Rozběhnu se proti zrcadlu,vím je to risk,ale mě to teď vůbec nezajímá.Těsně před zdí se vší silou odrazím a skočím.Křečovitě zavřu oči a jsem připravená na pekelnou bolest,ale co to?Já jsem na druhé straně!Povedlo se mi to!Hm,má to tu hezké,ještě aby se mi tu nelíbilo,je to přece můj pokoj,jen naopak.

“Ahoj” uvítá mě a dál divně mlčí a zvláštně se ušklibuje.

“Co je?” zeptám se jí po chvíli,kdy mě její podivné posunky začínají štvát.

“Chtěla jsem s tebou už dlouho mluvit.Den co den,tě tu pozoruji a nemůžu vydržet pohled na tebe.Viděla ses někdy?”spustí na mě zhurta.

“Proč se mě ptáš?Vždyť jsi úplně stejná jako já,tak nevím o co ti jde” odpovím značně nakvašeně.

“Proč jsi tak nepříjemná?Vypadalo to,jako by ses se mnou chtěla bavit a zatím se do mě jen navážíš.”

“Protože mě už nebaví být tady zavřená a pořád vidět jen a jen tebe!To se nedá vydržet.”

“No tak promiň,že tě tu teď okrádám o tvůj drahocenný čas,který pečlivě věnuješ nicnedělání a civění na mě.”Už se s ní dál nebavím v rozhlížím se po pokoji.Je to vážně zvláštní úplně stejný pokoj,jen naopak,ale přece bych si tu nezvykla.Panuje tady taková dusná atmosféra.Pomalu na mě padá tíseň,protože ta holka si mě pořád tak zaujatě prohlíží a tím svým ostřížím zrakem mě div nepropichuje.

“Tak už mi řekni o co ti jde,myslela jsem,že pokecáme a tak,ale ty jsi úplně mimo!”rozhorlím se a začnu neklidně přecházet po pokoji. Postavila se ke mně čelem a spustila.

“Chceš to doopravdy vědět?Tak já ti teda něco povím.Nemůžu vystát jak jsi ohavná!Jsi prostě tupá,škaredá,tlustá,máš každý oko a ucho jinak vysoko,taky ti nic nejde,všechno pokazíš,nohy máš ohyzdně křivé a vlasy vypadají,jako kdyby sis je každý den máčela v oleji!A to je jen začátek!”

“A došlo ti někdy,že jsi úplně stejná jako já a děláš a taky kazíš ty samé věci jako já?Já se vracím a ty si tu dělej co chceš.Uvědom si,že ti ta samota tu leze na mozek!”ukončila jsem ten trapný rozhovor,otočila jsem se a upalovala k zrcadlu.Rozběhla jsem se a hop!Stršně jsem si narazila čelo od zrcadla a spadla nazpátek.

“Au,proč to nejde?” Zkouším to znovu a znovu.Pomalu začínám propadat panice.Holka se začne škodolibě smát: “Jsi tak hloupá a ubohá.Už se nemůžeš dostat nazpátek.Teď tu se mnou musíš zůstat do své smrti.Pomalu,ale jistě tě budu deptat tím,že ti budu předhazovat tovje úděsné chyby!”

“Pomoc!” začnu hystericky bušit pěstmi do zrcadla až vyčerpáním omdlím.

        Uf,byl to jen sen,uvědomím si ve své vyhřáté posteli.Ale i tak není lehké hádat se sama se sebou a vytýkat si všechny chyby.Od té doby mám v břiše divné chvění,když procházím kolem zrcadla.Připadá mi,že nehorázně ukazuje světu naše chyby,ale naštěstí se v něm nezrcadlí i naše duše.Asi v něm sídlí moje horší já…