ČLOVĚK STOKRÁT JINAK. SILNÝ. KRUTÝ. PRIMITIVNÍ. KRESLIL FRANTA.
Dvě výstavky představují malby Františka Mertla. Pod jménem Franta se proslavil od Japonska po domácí Francii, kde už léta vegetí a nasává vlivy...
František Mertl, řečený Franta, nepatří v Čechách k výtvarníkům, o nichž by se mluvilo často a nahlas. A přitom má za sebou bez přehánění slavnou světovou kariéru. Uspěl v Japonsku, ve Spojených státech, ve Francii. Potvrdila to před třemi lety skvělá retrospektivní monografie, potvrzuje to aktuálně výstava jeho nových pláten v pražské Nové síni.
Rodák z Třebíče, kterému je letos dvaaosmdesát jako mému strýci, kterého jsem poprvé mohl poznat naživo minulou sobotu u příležitosti pohřbu, žije více než půl století na jihu Francie, na Azurovém pobřeží. Počítá se k tomu málu českých umělců, kteří se dokázali vzepřít komunistické zvůli a diktátu, odejít ze země a realizovat svoje velkolepé dílo na svobodě. Notabene v kulturním kontextu, k němuž vzhlížel ve dvacátém století snad každý pořádný český výtvarník.
Frantovi je vlastní malba, kresba i socha. Dále cyklistika a v zimě lyžovačka v Alpách, žádný problém pro jeho věk ani fyzičku. Navenek sice střídá styly, přidává na expresivitě, dramatičnosti, jindy abstrahuje, zabírá faunu, floru i rozmanitý civilizační odpad, ale těžištěm jeho díla zůstává člověk. Člověk stokrát jinak. Figura je Frantovi cestou i cílem. Někdy osekaná na torzo, jindy plná, živelná a docela smyslná. Věčně přívětivá, emociální a slibná, slibující silný zážitek. Někomu připomene Francise Bacona, jinému německé expresionisty, dalšímu syrové skvosty Afriky. Mně evokovala super funkční graffiti na oprýskané zídce a to až do 2. prosince v galerii Nová síň, do 9. prosince v galerii Museum Kampa.
Umělec příběhu
V současné době má výtvarník v Praze dvojku svých výstav. Druhou adresou je nyní Museum Kampa. Zatímco na Kampě dal autor přednost tlumené barevnosti decentně, aby vynikla především hra tvarů, v Nové síni hraje prim barva – ostrá, těžká, pohyblivá. Zdejší přehlídka je tak jaksi plnější, naléhavější, náladovější, možná místy až nestydatě drzá; ostatně dispozice Nové síně dvanácti velkým malířovým plátnům vyloženě přejí.
Bílý kvádr, jehož interiér je tichý a majestátní, představuje Frantu jako baviče a malíře, který ani v relativně vysokém věku neztrácí vitalitu a šmrnc a sleduje hlavní linku svého díla s citem pro změnu, vývoj, ale i s jistou kritičností. Frantův člověk je sice někdy skvělou souhrou muskulatury, ale zároveň v něm tiká primitivnost, bezohlednost, krutost – jako časovaná nálož. Je to člověk lidský i nelidský v jedné chvíli.
František Mertl však není tvůrcem, který by chtěl stresovat a šokovat a provokovat veřejnost, který by si potrpěl na vnějškový spektákl. Snaží se v humanistickém duchu o pochopení – zároveň jej však neopouští existenciální úzkost. Má víru, ovšem drží ji na uzdě skepsí. Je umělcem v pravém smyslu příběhu, vypravěčem lidského osudu v proměnách času i místa. Dokazuje, že téma lidské figury se nevyčerpalo do mrtě a nevyčerpá nikdy. V Čechách ani ve Francii. Mám o něm dokument: z cyklu Malíři v Provence. |