jedním tahem
jejich rozpjatá křídla
až tam uvnitř
kde usedavý pláč z temnoty
změnila ve skřivánčí píseň letního rána

pak stačilo jen říct
pojďte
teď vy buďte malíři

bez názvu, autor: trafic

poránu, kdy se rozsvěcují svítilny,
ji odradí nevtíravý zvuk holícího strojku
jako by se měli zas potkat v biografu,
tam se nikdy netopilo
ležela pak na podlaze, z pusy jí trčely rukavice
musí tak dopadnout pokaždé, není přece z cukru
automatická tkáň řeky plive lesklá těla ryb jak střely
zadírá prsty do kůže ulice
nic nenadělá, je zajatcem svých otisků

Bez názvu, autor: vkl
Cesta mezi mnou a Tebou
nezarostla kamením
láska leží nad potřebou
kde se dotkneš, pramením

Pošmourno, autor: Vorona
akorát tak doba zalézt na půdu
mezi poklady minulých časů
oprášit pavučiny zimním botám
a vklouznout do beránčích rukavic

s puntíkovaným hrnkem
heřmánkového čaje se ponořit
do vyseděného ďolíku starého ušáku
co mu chybí ucho

a snít si
i rudé květy begónií už pomalu uvadají
a pavouci se stahují
do svých starých domovů

a blázincům
začínají žně

Svítá, autor: LostInWonderland
Svítá
a kouř z cigaret
line se po tvém těle
ticho bubnuje na tympány
na okenní parapet
venku si tma namlouvá ráno
a zvony na kostele zhasínají
v barvách černé krve Svratky
v barvách stínů mlhy v trolejích

konečně chápu
proč Hrabě psal Zavři oči
mlč
spi
noc utíká pod prsty tramvajáků
nemůžu ji chytit
jde si svou cestou

v oknech protějších domů
lidé vstávají
kdosi vaří kávu
a v hustém lógru utápí začátek dne

práce nákup potěcha pro nevěru
v podvečer zprávy bezesná noc a
zítra budou z hrnku vybírat
semleté kamení

až se tramvají budu vracet domů
z očí jim budou padat
úlomky nesmyslných hádek
úlomky slov se setnutou hlavou
zasypou ulice

do pokoje záclonou dosedá
zvonivé šero
a usazuje se ti na ramenou

spi
svítá
 

Jurovi von Jeskyň, autor: Kranad

MODRÁ

Svou planetu vyfouknu si ze skla
Doufám, že hned tak nepraskne
A kdyby snad náhodou mi praskla
Hodiny nevím, ani dne.

Krajinu Dnes modeluji z hlíny
Jsem ale špatným hrnčířem
K rozdělání používám sliny
jak po tom touží sama zem

rozměklá, tvrdá, gejzíry, skály, ledovce,
v orgasmu prda, naprosto ženská erupce
uprostřed Evropy ve staré Bohémii

hradiska prakultů, Galaxie zmijí
Živorod květenou v nekonečných ústech
sytí mne celého barevnatým půstem

Tři kratší – autor: Jonáš
okraje zimy

ráno do badatelny
proniká malostranské světlo
zaměstnanci
vykonávají evidenci
obklopeni zašlou dřevotřískou

čím to že náhle
procházím průsmykem paměti
k zasněženému přístavu
v ústí řeky Venty?

mokré boty šlapou mokrý sníh
uvnitř je teplo a sucho
cink! přejete si?
pár bloků odtud
ženská roztlouká hřebíček

XI/2009

Jidáš Iškariotský

Tón, který slavobránou zněl,
se na smetišti zacelí.
Jsou všichni tvými přáteli?
Pak musím já být nepřítel.

Jedna z definic

Dívenka z gymplu
začala posilovat.
Báseň je bezmoc.

Statky, rybníky, katastry – whispermoonlite
/statky/
Odešli. Jejich domy je nepozorovaně následují,

ubývají pod rypadly ročních období,

ztrácejí se z radarů, strání i map. Trojkřídlé bombardéry

sklízí pomstychtivý advokát

s věčně nataženým setrvačníkem.

Les sebou žuchl na pichlavý kabát.

Připjal si elektrický obojek.

Výstřely, světlice a zvonky, ozvěny nezdařené pouti, jež

vytloukla do omítek velká bílá místa. Tváře poutníků

se z ní obtížně hojí. Vlaky jedou a

světla srážejí příznaky

lajdácky pohřbených dvorů. Studny pod škraboškou

zívají nudou, polykají andělíčky.

Neexistuje jeřáb, jenž by je vytáhl o pár let zpět.

/rybníky/
Odplavali. Fabrika zalehla rybníky, vyhnala

kapry do lesů. Hráz trčí jako zlomená stehenní kost.

Břízy zaplavily kanceláře. Žaludy žbluňkají na WC,

padají na dno společenského žebříčku.

Hospodáře kosí nesklizená kukuřice

- omdlévá při čekání

na mlátičku.

Svět těsně nad nulou, pod peřinou z shetlandské vlny

postrádá aviváž. Vlákna ponechaná přes noc venku

připomínají rozžvejkané noky. Roky

zčeřeného spočívání vystřídaly skoliozní kořeny

a nedůtklivé výplatní pásky. V aleji tlejí

učňovské lásky. Omývané solvinou, solené slzou

z nechráněných nájezdů ostružníku.

Sourozenci nedopadli lépe: bratra umořili v prasečí

kolonii, sestru rozpůlila dálnice

při natáčení

časosběrného dokumentu.

/katastry/
Uvízly. Za nově navršenými valy, jež rozdělily rodiny,

usmrkané nudle tůní. Stojatý žabinec kváká.

Propadla

se

do spodních vod ramena, jež kdysi nosila

pod rolákem řeku.

I takhle stárne člověk. -

Až z něj není než kolébka

pro suché listí.

Šli dva. Trilobit na obloze jim k tomu strouhal

křídové moře.

Šli další, chycení v zrcadle neolitické oblohy.

Šel i Houska z katastrálního úřadu za nálezem zdechliny

ve křoví, strávit noc

uvelebený v kotlině dubu na hranici katastrálního

území. Pod zrušenou hráz

šel sám. Napůl divoký a napůl slepý.

Těla autor:Miroslav Václavek
Viděl jsem pršet
déšť za dveřmi stát
ze tmy je slyšet
rýn vodopád.
 

Co kapka to pramen vody
v cosi dole naráží
mezi námi listopady
zítřka tichá nádraží.
 

A venku se blátem stanem
střevíc cestou zavzdychá
kam zamířit tímto ránem
jež jako list usychá.
Snad tam kde jsme
stále živí
těla bez dne
stíny rybí.
 

0 – Autor: tarsan (výběr)

Odrazy Autor: Sadaf

Gambové duo Autor: pořezaná_sluncem

* Autor: anak

Mustr Autor: jaxxana

Nevysvětlitelné záhady Autor: Standa

Ráchel Autor: Levity

Setkání Autor: podskalami

Zátiší Autor: caballero