i.
do svých ničích slov jsa vpleten
snovám své sny z cizích vřeten
básník zloděj sebevrah.
Zas a znova hasne nova,
zas a znova vzkvétá. Slova -
prázdné kletby, verše zrádné,
v písku řeky hvězdný prach
ii.
slova nová slova stará v řečištích tich řeč má hárá
fena jedna rozvteklená....
iii.
v ústech ticha v jeskyni
stíny slov si na svět hrají
Jazyk chladný oheň dští a
pouští draky v předsíni
iv.
nezabije, neposílí,
takový je všední den,
jsa lidskou pýchou příliš lidské
psýchy smyslu podroben.
Smysl ten odkud se béře?
Z nicoty, v niž vykloněn,
starostlivý pobyt zírá
v abstraktní svůj bytí sen.
Zírá, zírá, nedohlédne
ni na špičku nosu svého...
Tak svůj kříž nadčlověk vláčí...
Sejmi jej, člověče, z něho...
v.
modravé jsou dálky,
krvavé zas války,
ale tady v kuchyni
nasládlý smrad z koše
podobá se soše
neznámého vojína či slavného básníka,
jež nestřílí, nic neříká,
stojí v parku u kočárku,
ničí dítě ze sna křičí,
čísi stín se ohnal tyčí,
poledne má holubičí
povahu, leč zlo v něm klíčí...
vi.
smutná socha v parku stojí.
Jen opilci zbloudí sem.
Socha hledí do křovisek,
vidí z nich však jenom výsek,
ozářený měsícem.
vii.
jsem to já a nejsem zas.
Je to můj, zas cizí hlas,
jsi to Ty, zas chiméra,
tělo stín a duše nic,
jež z ničeho vyvěrá,
nicotný dým z voskovic,
zapálených o to víc,
že není, není proč a nač...
lidský osud - pověra,
podvodník a přizdisráč.
viii.
milovat je nevidět,
vědět nebýt znamená.
Smrt má velká ramena,
život je jen křehký květ.
ix.
v mlze hebce dívčí hlas
v lebce mlčí zas a zas
ticho chodí dokola
v mlze trčí šibenice
je ti zase o rok více
a ten hlas tě nevolá
x.
hvězdy prší konec světa
létající ryby léta
stromu stále
stejné chyby
i konec je nekonečný
věčný
návrat do nikam
stojím a nic neříkám,
a přitom se vidím jít,
pozorovat cizí slečny
a pořád něco blábolit
xi.
mokrým sněhem probuzena
hledí ta tvář beze jména
do noci ještě anonymě-
jší a touží po animě,
která by jí byla vnější.
Což je ovšem kravina.
xii.
Jednoho dne
zdálo se mi
nepříhodné
ležet v zemi.
Vstal jsem, chodil ulicemi.
I pár přátel potkal jsem.
Skončilo to trapasem...
A tak zase v hlíně hniji,
nechť si žijí,
tak jak žijí.
xiii.
supi krouží nasupeně
milenci se v seně ztrácí
venkov idylku svou zvrací
funebráci volnou chvilku
v trenýrkách a tílku rumem
slaví smrt se
dnes už asi
nedostaví
nový dům se staví
dům se
nedostaví
na okraji
vesnice.
Venkov žije velice.
|